Rozhodnutí NS

28 Cdo 3617/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:28 Cdo 3617/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3617.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Oceňování majetku
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3617/2018-928


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. H., nar. XY, bytem XY, a b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 59/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2018, č. j. 22 Co 90/2018-757, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci a) částku 14.816,45 Kč a žalobci b) částku 9.049,59 Kč oboje k rukám advokátky Mgr. Ilony Kindlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 C 59/2017-501, zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít ve výroku specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků se žalobcem a) (výrok II.) i žalobcem b) (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyhověl tak požadavku M. a M. H., jež považoval za oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým náleží restituční nárok za v období komunismu odňaté (vyvlastněné nebo vykoupené) pozemky, jež jim nelze pro překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c), popřípadě e) zákona o půdě vydat. Při zjišťování hodnoty původních pozemků kvitoval přístup znalce, jenž pozemky státem převzaté za účelem výstavby dostihového závodiště, sádek, případně realizace veřejné komunikace ocenil dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), jako pozemky stavební, respektive podle § 14 odst. 5 řečené vyhlášky. Postupovala-li žalovaná při uspokojování popsaného restitučního nároku žalobců liknavě, o čemž svědčí zejména délka řízení, její lpění na nesprávném ocenění původních pozemků nižší sumou, či úkony žalované v samotném soudním řízení, mohou se žalobci domáhat naplnění svého práva skrze převedení pozemků mimo veřejnou nabídku organizovanou žalovanou. Nehrozí, že jejich restituční nárok vyčíslený shora uvedeným způsobem by byl vydáním požadovaných pozemků přečerpán, pročež okresní soud rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované.

K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 22 Co 90/2018-757, ve výroku II. změnil co do vyjádření výše uspokojeného restitučního nároku žalobce a), ve zbytku výroku je potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil rovněž co do zachycení výše uspokojeného restitučního nároku žalobce b), ve zbytku výroku tento rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) i soudem odvolacím (výrok IV.). Krajský soud, odkázav na rozhodnutí soudů v jiných restitučních sporech týchž žalobců, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry přijatými soudem prvního stupně. Konstatoval, že žalobcům náleží právo na přímé uspokojení jejich restitučního nároku mimo veřejnou nabídku. Zopakoval důkaz znaleckými posudky, přičemž zcela kvitoval ocenění původních nevydaných pozemků, jež na jejich základě přijal okresní soud. Dokazování doplnil znaleckým posudkem zabývajícím se vhodností požadovaných náhradních pozemků, přičemž neshledal žádnou okolnost bránící jejich vydání. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil, toliko jej změnil co do (soudem prvního stupně opomenutého) vyjádření výše takto uspokojených restitučních nároků ve výrocích rozsudku.

Rozhodnutí krajského soudu napadá dovoláním žalovaná. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v následujících otázkách. Nesouhlasí s oceněním původních pozemků jako stavebních (a tedy ani s výší vyčísleného restitučního nároku žalobců), měly-li být tyto využity za sportovním účelem, respektive pro průmysl, stavebnictví, výrobní služby a sklady, popřípadě jako centrální sádky a rekreační areál. Judikaturu, na niž odkazuje krajský soud, považuje ve vztahu k projednávané věci za nepřiléhavou. Současně brojí proti přebírání závěrů znaleckého posudku, který při oceňování odňatých pozemků neaplikoval srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež dle mínění dovolatelky připadají v úvahu. V tomto směru má naříkané rozhodnutí za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Za s judikaturou nekonformní (konkrétně pak s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2430/2016) označuje i závěr o vhodnosti náhradních pozemků, byly-li tyto vydány, ač jsou zatíženy právy třetích osob a hrozí-li potíže při budoucím hospodaření s nimi. Zejména dovolatelka poukazuje na doposud nevyřešený restituční nárok R. C., jenž o vydání týchž pozemků vede odlišný restituční spor. Pochybení odvolacího soudu vidí též ve změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by pro takový postup byly splněny předpoklady. Výhrady uplatňuje rovněž k nezopakování dokazování stran výše uspokojovaného restitučního nároku, jejíhož vyjádření ve výroku se změna prvostupňového rozhodnutí týkala. Vzhledem k řečenému navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu, jakož i zrušení rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. až IV. Současně podává návrh na odložení právní moci rozsudku krajského soudu.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutími soudů prvního i druhého stupně a dovolání žalované navrhli jako nedůvodné zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při řešení problematiky oceňování odňatých pozemků, jež nelze v restituci vydat jejich původním majitelům, respektive jejich právním nástupcům, ustáleně přiklání k závěru, podle něhož je nezbytné oprávněným osobám poskytnout za takové pozemky adekvátní náhradu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4335/2014, reflektující předchozí judikaturu a přidržující se výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96, svazek 34, str. 35). Proto je jako stavební ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. zapotřebí oceňovat i takové pozemky, jež byly na stát prokazatelně převáděny se záměrem jejich zastavění, byť by nebyly jako stavební úředně vedeny (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).

Popsanému požadavku adekvátnosti poskytované náhrady se závěry odvolacího soudu stran určování rozsahu restitučního nároku nepříčí, zohlednil-li na podkladě skutkových zjištění, vycházeje mimo jiné rovněž z provedeného znaleckého posudku, charakter pozemků a jejich reálné využití po přechodu/převodu na stát v intencích shora připomenutých závěrů judikatury (viz bod 31 napadeného rozhodnutí). Konkrétně ve vztahu k pozemkům zahrnutým v areálu dostihového závodiště („pozemky I.“), vůči jejichž ocenění dovolatelka směřuje svou kritiku zejména, pak nelze jeho úvahy shledat jakkoliv defektními, jednalo-li se již v době jejich odnětí především o pozemky určené k další výstavbě a provozu závodiště. Uvedené konkluze stran povahy „pozemků I.“ odvolací soud odůvodnil vedle územního plánu z roku 1969 výslovně zařazením pozemku do stavebního obvodu (na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu KNV v Praze ze dne 6. 5. 1957, č. j. Výst. 11-1755-1957), což představovalo jeden z nástrojů územního plánování ve smyslu vládního nařízení č. 51/1950 Sb., o územním plánování obcí (konkrétně viz § 10 řečeného předpisu), čímž dostál judikaturou akcentovanému požadavku vycházet mimo jiné z dobové územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4335/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, jakož i jeho usnesení ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, eventuálně ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2637/2013). Ve vztahu k pozemkům označeným jako „pozemky II.“ pak odvolací soud rovněž zcela případně sledoval shora připomenuté závěry judikatury, opřel-li svůj úsudek zvláště o tehdejší územně plánovací dokumentaci.

Nelze opomenout, že brojí-li dovolatelka proti právě vylíčenému, činí tak především rozporováním skutkových zjištění nalézacích soudů (též skrze nesouhlas s hodnocením důkazu provedeného znaleckým posudkem), jež ovšem předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu být nemohou, poněvadž zjištěným skutkovým stavem je Nejvyšší soud dle účinné procesní úpravy vázán. Naznačené námitky dovolatelky tak přípustnost dovolání založit nemohou, nevystihuje-li jimi (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a nepředkládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, či ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Dodat se sluší, že ocenění pozemků označovaných soudy jako „pozemky III.“ žalovaná v dovolání nikterak nenapadá.

Přípustnost dovolání v otázce určení výše restitučního nároku nezakládá ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, který nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý. V tehdy projednávaném sporu odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní souzené kauzy, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobcům dostává pozemků náhradních, oceněny podle zmíněného cenového předpisu). I v tomto směru je tedy naříkaný rozsudek s judikaturou konformní. K námitkám stran aplikace srážek jeví se pak vhodným doplnit, že s argumenty zpochybňujícími v tomto směru závěry znaleckého posudku přichází žalovaná až v dovolacím řízení, v důsledku čehož ovšem k nastíněné problematice absentuje výslovné stanovisko odvolacího soudu, jež by mohlo být předmětem dovolacího přezkumu. Přehlédnout ani nelze protimluvnou argumentaci dovolatelky, jež, brojíc primárně proti ocenění nevydaných pozemků jako stavebních, domáhá se následně aplikace srážek určených právě pro pozemky oceňované v intencích § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.

Nesoulad napadeného rozhodnutí není možné shledat ani ve vztahu k dovolatelkou poukazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ohledně vhodnosti pozemků zvolených žalobci jako pozemků náhradních. Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně artikuluje požadavek, dle něhož je pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za pozemek nevydaný nezbytné, aby byl tento k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, popřípadě Státního pozemkového úřadu – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, či jeho rozsudky ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018. Blíže ke kritériím vhodnosti viz zejména shora citovaný rozsudek 28 Cdo 2364/2017 a v něm uváděná rozhodnutí. Odvolací soud při posuzování zmiňovaného aspektu vydávaných pozemků měl určená měřítka na zřeteli a pečlivě se vypořádal s námitkami žalované stran umístění zařízení nutných k obslužnosti rybníka, přístupu k dotčeným pozemkům, jakož i rozptýlil její domněnky ohledně eventuálních těžkostí v hospodaření s nimi, případně o dotčení práv třetích osob, přičemž své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi seznanými především ze znaleckého posudku, jímž v odvolacím řízení doplnil dokazování. Zpochybňováním posledně zmíněného důkazu pak žalovaná opět brojí toliko proti hodnocení důkazů a přijatým skutkovým zjištěním, pročež ani skrze rekapitulované námitky nelze přípustnost dovolání přivodit.

Vydání žalobci zvolených pozemků rovněž nebrání žalovanou odkazované řízení o restitučním nároku R. C. týkající se týchž pozemků. Nutno připomenout, nalézacími soudy již plně ozřejměnou skutečnost, že žádost o zachování československého státního občanství jeho právního předchůdce E. C., jež představovalo podmínku úspěšného uplatnění restitučního nároku (srov. § 4 zákona o půdě, resp. § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), byla ve správním řízení pravomocně zamítnuta, stejně jako v soudním řízení žaloba proti tomuto rozhodnutí a na ni navazující kasační stížnost.

Námitky dovolatelky stran nepatřičné změny rozhodnutí soudu prvního stupně pak toliko vystihují takzvané vady řízení, které nepředstavují samostatný dovolací důvod a samy o sobě přípustnost dovolání přivodit nemohou. Ke zmatečnostním či jiným vadám, jež ohrožují správnost rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.). Nadto lze podotknout, že dovolatelkou namítaná pochybení (dle jejích vlastních slov doplnění výroku o nepodstatný údaj) nemohla výsledek řízení, natož v její neprospěch, jakkoliv ovlivnit (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Povinnost zopakovat dokazování v odvolacím řízení, již dovolatelka akcentuje ve vztahu k určení výše uspokojovaného restitučního nároku žalobců, pak tíží odvolací soud toliko tehdy, dospíval-li by na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), což ovšem zjevně není případ aktuálního řízení.

Ze shora vyřčeného je tudíž zjevné, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředestřela-li dále žalovaná v dovolání žádnou jinou otázku, pro niž by je bylo možné shledat přípustným, přistoupil dovolací soud v intencích § 243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí. O návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům uplatňujícím v řízení samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí v případě žalobce a) sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.984 Kč (tarifní hodnota 1.665.825 Kč), ve vztahu k žalobci b) pak 7.440 Kč (tarifní hodnota 240.594 Kč), po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden společný úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu rozdělené mezi žalobce podle poměru hodnot jejich nároků [87 % ve vztahu k žalobci a) a 13 % v případě žalobce b)] a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.816,45 Kč a žalobce b) ve výši 9.049,59 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu