Rozhodnutí NS

5 Tdo 1405/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:5 Tdo 1405/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1405.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení chráněných průmyslových práv
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Užitný vzor
Dotčené předpisy:§ 269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1405/2018-40

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněných M. K., nar. XY v XY, bytem XY, a J. T., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 31 To 168/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 82/2016, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a J. T. odmítají.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 5 T 82/2016, byli obvinění M. K. a J. T. uznáni vinnými přečinem porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili (stručně řečeno) tím, že

v XY poté, co jako bývalí zaměstnanci společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., IČ: 646 50 162, se sídlem Obchodní 606, Liberec, a původci užitného vzoru "Hlava a ohýbací forma zařízení pro parní ohýbání plastových trubek a gumových hadic", který byl dne 5. 1. 2009 zapsán jako užitný vzor č. XY do rejstříku užitných vzorů u Úřadu průmyslového vlastnictví a jehož majitelem je společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., založili společnost Z., IČ: XY, se sídlem XY, jejímiž jsou oba 50% společníky, a obviněný M. K. jednatelem, a v rámci podnikatelské činnosti vyráběli a dodávali zařízení – parní formu, jehož součástí byla i „hlava“ a „ohýbací forma“, obchodním partnerům společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a to

společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., IČ: 258 24 031, se sídlem Žďár nad Sázavou, Jamská 33/2921, v době od července 2010 do září 2014,

a společnosti Fraenkische CZ, s. r. o., IČ: 263 08 223, se sídlem Oříšky, U Kapličky 591, v době od března 2013 do dubna 2015,

když dodané parní formy, resp. jejich součástky „hlava“ a „ohýbací forma“, obsahují všechny znaky obou nezávislých nároků č. 1 a č. 11 definice platného užitného vzoru č. XY a tato řešení spadají do rozsahu jeho ochrany, a uvedeného jednání se dopustili, aniž by k němu měli licenční oprávnění, a porušili tak ustanovení § 12 odst. 1, odst. 2 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, ke škodě společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., IČ: 646 50 162, se sídlem Obchodní 606, Liberec.

2. Za spáchání uvedeného trestného činu byli obvinění shodně odsouzeni podle § 269 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl každému z nich podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců. Podle § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“), byla poškozená společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci projednal odvolání obou obviněných ve veřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 a rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 31 To 168/2018 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvého stupně ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Shodně s rozsudkem soudu prvého stupně byl opět každému z nich uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč, přičemž náhradní trest odnětí svobody byl shodně uložen ve výměře šesti měsíců. Ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn.

4. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání obviněných je důvodné toliko částečně. Soud druhého stupně neshledal v procesním postupu nalézacího soudu žádná zásadní pochybení. Dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, aby soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout, protože k tomu měl podstatné podklady a zjištěný skutkový stav věci nevzbuzoval důvodné pochybnosti. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně při dokazování v souladu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu. Krajský soud dále konstatoval, že obvinění mohli předmětné parní formy vyrábět až po uplynutí patřičných lhůt, ve kterých užitný vzor byl chráněn (s prodloužením do 11. 12. 2015), anebo se s držitelem chráněného vzoru dohodnout o možnosti parní formy vyrábět a dávat do oběhu na základě případně uzavřené licenční smlouvy. Pokud obvinění tímto způsobem nepostupovali, nebyli oprávněni s uvedenými parními formami podnikat (vyrábět je a dávat do oběhu), neboť takové počínání je v rozporu se zákonem o užitných vzorech. Podle názoru odvolacího soudu nebylo pochyb o tom, že obvinění tímto jednáním naplnili znaky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když neoprávněně ve větším rozsahu zasáhli do práv jiné osoby k užitnému vzoru a jejich čin vykazoval znaky obchodní činnosti. Oproti tomu shledal odvolací soud částečně opodstatněnými námitky obviněných týkající se uloženého trestu, když uložené peněžité tresty podle něj odpovídají okolnostem případu a možnostem obou obviněných, podmíněně odložené tresty odnětí svobody však shledal příliš přísnými. Podle odvolacího soudu bylo možné obviněným uložit tresty odnětí svobody blíže spodní hranici trestní sazby, která činí od šesti měsíců do pěti let trestu odnětí svobody, a také zkušební lhůty určit blíže dolní hranici zákonného rozpětí. Z toho důvodu soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a znovu rozhodl výše uvedeným způsobem.

II.
Dovolání a vyjádření k němu
A) Dovolání obviněných

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 31 To 168/2018, kterým byl k odvolání obviněných zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 5 T 82/2016, a v tomto rozsahu bylo znovu rozhodnuto a ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce Alexandera Petričko dovolání k Nejvyššímu soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Obvinění úvodem svého dovolání uvádějí, že není pravda, že jsou spoluautory předmětného průmyslového vzoru (správně užitného vzoru), neboť jednak nebyli skutečnými autory užitného vzoru (nikoli spoluautory), a jednak nebyli s rozsahem přihlášky vzoru a jejím podáním nikdy seznámeni (a stejně tak neobdrželi nikdy žádnou odměnu za vzor), ač, jak se dověděli v přípravném řízení, byli uvedeni jako původci. Podle obviněných oba soudy zcela ignorují, že obvinění ve skutečnosti nevytvořili žádný „vzor“, který by byl nějak ojedinělý, průkopnický či na vysoké technologické úrovni, ale pouze přizpůsobili již desetiletí používaný komponent (spíše výrobní proces), a to tím, že jeho jednu část (tzv. hlavu) vylepšili. Obviněné by nikdy nenapadlo, že někdo může podat přihlášku na něco, co je ve světě dlouhé roky používáno. Podle obviněných jde totiž o komponenty potřebné pro automobilový průmysl, který se bez nich neobejde, a jsou používány všemi automobilkami po celém světě, a tudíž takových dodavatelů musí existovat tisíce, v České republice přinejmenším desítky, možná stovky. O tom, že společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., obviněnými upravený výrobek (vzor) používá, resp. vyrábí, obvinění věděli, a proto, když se osamostatnili, provedli zásadní konstrukční změnu a vůbec netušili, že (nejen že byla přihláška podána) bylo rozhodnutí o užitném vzoru vydáno v tak širokém „technologickém“ („všeobjímajícím“) pojetí výrobku.

7. V další části svého dovolání obvinění soudům nižších stupňů vytýkají, že tyto se při hodnocení otázky, zda jde o zásah do práv majitele užitného vzoru, vedle shora namítaných skutečností, zcela vyhnuly podstatné skutečnosti, která v rámci řízení vyplynula z výslechu svědka J. H. ze společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., jenž výslovně uvedl, že dodavatelů výrobků (jež podle soudů nebyli obvinění oprávněni vyrábět) je více, a to jak z České republiky, tak i z Německa. Podle dovolatelů rovněž není nepodstatné to, že výkresovou dokumentaci ke zhotovení výrobku si dodává odběratel, tj. např. společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., a nikoli společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a dokumentace se liší jednotlivými parametry. Podle názoru dovolatelů je tak zjevné, že v situaci, kdy např. společnost Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., má více dodavatelů, musí jim individuální dokumentaci k tomu kterému výrobku dodat. Takový dodavatel ani nemůže tušit, že výrobek, který má zhotovit, je chráněn jako užitný vzor.

8. Závěrem obvinění vyjadřují své přesvědčení, že za této situace, pokud by soudy hodnotily všechny atributy jejich jednání v kontextu toho, že vyráběli nikoli výrobek, chráněný jako užitný vzor, nýbrž komponenty podle objednávek odběratelů (společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., a společnosti Fraenkische CZ, s. r. o.), a vedle toho, že jde o výrobky známé na trhu desítky let a vyráběné dalšími subjekty, nemohly by dospět k závěru, že jednání obviněných naplňuje znaky trestného činu, neboť zjevně nemůže jít o společensky škodlivý případ ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když vedle toho, je-li tvrzeno, že společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o. (sic! – správně „MSV SYSTEMS CZ, s. r. o.,“), měli způsobit nějakou škodu, mohla se společnost obrátit se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž by bylo naplněno v celistvosti ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Postup orgánů činných v trestním řízení tak podle názoru obviněných spíše společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., saturuje civilní řízení, neboť pokud by proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání, byl by nárok z hlediska civilních lhůt promlčen.

9. Závěrem svého dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 31 To 168/2018, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 5 T 82/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
B) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

10. K dovolání obviněných se podle § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření úvodem shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněných a uvedl, že podle jeho názoru dovolací námitky obviněných spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v případě obviněných je však nepovažuje za opodstatněné.

11. K první námitce obviněných spočívající v tom, že obvinění nevěděli, že svým počínáním zasahují do užitného vzoru společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a to jednak proto, že se z jejich pohledu nejednalo o žádné nové technické řešení, jednak proto, že nevěděli, v jakém rozsahu a že vůbec je poskytována ochrana technickému řešení náležejícímu společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po obecném pojednání o zavinění ve formě nepřímého úmyslu uvádí, že obvinění v této věci nespoléhali vůbec na žádnou konkrétní okolnost, která by měla neoprávněnému zásahu do užitného vzoru zabránit. Zejména si, při vědomí, že jejich bývalý zaměstnavatel hodlá dané technické vylepšení chránit přihláškou u Úřadu průmyslového vlastnictví, neověřili existenci a stav zápisu v rejstříku užitných vzorů. Oba soudy si přitom podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství správně povšimly zjevné protimluvy v obhajobě obviněných, kteří na jedné straně tvrdili, že se o přihlášce užitného vzoru dozvěděli až v trestním řízení, na druhou stranu se obhajovali tím, že po odchodu ze společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., technické řešení dále upravili, aby se hlavně vyhnuli průmyslovému vzoru (správně užitnému vzoru). I z výpovědí obviněných při posouzení s dalšími okolnostmi případu bylo podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství prokázáno, že obvinění o přihlášce věděli a nepodnikli žádné kroky, aby se mohli domnívat, že trestně relevantní následek v podobě nikoliv nepatrného neoprávněného zásahu do práv k užitnému vzoru nezpůsobí. Dále je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství potřeba zohlednit, že obvinění společnost Z., založili ještě v době, kdy byli zaměstnáni u společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., dokonce ještě tehdy, kdy ani nepodali výpověď z pracovního poměru, přesto šlo o dobu následující po jejich inovativním technickém řešení a po podání přihlášky užitného vzoru. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obvinění společnost založili zcela zjevně v úmyslu produkovat totožné výrobky jako společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o. Jestliže si obvinění ani nezjistili rozsah ochrany poskytované zápisem do rejstříku u patentového úřadu, nemohou se v rámci posouzení, zda jejich jednání bylo činěno v nepřímém úmyslu nebo z nedbalosti, úspěšně odvolávat dalšího inovativního vylepšení, které údajně technickému řešení hlavy zařízení pro parní ohýbání plastových trubek a gumových hadic poskytli v rámci činnosti nově založené společnosti Z. Jednak toto vylepšení nebylo zadaným znaleckým posudkem potvrzeno jako vylepšení, které by znamenalo vynětí jimi dodávaného zařízení z povinnosti ctít ochranu registrovaného užitného vzoru, jednak takový postup pouze indikuje jejich smíření s následkem, jelikož jim byl očekávatelný zásah do zájmu chráněného trestním zákoníkem v podstatě lhostejný. Pokud by obvinění skutečně měli vážně myšlený zájem poskytnout takové technické řešení, které by neatakovalo registrovaný užitný vzor, museli by si nejprve tento zapsaný užitný vzor opatřit a analyzovat jej. Jestliže tak neučinili, neměli se na co spolehnout, aby do užitného vzoru nezasáhli. Navíc, každý užitný vzor se nejen zapisuje do rejstříku, ale oznamuje se i ve věstníku patentového úřadu.

12. Na odpovědnosti obviněných nemůže podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nic změnit ani tvrzení, že technické řešení chráněné užitným vzorem č. XY nebylo nijak nové a inovativní. Pro posouzení věci je rozhodné, že technické řešení bylo jako užitný vzor zapsáno do registru vedeného patentovým úřadem a podléhalo tedy v době jednání obviněných ochraně. Ti přitom takové technické řešení předtím nepoužívali, tudíž se na ně, na rozdíl od jiných subjektů, na jejichž údajné předchozí používání daného technického řešení se obvinění odvolávají, nevztahuje výjimka z ochrany podle § 13 zákona č. 478/1992 Sb. Stejně tak je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bez zásadního významu poukaz na to, že řešení, jímž obvinění zasáhli do užitného vzoru poškozené společnosti, údajně bylo součástí technické dokumentace dodávané odběrateli a obvinění ji museli respektovat. Pokud se obvinění hodlali podílet na dodavatelských vztazích, mohli tak nepochybně učinit i s ohledem na odběrateli předloženou dokumentaci. I v takovém případě by však museli respektovat poskytnutou ochranu užitnému vzoru a buď užitný vzor odkoupit, nebo si opatřit licenci k využívání užitného vzoru. Příslušná právní úprava přitom obviněným umožňovala rovněž zvrátit ochranu registrovaného užitného vzoru. K listinným podkladům pocházejícím od jiného výrobce, které obvinění doložili v odvolacím řízení, které mají původ vně České republiky, nemá podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství význam se vyjadřovat.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se neztotožňuje ani s další námitkou obviněných, která se týká nedůvodnosti použití prostředků trestního práva v posuzované trestní věci s tím, že za dané skutkové situace nebylo možno dospět k závěru, že jejich jednání naplňuje znaky trestného jednání, neboť zjevně nemůže jít o společensky škodlivý případ ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice připouští, že se odvolací soud v napadeném rozsudku touto problematikou nezabýval, ovšem je podle něj třeba na druhou stranu zdůraznit, že tato námitka nebyla obsažena ani v odvolání obviněných. V této souvislosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukazuje na formální pojetí trestného činu, kdy zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň), protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tr. zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zjištěné jednání obviněných se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ničím podstatným nevymyká běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku postihovaným prostředky trestního práva. V této trestní věci podle něj nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněným. Ani obvinění ve svém dovolání neoznačili žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku. Naopak věc obviněných je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství možno spíše označit za typický případ, kdy zhrzení a frustrovaní zaměstnanci, kteří se v rámci činnosti pro předchozího zaměstnavatele podíleli na nějakém vylepšení, z něhož měl prospěch zaměstnavatel, nejsou ze svého subjektivního náhledu spokojeni s podmínkami poskytovanými zaměstnavatelem, s oceněním jejich zásluh a se vztahy panujícími na pracovišti, udělají se tzv. pro sebe za současného zneužití informací a nabytých znalostí o výrobních postupech a odběratelských vztazích předchozího zaměstnavatele, které požívají patentové ochrany, a dokonce chtějí na jeho úkor dosáhnout vlastním podnikáním zisku. Způsob jednání obviněných a další okolnosti věci svědčí podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených. V posuzované trestní věci proto byly podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství prostředky trestního práva použity zcela důvodně, neboť šlo o protiprávní čin natolik společensky škodlivý, na který nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

14. Z výše uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospívá k závěru, že dovolání obviněných není opodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

15. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněných k případné replice, tento se však k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

III.
Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

17. Obvinění M. K. a J. T. ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných M. K. a J. T., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněnými tvrzená pochybení soudů nižších stupňů týkající se naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu a otázku porušení zásady subsidiarity trestní represe. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

18. Přestože obvinění v dovolání neuvedli dovolací důvod podle v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, lze vhledem k obsahu dovolání dospět k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byl napaden dovoláním, protože jím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání proti výroku o vině z rozsudku uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu (viz výrok: „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“), ač byl podle názoru dovolatelů již v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud k této formální vadě nepřihlížel a v dovolacím přezkumu tento dovolací důvod zohlednil.

IV.
Důvodnost dovolání

19. Obvinění M. K. a J. T. uplatnili svým dovoláním námitku týkající se subjektivní stránky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a námitku nedostatečné společenské škodlivosti jejich jednání a s tím související porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud shledal, že obě uvedené námitky spadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. písm. l) tr. řádu.

A) K námitce týkající se subjektivní stránky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

20. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou obviněných, kterou brojí proti závěrům soudů nižších stupňů o tom, že svým jednáním naplnili subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

21. Obvinění úvodem této námitky uvádějí, že soudy nižších stupňů nesprávně vycházely z toho, že obvinění jsou autory předmětného průmyslového (správně užitného) vzoru. Tak tomu však podle obviněných není, neboť jednak nebyli skutečnými autory „vzoru“ (nikoli spoluautory), jednak s rozsahem přihlášky vzoru a jejím podáním nebyli nikdy seznámeni (a stejně tak nikdy neobdrželi žádnou odměnu za vzor), ač, jak se dověděli v přípravném řízení, jsou uvedeni jako „původci“. Obvinění dále soudům nižších stupňů vytýkají, že tyto zcela ignorují, že ve skutečnosti nevytvořili žádný „vzor“, který by byl nějak ojedinělý, průkopnický či na vysoké technologické úrovni, ale pouze přizpůsobili již desetiletí používaný komponent (spíše výrobní proces), a to tím, že jeho jednu část (tzv. hlavu) vylepšili. Obviněné by nikdy nenapadlo, že někdo může podat přihlášku na něco, co je ve světě dlouhé roky používáno. Jde totiž o komponenty potřebné pro automobilový průmysl, který se bez nich neobejde, a jsou používány všemi automobilkami po celém světě, a tudíž takových dodavatelů, jako jsou obvinění, musí existovat tisíce. V České republice přinejmenším desítky, možná stovky. Dále obvinění uvádějí, že o tom, že společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., jimi upravený výrobek – vzor používá, resp. vyrábí, věděli, a proto, když se osamostatnili, provedli zásadní konstrukční změnu a vůbec netušili, že (nejen že byla přihláška podána) bylo rozhodnutí o užitném vzoru vydáno v tak širokém technologickém („všeobjímajícím“) pojetí výrobku. Podle obviněných v této souvislosti při hodnocení otázky toho, zda v jejich případě jde o zásah do práv majitele užitného vzoru, vedle shora namítaných skutečností, soudy z pohledu právního posouzení se zcela vyhnuly podstatné skutečnosti, která v rámci řízení vyšla najevo z výslechu svědka J. H. ze společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., jenž výslovně uvedl, že dodavatelů výrobků (k jejichž výrobě obvinění nebyli podle soudů oprávněni) je více, a to jak z České republiky, tak i z Německa. Rovněž podle obviněných není nepodstatné to, že výkresovou dokumentaci ke zhotovení výrobku si dodává odběratel, tj. např. společnost Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., a nikoli společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a dokumentace se liší jednotlivými parametry. Podle obviněných tak je zjevné, že v situaci, kdy např. Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., má více dodavatelů, musí jim individuální dokumentaci k tomu kterému výrobku dodat. Takový dodavatel podle obviněných ani nemůže tušit, že výrobek, který má zhotovit, je chráněn jako užitný vzor.

22. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je uvedená námitka obviněných nedůvodná, neboť obvinění v předmětném případě nespoléhali vůbec na žádnou konkrétní okolnost, která by měla neoprávněnému zásahu do užitného vzoru zabránit, zejména si u Úřadu průmyslového vlastnictví neověřili existenci a stav zápisu v rejstříku užitných vzorů. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přitom poukazuje na zjevnou protimluvu v obhajobě obviněných, kteří na jedné straně tvrdili, že se o přihlášce užitného vzoru dozvěděli až v trestním řízení, na druhou stranu se obhajovali tím, že po odchodu ze společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., technické řešení dále upravili, aby se hlavně vyhnuli průmyslovému vzoru, přičemž i z vlastních výpovědí obviněných při posouzení s dalšími okolnostmi případu bylo prokázáno, že obvinění o přihlášce u Úřadu průmyslového vlastnictví věděli a nepodnikli potřebné kroky, aby se mohli domnívat, že trestně relevantní následek v podobě nikoli nepatrného neoprávněného zásahu do práv k užitnému vzoru nezpůsobí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je toho názoru, že jestliže si obvinění ani nezjistili rozsah ochrany poskytované zápisem do rejstříku u patentového úřadu, nemohou se v rámci posouzení, zda jejich jednání bylo činěno v nepřímém úmyslu nebo z nedbalosti, úspěšně odvolávat na další inovativní vylepšení, které údajně technickému řešení hlavy zařízení pro parní ohýbání plastových trubek a gumových hadic poskytli v rámci činnosti nově založené společnosti Z. Jednak toto vylepšení nebylo zadaným znaleckým posudkem potvrzeno jako vylepšení, které by znamenalo vynětí jimi dodávaného zařízení z povinnosti ctít ochranu registrovaného užitného vzoru, jednak takový postup pouze indikuje jejich smíření s následkem, jelikož jim byl očekávatelný zásah do zájmu chráněného trestním zákoníkem zcela lhostejný. Pokud by obvinění skutečně měli vážně myšlený zájem poskytnout takové technické řešení, které by neatakovalo registrovaný užitný vzor, museli by si nejprve tento zapsaný užitný vzor opatřit a analyzovat jej. Jestliže tak neučinili, neměli se na co spolehnout, že do užitného vzoru nezasáhnou. Na odpovědnosti obviněných nemůže podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nic změnit ani tvrzení, že technické řešení chráněné užitným vzorem č. XY nebylo nijak nové a inovativní. Pro posouzení věci je rozhodné, že technické řešení bylo jako užitný vzor zapsáno do registru vedeného patentovým úřadem a podléhalo tedy v době jednání obviněných ochraně. Ti přitom takové technické řešení předtím nepoužívali, tudíž se na ně, na rozdíl od jiných subjektů, na jejichž údajné předchozí používání daného technického řešení se obvinění odvolávají, nevztahuje výjimka z ochrany podle § 13 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bez zásadního významu poukaz na to, že řešení, jímž obvinění zasáhli do užitného vzoru poškozené společnosti, údajně bylo součástí technické dokumentace dodávané odběrateli a obvinění ji museli respektovat. Pokud se obvinění hodlali podílet na dodavatelských vztazích, mohli tak nepochybně učinit i s ohledem na odběrateli předloženou dokumentaci. I v takovém případě by však museli respektovat poskytnutou ochranu užitnému vzoru – buď užitný vzor odkoupit, nebo si opatřit licenci k využívání užitného vzoru, přičemž příslušná právní úprava jim umožňovala rovněž zvrátit ochranu registrovaného užitného vzoru. K listinným podkladům pocházejícím od jiného výrobce, které obvinění doložili v odvolacím řízení, které mají původ vně České republiky, nemá podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství význam se vyjadřovat.

23. Nejvyšší soud k nyní posuzované námitce předně připomíná, že přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku. Užitnými vzory se chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná (§ 1 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech). Technické řešení je nové, není-li součástí stavu techniky, kterým je vše, co bylo zveřejněno přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti (§ 9 zák. č. 478/1992 Sb.), jež vzniká podáním přihlášky (srov. § 4 zák. č. 478/1992 Sb.). Technické řešení je průmyslově využitelné, pokud ho lze opakovaně využívat v hospodářské činnosti (srov. § 5 zák. č. 478/1992 Sb.). Jde o tzv. malé patenty, které jsou v praxi používány u technických řešení, která svojí úrovní nevyhovují přísným podmínkám pro udělení patentu na vynález, ale přesahují svým pojetím rámec pouhé odborné dovednosti, pokud je současně zájem o získání rychlejší a levnější ochrany, anebo došlo k předchozímu uveřejnění technického řešení a není je možno chránit patentem. Jde o nejčastější druh průmyslové ochrany. Právo na ochranu užitným vzorem má původce nebo jeho právní nástupce. Původcem užitného vzoru je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvořivou prací (§ 6 zák. č. 478/1992 Sb.). V ustanovení § 2 a 3 cit. zákona o užitných vzorech je uvedeno, co se nepovažuje za technické řešení (např. objevy, vědecké teorie, ale i programy počítačů, nebo jen pouhé vnější úpravy výrobků) a co užitnými vzory chránit nelze (odrůdy rostlin, způsoby výroby nebo pracovní činnosti apod.). Užitný vzor nepůsobí vůči tzv. předchozímu uživateli, tedy proti tomu, kdo před vznikem práva přednosti využíval technické řešení chráněné užitným vzorem nezávisle na původci nebo majiteli užitného vzoru nebo kdo k tomu vykonal prokazatelná opatření (srov. § 13 zák. č. 478/1992 Sb.). Chráněným se užitný vzor stane zápisem do rejstříku užitných vzorů, o němž se majiteli vydá osvědčení (srov. § 11 zák. č. 478/1992 Sb.). Zápis provede Úřad průmyslového vlastnictví na základě řízení, které se zahajuje podáním přihlášky užitného vzoru, čímž vzniká přihlašovateli právo přednosti. Majitel užitného vzoru má výlučné právo užitný vzor využívat, je oprávněn poskytnout souhlas s využíváním technického řešení chráněného užitným vzorem (licence) jiným osobám nebo na ně užitný vzor převést. Bez souhlasu majitele užitného vzoru nikdo nesmí technické řešení chráněné užitným vzorem při své hospodářské činnosti vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit. Práva vyplývající z patentu uděleného na základě přihlášky vynálezu s pozdějším právem přednosti nesmějí být v případě střetu vykonána bez souhlasu majitele užitného vzoru (srov. § 12 zák. č. 478/1992 Sb.). Užitný vzor platí čtyři roky ode dne podání přihlášky, popřípadě od podání dřívější přihlášky vynálezu se shodným předmětem (§ 10 a 10a zák. č. 478/1992 Sb.) a dobu platnosti zápisu lze prodloužit až dvakrát vždy o tři roky (srov. § 15 zák. č. 478/1992 Sb.).

24. Neoprávněný zásah do chráněných průmyslových práv, konkrétně zde do práv k chráněnému užitnému vzoru, musí být s ohledem na § 13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslný, přičemž úmysl musí zahrnovat i tu skutečnost, že jde o nikoli nepatrné neoprávněné využití či jiný neoprávněný nikoli nepatrný zásah do práv k chráněnému užitnému vzoru, poněvadž tento znak zákon výslovně uvádí, a proto musí být k němu v trestním řízení prokázán alespoň eventuální (nepřímý) úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě (§ 15, 16 tr. zákoníku), je přitom závěrem právním.

25. Nalézací soud stran otázky subjektivní stránky souzeného trestného činu konstatoval, že oba obvinění se jednání, které je jim kladeno za vinu, dopustili nejméně ve formě úmyslu nepřímého, neboť věděli, že výrobou parních forem mohou porušit zájem chráněný zákonem, tj. v daném případě zájem na ochraně technické tvůrčí činnosti v oblasti průmyslových práv a jejích výsledků, a pro případ, že jej způsobí, s tím byli srozuměni. Své závěry nalézací soud založil na zjištění, že důvodem odchodu obviněných z poškozené společnosti byl mezi nimi předem ujednaný záměr takto postupovat, o čemž svědčí i datum založení společnosti Z., jejíž zápis do obchodního rejstříku o téměř tři měsíce předcházel skončení pracovního poměru obviněných u poškozené společnosti, a k jejímu založení tak došlo ještě dříve. Obhajoba obviněných založená na tvrzení, že vyráběli pouze to, co již dlouhá léta před nimi i před poškozenou společností vyráběla celá řada dalších výrobců jak v České republice, tak i v zahraničí, je podle soudu prvého stupně vyvrácená s ohledem na § 13 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého užitný vzor nepůsobí proti tomu, kdo před vznikem práva přednosti využíval technické řešení chráněné užitným vzorem nezávisle na původci nebo majiteli užitného vzoru nebo kdo k tomu vykonal prokazatelná opatření. Obvinění si podle nalézacího soudu zřejmě z důvodu nedostatečné znalosti právní úpravy neuvědomují, že takzvaní předchozí uživatelé jsou na rozdíl od obviněných ze zákona nadáni právem užívat výrobek chráněný užitným vzorem. Pokud jde o argumentaci obviněných stran záměru vyhnout se průmyslovému (správně užitnému) vzoru drobnou technickou inovací předmětného produktu, přičemž současně obvinění tvrdí, že o existenci této ochrany ani nevěděli, považuje nalézací soud tuto obranu za vnitřně rozpornou. Pokud by se totiž porušení této ochrany hodlali vyhnout, pak je podle nalézacího soudu zřejmé, že o její existenci museli vědět. Pokud nikoliv, pak pouze a výhradně z důvodů na své straně, neboť obviněným v případě pochybností nic nemohlo bránit v tom, aby se jednoduše o existenci takové ochrany z veřejných zdrojů přesvědčili. Pakliže obvinění byli a jsou natolik technicky zdatní, že byli schopni uvedené technické řešení vyvinout (jsou jeho původci), je podle nalézacího soudu nepochybné, že zcela jistě byli schopni i vyhodnotit, že ochranu jemu poskytnutou produkcí svého výrobku porušují.

26. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že obvinění svým jednáním nepochybně naplnili znaky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky. Odvolací soud má za to, že obvinění jednali v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž poukázal na to, že sami obvinění připouštějí, že parní formy v jimi založené společnosti upravili tak, že měli za to, že jde o výrobek odlišný od parních forem, které vyráběli ve společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o. Obvinění tudíž podle odvolacího soudu byli srozuměni s tím, že se mohou dostat do rozporu s chráněným vzorem a tím porušit zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů.
    27. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že námitka obviněných týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, za který byli odsouzeni, není důvodná. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů, že obvinění se přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustili ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K této otázce Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury se právní závěr o subjektivních znacích trestného činu musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu; skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu; při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1601/2016, publikované pod č. 38/2017 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru pak lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, č. j. Tpjf 51/72, publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, publikované pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.), přičemž toto prokázání musí zahrnovat vědomí obviněného, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikovaný pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Také podle ustálené judikatury Ústavního soudu úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, publikovaný pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále k tomu srov. i č. 6/1972-IV. Sb. rozh. tr.; viz dále i nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS. 3235/15, publikovaný pod č. 80/2016 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

    28. Dovolací soud se ztotožňuje s právním hodnocením soudů, že na závěr o zavinění obviněných ve formě nepřímého úmyslu lze usuzovat nejen z okolností odchodu obviněných ze společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., kdy nová společnost Z., byla založena ještě před skončením jejich pracovních poměrů, nýbrž zejména z jednání obviněných, kteří poté, co se osamostatnili, provedli na předmětném výrobku konstrukční změnu. Podstatným v této souvislosti shledává Nejvyšší soud vyjádření obviněného M. K., který během hlavního líčení uvedl (viz č. l. 395), že poté, co z firmy odešli, upravili předmětné hlavy tak, že měli pocit, že by to fungovat mělo, a hlavně, že jsou mimo rozsah průmyslového vzoru (správně užitného vzoru). V tomto přesvědčení obvinění podle výpovědi obviněného M. K. žili po celou dobu, dokud jim nebylo sděleno obvinění. Obviněný M. K. rovněž uvedl, že pan K. ze společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., jim oznámil, že má v úmyslu si parní hlavu nechat patentovat, ale že to bylo vše, co o tom věděli (obdobně též jeho výpověď na č. l. 396). K dotazu nalézacího soudu pak obviněný M. K. uvedl, že si přímo v žádné databázi neověřovali, zda si pan K. skutečně nechal daný výrobek patentovat (viz č. l. 396, shodně též výpověď obviněného J. T. na č. l. 397 verte).

    29. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že obvinění si byli vědomi záměru jejich bývalého zaměstnavatele nechat jimi vytvořený výrobek chránit jako duševní vlastnictví. Není tedy pravdou, jak uvádějí ve svém dovolání, že vůbec netušili, že byla přihláška podána. O tom svědčí i postup žalovaných po jejich osamostatnění, kdy, jak sami tvrdí, se snažili parní hlavu upravit tak, aby se vyhnuli ochraně, která příslušela jejich bývalému zaměstnavateli. Tato vědomost o možné existenci ochrany předmětného výrobku prostředky právní ochrany duševního vlastnictví vede logicky k závěru, že obvinění věděli, že svým jednáním minimálně mohou způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, kterým je v tomto případě ochrana technické tvůrčí činnosti v oblasti průmyslových práv a její výsledky, jakož i produktů na základě ní vytvořených, které jsou využitelné v průmyslové a jiné hospodářské činnosti, a také požitků z ní plynoucích.

    30. Pokud jde o druhý znak nepřímého (eventálního) úmyslu, kterým je srozumění s možným ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení je nikoli vyčerpávající definicí srozumění, ale stanoví jeho spodní hranici a slouží pro odlišení od případů jednání z vědomé nedbalosti. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je přitom pro podstatu úmyslu vedlejší. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. V nyní projednávaném případě obvinění podle názoru Nejvyššího soudu i přes vědomost o možném ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nepodnikli potřebné kroky, aby se mohli vůbec spoléhat na to, že trestněprávně relevantní následek nezpůsobí, když i ze znaleckého posudku Ing. Petra Soukupa vyplývá, že řešení „hlav“ a „ohýbacích forem“ parních forem, které obvinění vyráběli a dodávali, obsahuje všechny základní znaky obou nezávislých nároků č. 1 a č. 11 definice platného užitného vzoru č. XY (srov. str. 7 znaleckého posudku, č. l. 34). Závěr, že úpravy výrobku, které obvinění provedli po odchodu ze společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., byly pouze „kosmetického“ charakteru, potvrzuje i výpověď obviněného M. K., který během hlavního líčení uvedl, že tato změna spočívala v úpravě dvou součástek, které si „malinko upravili k obrazu svému“, přičemž tím vyřešili potíže s funkčností parní hlavy, neboť původní verze tzv. dorazové části, která je součástí parní hlavy, nefungovala (viz č. l. 396). Úpravy provedené obviněnými tak ve skutečnosti spočívaly pouze v opravě dřívějšího výrobku, nikoliv v zásadní a originální změně technologického řešení. Tuto „kosmetickou úpravu“ přitom obvinění provedli s vědomím, že parní formu, tak jak ji zkonstruovali během působení ve společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., hodlá jejich bývalý zaměstnavatel nechat chránit prostředky právní ochrany duševního vlastnictví. Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění byli minimálně smířeni s tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně) dojde k porušení určitého právem chráněného statku, když skrze drobnou konstrukční změnu hodlali obejít prostředky právní ochrany duševního vlastnictví předmětného výrobku. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, když uzavřely, že obvinění byli srozuměni s tím, že se mohou dostat do rozporu s chráněným užitným vzorem a tím porušit jemu poskytovanou právní ochranu (viz str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

    31. Nejvyšší soud v rámci řešení této námitky obviněných zohlednil i další obviněnými tvrzené okolnosti, které podle jejich názoru mají vliv na posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, který je jim kladen za vinu. Jde konkrétně o námitky obviněných, že nebyli skutečnými autory užitného vzoru, neboť daný výrobek (výrobní proces), který se používá po desetiletí, pouze přizpůsobili, že neobdrželi žádnou odměnu za užitný vzor od jejich bývalého zaměstnavatele, že výrobců daného výrobku je mnoho, a to i v cizině, a že výkresovou dokumentaci ke zhotovení výrobku zadává vždy odběratel. K těmto námitkám, které se otázky subjektivní stránky trestného činu týkají pouze okrajově, Nejvyšší soud uvádí, že nemohou změnit závěr, že obvinění svým jednáním naplnili subjektivní stránku přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1 tr. zákoníku ve formě eventuálního úmyslu i ostatní znaky tohoto trestného činu. Pro závěr o vině přečinem podle § 269 odst. 1 tr. zákoníku totiž není rozhodné, zda pachatel je či není autorem (původcem) užitného vzoru, do něhož bylo zasaženo. Stejně tak není důležité ani tvrzení obviněných, že technické řešení chráněné užitným vzorem č. XY nebylo nijak nové a inovativní, když pro posouzení věci je rozhodné, že technické řešení bylo jako užitný vzor zapsáno do registru vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví a podléhalo tedy v době jednání obviněných právní ochraně. Roli dále nehraje ani to, zda obvinění obdrželi za užitný vzor odměnu od svého bývalého zaměstnavatele či nikoliv. Otázka údajné odměny pro obviněné navíc nemůže mít vliv ani na posuzování formy zavinění obviněných, neboť, jak bylo shora uvedeno, obvinění věděli, že jejich bývalý zaměstnavatel hodlá předmětné parní hlavy chránit prostředky právní ochrany duševního vlastnictví. Konečně není podstatné ani to, zda je na trhu výrobců dané parní hlavy více či méně, neboť znakem přečinu podle § 269 odst. 1 tr. zákoníku je toliko neoprávněný zásah v nikoliv nepatrné míře do některého z uvedených práv k duševnímu vlastnictví. Otázka existence případných dalších subjektů, které vyrábí daný výrobek, tak není pro závěr o vině obviněných v tomto konkrétním případě rozhodující. Navíc, jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, skutečnost, že na trhu existují i jiní výrobci, nutně neznamená, že i tito se dopouští stejné trestné činnosti jako obvinění, neboť podle § 13 odst. 1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, užitný vzor nepůsobí proti tomu, kdo před vznikem práva přednosti využíval technické řešení chráněné užitným vzorem nezávisle na původci nebo majiteli užitného vzoru nebo kdo k tomu vykonal prokazatelná opatření. Kromě toho je samozřejmě možné, aby majitel užitného vzoru převedl (např. poskytnutím licence) práva z užitného vzoru na jiný subjekt.

    32. Na závěru o zavinění obviněných ve formě nepřímého úmyslu nemůže nic změnit ani poněkud nešťastná formulace nalézacího soudu, který na str. 7 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že pokud by se obvinění hodlali porušení příslušné ochrany duševního vlastnictví vyhnout, pak je zřejmé, že o její existenci museli vědět, a pokud nikoliv, pak pouze a výhradně z důvodů na své straně, neboť jim v případě pochybností nic nemohlo bránit v tom, aby se jednoduše o existenci takové ochrany z veřejných zdrojů přesvědčili. Nejvyšší soud upozorňuje, že závěry týkající se formy zavinění pachatele trestného činu nelze činit tímto způsobem, neboť u trestného činu je třeba zjistit jen jednu formu zavinění, když závěr o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku je nepřípustný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikovaný pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001). Je úkolem soudu, aby formu zavinění obviněných postavil na jisto, neboť tento právní závěr hraje významnou roli např. při posuzování přiměřenosti uplatňování trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe), či při stanovení druhu a výměry trestu. Tuto nepřesnou formulaci nalézacího soudu stran formy zavinění zhojil odvolací soud, který na str. 4 odůvodnění svého rozsudku jednoznačně uzavřel, že obvinění byli srozuměni s tím, že se mohou dostat do rozporu s chráněným užitným vzorem a tím porušit jemu poskytovanou právní ochranu a z toho důvodu je nutno učinit závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ze všech těchto důvodů uvedenou námitku Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

    B) K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe

    33. Obvinění ve svém dovolání dále namítají, že za daného skutkového stavu, pokud by soudy hodnotily všechny atributy jejich jednání v kontextu toho, že vyráběli nikoli výrobek chráněný jako užitný vzor, ale komponenty podle objednávek odběratelů (společnost Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., a společnost Fraenkische CZ, s. r. o.), a vedle toho, že jde o výrobky známé na trhu desítky let a vyráběné dalšími subjekty, nemohly by dospět k závěru, že jednání obviněných naplňuje znaky trestného činu, neboť zjevně nemůže jít o společensky škodlivý případ ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž pokud jde o škodu, mohla se poškozená společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o. (nikoliv společnost Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., jak nesprávně uvádějí obvinění), obrátit se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž by podle obviněných bylo naplněno v celistvosti ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Postup orgánů činných v trestním řízení tak podle názoru obviněných spíše společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., saturuje civilní řízení, neboť pokud by proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání, byl by nárok z hlediska civilních lhůt promlčen.

    34. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s touto námitkou obviněných neztotožňuje. Připouští sice, že odvolací soud se v napadeném rozsudku touto problematikou nezabýval, na druhou stranu však zdůrazňuje, že tato námitka nebyla obsažena ani v odvolání obviněných. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k této otázce připomíná, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň), protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tr. zákoník přitom nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zjištěné jednání obviněných se podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ničím podstatným nevymyká běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku postihovaným prostředky trestního práva. V této trestní věci nebylo podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněným. Ani obvinění ve svém dovolání neoznačili žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku. Naopak věc obviněných je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství možno spíše označit za typický případ, kdy zhrzení a frustrovaní zaměstnanci, kteří se v rámci činnosti pro předchozího zaměstnavatele podíleli na nějakém vylepšení, z něhož měl prospěch zaměstnavatel, nejsou ze svého subjektivního náhledu spokojeni s podmínkami poskytovanými zaměstnavatelem, s oceněním jejich zásluh a se vztahy panujícími na pracovišti, udělají se tzv. pro sebe za současného zneužití informací a nabytých znalostí o výrobních postupech a odběratelských vztazích předchozího zaměstnavatele, které požívají patentové ochrany, a dokonce chtějí na jeho úkor dosáhnout vlastním podnikáním zisku. Způsob jednání obviněných a další okolnosti věci svědčí podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavírá, že v posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně, neboť šlo o protiprávní čin natolik společensky škodlivý, na který nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

    35. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že nalézací ani odvolací soud se v odůvodnění svých rozhodnutí k otázce společenské škodlivosti a s tím související zásadě subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nevyjádřily.

    36. K uvedené dovolací námitce Nejvyšší soud připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe (a princip ultima ratio), kterou obvinění M. K. a J. T. ve svém dovolání právně relevantně uplatnili, jsou zakotveny v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup je spatřován v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti vyvozované z porušení právních norem (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není dostatečná. S tím souvisí dikce principu ultima ratio, který je v § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřen slovy „…v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016). Trestněprávní postih pak podle judikatury Ústavního soudu může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16). Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

    37. V nyní souzené věci obvinění namítají nedostatek společenské škodlivosti svého jednání, který podle jejich názoru vyplývá z toho, že vyráběli nikoli výrobek chráněný jako užitný vzor, ale komponenty podle objednávek odběratelů (společnost Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., a společnost Fraenkische CZ, s. r. o.), a dále z toho, že jde podle jejich názoru o výrobky známé na trhu desítky let a vyráběné i dalšími subjekty. Ve vztahu k možnosti uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu obvinění uvádějí, že poškozená společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., měla svůj nárok na náhradu škody uplatňovat v řízení ve věcech občanskoprávních, což však neučinila a nechala marně uplynout příslušné promlčecí lhůty.

    38. Nejvyšší soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že námitce obviněných týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe není možné přisvědčit. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněných, že společenskou škodlivost jejich jednání vylučuje to, že výroba předmětných parních hlav probíhala podle objednávek odběratelů. Toto tvrzení přitom obvinění částečně sami vyvracejí, když jednak nepopírají, že ještě jako zaměstnanci společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., provedli na parní hlavě úpravy, které pak byly předmětem přihlášky užitného vzoru „Hlava a ohýbací forma zařízení pro parní ohýbání plastových trubek a gumových hadic“, který byl dne 5. 1. 2009 zapsán jako užitný vzor č. XY do rejstříku užitných vzorů u Úřadu průmyslového vlastnictví, a jehož majitelem je společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a jednak obviněný M. K. ve své výpovědi během hlavního líčení uvedl, že na parní hlavě po jejich osamostatnění provedli další drobnou úpravu dvou součástek (viz č. l. 396). Již z této výpovědi je zjevné, že obvinění sami aktivně ovlivňovali konečnou podobu parní hlavy, kterou dodávali svým odběratelům. Ani tato skutečnost však nemá zásadní vliv na závěr, že jednání obviněných vykazuje znaky společenské škodlivosti, neboť, jak bylo rozebráno výše, došlo z jejich strany k zásahu do práv majitele užitného vzoru č. XY společnosti MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., a to v nikoliv nepatrné míře, přičemž toto jednání navíc vykazuje znaky obchodní činnosti, když uvedený výrobek dodávali společnosti Cooper-Standard Automotive Česká republika, s. r. o., IČ: 258 24 031, se sídlem Žďár nad Sázavou, Jamská 33/2921, v době od července 2010 do září 2014, a společnosti Fraenkische CZ, s. r. o., IČ: 263 08 223, se sídlem Oříšky, U Kapličky 591, v době od března 2013 do dubna 2015, tedy u prvního odběratele po dobu více jak čtyř a druhého odběratele po dobu více dvou let. Na této skutečnosti nic nemění ani to, zda byl výrobek vyráběn podle objednávky třetího subjektu či nikoliv. Odkazem na dodržování parametrů uvedených v objednávce se totiž obvinění nemohou zprostit své odpovědnosti za zásah do uvedeného průmyslového práva poškozené společnosti. Pro toto trestního řízení pak nemá význam ani tvrzení obviněných, že uvedené parní hlavy vyrábí i jiní dodavatelé a že jde o výrobky známé na trhu desítky let. Účelem nyní vedeného trestního řízení je totiž posoudit toto konkrétní jednání obviněných, nikoliv to, zda se stejné trestné činnosti dopouštějí případně i jiné subjekty. Navíc, jak bylo shora rozebráno, skutečnost, že předmětné parní hlavy vyrábí i jiní výrobci, nutně neznamená, že tím z jejich strany dochází k zásahu do práv majitele užitného vzoru č. XY, když bylo poukázáno na výjimku z ochrany podle § 13 zákona č. 478/1992 Sb. či na možnost převedení (např. poskytnutím licence) práv z užitného vzoru na jiné subjekty.

    39. Pro závěr o přiměřenosti užití prostředků trestního práva není rozhodné ani to, zda poškozený uplatňoval či neuplatňoval svůj nárok v řízení ve věcech občanskoprávních a zda nechal či nenechal marně uplynout soukromoprávní promlčecí lhůty. Otázka, zda poškozený využil k ochraně svých práv prostředků soukromého práva (poškozená společnost MSV SYSTEMS CZ, s. r. o., navíc uplatnila řádně a včas nárok na náhradu škody v tomto trestním řízení), totiž není při posuzování přiměřenosti užití prostředků trestního práva rozhodná. Zásadní je pouze to, zda v daném případě k ochraně právem chráněného zájmu postačuje či nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz § 12 odst. 2 in fine tr. zákoníku). Nejvyšší soud má v nyní posuzovaném případě za to, že s ohledem na rozsah, ve kterém obvinění předmětné parní hlavy vyráběli a uváděli na trh, když celkový obrat převyšuje částku 4 miliony Kč, a dobu, po kterou tak bylo činěno (téměř pět let), kdy navíc jednání obviněných vykazuje znaky obchodní činnosti, je nutno dospět k závěru, že v tomto případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto je zcela namístě použití prostředků trestního práva. Z těchto všech důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitka obviněných týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe není důvodná.

    V.
    Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

    40. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 31 To 168/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 5 T 82/2016, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení jednání obviněných M. K. a J. T., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní kvalifikace, nevykazují žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání obou obviněných dospěl k závěru, že ve výroku o vině je rozhodnutí soudu prvého stupně správné a toto zrušil toliko ve výroku o trestu, když usoudil, že trest uložený nalézacím soudem je příliš přísný, a v tomto rozsahu znovu rozhodl, jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn, tedy v namítaných směrech mu nevyhověl (v zásadě ho v tomto dalším rozsahu zamítl). Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu bez pochybností a logicky vypořádal s oběma námitkami, které obvinění ve svém dovolání uplatnili. Odvolací soud se zejména v dostatečném rozsahu zabýval otázkou subjektivní stránky přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, včetně některých souvisejících otázek (výroba na základě objednávky odběratelů, existence více výrobců daného výrobku apod.), když potvrdil a rozvedl závěr nalézacího soudu, že obvinění se trestné činnosti dopustili ve formě nepřímého úmyslu. Soudy nižších stupňů rovněž nepochybily, když usoudily, že v nyní projednávané věci je s ohledem na specifika a okolnosti daného případu na místě užití prostředků trestní represe.

    41. Vzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že v případě obviněných M. K. a J. T. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

    V Brně dne 10. 4. 2019


    prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
    předseda senátu