Rozhodnutí NS

23 Cdo 1496/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:23 Cdo 1496/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1496.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vedlejší účastník
Vyšší soudní úředník
Dotčené předpisy:§ 93 odst. 1 o. s. ř.
§ 11 předpisu č. 121/2008Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1496/2018-612
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby z.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, IČO 02447657, zastoupeného Mgr. Tomášem Rydvanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, proti žalovanému Uber B. V. se sídlem v Amsterodamu, Vijzelstraat 68, 1017 HL, Nizozemské království, ev. č. 56317441, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, za účasti hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Martinem Janouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 25/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 168/2017, 3 Cmo 169/2017-541, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 168/2017, 3 Cmo 169/2017-541, se v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 15 Cm 25/2016-486, týkající se vedlejšího účastenství, ruší a věc se vrací odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2017, č. j. 15 Cm 25/2016-486, připustil, aby do řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany před nekalou soutěží, vstoupilo hlavní město Praha jako vedlejší účastník na straně žalobce (dále též jen „vedlejší účastník“). Rozhodoval k námitce žalovaného, který nesouhlasil s účastí vedlejšího účastníka, jenž předtím sám vstoupil do řízení. Soud prvního stupně se sice ztotožnil s námitkou žalovaného, že vedlejší účastník není v žádném právním vztahu s účastníky řízení, neztotožnil se však s názorem, že nemá právní zájem na výsledku řízení. Uvedl, že na žalobce, který podniká na území hlavního města Prahy, se vztahuje zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a vyhláška č. 23/1998 Sb. hlavního města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy. Vedlejší účastník hájí podle soudu prvního stupně „právo veřejného zájmu“, jeho právní zájem na výsledku řízení je dán tím, že je oprávněn vydávat podzákonné předpisy, v jejichž porušení vidí žalobce nekalé soutěžní jednání žalovaného. Rozhodnutí vydala asistentka soudce. Tatáž asistentka usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 15 Cm 25/2016-448, zamítla námitku „nedostatku pravomoci českého soudu potažmo příslušnosti Městského soudu v Praze“.

Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, a ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, se zabýval obsahem pojmu „právní zájem na výsledku řízení“ (jako podmínkou účasti vedlejšího účastníka v řízení) a uvedl, že otázka vedlejšího účastenství hlavního města Prahy „není typickou otázkou řešenou podle § 93 o. s. ř., založenou na rozhodnutích citovaných shora“. Hlavní město Praha jako samosprávný celek má mimo jiné povinnosti na úseku taxislužby a na úseku legislativním v tom, že vydává právní předpisy, které tuto oblast regulují. Magistrát hlavního města Prahy je orgánem, který dohlíží v rámci přenesené pravomoci na dodržování těchto předpisů na území hlavního města Prahy a má pravomoc za jejich porušení udělovat sankce. Podle odvolacího soudu proto nelze připustit stav, kdy by hlavní město Praha jako subjekt, který má zákonnou povinnost dodržovat regulace stanovené právním předpisem, nemělo přístup k soudu v řízení, jehož zásadní otázkou je přípustnost či nepřípustnost nové formy poskytování přepravní služby, o níž hlavní město Praha tvrdí, že tyto právní předpisy porušuje. Takový přístup by byl podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou efektivity řízení, protože účast hlavního města Prahy může přispět k upřesnění „výkladu“ dotčených právních předpisů Magistrátem hlavního města Prahy a sloužit tudíž k „případnému zabránění dalších sporů jak v civilním, tak ve správním řízení“.

Odvolací soud odmítl též námitku nesprávného obsazení soudu prvního stupně. Zjistil totiž, že asistentka soudce, která rozhodnutí vydala, je přidělena do soudního oddělení 15 Cm, jemuž věc podle rozvrhu práce připadla. Rozhodnutí není nijak právně složité, jde o prostou aplikaci procesního práva, která byla již objasněna mnoha rozhodnutími vyšších soudů, asistentka tudíž nebyla povinna předložit věc k rozhodnutí soudci, který si rozhodnutí v této otázce nevyhradil. Odvolací soud neshledal důvod ani pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství (dále též „zákon o vyšších soudních úřednících“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 a odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 846/16, který se rozsahem oprávnění vyšších soudních úředníků již zabýval. Usnesení soudu prvního stupně týkající se pravomoci českých soudů považoval za správné.

Proti usnesení odvolacího soudu, ale pouze proti té jeho části, která se týkala vedlejšího účastenství, podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel je přesvědčen, že se odvolací soud při řešení otázky vedlejšího účastenství odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, a ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4959/2015, nebo též ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015. Podle dovolatele vyřešil odvolací soud v rozporu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, totiž otázku, zda tvrzený veřejný zájem vrchnostenského správního orgánu může být relevantním právním zájmem ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. opravňujícím vstup takového orgánu jako vedlejšího účastníka do civilního řízení. Dovolatel je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen o tom, že rozhodnutí v této věci nemůže mít žádný dopad do právního postavení hlavního města Prahy, hlavní město proto nemůže mít právní zájem na výsledku řízení a nemůže přispět ani k upřesnění výkladu relevantních právních předpisů. Vedlejší účastenství podle dovolatele veřejným zájmem zdůvodnit nelze. Pravomoc civilních soudů je omezena na spory vyplývající z poměrů soukromého práva, právním zájmem podle § 93 o. s. ř. proto podle dovolatele může být míněn jen právní zájem týkající se soukromoprávních vztahů. Dovolatel nepovažuje za přípustné, aby vrchnostenský orgán veřejné správy měl legitimní zájem na tom, aby v soukromoprávním sporu mezi dvěma subjekty soukromého práva zvítězil jeden nad druhým; takový výklad je podle jeho názoru v rozporu s principem rovnosti stran deklarovaným Listinou základních práv a svobod a zpochybňuje nezávislost a nepodjatost hlavního města Prahy jako kontrolního orgánu.

Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by v této věci šlo při řešení přípustnosti vedlejšího účastenství o jednoduchou otázku; odvolací soud to ostatně sám připustil, když uvedl, že vedlejší účastenství hlavního města Prahy „není typickou otázkou řešenou podle § 93 o. s. ř., založenou na rozhodnutích“, která ve svém rozhodnutí citoval. Podle názoru dovolatele měla proto asistentka podle § 7 zákona o vyšších soudních úřednících předložit věc k rozhodnutí předsedovi senátu. Argumentuje též údajnou neústavností ustanovení § 11 zákona o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném od 1. 1. 2014 a odkazuje přitom na důvody, pro které Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zrušil ustanovení § 11 tohoto zákona ve znění účinném do 31. 12. 2014, a s nimiž je podle jeho názoru současná úprava uvedeného ustanovení v rozporu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Otázku právního zájmu na výsledku řízení jako předpokladu přípustnosti vedlejšího účastenství ve sporu, na níž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Proto je dovolání též důvodné.

Podle § 93 odst. 1 o. s. ř. jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.

Obsah pojmu právní zájem na výsledku řízení podrobně vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, v němž uvedl, že o právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle § 93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý „morální", „majetkový" nebo jiný „neprávní" zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení § 93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje. Nejvyšší soud přitom vyšel především z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11, a též ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3068/13, a ze závěrů, k nimž se obecně přiklání i odborná literatura (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. ISBN 978-80-7400-107-9, s. 607-608). Nejvyšší soud zdůraznil, že posuzování zájmu na výsledku řízení i z jiného hlediska než právního, např. hodnotového, resp. přirozenoprávního, které prosadil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 553/03, bylo (vzhledem ke specifickým okolnostem dané věci) výjimkou z uvedeného pravidla.

Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v dalším svém rozhodnutí, které ostatně dovolatel zmiňuje, tj. v usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4959/2015, přihlásil se k němu rovněž v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, který byl publikován pod č. 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl v něm, že právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení. Za typický příklad takových práv a povinností hmotněprávní povahy, která mohou být rozhodnutím ve věci samé zprostředkovaně dotčena skrze právní poměr vedlejšího účastníka k účastníkovi řízení, Nejvyšší soud označil případy tzv. postihu (např. § 1876 odst. 2, § 1937 odst. 2 nebo § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (ale též Ústavního soudu) i právní teorie považují tedy vedlejšího účastníka občanského soudního řízení za subjekt těch práv a povinností vyplývajících z hmotného práva, která mohou být dotčena výsledkem řízení, do něhož vedlejší účastník vstupuje. Z rozhodnutí odvolacího soudu, ani z obsahu spisu neplyne, že by hlavní město Praha bylo subjektem soukromoprávního vztahu s některým z účastníků a že by výsledek tohoto řízení mohl přímo ovlivnit jeho postavení plynoucí z hmotného práva. Vedlejší účastník zdůvodňuje svůj právní zájem na výsledku řízení tím, že bude mít jistotu o tom, že pravidla aplikovaná na provozovatele taxislužby má při výkonu své přenesené působnosti (jako dopravní úřad podle č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě) aplikovat i na žalovaného. Existence přímého právního vztahu s účastníky není podle něj podmínkou přípustnosti vedlejšího účastenství, postačí veřejný zájem vedlejšího účastenství na výsledku sporu. Odvolací soud pak poukázal na to, že účast vedlejšího účastníka v řízení může přispět k upřesnění „výkladu dotčených právních předpisů“ v této věci. Institut vedlejšího účastenství v občanském soudním řízení má však, jak uvedeno, odstranit nejistotu v právních vztazích subjektů těchto vztahů, nikoli nejistotu při aplikaci práva orgány veřejné správy či soudu.

Předmětem civilního řízení je procesní nárok uplatněný žalobou, o kterém je v řízení rozhodováno. Výklad a aplikace právního předpisu není předmětem řízení, ale předpokladem pro vydání rozhodnutí ve věci. Výsledkem řízení (na němž musí mít podle § 93 odst. 1 o. s. ř. vedlejší účastník právní zájem) je rozhodnutí o uplatněném procesním nároku (konkrétním subjektivním právu či povinnosti), nikoli výklad právního předpisu či zaujetí určitého právního stanoviska. Zájem na určitém výkladu právního předpisu tedy není ze své podstaty zájmem na výsledku civilního řízení, a proto ani nemůže být důvodem k účasti na řízení (v opačném případě by mohla kterákoli osoba dovozovat své oprávnění ke vstupu do kteréhokoli civilního řízení, v němž se aplikuje předpis dotýkající se i jejího právního postavení). O možnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení ostatně nelze uvažovat i proto, že není možno určit stranu sporu, na které by měl vystupovat. Je-li v daném případě vedlejší účastník subjektem, který vydává a aplikuje právní předpisy v oblasti taxislužby, může mít zájem pouze na jejich objektivně správném výkladu a aplikaci, aniž by přitom bylo významné, zda takový výklad povede k úspěchu na straně žalobce či žalovaného. K uvedenému lze dodat, že výsledek sporu (tj. rozhodnutí, zda bude žalovanému uložena povinnost zdržet se nekalosoutěžního jednání, kterého se dopouští vůči žalobci) se nepromítne do veřejnoprávního postavení vedlejšího účastníka a nezmění jeho práva či povinnosti při aplikaci právních předpisů v oblasti taxislužby a při kontrole jejich dodržování. Konečně je třeba uvést, že samotná ochrana veřejného zájmu, kterou vedlejší účastník odůvodňuje svůj zájem na vstupu do řízení, není pro jeho vstup do řízení dostatečná. K ochraně veřejného zájmu jsou v civilním řízení určeny zvláštní subjekty, jejichž postavení upravuje zákon (viz např. postavení státního zástupce či orgánu sociálně-právní ochrany dětí), mezi takové subjekty však vedlejší účastník nepatří. Účelu, kterým je ochrana veřejného zájmu, také odpovídá postavení uvedených osob v řízení, ve kterém vystupují z procesního hlediska samostatně, nikoli jako vedlejší účastníci některé ze stran.

Dovolatel argumentuje též údajnou neústavností § 11 zákona o vyšších soudních úřednících ve znění účinném od 1. 1. 2014, a odkazuje přitom na důvody, pro které Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zrušil ustanovení § 11 tohoto zákona ve znění účinném do 31. 12. 2014, a s nimiž je podle jeho názoru současná úprava § 11 zákona o vyšších soudních úřednících v rozporu.

Nejvyšší soud tento názor nesdílí. V řadě svých rozhodnutí již z úpravy § 11 zákona o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném po 1. 1. 2014, vycházel a důvod, pro který by bylo třeba předložit ji k novému přezkumu Ústavnímu soudu, neshledal (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 847/2014, nebo ze dne ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, nebo ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1933/2015, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017). V té souvislosti je třeba připomenout, že dovolatelem zmiňované rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, bylo odůvodněno především tím, že jsou ve vzájemném rozporu ustanovení § 10 a § 11 zákona o vyšších soudních úřednících (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a tento rozpor nelze překlenout ani interpretací. Novela zákona o vyšších soudních úřednících provedená zákonem č. 293/2013 Sb. však tento rozpor odstranila (§ 10 byl zrušen).

Námitka, že věc byla příliš složitá a tudíž ji měla asistentka k rozhodnutí podle § 7 zákona o vyšších soudních úřednících předložit soudci, není v tomto případě namístě. Podle tohoto ustanovení je totiž vyšší soudní úředník povinen předložit věc předsedovi senátu, jestliže a) se jedná o věc právně nebo skutkově složitou, nebo b) je třeba provést úkon, k jehož provedení není vyšší soudní úředník oprávněn. Písmeno a) tohoto ustanovení, na které dovolatel odkazuje, se uplatní v těch věcech, v nichž vyšší soudní úředníci či asistenti mohou podle § 11 písm. c) zákona o vyšších soudních úřednících samostatně rozhodovat též o věci samé (například ve věcech veřejných rejstříků apod.), což není tento případ. V této věci učinila asistentka pouze jednotlivý úkon (rozhodla o přípustnosti vedlejšího účastenství), vztahovala by se na ni proto povinnosti podle § 7 písm. b) zákona o vyšších soudních úřednících, pokud by k provedení tohoto úkonu podle § 11 zákona o vyšších soudních úřednících nebyla oprávněna. Toto ustanovení ji však z rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastenství nevylučuje.

K pochybnostem dovolatele o případné nezávislosti asistenta lze odkázat na usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, v němž se Nejvyšší soud přiklonil k názoru Ústavního soudu vyjádřenému například v jeho rozhodnutí ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12, podle něhož případná pochybnost o nezávislosti asistenta soudce nemá význam za situace, „kdy proběhlo odvolací řízení, v jehož rámci rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Občanskoprávní řízení není povinně dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo.“ V tomto případě navíc předkládací zprávu odvolacímu soudu podle obsahu spisu podepsala předsedkyně senátu soudu prvního stupně, je proto evidentní, že se s rozhodnutím asistentky ztotožnila.

Rozhodnutí odvolacího soudu však, jak uvedeno, neobstálo pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky přípustnosti vedlejšího účastenství, dovolací soud je proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu