Rozhodnutí NS

6 Tdo 1417/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:6 Tdo 1417/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1417.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1417/2018-28


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 2 To 45/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 37 T 3/2018, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 15. 10. 2017, v době kolem 11:00 hodin, v kuchyni situované v přízemí rodinného domu č. p. XY, stojícího v obci XY, okres Karviná, který obýval mimo jiné společně s poškozeným J. K., nar. XY, po předchozí nadměrné konzumaci alkoholických nápojů, v důsledku čehož se nacházel ve stavu středního stupně opilosti, a na to navazující slovní rozepři s poškozeným, v okamžiku, kdy byl posledně jmenovaným vyzván, aby zanechal svého agresivního jednání projevujícího se pronášením vulgárních nadávek a údery pěstí do stolu, veden záměrem poškozeného usmrtit, tohoto, za pomoci kuchyňského nože s čepelí o délce 15, 5 cm a největší šířce 2, 45 cm, jímž se pro daný účel ozbrojil v kuchyni domu, napadl takovým způsobem, že mu nejméně střední intenzitou síly zasadil do oblasti horní části zad vlevo, tedy do místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jednu bodnou ránu o velikosti 2 x 0,6 cm, z níž vycházel bodný kanál o délce 17 cm, který pronikal kůží, podkožím, svalovinou zad, 6. mezižeberním prostorem v zadní čáře lopatkové vlevo do dutiny hrudní, dále dolním lalokem levé plíce a končil ve volné dutině hrudní, čímž došlo ke vzniku masivního krvácení do dutiny hrudní, v důsledku čehož poškozený na místě, v horizontu několika málo minut, zemřel, kdy za bezprostřední příčinu smrti byl stanoven úrazově krvácivý šok při bodném poranění levé plíce.
    2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, na náhradě škody částku ve výši 2.721,- Kč.
      3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 2 To 45/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.

      4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že má za to, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Formálním znakem trestného činu je i subjekt, tedy pachatel, kterého charakterizují mj. věk a příčetnost.

      6. Následně obviněný popsal, že pil již od pátku, v podstatě nic nejedl. Když přišel domů z obchodu, pamatuje si, že se s poškozeným „chytli“, poté si pamatuje pouze, že si odkrojil chleba, následoval výpadek a pak se probral až ve svém pokoji a divil se, co se vlastně stalo.

      7. Poté obviněný v dovolání vylíčil, co uvedla v závěrech svého posudku a při svém výslechu MUDr. Kateřina Černeková, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Prezentoval, že znalkyně nevyloučila možnost patické opilosti i u osob zvyklých na požívání alkoholu či po požití většího množství alkoholu ve spojení s ostatními faktory. Sdělila toliko, že u člověka, který má s alkoholem zkušenosti se vychází z toho, že jeho organismus již umí s alkoholem nakládat. V souvislosti s problematikou tzv. patické opilosti připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1045/2013. Dále citoval z práce doc. MUDr. Pavla Pavlovského, Csc. (Psychiatrie pro praxi, r. 2012, s 58 a 59), podle něhož „mezi příčiny vzniku tzv. patické opilosti může patřit mj. i hlad, nervozita, vyčerpání, stresové situace apod. Někdy však její příčiny nelze určit. Jak shora uvedeno, stav patické opilosti nesouvisí s chronickým alkoholismem ani s množstvím požitého alkoholu – může k němu dojít po malé i velké dávce. Hypotetickým předpokladem je náhodné střetnutí aktuálního oslabení (hypoglykemie, rekonvalescence, velké nevyspání, snad i nepříznivé emoční zážitky) s možnou diskrétní predispozicí, která nedosahuje stupně organické poruchy. Stav patické opilosti nemusí souviset s chronickým alkoholismem, množství požitého alkoholu nemusí být extrémně malé a na stavu patické opilosti se mohou podílet i ostatní faktory jako zvýšená fyzická námaha, nevyspalost, dlouhodobé rozrušení, hladovění.“ K uvedené otázce zmínil pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1444/2016.

      8. Na to obviněný navázal, že ze závěrů znalkyně podle jeho názoru nelze jednoznačně dovodit, že i člověk zvyklý na požívání alkoholu se ve stavu patické opilosti nacházet nemůže. A contrario je tak možno i u osoby zvyklé na požívání alkoholu diagnostikovat přítomnost patické opilosti, např. v kombinaci s některými dalšími faktory. Jak uvedl u hlavního líčení, po požití vína nikdy stavy amnézie nezažil, nemohl tedy tušit, že se něco takového může stát. Zopakoval, že v předmětný den byl hladový, jelikož předtím asi dva dny nejedl, léčí se na nemocný žaludek. Před samotným skutkem měla proběhnout hádka, která pro něj mohla znamenat stresovou situaci, emoční vypětí. Na předmětný skutek si nepamatuje. Nechápal, co se stalo a proč byl vůbec obviněn. Znalkyně podle jeho názoru nevyloučila spolehlivě, že by se ve stavu patické opilosti nacházet nemohl. Nevypořádala se s tím, jaký vliv na něj mohly mít faktory uvedené výše. Podle jeho názoru měl soud dojít k závěru, že v době spáchání skutku nebyl příčetný a tedy trestně odpovědný z důvodu patické opilosti. Z tohoto důvodu nebyl naplněn jeden ze znaků trestného činu. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a popsaný v jeho rozsudku ze dne 19. 4. 2018 tak podle něj není trestným činem, za který jej soud pokládal, neboť jím učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Soud prvního stupně měl postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.

      9. Obviněný pak ještě poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR publikované ve Sbírce zákonů pod č. 40/2014 Sb. stran teoretického vymezení daného dovolacího důvodu s tím, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je podle něj povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Jeho právo na spravedlivý proces bylo podle něj porušeno nedostatečným rozsahem dokazování (skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu podle § 2 odst. 5 tr. ř.) a absencí konkrétního zdůvodnění, proč nebyly provedeny potřebné důkazy. Krajský soud v Ostravě měl opatřit nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k odstranění rozporů mezi závěry znalkyně MUDr. Kateřiny Černekové a odbornou literaturou a k objasnění jeho psychického stavu během skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. To však neučinil a neučinil tak ani soud odvolací, který se nevypořádal s otázkou toho, že se znalkyně odchyluje, popř. z jakých důvodů, od citované odborné literatury a názorů ostatních psychiatrů a jak tento rozpor odstranit. Stejně tak se soud prvního stupně ve svém rozsudku k možnosti existence patické opilosti nevyjádřil. Na nutnost posouzení jeho stavu v době spáchání skutku přitom obviněný poukázal jak v hlavním líčení, tak v podaném odvolání.

      10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 2 To 45/2018, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      11. K podanému dovolání zaslal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatelova námitka, že v době činu jednal ve stavu patické opilosti je jen zdánlivě námitkou hmotněprávní. Ve skutečnosti je založena výhradně na odmítnutí výsledku znaleckého zkoumání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Takto formulovanou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) podřadit.

      12. Státní zástupce považoval v daných souvislostech za potřebné zopakovat, že znalkyně MUDr. Kateřina Černeková patickou opilost u obviněného absolutně vyloučila. Krom přítomného užití alkoholu nebyly zjištěny žádné další příznaky, které by svědčily pro přítomnost této specifické formy opilosti. Obviněný jednal ve stavu prosté, nekomplikované opilosti středního stupně. Znalkyně skutečně nevyloučila eventualitu, že u osoby ve zvýšené míře se oddávající požívání alkoholických nápojů lze připustit stav patické opilosti, to však není pro případ obviněného rozhodující. Tento obecný závěr nemůže v žádném případě odůvodňovat nekompetentnost znalkyně a vést k opakovanému zadání znaleckého posudku, přičemž rozhodně nelze potvrdit, že v dané věci snad měly být splněny podmínky stanovené v § 109 tr. ř. Závěr o nepřítomnosti patické opilosti u obviněného znalkyně dovodila z jiných okolností. Nutno poukázat na závěr o tom, že u obviněného v důsledku požití alkoholu došlo ke snížení prahu frustrační tolerance, ke zvýšení afektivního kolísání a přítomnosti tendencí k impulzivnímu chování. Obviněný měl tendenci situaci vyhodnotit zkratkovitě pod vlivem emočního rozrušení. Zásadním je zjištění, že agresivní chování u obviněného pod vlivem alkoholu nebylo výjimkou, nýbrž v podstatě standardem. Pod vlivem alkoholu u něj docházelo ke spouštění dráždivé zlobné reaktivity a stoupala konfliktní pohotovost. Chování obviněného kritického dne se tak nijak nevymykalo z obvyklého scénáře, k němuž u obviněného po požití alkoholu ve střední až vyšší míře docházelo, snad jen s výjimkou intenzity fyzického útoku a závažnosti následku, v nějž atak obviněného přerostl. Nebylo nijak překvapivé, ani zcela neočekávané. Státní zástupce též uvedl, že odvolací soud se již s tímto argumentem obviněného dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí v souladu s požadavky stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud druhého stupně kromě jednoznačně vyznívající výpovědi znalkyně MUDr. Černekové vyzdvihl výpověď svědkyně M. R., podle níž byl sice obviněný v podnapilém stavu, ale byl plně orientován jak při činu, tak i po jeho spáchání. Po činu se choval tak, že byl srozuměn s tím, čeho se dopustil, a byl připraven na věci, které musí v důsledku tohoto činu nevyhnutelně nastat. Skutkové zjištění o tom, že opilost obviněného v době činu nebyla ani taková, že by ji bylo možno označit za těžkou, ani taková, že by vykazovala znaky opilosti patické, bylo zcela správné a odpovídalo provedeným důkazům ve věci. Ve věci nebylo možné dospět ani k závěru, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci.

      13. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

      III.

      14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

      15. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 2 To 45/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

      16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

      17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

      18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

      19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

      20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
      IV.

      21. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, procesní. Nastínil sice, že se v jeho věci soudy dopustily chybného právního posouzení, neboť v době svého činu byl pod vlivem alkoholu a jednal ve stavu patické opilosti, avšak toto tvrzení, jež by na prvý pohled mohlo vyvolávat dojem námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, založil na vlastní verzi skutkového stavu věci odlišné od skutkových závěrů soudů obou stupňů, jimž v této souvislosti vytkl neúplné důkazní řízení a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad a na základě přehodnocení skutkových zjištění soudů stran stavu, v němž se nacházel v době činu, tedy sekundárně, vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

      23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

      24. Ohledně výtky opomenutého důkazu spočívající v tom, že soudy neshledaly za potřebné nechat vypracovat další znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je možné předně poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné provádět důkazy další, což je třeba chápat tak, že pro posouzení věci nebylo potřebné provést ani obviněným v dovolání uvedený důkaz. Nehledě na to je třeba uvést, že odvolací soud se k dané otázce konkrétně a přiléhavě odůvodněným způsobem vyjádřil tak, že neshledal důvody pro doplnění dokazování v uvedeném směru (viz bod 9. odůvodnění jeho rozhodnutí). Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

      25. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani žádná jiná vada, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

      26. Nutno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání obviněný již uplatnil v předchozím řízení, a soud druhého stupně na ně akceptovatelným způsobem reagoval v odůvodnění svého usnesení. Zde připomenul znalecký posudek MUDr. Kateřiny Černekové, mimo to však popsal skutečnosti, jež se podávaly z výpovědi svědkyně M. R., která byla přítomna na místě činu v inkriminované době, a z nichž vyplývala plná časová a místní orientace obviněného, jak při skutku, tak i po něm, což vylučovalo stav patické opilosti. Dovolací soud na prvém místě připomíná, že MUDr. Kateřina Černeková, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ve svém posudku na základě pečlivého zvážení skutečností, jež vyplynuly z důkazní materie a jež zjistila na základě vlastního psychiatrického vyšetření, a to skutečností rozhodných pro posouzení rovněž otázky patické opilosti obviněného, uvedla, že v době spáchání činu byla u obviněného přítomna opilost středního stupně, nekomplikovaná. Nebyla zjištěna přítomnost žádné další, závažné duševní poruchy či onemocnění. Závislost na alkoholu byla hodnocena jako rozvinutá, s tělesným poškozením (vysoký krevní tlak, žaludeční potíže). Kromě přítomného užití alkoholu nebyly zjištěny žádné další příznaky, které by svědčily pro přítomnost patické opilosti. O patickou opilost se v žádném případě nejednalo. U hlavního líčení znalkyně mimo jiné popsala, co znamená patická opilost s tím, že současně opakovaně dostatečně odůvodnila, že tato u obviněného zjištěna nebyla. Byla přítomna pouze prostá opilost, patická opilost byla u obviněného vyloučena. Nejvyšší soud i se zřetelem ke skutečnostem přiléhavě rozvedeným ve vyjádření státního zástupce tedy nemá důvodu přistupovat k posouzení předmětného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie způsobem odlišným od soudů nižších stupňů. To platí tím spíše, že závěry tohoto posudku korespondují nejen s již zmíněnou výpovědí svědkyně M. R., ale také s výpovědí svědkyně E. L., z níž plyne, že kritického dne nedlouho po činu s obviněným mluvila, přičemž k tomu vypověděla: „ptala jsem se ho, proč to udělal a řekl mi na to, že už to prostě nešlo“.

      27. V návaznosti na to lze konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

      28. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně (aprobovanými soudem odvolacím) na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

      29. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

      30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

      31. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


      Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


      V Brně dne 29. 11. 2018


      JUDr. Vladimír Veselý
      předseda senátu