Rozhodnutí NS

28 Cdo 3847/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 3847/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3847.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 2991 o. z.
§ 34 předpisu č. 128/2000Sb.
§ 7 předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/26/2019
III.ÚS 684/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3847/2018-251


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské části Prahy 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, identifikační číslo osoby 00063517, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, proti žalovanému AMIGRAF, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Holandská 365/10, identifikační číslo osoby 45242011, zastoupenému Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 194 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 35/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 70 Co 110/2018-209, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í :

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2017, č. j. 34 C 35/2017-177, potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 194 600 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že tato činí toliko 18 969 Kč (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

    Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému užíváním cizího pozemku bez právního důvodu (občanskoprávního titulu) tím, že na pozemku stojí stavba hromadných garáží ve vlastnictví žalovaného. Žalovaným uplatněnou kompenzaci nároku soudy neshledaly opodstatněnou, uzavírajíce, že právo na náhradu škody (jehož vznik žalovaný dovozoval z toho, že žalobkyně nezabránila veřejnosti využívat pochozí střechu stavby žalovaného, čímž mělo dojít k jejímu poškození) bylo by promlčeno. Podle odvolacího soudu žalobkyni nemohlo na úkor žalovaného vzniknout ani bezdůvodné obohacení (dovozované žalovaným z toho, že pochozí střecha stavby byla využívána veřejností jako pozemní komunikace), neboť nejde o pozemní (tedy ani účelovou) komunikaci. Odvolací soud pak neshledal, že by uplatnění nároku žalobkyní odporovalo dobrým mravům a bylo zneužitím práva (kdy i v souvislosti s posouzením této otázky – ve vazbě na učiněná zjištění – mimo jiné konstatoval, že střecha stavby ve vlastnictví žalovaného nesplňuje ani atributy veřejného prostranství).

    Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jen jako „dovolatel“); co do splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a částečně jím dosud nebyla řešena“; jako důvod dovolání ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně pak dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda pochozí střecha stavby v jeho vlastnictví není veřejným prostranstvím, a že dospěl k nesprávnému závěru, že se na střeše stavby, jež je pochozí, nenachází pozemní komunikace. Povaha střechy jakožto veřejného prostranství podle dovolatele vyplývá z provedeného dokazování, o čemž má svědčit i skutečnost, že v uvedeném směru nebyl žalovaný odvolacím soudem poučen o potřebě doplnit svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, neboť z úvah odvolacího soudu není zřejmé, proč pochozí střecha není veřejným prostranstvím. Konečně dovolatel s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž spatřuje rozpor, napadá odvolacím soudem (bez odůvodnění) aprobovaný závěr soudu prvního stupně o tom, že i v případě, že by se na střeše stavby ve vlastnictví žalovaného nacházela veřejná účelová komunikace, byla by součástí stavby a tudíž ve vlastnictví žalovaného. Proto dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

    Nejvyšší soud dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

    Napadeným rozsudkem odvolací soud vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

    Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zajisté ustálena v závěru, že za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným prostranstvím, vzniká bezdůvodné obohacení na straně územně samosprávného celku, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu, kterým je v případě XY zpravidla některá z městských částí, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu s těmito závěry v rozporu není, neboť je založeno na závěru, že pochozí střecha stavby ve vlastnictví žalovaného není veřejným prostranstvím.

    Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru [srov. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Ovšem ne každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj lze považovat za veřejné prostranství; pro takový závěr Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). V projednávané věci přitom odvolací soud přesvědčivě a logicky vyložil (a nelze proto v uvedeném směru považovat jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné či přijaté závěry za nepřiměřené; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že o veřejné prostranství v případě pozemku a na něm umístněné stavby ve vlastnictví žalovaného nejde, kdy vycházel ze zjištění, že pochozí střecha stavby ve vlastnictví žalovaného není plochou, jež byla by využívána veřejností v širším smyslu, a že je funkčně spjata toliko s přilehlým domem (slouží jako druhý přístup k domu, požární úniková cesta a také jako přístup v případě revizí a údržby inženýrských sítí). Tedy ani tato (svrchní) část stavby ve vlastnictví žalovaného neuspokojuje potřeby občanů obce (skutečnost, že přes ni vede požární úniková cesta, jak dovolatel uvedl v dovolání podaném jednatelem, není v tomto směru významná), ani nemá funkční význam pro sídelní celek. Za těchto skutkových poměrů (jež nelze úspěšně zpochybnit dovoláním; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je tedy i hodnotící závěr odvolacího soudu o právní povaze dané věci (včetně toho, že nejde o veřejné prostranství) se shora odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezpochyby konformní.

    Uvedený závěr přitom odvolací soud učinil na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu z důkazů provedených v tomto řízení a neúspěch obrany žalovaného (jím uplatněné kompenzační námitky) nespočívá v neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního; v této procesní situaci tedy nebylo třeba žalovanému poskytnout ani poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 416/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5272/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017). Nehledě na to, že případné námitky, jimiž by byla kritizována absence tohoto poučení vystihovaly by vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží až v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.

    Napadá-li pak dovolatel i ten závěr soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, že i v případě existence veřejné účelové komunikace na pochozí střeše byla by tato součástí stavby ve vlastnictví žalovaného, nikoliv žalobkyně, opomíjí, že napadené rozhodnutí je v první řadě založeno na závěru, že na pochozí střeše účelová komunikace není (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V této situaci pokládaná otázka, zda by tato dovolatelem uvažovaná komunikace mohla být samostatnou věcí, je tedy ryze akademická a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí a již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1172/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1124/2017).

    K samotné otázce, „zda se na střeše nachází veřejná účelová komunikace“, pak ani dovolatel žádnou relevantní argumentaci nevznáší. K této otázce sluší se snad odkázat i na tu relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž nezbytou podmínkou vzniku účelové komunikace a jejího veřejného užívání je existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017), která podle soudů nižších stupňů v posuzované věci naplněna není (což žalovaný v dovolání ani nerozporuje). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu účelové komunikace zpravidla nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013).

    Závěry soudů nižších stupňů přitom korespondují i další relevantní judikatuře obecně se zabývající měřítky, jež mohou být významná pro posouzení, kdy je stavba samostatným předmětem práv a povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), akcentují-li též kritérium sounáležitosti a neoddělitelnosti (nevymezitelnost) žalovanou tvrzené „stavby“ komunikace od jí vlastněné stavby na pozemku žalobkyně.

    Pro posouzení dané věci není pak významné ani řešení poslední dovolatelem zmiňované otázky týkající se povahy místní komunikace (zdali je místní komunikace samostatnou stavbou či součástí pozemku), o níž v posuzované věci evidentně nejde (že by tvrzená komunikace měla být místní komunikací ve smyslu § 6 zákona č. 13/1997 Sb. dovolatel ani netvrdí, nehledě na zjištěnou absenci jakékoliv komunikační potřeby, ve vztahu k možnému posouzení komunikace jako účelové ve smyslu § 7 cit. zákona). Ovšem ani v této otázce – jde-li o právní povahu místní komunikace – není rozhodovací praxe dovolacího soudu nejednotná, jak dovolatel nesprávně dovozuje, staví-li proti sobě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, jímž byly reflektovány právě i závěry přijaté Nejvyšším soudem v odkazovaném rozsudku jeho velkého senátu, s připomenutím, že závěr o povaze místní komunikace jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu není zcela kategorický, přičemž v posledně uvedené věci sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, šlo o posouzení povahy parkoviště coby toliko zpevněné plochy pozemku, pouze formálně kategorizovaného jako místní komunikace. I z takto uvedeného pak plyne závěr o nepřípustnosti dovolání. (Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázky, jež byla by dovolacím soudem rozhodována rozdílně).

    Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

    Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a že náklady, jež případně vznikly (oprávněné) žalobkyni v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

    K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 5. 12. 2018


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu