Rozhodnutí NS

7 Tdo 257/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 257/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.257.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 257/2019-1156


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 3. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V., nar. XYv XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 1 To 44/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 10/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2017, č. j. 37 T 10/2017-733, byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě 1) pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 5) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek v tomto bodě nebyl předmětem odvolání ani dovolání obviněného a tudíž nepodléhá přezkumu v dovolacím řízení). Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 T 97/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 420/2016, byl odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu v uvedené sbíhající se trestní věci. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. Uvedeným rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. V., M. D., J. S. a L. R.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu a pokusu zločinu v podstatě tím, že

ad 1) společně s J. V., J. S. a M. D. dne 18. 9. 2016 kolem 22:40 hod. v XY na ulici XY pod vlivem alkoholu se nejprve s J. S. pokusili odcizit kolo ze zaparkovaného osobního motorového vozidla, ale byli přistiženi poškozeným M. Č., načež se ho pokusili udeřit, což se jim pro jeho obranu nepodařilo. Nato obviněný J. V. napadl poškozeného zezadu úderem do zátylku, v důsledku čehož se poškozený sklonil k zemi a vzápětí jej všichni obvinění začali bít opakovanými údery pěstí a kopy do celého těla. Po několika minutách se poškozenému podařilo utéct, ale z důvodu, že se neměl kde ukrýt, usedl na schody provozovny Gyros a rukama si chránil hlavu, přičemž byl opakovaně bit všemi obviněnými údery pěstí a kopy do hlavy, ramen a nohou. Po chvíli uklidnění, kdy poškozený komunikoval s obviněným J. V., ten ho znovu udeřil pěstí do obličeje a následně ho znovu všichni obvinění bili údery pěstí a kopy, a svého jednání zanechali až byli vyrušeni dalšími osobami. V důsledku tohoto napadení poškozený utrpěl četná zranění mimo jiné i zlomeninu člunkové kosti pravé ruky s nutností sádrové fixace po dobu jednoho týdne a následným nasazením ortézy po dobu třech týdnů a s celkovou dobou léčení do 21. 10. 2016, přičemž s ohledem na způsob útoku, jeho četnost a místo, kam směřovaly údery a kopy, hrozil vznik mnohem závažnějších poranění v podobě poškození důležitého orgánu či delší dobu trvající poruchy zdraví.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. V., M. D. a J. S. odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 8. 2018, č. j. 1 To 44/2018-985, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl soudy nesprávně kvalifikován jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv se jedná o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyly totiž prokázány základní znaky těžké újmy na zdraví (ani pokusu) a úmyslného jednání směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ve věci lze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a jejich právním posouzením. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch, nesprávně interpretovaly závěry znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., a nezohlednily zásadu in dubio pro reo. Závěr odvolacího soudu ohledně naplnění znaku těžké újmy na zdraví a jeho pokusu je spekulativní, bez důkazní opory a velice stroze odůvodněný. Ze zmiňovaného znaleckého posudku vyplývá, že útok obviněných byl veden maximálně střední intenzitou. Sám poškozený pouze spekuluje o kopech do hlavy, hrudníku či svého těla, tudíž je nesprávný závěr soudu o kopech do hlavy. Soudy nevěnovaly pozornost ani místu, kde k útoku došlo. Ze způsobu provedení činu a podoby zranění lze dovodit, že jednání obviněných nemohlo způsobit poškozenému závažnější následek.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný svou námitkou zpochybňující správnost právního posouzení skutku naplnil uplatněný dovolací důvod. Objektem trestného činu blížení na zdraví je lidské zdraví, přičemž pokus tohoto trestného činu je charakterizován nedostatkem následku v podobě těžké újmy na zdraví. Tento trestný čin může být spáchán i za situace, kdy útok pachatele žádnou újmu na zdraví nezpůsobil a rozhodujícím je tedy úmysl újmu způsobit. Zdůraznil, že obecně kopy do horní části těla, hlavy a hrudníku mohou způsobit i vážná poranění, přičemž v této věci jsou dané skutečnosti podloženy znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výpovědí poškozeného. Soudy při úvahách o právní kvalifikaci vzaly v potaz charakter i intenzitu útoku obviněných i reálnost vzniku možných následků, když nelze přehlédnout, že poškozený svou obranou snižoval intenzitu tohoto útoku. Obviněný byl přinejmenším srozuměn s možným následkem, který poškozenému hrozil, a to s ohledem na způsob a intenzitu útoku i podnapilost všech obviněných. Skutečnost, že poškozený nakonec utrpěl pouze lehčí zranění, nebyla v ničem závislá na vůli obviněného. Mezi důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku není žádný, natož pak extrémní, rozpor. Bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky mimo jiné pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které zopakoval svoji dovolací argumentaci a zdůraznil, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nekriticky přijal skutkové závěry obecných soudů. Závěrem své repliky obviněný zdůraznil, že nespáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, nýbrž přečin ublížení na zdraví.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph. D., a částečně i výpověďmi obviněných. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný k této námitce především uvedl, že jednání jeho, ani jeho spoluobviněných, nemělo potenciál způsobit poškozenému závažnější následek, než jaký ve skutečnosti nastal, přičemž nebyl ani prokázán jeho úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví. Nedošlo ani k naplnění předpokladu poškození důležitého orgánu, při němž vzniká nebezpečí pro život, nebo jiný závažný déle trvající nebo trvalý následek. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která potvrdil i odvolací soud, vyplývá, že obvinění na poškozeného opakovaně útočili údery pěstí i kopy na celé jeho tělo, tedy i do hlavy a hrudníku. Soud prvního stupně správně uzavřel, že obvinění museli být přinejmenším srozuměni s tím, že s ohledem na intenzitu až střední síly i umístění četných úderů a kopů mohou poškozenému způsobit mnohem závažnější poranění, a to poškození mozku i dalších důležitých orgánů, případně jinou delší dobu trvající poruchu zdraví a způsobit mu těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. K následku ve formě těžké újmy na zdraví přitom nedošlo jen díky aktivní obraně poškozeného, tedy zcela nezávisle na vůli obviněných. Jednání obviněného J. V. proto bylo správně kvalifikováno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Je přitom namístě konstatovat, že se soud prvního stupně s naplněním znaku úmyslu ke způsobení těžké újmy na zdraví pregnantně vypořádal i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, a ani v tomto směru nelze shledat žádných pochybení. Soudy obou stupňů se otázkou úmyslu obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví správně vypořádaly a pro stručnost lze na přiléhavá odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat (str. 25-27, odst. 54-60 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10-11, odst. 15 usnesení odvolacího soudu). Na základě shora uvedeného shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. 3. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu