Rozhodnutí NS

7 Tdo 220/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 220/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.220.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Ne bis in idem
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. k) předpisu č. 141/1961Sb.
§ 337 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 220/2019-123


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného P. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 10 To 189/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 47/2018 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 5. 2018, č. j. 2 T 47/2018-73, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, a dále k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 50 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2018, č. j. 10 To 189/2018-98, bylo odvolání obviněného, které bylo podáno do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný P. S. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahovala námitka, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, neboť za spáchání totožného skutku popsaného v příkazu Městského úřadu v Jičíně ze dne 7. 5. 2018, č. j. MuJc/2018/12492/DOP/Kaf, byl již uznán vinným a potrestán v přestupkovém řízení. Následnému trestnímu řízení tudíž bránila zásada ne bis in idem, a trestní řízení mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, přičemž napadené rozhodnutí se podle jeho názoru odklání od ustálené rozhodovací praxe.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy nižších stupňů nehodnotily jeho doznání ke spáchání předmětného přečinu a skutečnost, že ve prospěch obětí trestné činnosti složil finanční dar, jako polehčující okolnosti ve smyslu § 39 odst. 1, 3 a § 41 písm. l) tr. zákoníku. Obviněný dodal, že za totožné jednání byl navíc velmi citelně postižen již v přestupkovém řízení.

V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání vyložil, že námitky týkající se zásady ne bis in idem sice jsou správně podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné, neboť v přestupkovém řízení byl obviněný postižen za jiný skutek, byť časově souvisící. K námitce týkající se výroku o trestu státní zástupce uvedl, že nespadá pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž vyjádřil přesvědčení, že totožnost skutku vyplývá právě z popisu jednání v příkazu správního orgánu a v rozsudku, přičemž nelze vycházet jen z nesprávné právní kvalifikace skutku popsaného ve skutkové větě pravomocného příkazu správním orgánem. Opětovně poukázal na judikaturu zmíněnou v dovolání a setrval na svém prve uvedeném návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uplatněného v dovolání jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, jde především o článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v níž je zakotvena zásada ne bis in idem, podle níž Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.

Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem namítanou zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je nutno vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Pro dosah uplatnění této zásady je potom mj. rozhodující otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí.

Dosavadní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) v této otázce sjednotil rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03. Soud zde přijal takovou interpretaci pojmu „trestný čin“ v čl. 4 Protokolu 7, který srovnává pouze tzv. totožnost skutku, který je základem trestního stíhání. Nelze tedy zahájit druhé řízení, které se zakládá na totožném skutku, tj. stejných skutkových okolnostech, za které již daná osoba byla pravomocně odsouzena či osvobozena.

Pro účely posouzení totožnosti skutku je vhodné připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný „dne 5. 4. 2018 … řídil osobní motorové vozidlo …, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, … uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 26 měsíců, tj. do 19. 9. 2018“. Naproti tomu v příkazu Městského úřadu v Jičíně ze dne 7. 5. 2018, č. j. MuJc/2018/12492/DOP/Kaf, je skutek P. S. ve stručnosti popsán tak, že „dne 5. 4. 2018 … jel s osobním motorovým vozidlem … a byl zastaven hlídkou Policie České republiky, po zastavení přelezl ze sedadla řidiče na sedadlo spolucestujícího a na výzvu orgánů Policie České republiky vystoupil z vozidla na chodník, kde s ním byla provedena silniční kontrola, při které hlídce nepředložil ke kontrole řidičský průkaz, na výzvu se opakovaně odmítl podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření ke zjištění alkoholu i návykových látek s tím, že opakovaně uváděl, že on vozidlo neřídil, a to i přesto, že byl upozorněn na to, že jeho jízda a jednání je po celou dobu nahráváno vozidlovou kamerou a mikrokamerou na uniformě kontrolujícího úředníka“ (viz č. l. 68 trestního spisu).

Je tedy zřejmé, že se v obou případech jednalo o jiný skutek; totožnost skutku zde není dána. Jinými slovy, výše popsané jednání obviněného, které bylo v přestupkovém řízení posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, pro porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a g) citovaného zákona, podle něhož se úmyslně odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, je zcela odlišné od jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Kromě toho je v souladu s tímto závěrem i odůvodnění výše uvedeného příkazu Městského úřadu v Jičíně, ve kterém je na straně 3 uvedeno, že řidič P. S. měl sice v době předmětné silniční kontroly platný zákaz řízení motorových vozidel vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, avšak řízení vozidla není předmětem tohoto příkazu. Tím je jednání, kterého se řidič dopustil až následně při silniční kontrole, tj. odmítnutí vyšetření ke zjištění možného ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a nebyl dán důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. ve spojení s citovaným ustanovením Úmluvy. Nejde proto o případ namítané nepřípustnosti trestního stíhání a z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tudíž o vadnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Námitka obviněného zaměřená proti výroku o trestu, v rámci které v podstatě nesouhlasil se způsobem stanovení trestu (tj. že soud nepřihlédl k několika polehčujícím okolnostem) a jeho konkrétní výměrou, však není pod uplatněný důvod dovolání podřaditelná. Přiměřenost trestu je sice otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení § 39 tr. zákoníku, avšak námitky týkající se přiměřenosti trestu přesto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (viz např. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotněprávních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože podmíněný trest v trvání 5 měsíců se zkušební dobou 30 měsíců, peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč i trest zákazu činnosti na dobu 24 měsíců mu byly uloženy jako přípustné druhy trestů v patřičných výměrách spadajících do rámce zákonných trestních sazeb stanovených příslušnými ustanoveními tr. zákoníku.

Do výroku o trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje z důvodů vztahujících se k přiměřenosti uloženého trestu. Výjimkou by mohly být jen případy, kdy uložený trest by byl v tak příkrém rozporu se zákonnými hledisky určujícími jeho přiměřenost, že by to porušovalo ústavní princip proporcionality trestní represe. V posuzovaném případě se ovšem o nic takového nejedná.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 3. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu