Rozhodnutí NS

20 Cdo 1702/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/01/2019
Spisová značka:20 Cdo 1702/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1702.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Výživné
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 6 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1702/2019-494


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných 1) M. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 2276/4, a 2) M. S., narozeného dne XY, bytem XY, proti povinnému B. S., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída č. 73/7, pro dlužné a běžné výživné, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 28 EXE 1549/2013, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2018, č. j. 13 Co 21/2018-380, 13 Co 22/2018, t a k t o :


Dovolání povinného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:
    Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 13 Co 21/2018-380, 13 Co 22/2018, potvrdil usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 28 EXE 1549/2013-297, kterým byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, a změnil usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 28 EXE 1549/2013-307, tak, že námitka podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Libuše Janků se neodmítá. Dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, protože ke dni zahájení exekučního řízení dluh povinného na výživném trval, a exekuce tedy byla zahájena důvodně. Ohledně námitek litispendence a postižení majetku povinného ve větším než zákonném rozsahu odvolací soud plně odkázal na důkladné odůvodnění soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že námitka podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Libuše Janků nebyla podána opožděně, avšak je nedůvodná, protože důvodem k vyloučení soudce nemůže být postup soudce v řízení o projednávané věci.

    Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci posuzování otázky litispendence, která je zde podle dovolatele dána vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno na základě pozdějšího návrhu oprávněných, přestože původní podání obsahovalo všechny zákonné náležitosti a nebylo třeba jej opravovat. Dále odvolací soud podle tvrzení dovolatele pochybil při posuzování základních podmínek pro vedení exekuce, protože povinný plnil dobrovolně a k datu zahájení exekučního řízení dluh na výživném neexistoval. Odvolací soud rovněž nesprávně právně posoudil otázku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, když z důvodu „falešné profesní solidarity“ ignoroval opakované porušení povinností soudce, dále odvolací soud nesprávně rozhodl o námitce povinného, že jeho majetek je postižen v širším než zákonném rozsahu, a vedle toho odvolací soud vypracoval své rozhodnutí nesrozumitelně a řádně jej neodůvodnil, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného práva povinného na spravedlivý proces. Nadto dovolatel položil dovolacímu soudu následující otázky:

    1) Je důvodem pro zastavení exekuce nepodepisování originálu rozhodnutí soudním exekutorem, případně to, že soudní exekutor vede exekuční spis v rozporu s právními předpisy?

    2) Je zákonným postupem podepisování listin soudním exekutorem prostřednictvím programového vybavení, které ovládá jeho zaměstnanec?

    3) Lze za vlastnoruční podpis považovat elektronický podpis soudního exekutora užitý jinou osobou nebo programovým zařízením?

    4) Může dodatečné podepsání originálu rozhodnutí po doručení jejich stejnopisů zhojit vadu těchto rozhodnutí?

    Dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně, zrušil pověření soudního exekutora k vedení exekuce, a aby exekuci zcela zastavil.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

    Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že ve věci je dána překážka litispendence, protože exekuční řízení bylo zahájeno na základě pozdějšího návrhu oprávněných. Ohledně této námitky se dovolací soud (stejně jako odvolací soud) plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého ve věci není dána překážka litispendence, neboť došlo toliko k pochybení soudního exekutora, když k žádosti o pověření k provedení exekuce přiložil doplnění exekučního návrhu. Exekuční řízení však bylo ve věci zahájeno dnem, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen exekuční návrh oprávněných s datem 18. ledna 2013. Nejedná se tak o stav, kdy by o stejné věci již probíhalo řízení, a oproti tvrzení dovolatele tak nelze shledávat odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 21 Cdo 1435/2011, případně od další ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

    Namítal-li dovolatel, že odvolací soud pochybil při posuzování základních podmínek pro vedení exekuce, protože povinný plnil dobrovolně a k datu zahájení exekučního řízení dluh na výživném neexistoval, a dále že soudní exekutor postihl majetek dovolatele ve větším než zákonném rozsahu, nelze než dospět k závěru, že dovolatel (mimo jiné prostřednictvím obsáhlých citací z rozhodnutí) nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, rozporuje skutkového závěry odvolacího soudu a buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, a netvrdí tak skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, které by závisely na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Uvedené námitky dovolatele tak směřují proti dokazování provedenému odvolacím soudem, a jako takové nemohou být způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015).

    Dovolatel dále namítal nesprávné právní posouzení otázky podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Libuše Janků, která se podle tvrzení dovolatele dopustila „několikanásobného opakovaného porušování povinností soudce“ a při jejich posuzování by měly mít přednost základní zásady občanského soudního řízení. Ani v této otázce dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu, neboť dovolatelem je jako důvod podjatosti namítán postup soudkyně v řízení, přičemž z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o. s. ř.).

    Jde-li o další dovolatelem položené otázky (podepisování originálu rozhodnutí soudním exekutorem, vlastnoruční podpis soudního exekutora), jedná se o nepřípustné uplatnění nových skutečností, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017), jenž nemohou založit přípustnost dovolání, a rovněž jde o zcela irelevantní otázky pro rozhodnutí v dané věci.

    Vzhledem k tomu, že odvolací soud se důkladně vypořádal s námitkami dovolatele, oproti tvrzení dovolatele provedl řádné a srozumitelné vypracování svého rozhodnutí, přičemž respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.), a dále jelikož nebylo shledáno žádné dovolatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud dovolání povinného jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 1. 8. 2019


    JUDr. Zbyněk Poledna
    předseda senátu