Rozhodnutí NS

8 Tdo 1250/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/12/2016
Spisová značka:8 Tdo 1250/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1250.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Násilí proti úřední osobě
Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1250/2016-41


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 114/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 1 T 114/2015, uznal obviněnou K. K. (dále jen „obviněná“) vinnou, že
    dne 1. 7. 2015 kolem 18:30 hod. v P., v ulici N. M., nedaleko budovy, napadla nstržm. F. D., příslušníka Policie České republiky služebně zařazeného v Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha 1, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který zde prováděl spolu se svým kolegou, příslušníkem PČR ppr. M. K., v rámci bezpečnostního opatření „I.“ služební zákrok proti T. S., který spolu s několika dalšími osobami neuposlechl opakované výzvy policistů učiněné jménem zákona a směřující k dobrovolnému opuštění daného prostoru, jímž vedla plánovaná trasa průvodu názorově odlišných osob, přičemž nejprve nstržm. F. D. a jeho kolegu vulgárními výrazy nabádala, aby od zákroku upustili, aby poté se zezadu přiblížila k nstržm. F. D., tomuto skočila na záda a pravou ruku držíc na jeho zádech, plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno, a způsobila mu tak pohmoždění levého ramenního kloubu, kteréžto poranění si vyžádalo následnou pracovní neschopnost jmenovaného v době od 2. 7. 2015 do 9. 7. 2015, tedy lehké poranění přechodného charakteru.

    2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jí podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost nahradit poškozené Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Praha 4, Kongresová 2, škodu ve výši 1 979 Kč.
      3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že
        dne 1. 7. 2015 kolem 18:30 hod. v P., v ulici N. M., nedaleko budovy, napadla nstržm. F. D., příslušníka Policie České republiky, služebně zařazeného v oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství Policie Praha I, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který zde prováděl v rámci bezpečnostního opatření „I.“ služební zákrok proti T. S., který spolu s několika dalšími osobami neuposlechl opakované výzvy policistů učiněné jménem zákona a směřující k dobrovolnému opuštění daného prostoru, jímž vedla plánovaná trasa průvodu konkurenčního shromáždění, přičemž nejprve nstržm. F. D. vulgárními výrazy nabádala, aby od zákroku upustil, aby mu poté skočila na záda a udeřila jej pěstí pravé ruky do levé strany zad v oblasti levé lopatky a následně plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno,
        čímž měla spáchat přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
        Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odvolací soud odkázal poškozenou Policii ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 2, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

        4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v neprospěch obviněné dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
          5. Dovolatel v podrobnostech namítl, že nelze přijmout v plném rozsahu argumentaci odvolacího soudu, že jednak obviněná mohla způsob zákroku policie vyhodnotit odůvodněně za nepřiměřený, což výrazně snižuje společenskou škodlivost jejího jednání, stejně jako fakt, že ohledně vzniku poranění (jež však ani není znakem skutkové podstaty žalovaného přečinu) příslušného policisty (dále „poškozený policista“, příp. jen „poškozený“) vyzněly dva vyhotovené znalecké posudky rozporně, přičemž na videozáznamu zákroku je patrné, že obviněná, jež se zezadu vrhla na policistu v úmyslu pomoci svému známému, nikoliv jej poranit, v podstatě tohoto objala na jeho zádech, aniž by jej udeřila, a tudíž je namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo; obdobně vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že jednání obviněné by bylo možno případně posoudit jako přestupek, avšak vzhledem k okolnostem a také k tomu, že obviněná byla téměř rok podrobena působení trestního řízení, je třeba takový její postih shledat dostatečným, a proto věc nebyla postoupena příslušnému správnímu orgánu. V těchto souvislostech poukázal na to, že ke vzniku vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu může dojít i porušením § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř.
            6. V dalším textu podání nejvyšší státní zástupce k průběhu posuzovaného skutkového děje jednak zdůraznil, že ze zajištěného videozáznamu je zřejmé, že zákrok policistů byl zcela legitimní a navazoval na předchozí jednání malé skupiny demonstrujících, kteří neuposlechli výzvy (uvozené slovy jménem zákona) k opuštění prostoru, jímž měl projít několikasetčlenný dav protichůdného smýšlení, a jeho součástí nepochybně není brutální sadistické týrání T. S., které zmínila obviněná ve své výpovědi jako údajný důvod svého útoku (tento navíc sám potvrdil, že kladl pasivní odpor, tj. sám z místa neodešel, ale povolil svaly a nechal se odnést), a dále argumentoval, že i když jistě není možné upírat obviněné osobní názor na policejní zákrok, je třeba primárně vycházet ze zásady konstatované i odvolacím soudem, podle níž každý, kdo dostane od policistů pokyn opustit určité veřejně přístupné místo, je povinen podle § 2, § 53 odst. 1, 2, 3 a § 69 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tak učinit, a nikoli výzvu svévolně ignorovat, ani výzvu posuzovat a teprve na základě vlastního úsudku se rozhodnout, zda ji uposlechne, či nikoli. Odvolací soud proto zcela nepřípadně, když nezpochybnil objektivní průběh zákroku, tj. jeho provedení policisty v souladu se zákonem a bez jakýchkoli agresivních projevů z jejich strany, na zmíněnou úvahu navázal tím, že osobní názor obviněné může mít vliv na subjektivní stránku žalovaného deliktu; obviněná jednala zcela cíleně ve snaze násilně zabránit policistovi provést zákrok vůči T. S., tudíž o naplnění subjektivní stránky jejího jednání není zřejmých pochybností.
              7. Ve vztahu k následku útoku obviněné vyjádřil dovolatel přesvědčení, že pokud soud prvního stupně jednoznačně dovodil, že je namístě vycházet ze závěrů znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc. (vzhledem k jeho užší specializaci k dané problematice), podle nichž tato způsobila policistovi lehké poranění přechodného charakteru, s ohledem na zásady dokazování zakotvené zejména v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., lze takový postup akceptovat, a naopak zásadně není možné přijmout, že s ohledem na jistý nesoulad ve vztahu k druhému posudku znalce MUDr. Tomáše Adámka je nutné bez dalšího aplikovat zásadu in dubio pro reo a jako výchozí nutně zohlednit tvrzení příznivější pro obviněnou, jak dovodil soud odvolací; již vůbec potom není možné považovat za zákonný postup tohoto soudu, který v rozporu s pravidlem ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř., ačkoli v rámci veřejného zasedání provedl důkaz toliko čtením aktuálního opisu evidence rejstříku trestů, skutkové závěry nalézacího soudu v daném bodu zcela změnil a vyvodil jiný průběh skutkového děje (odvolací soud si toho byl zřejmě vědom, a příslušné rozpory překlenul úvahou, že jeho rozhodnutí je v souladu s trestním řádem, neboť se od skutkových zjištění soudu prvního stupně vlastně neodchýlil).
                8. Nejvyšší státní zástupce tedy konstatoval, že skutková zjištění v posuzované věci, podle nichž obviněná za užití verbálních vulgarit, s cílem zabránit zákroku proti jiné osobě, se vrhla na záda policisty, přičemž dopad jejího těla na jeho záda spolu s tlakem jí vyvinutým (trhnutí ramenem) mu způsobil lehké poranění přechodného charakteru, kdy následně tato sama útok neukončila, ale bylo jí v dalším napadání zabráněno až jinými policisty, kteří ji od napadeného odtáhli, poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že naplnila všechny znaky daného přečinu, neboť vyvinula násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby; činila tak přitom násilím, které sice nebylo zvlášť intenzivní (proto také nebylo navrhováno posouzení v kvalifikované skutkové podstatě), ale které bylo již dostatečné k tomu, aby způsobilo výše specifikované zranění, přičemž navíc útok neukončila sama, ale stalo se tak vlivem dalších okolností.
                  9. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s hodnocením společenské škodlivosti jednání obviněné odvolacím soudem, jenž uvedl, že toto je z kategorie drobných konfliktů či kontaktů mezi demonstranty a policisty, a proto je považoval za akceptovatelné a předvídatelné, pakliže nevybočí z rámce minimální závažnosti. V této souvislosti dovolatel odkázal na sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., s tím, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. V posuzované věci nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož by za běžný konflikt s policistou, k nimž během demonstrací dochází, mělo být považováno, pokud někdo zezadu skočí na záda nic netušícího policisty, jenž právě provádí legitimní zákrok, a způsobí mu, byť lehké, poranění; násilí takového charakteru do kategorie nepatrných zařadit nelze, tudíž ani (takový způsob útoku) nemůže snížit závažnost činu, resp. způsobit, že se jedná o útok vymykající se jiným jednáním podřaditelným pod § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je nepochybné, že při demonstracích, na kterých se střetnou názorově odlišné skupiny lidí, dochází často ke strkanicím a potyčkám a ke snaze o konfrontaci s policisty dohlížejícími na udržení veřejného pořádku, avšak o to více musí být chráněna jejich autorita, jednají-li v souladu se zákonem, jak tomu bylo v tomto případě, přičemž navíc se museli vypořádat se situací, kdy několikasetčlenný dav měl projít místem, na němž se konalo shromáždění osob protichůdného smýšlení, a zajistit, aby nedošlo k vzájemným střetům.
                    10. Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že jednání obviněné jak po stránce objektivní, tak subjektivní, naplnilo všechny zákonné znaky daného přečinu, a současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by je mohly posunout do roviny pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty s odkazem na nepatrnou škodlivost. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
                      11. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil v opise dovolání nejvyššího státního zástupce obhájci obviněné, jenž ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2016 předně zdůraznil, že dovolání vychází z předpokladu, který je ze strany dovolatele odvolacímu soudu spíše podsouván, a to, že tento soud hodnotil jednání policisty, proti němuž obviněná měla užít násilí, jako zákonné a legitimní; s tím nesouhlasil a vyslovil přesvědčení, že slova odvolacího soudu o legitimitě nelze vnímat jako hodnocení správnosti a zákonnosti zásahu policie, naopak tohoto se ve svém rozhodnutí zříká, ale jako vyjádření názoru, že postup policie byl pochopitelný, přičemž však současně naznačil, že zcela jinak situaci subjektivně vnímala obviněná. Obhájce obviněné vytkl dovolateli, že k poměrně autentickému odůvodnění, jak obviněná musela vnímat danou událost a jak ji vyhodnotila (k čemuž zdůraznil, že toto je navíc skutková otázka, jež sama o sobě nesnese dovolací přezkum), se nijak nevyjadřuje a zcela je pomíjí, když právě tyto důvody byly základem napadeného rozhodnutí s tím, že soud druhého stupně postavil její optiku do kontextu s intenzitou jejího útoku, a na základě této úvahy posuzovaný skutek dematerializoval a hodnotil jej jako nikoliv společensky škodlivý, a tedy netrestný.
                        12. V této souvislosti obhájce obviněné vyslovil názor, že v právním státě by nemělo být trestné jednání toho, kdo je bytostně přesvědčen, že pomáhá oběti bezpráví. Jestliže pak nejvyšší státní zástupce kladl důraz na to, že policisté musí při demonstracích požívat větší autority, přičemž argumentací v tomto směru se ve skutečnosti zřekl požadavku na individualizaci každého jednotlivého případu, po níž jinak ve svém dovolání volá, poukázal na to, že odvolací soud naopak tento požadavek respektoval a hodnotil přístup policie a provedení daného zásahu ze strany obviněné ve vzájemných souvislostech se všemi konkrétními okolnostmi posuzované události. V návaznosti na to rovněž uvedl, že mu uniká věcný základ právních úvah, že by policie na demonstracích měla požívat větší autority, a vyjádřil domněnku, že k jejímu zvýšení zřejmě nepřispěje zostření represe za reakce na její nestandardní postupy; úkolem policie v daném případě bylo jednak garantovat výkon shromažďovacího práva a dále udržet výkon tohoto práva v mezích zákona, avšak tato na zmíněné úkoly rezignovala a věc si usnadnila tím, že zasáhla do práva jiného se shromažďovat. Konečně vyjádřil svůj údiv nad tím, že dovolatel, jenž je jeden z nejvýše postavených justičních funkcionářů ve státě, staví svou argumentaci na hodnotách, které jsou zcela protikladné základům ústavnosti státu, jehož je nejvyšším zástupcem. V závěru svého vyjádření proto obhájce obviněné navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl nebo zamítl, a současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
                          13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                            14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                              15. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                16. Podstatou dovolací argumentace v posuzované věci je výhrada proti tomu, že soud druhého stupně v důsledku nesprávného právního posouzení skutku obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Nejvyšší státní zástupce v dovolání vyslovil názor, že odvolací soud jednak v rozporu s ustanoveními § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., když v odvolacím řízení provedl důkaz toliko čtením aktuálního opisu rejstříku trestů, zcela změnil skutkové závěry soudu prvního stupně a vyvodil jiný průběh skutkového děje s tím, že s ohledem na jistý nesoulad dvou ve věci vypracovaných posudků znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc., z něhož vyšel soud prvního stupně vzhledem k užší specializaci jmenovaného znalce k dané problematice, a znalce MUDr. Tomáše Adámka, bez dalšího aplikoval zásadu in dubio pro reo a zohlednil pro obviněnou příznivější tvrzení tohoto znalce ohledně následku jejího útoku, tj. zranění poškozeného policisty s tím, že toto nemohlo vzniknout jejím konáním, a dále, že chybně hodnotil společenskou škodlivost jednání obviněné jako výrazně sníženou (neboť šlo o jednání z kategorie drobných konfliktů či kontaktů mezi demonstranty navzájem nebo mezi demonstranty a policisty, jež jsou akceptovatelné a předvídatelné, pakliže nevybočí z rámce minimální závažnosti), a to jak vzhledem k jejímu osobnímu názoru na způsob policejního zákroku jakožto nepřiměřeného (jenž měl vliv na subjektivní stránku žalovaného činu), tak k již zmíněnému vzniku zranění poškozeného, a dospěl k nesprávnému závěru, že skutková zjištění v dané věci jsou méně závažná, resp. bagatelní pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Současně dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že jednání obviněné by bylo možno případně posoudit jako přestupek, avšak vzhledem k okolnostem a také k tomu, že obviněná byla téměř rok podrobena působení trestního řízení, je třeba takový její postih shledat dostatečným, a proto věc nebyla postoupena příslušnému správnímu orgánu.
                                  17. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky dovolatele k chybnému postupu soudu druhého stupně spočívajícímu v porušení ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. sice přímo nesměřují proti právnímu posouzení, jak označený dovolací důvod předpokládá, neboť se dotýkají postupu při zjišťování skutkových okolností (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.), avšak uvedené vady vytkl při současném konstatování nesprávného právního posouzení daného skutku odvolacím soudem v důsledku chybného hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněné, jež s ohledem na subjektivní stránku posuzovaného přečinu a právě vznik zranění poškozeného policisty byla natolik snížena, že tento skutek nebylo možné právně kvalifikovat jako žalovaný trestný čin, přičemž daná věc dokonce nebyla postoupena ani příslušnému správnímu orgánu, aby tento posoudil, zda skutek je či není přestupkem. Nejvyšší soud proto shledal, že takto formulované výhrady dovolatele k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu obsahově naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                                    18. Následně Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
                                      19. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je (v jeho podstatné části) důvodné.
                                        20. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
                                        a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
                                        b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

                                        21. Citované zákonné ustanovení je limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Odvolací soud by měl rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Respektuje se zde odlišné postavení soudů obou stupňů, přičemž těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále soud prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.). Odvolací soud je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání. Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím soudem může být buďto závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001, publikované pod č. 2/2003 Sb. rozh. tr.), nebo častěji odstranění těchto nedostatků tak, aby se doplněná skutková zjištění mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní rozhodnutí odvolacího soudu. Vytváření skutkového stavu je tím vlastně rozloženo a svěřeno soudům obou stupňů, a pohled odvolacího soudu tedy není jen úzce kasační. Na rozdíl od dřívější právní úpravy má k tomu odvolací soud dostatečné procesní prostředky, které přesně vymezeným způsobem zajišťují respektování výsledků řízení před soudem prvního stupně a jejich provázání a skloubení s výsledky jeho vlastní činnosti v druhém stupni (§ 263 odst. 5, 6 a 7 tr. ř.).
                                          22. Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit. Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu, přičemž by však měl svou činnost zaměřit jen na důkazy, které mají stěžejní význam; nestačí jen formální zopakování některých, zejména listinných důkazů, z nichž nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281). Originální provedení důkazů před odvolacím soudem přichází v úvahu tehdy, jestliže soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl v hlavním líčení proto, že je opomněl provést nebo je nepovažoval za potřebné, anebo o nich nevěděl a návrh na jejich provedení byl učiněn až v podaném odvolání v souladu se zásadou úplné apelace nebo až ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění ve smyslu zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny (a to buď originálně, tj. které byly dosud neprovedené, nebo které byly provedeny znovu) ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
                                            23. Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání. Přes výše zmíněnou zásadu bezprostřednosti odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž musí navazovat při jejich hodnocení na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního stupně. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a obviněný by neměl být vystavován nejistotě ze změny svého postavení bez možnosti brojit proti novému rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Navíc je zde odvolací soud limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/1999, a též nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný tamtéž pod č. 109/2002). Zjistí-li odvolací soud skutečnosti, které jen nedoplňují skutkový stav věci, ale podstatně ho mění, vrátí zpravidla věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to i tehdy, když se pokusil sám doplnit skutková zjištění provedením důkazů ve veřejném zasedání (§ 263 odst. 6 tr. ř.).
                                              24. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům ještě přihlédnout. Jestliže totiž odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale sám hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže jen z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek a znovu rozhodnout bez toho, že by předtím zopakoval důkazy bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však odvolací soud musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nenahrazovalo by to činnost a poslání soudu prvního stupně, a proto v takových případech zpravidla musí odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom může jen upozornit soud prvního stupně, v kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
                                                25. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle citovaného zákonného ustanovení odvolací soud zruší napadený rozsudek, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud druhého stupně uvedl, že „… zjistil, že odvolání je důvodné, neboť ve věci byl porušen trestní zákoník … sám rozhodl o tom, že obžalovaná se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť žalovaný skutek jí kladený za vinu není trestným činem. Odvolací soud je přesvědčen, že toto své rozhodnutí učinil v souladu s trestním řádem, byť se tak výrazně odchýlil od posouzení věci soudem prvního stupně, neboť od skutkových zjištění soudu prvního stupně se vlastně neodchýlil, pouze jeho skutková zjištění z hlediska právního posoudil jako méně závažná, resp. bagatelní pro naplnění skutkové podstaty trestného činu (jde tudíž o odchylné právní posouzení, nikoli o odchylná skutková zjištění bez provádění vlastního dokazování) …“ (viz strany 4 a 6 jeho rozhodnutí). Současně je třeba poukázat na to, že odvolací soud v průběhu veřejného zasedání provedl důkaz pouze čtením aktuálního opisu rejstříku trestů obviněné, žádné jiné důkazy neprovedl.
                                                  26. Z uvedeného je zřejmé, že soud druhého stupně se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně vzniku zranění poškozeného policisty, neboť na rozdíl od nalézacího soudu, jenž vycházel ze závěrů znalce doc. MUDr. Petra Korbeláře, CSc., o tom, že zranění poškozeného mohlo vzniknout konáním obviněné, zohlednil též druhý znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. Tomášem Adámkem, který uvedl, že ke zranění poškozeného útokem obviněné dojít nemohlo, a tuto situaci, kdy k dané otázce existovaly dva rozporné znalecké posudky, vyhodnotil ve prospěch obviněné ve smyslu zásady in dubio pro reo. Učinil tak přitom v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., neboť neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, a neprovedl ani důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Odvolací soud provedl důkaz toliko čtením aktuálního opisu rejstříku trestů obviněné; nepostupoval proto ani v souladu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., když nerespektoval povinnost vázanosti hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně. Odvolací soud tak překročil trestním řádem stanovené limity dokazování, změny skutkového stavu a pak i samotného způsobu rozhodnutí. Z textu odůvodnění jeho rozhodnutí citovaného výše je zřejmé, že eventuální problematičnosti svého postupu si byl sám vědom, a proto se k němu, jak uvedeno shora, v závěru svého rozhodnutí vyjádřil. Nejvyšší soud však takovému názoru soudu druhého stupně o správnosti jeho postupu nemohl přisvědčit, jeho odůvodnění v tomto směru shledal nejen nepřesvědčivým, ale i nesprávným, a v této otázce se naopak ztotožnil s výstižnými námitkami dovolatele.
                                                    27. Přestože vznik zranění není znakem skutkové podstaty posuzovaného přečinu, jak bude zmíněno níže, Nejvyšší soud nemohl dané pochybení odvolacího soudu opomenout, a to již z toho důvodu, že bylo významné zejména pro hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněné, a tudíž i pro právní posouzení předmětného skutku.
                                                      28. K právní problematice posuzovaného jednání obviněné je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
                                                        29. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. ř. je též příslušník bezpečnostního sboru, tedy příslušník Policie České republiky, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci při plnění těchto úkolů. K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se přitom vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností (§ 127 odst. 2 tr. ř.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Soud musí v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65, publikované pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). Pravomoc spočívá v oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu. Pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, a to úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127 a 3128).
                                                          30. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě provedeného dokazování a z obsahu spisu je zřejmé, že dne 1. 7. 2015 se v Praze ve spodní části Václavského náměstí ve stejnou dobu konala shromáždění dvou názorově protichůdných skupin, a to shromáždění Národní demokracie za účelem protestu proti imigraci „stop imigraci, ne Evropské unii“ (tomuto shromáždění byl povolen následný pochod) a shromáždění svolavatele T. K. pod názvem podpora multikulturalizmu, jehož se zúčastnila mimo jiné i obviněná a její (tehdejší) přítel T. S. Vzhledem k možným střetům sympatizantů těchto názorově odlišných skupin byla na místě přítomna Policie České republiky, jejímž úkolem bylo garantovat výkon shromažďovacího práva a současně zajistit udržení pořádku a bezpečnosti osob. S ohledem na vzniklou situaci, kdy přívrženci druhé skupiny s cílem blokovat průchod první skupiny, jež byla ve značné početní převaze, zůstali sedět na zemi, což mohlo vyústit v jejich napadení první skupinou (když již předtím docházelo k verbální konfrontaci názorů účastníků obou skupin), vyzvala policie sedící osoby, aby uvolnily prostor pro daný pochod. Po neuposlechnutí opakované výzvy provedl poškozený policista spolu se svým kolegou ppr. M. K. mimo jiné proti T. S. služební zákrok, kdy tento měl být z místa odnesen, přičemž vzhledem k jeho odporu byl sveden na zem za účelem nasazení pout; v této chvíli začala jednat obviněná, která považovala zákrok policistů proti jmenovanému za nepřiměřený.
                                                            31. Nejvyšší soud se před svým rozhodnutím seznámil nejen s obsahem spisu, ale i s videozáznamem, na němž je zachyceno jednání obviněné vůči poškozenému, jež spočívalo v nalehnutí (termín „naskočení“ se nejeví právě přiléhavým) na jeho záda za současného objetí oběma rukama kolem jeho ramen a krku, přičemž je rovněž zcela zřejmé, že poškozený bez jakéhokoliv omezení pokračoval ve služebním zákroku proti T. S. a následně se ještě několik minut pohyboval kolem služebního vozu. Ani Nejvyššímu soudu při tom neuniklo, že poškozený policista je zdatný, urostlý muž, zatímco obviněná vyloženě subtilní žena (ve spise je obsažen údaj o její hmotnosti 52 kg).
                                                              32. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud rovněž dospěl k názoru, že v posuzovaném případě přichází zcela reálně v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio. Pro učinění spolehlivého závěru v tomto směru ovšem odvolací soud nemohl postupovat takovým způsobem, že pozměnil skutkové závěry nalézacího soudu vztahující se k újmě na zdraví poškozeného, aniž k tomu sám provedl jakékoliv důkazy.
                                                                33. Jakkoliv přesné zjištění o újmě na zdraví poškozeného není pro právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku relevantní, v dané věci nabývá na významu právě pro posouzení intenzity útoku obviněné vůči poškozenému policistovi. Už proto bylo povinností odvolacího soudu – chtěl-li zmiňované skutkové závěry nalézacího soudu posunout ve prospěch obviněné – vyslechnout v průběhu veřejného zasedání oba shora jmenované znalce, kteří ve věci vypracovali znalecké posudky, aby rozsah a charakter zranění poškozeného mohl náležitě zhodnotit (a případně skutkové závěry nalézacího soudu v tomto směru pozměnit). V této souvislosti je vhodné připomenout, že tito znalci dospěli k odlišnému závěru o příčině vzniku zranění poškozeného – zatímco první znalec MUDr. Tomáš Adámek uvedl, že k němu nemohlo dojít útokem obviněné, druhý znalec doc. MUDr. Petr Korbelář, CSc., konstatoval, že zranění takto vzniknout mohlo, neboť poškozený útok (zezadu) neočekával, svalové skupiny na něj tudíž nebyly připraveny a nemohly zareagovat, když navíc poškozený v tomto okamžiku poutal T. S. na zemi, tj. byl soustředěn na jiný druh pohybu a zapínal jiné svalové skupiny (srov. strany 6 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
                                                                  34. Bude-li odvolací soud při svém novém rozhodování znovu zvažovat užití zásady subsidiarity trestní represe, je vhodné již nyní akcentovat, že tato zásada je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
                                                                    35. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
                                                                      36. V případě, že odvolací soud bude po doplnění dokazování ve shora označeném směru opětovně posuzovat, zda se jednalo o případ natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné vůči obviněné uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, musí Nejvyšší soud již nyní korigovat jeho nesprávnou úvahu z napadeného rozhodnutí, kdy zohlednil ve prospěch obviněné též její osobní názor na způsob provedení policejního zákroku proti T. S. jako nepřiměřeného. Nejvyšší soud se v tomto směru nemohl s jeho posouzením bezezbytku ztotožnit, neboť nemohl přehlédnout, že prvotním podnětem k němu bylo neuposlechnutí opakovaných výzev policistů právě ze strany T. S. a dalších osob, tj. nerespektování jejich pokynů učiněných s cílem zamezit hrozícímu střetu účastníků názorově protichůdných shromáždění a zajistit pořádek a bezpečnost přítomných osob.
                                                                        37. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o nepostoupení posuzované trestní věci příslušnému správnímu orgánu, aby posoudil, zda žalovaný skutek obviněné je či není přestupkem. Ponechá-li dovolací soud stranou paušální a nic neříkající argument „vzhledem k okolnostem uvedeným výše“, pak musí označit za naprosto nepřípadný a nepřijatelný navazující argument „… vzhledem k tomu, že obviněná byla již téměř rok podrobena působení trestního řízení, má odvolací soud za to, že takový její „postih“ je již dostatečný“(str. 5 odůvodnění jeho rozsudku). Jednání obviněné představující aktivní konání odpovídající jejím tělesným možnostem, při němž se fyzicky a působením jisté (třeba i méně výrazné) síly snažila zabránit poškozenému policistovi ve výkonu jeho pravomoci představovanému prováděním služebního zákroku vůči T. S., ač nevyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, nelze natolik tolerovat, resp. bagatelizovat, že by případně nebylo způsobilé k vyvození odpovědnosti za příslušný přestupek (takový názor a postup ostatně prezentoval při veřejném zasedání před odvolacím soudem i intervenující státní zástupce, který poté, co vzal zpět své odvolání podané v neprospěch obviněné do výroku o uloženém trestu, vyslovil názor, že „situaci jako takovou vnímá jako hranici mezi trestným činem a přestupkem…“). Uvedené pochybení proto bylo rovněž důvodem, pro který rozhodnutí soudu druhého stupně jako celek nemohlo obstát.
                                                                          38. Nejvyšší soud proto na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 61 To 143/2016, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                                                            39. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Musí tak činit daleko odpovědnějším způsobem, než k věci přistoupil v napadeném rozhodnutí.
                                                                              40. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).
                                                                                41. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.


                                                                                Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                                                                V Brně dne 12. 10. 2016
                                                                                  JUDr. Jan Bláha
                                                                                  předseda senátu