Rozhodnutí NS

28 Cdo 3314/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:28 Cdo 3314/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3314.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Právnická osoba
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 3 písm. c) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3314/2018-208
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Zlonice, IČ 618 96 217, se sídlem ve Zlonicích, Pejšova 47, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1. A. P., nar. XY, bytem XY, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o určení vlastnického práva státu k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 214/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2017, č. j. 14 Co 225/2017-185, takto:


I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 C 214/2015-145, určil vlastnické právo druhé žalované k pozemku parc. XY v k. ú. XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) i o soudním poplatku (výrok IV.). Vyhověl tak Římskokatolické farnosti Zlonice domáhající se určení vlastnického práva státu ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Žalobkyni považoval za aktivně věcně legitimovanou, neboť je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Shledal, že se jedná o právní nástupkyni původní majitelky dotčené nemovitosti – XY mešní nadace, jež vlastnické právo k ní pozbyla na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, bez náhrady. Označená nadace naplňovala znaky právnické osoby zmiňované v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť byla v roce 1842 založena za účelem péče o chudé. Roku 2001 došlo z vůle kardinála ke sloučení nadace s Římskokatolickou farností Panenský Týnec, jež byla následně v roce 2008 spojena s nynější žalobkyní. Nabyla-li pak první žalovaná vlastnické právo k dotčenému pozemku kupní smlouvou ze dne 7. 3. 2011, stalo se tak v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), pročež je kupní smlouva z tohoto důvodu neplatná. Okresní soud neshledal, že by se věc vyznačovala jakýmikoliv okolnostmi, jež by mimořádně intenzivně svědčily ve prospěch první žalované a jí tvrzené dobré víry, a proto nelze ani uvažovat o tom, že by účinky blokačního ustanovení měly být prolomeny. Z předestřených důvodů žalobě vyhověl.

K odvolání obou žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 14 Co 225/2017-185, ve výrocích I. – III. potvrdil [výrok I. bod a)], ve výroku IV. změnil tak, že se druhé žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá, jinak je též potvrdil [výrok I. bod b)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením, považoval-li žalobkyni za osobu oprávněnou podle zákona č. 428/2012 Sb. a její právní předchůdkyni za právnickou osobu založenou za účelem podpory činnosti registrované církve, pročež byl dotčený majetek chráněn účinky § 29 zákona o půdě. Současně nebyly tvrzeny ani prokázány žádné mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly poskytnutí ochrany právu první žalované, jakožto nabyvatelky v dobré víře. Nerozhodným je v této souvislosti první žalovanou požadované prověření, zda nadace svým jednáním skutečně naplňovala zamýšlený účel. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (jeho nález sp. zn. IV. ÚS 34/06 a plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05) nepřisvědčil ani argumentaci žalovaných, že pozbytím svého majetku nadace zanikla, jež vyprázdněna nemůže existovat, neboť jimi prosazovaný výklad by popřel smysl zákona č. 428/2012 Sb., a v poměrech demokratického státu by nepřípustně aproboval dílo jeho nedemokratického předchůdce. Pro vyslovené naříkané rozhodnutí ve výroku I. jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu [v rozsahu výroku I. a) v části, jíž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III., a výroku II.] brojí dovoláním druhá žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí především s kladným závěrem o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v nynějším sporu. Zpochybňuje jej zejména námitkami, že není jisté, zda předmětná nadace skutečně realizovala činnost, pro niž byla založena. Dovozuje, že byl-li nadaci odebrán v minulosti veškerý majetek, musela nutně jako právnická osoba, jejíž trvání je na existenci materiální podstaty závislé, zaniknout. Rovněž nebyla-li evidována v příslušných seznamech a neučinila-li ani kroky, k nimž byla povinna podle zákona č. 227/1997 Sb., nelze uzavřít, že v roce 2001 existovala, a nemohlo tudíž dojít k jejímu sloučení s Římskokatolickou farností Panenský Týnec. Nadace je nadto specifickou právnickou osobou, jež nepodléhá právním normám zákona č. 428/2012 Sb. (konkrétně dovolatelka uvádí § 18 odst. 1 citovaného zákona, označujíc jej za blokační). Má za to, že se odvolací soud v naznačených otázkách odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a sp. zn. 28 Cdo 4748/2016. Pro vylíčené navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.

Problematikou aktivní věcné legitimace církevní právnické osoby domáhat se majetku, jenž původně náležel nadaci (specifické historické právnické osobě), kterou považuje církevní subjekt za svého právního předchůdce, se Nejvyšší soud zabýval už v řadě svých rozhodnutí. Zde (srov. zejména i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či jeho rozsudek ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017) s poukazem na účel zákona č. 428/2012 Sb. dovodil, že je-li jeho smyslem zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě na církvích a náboženských společnostech (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), pak při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho jest považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením určených osobách, jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.].

Podle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. se za oprávněnou osobu považuje rovněž právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům. Právně významným pro závěr, jedná-li se o právnickou osobu naplňující shora uvedené znaky, je tudíž též záměr, se kterým byla zřízena nebo založena. Judikatura, jakož i doktrína pak připouští, aby takovými osobami byly také nadace (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 127, z komentářové literatury viz Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 39). Působení církví skrze právnické osoby založené podle jiných právních předpisů ostatně uznává i současný zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 15a odst. 2 právě citovaného zákona). Nastíněnému se nikterak nepříčí náhled odvolacího soudu, bylo-li v aktuálním řízení prokázáno (mimo jiné překladem části fundační listiny), že účelem financí vložených do XY mešní nadace bylo posílení farnosti v Panenském Týnci v její péči o chudé. Zpochybňuje-li dovolatelka, bylo-li zamýšlené poslání fakticky sledováno, jedná se o argumentaci, se kterou přichází až v dovolacím řízení bez toho, aby v předchozích fázích procesu případné pochybnosti v tomto směru podpořila patřičnými tvrzeními, která by opřela o odpovídající důkazní návrhy, pročež nemohou její námitky založit přípustnost dovolání, poněvadž svou úvahu staví na skutečnostech, jež nebyly předmětem dokazování v nalézacím řízení.

Ve svém rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, pak Nejvyšší soud připomněl v restitučních kauzách mnohokrát akcentovaný interpretační princip ex favore restitutionis zakotvený mimo jiné též v § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. V intencích řečené zásady je třeba vykládat i pojem právní předchůdce obsažený v § 3 posledně jmenovaného zákona, přičemž je nezbytné reflektovat, že mnohdy mohly být pozdější aktivita a fungování konkrétního subjektu zásadně ovlivněny právě v důsledku v minulosti způsobených majetkových křivd, jež mají být nyní odčiněny (například tak mohlo dojít k majetkovému vyčerpání takové osoby). Nicméně ani v popsaných případech nelze vyloučit, že je příslušný subjekt právním následníkem takové osoby (interpretováno způsobem vstřícným k restituentům), byť by nebylo možné formální okolnosti stran právního nástupnictví označit za zcela bezvadné. Jak upozorňuje Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, jiný výklad by z povahy věci mohl vést k obsahovému vyprázdnění kategorie podpůrných právnických osob, jakožto právních předchůdců subjektů oprávněných, neboť majetkové křivdy způsobené v rozhodném období státem znamenaly v jejich případě typicky takový zásah do majetkové podstaty, v jehož důsledku se zřetelem k dobovým společenským, politickým a právním poměrům o právním nástupnictví další osoby nemělo smyslu ani uvažovat. Potud jsou tudíž nepřiléhavé námitky dovolatelky dovozující neexistenci dotčené nadace pro skutečnost, že v minulosti pozbyla veškerý svůj majetek.

Konečný úsudek o statusu konkrétního subjektu, jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je pak výsledkem individuálních skutkových zjištění jedinečných pro každou kauzu (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3813/2017 či v něm jmenovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06). V nyní projednávané věci soudy, reflektujíce specifika případu, přijaly a přesvědčivě odůvodnily závěr, že nadace založená lvovským arcibiskupem F. d. P. P. v polovině devatenáctého století s posláním posílit farnost v činnosti orientované na péči o chudé v Panenském Týnci [jež tedy splňovala charakteristiku církevní právnické osoby ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.] je právní předchůdkyní aktuální žalobkyně (právnické osoby), jež je součástí registrované církve [§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.], a jejich úvahu lze proto kvitovat.

K právní kontinuitě církevních právnických osob ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. lze pak rovněž odkázat na výše připomínaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jenž se k nastíněné otázce vyjadřuje v bodě 194, v němž s poukazem na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 34/06 dovozuje, že trvání existence takových subjektů bez dalšího nevylučuje ani zrušení právní úpravy jejich režimu. Zdůrazňuje současně, že při řešení s naznačenou problematikou souvisejících otázek není možné opomíjet ani povahu komunistického totalitního režimu a jeho protináboženské zaměření. Církevní charakter dotčených právnických osob pak má za daný především církevním účelem takových subjektů, nikoliv formálně jejich právní podobou. Uvedené, z čehož ostatně vycházely i nalézací soudy (viz odůvodnění na rozmezí stran 6 a 7 rozsudku okresního soudu, s nímž se ztotožnil rovněž soud odvolací), koresponduje s judikatorní linií vyjádřenou ve shora odkazovaných rozhodnutích.

Na podkladě výše řečeného lze tedy shrnout, že se odvolací soud v naříkaném rozhodnutí od hledisek zastávaných konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu neodchýlil (přičemž zjevně není možné uvažovat ani o odklonu od obecné teze citované v úvodu dovolání s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, jenž se nadto nikterak nevyjadřuje k otázce aktivní věcné legitimace subjektů ve sporech podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), ani se v případě dovolatelkou formulovaných otázek nejedná o problémy v judikatuře doposud neřešené či takové, jež by vyžadovaly odlišné posouzení, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. k odmítnutí dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že ostatním účastníkům, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu