Rozhodnutí NS

3 Tdo 508/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:3 Tdo 508/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.508.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bolestné
Náhrada škody
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 185 odst. 1, 2 písm. a, b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 508/2019-486


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného L. K., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2019, č. j. 12 To 306/2018-430, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 46/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 10. 2018, č. j. 2 T 46/2018-396, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 1 T 96/2017, a který mu byl doručen dne 17. 8. 2017, byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Vzhledem k ukládání souhrnného trestu byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně pak bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) majetkovou újmu ve výši 13 870 Kč a na nemajetkové újmě 300 000 Kč.

2. Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že v době od 23.00 hod. dne 4. 8. 2017 do 02.00 hod. dne 5. 8. 2017 v XY, na hřišti hasičů, kde se konal sraz motorkářů, vnikl do stanu nezletilé AAAAA, nar. XY, o které věděl, že jí ještě nebylo 18 let, lehl si k ní do spacáku, začal ji přes aktivní odpor svlékat, rukou ji osahával po celém těle, líbal na ústa a strkal prsty do pochvy a konečníku, a to i přesto, že poškozená křičela ať toho nechá a aktivně se bránila, poté, co mu odmítla sáhnout na pohlavní úd, ji chytl za vlasy a silou donutil, aby jeho pohlavní úd vzala do úst a opět jí strkal prsty do pochvy a konečníku, a svého jednání zanechal teprve poté, co poškozené začala téct z pochvy krev. V podrobnostech popisu skutku Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek nalézacího soudu.

3. Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Hradci Králové rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 pod č. j. 12 To 306/2018-430 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že nespáchal zločin znásilnění, což bylo v průběhu trestního řízení vyvráceno jeho výpovědí a dalšími důkazy. Namítl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému posouzení skutku a nevyhodnocením provedených důkazů komplexně a objektivně porušily jeho právo na spravedlivý proces.

6. Obviněný ve své dovolací argumentaci zdůraznil, že poškozená s ním měla dobrovolný sex, kterého se měl od počátku účastnit též svědek V. Připomněl, že poškozená uvedla, že v předmětný den by se „vyspala s kýmkoliv“, což svědek V. potvrdil, ale naopak popřel, že by byl přítomen ve stanu poškozené. Návrh na znalecké zkoumání pachových stop odebraných ze spacáku poškozené právě za účelem ověření výše uvedené skutečnosti však byl nalézacím soudem zamítnut, stejně jako znalecké zkoumání z oboru sexuologie, které mělo vyvrátit násilnické sklony obviněného, plně ve shodě s výpovědí svědkyně Š. Ostatně posledně jmenovaná ve vztahu ke svědku V. uvedla, že tento jí kontaktoval ve snaze ovlivnit její výpověď. Obviněný rovněž poukázal na další nesrovnalosti, jako je přítomnost dalších osob v blízkosti stanu, které by křik poškozené, i vzhledem k ukončení hudební produkce, musely slyšet. Stejně tak znalec PhDr. Nosek ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdil, že incidentu se mohla účastnit třetí osoba, jejíž přítomnost mohla poškozená vytěsnit z mysli.

7. Za nevěrohodné obviněný považuje též chování poškozené po incidentu, neboť hned druhý den byli několikrát v telefonickém kontaktu, resp. poškozená mu sama volala a normálně se spolu bavili. Soud rovněž nevyhodnotil výsledky fyziodetekčního vyšetření, k němuž podrobně rozvedl odpovědi poškozené a svědka V., které byly označeny za nepravdivé. Poukázal též na skutečnost, že v bukálním stěru poškozené nebyl identifikován jeho DNA profil.

8. Své výhrady adresoval obviněný též směrem k rozhodnutí o náhradě škody, kdy předně nebylo nalézacím soudem vůbec rozhodnuto o nároku zdravotní pojišťovny. Dále pak mělo být přiznané bolestné správně učiněno součástí nemajetkové újmy a nemělo být zahrnuto do částky 13.870 Kč. Tento postup odporuje ustanovení § 2958 obč. zákoníku. V neposlední řadě má obviněný za to, že nemajetková újma vyčíslená v částce 300.000 Kč je v rozporu se zásadou slušnosti, a to i s ohledem na prokázaný opakovaný dobrovolný telefonický kontakt poškozené s obžalovaným po incidentu, který podle jeho názoru vylučuje natolik závažné duševní strádání, kdy i z výpovědi MUDr. Čápové vyplývá, že poškozená trpěla posttraumatickou poruchou mírnější intenzity.

9. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.

10. K podanému dovolaní se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to následujícím způsobem. Nejprve stručně rekapituloval průběh trestního řízení, jakož i dovolací námitky prezentované obviněným, které ve výsledku nepovažuje za přiléhavé. Zdůraznil, že obviněný zejména opakuje svou obhajobu uplatněnou již před soudy prvního a druhého stupně. Ač jmenovaný formálně odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., fakticky jen podává vlastní verzi skutkových událostí a nižším soudům vytýká nedostatky v procesu dokazování. Již okresní soud přitom provedl rozsáhlé dokazování a ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, zaobíral se otázkou věrohodnosti svědků a vysvětlil, proč má obhajobu obviněného za účelovou. Ke shodným závěrům pak dospěl též odvolací soud.

11. Za stejně neopodstatněné považuje námitky směřující do výroku o náhradě škody. Výše přiznané nemajetkové újmy byla podle jeho názoru důkazně podpořena zejména znaleckými posudky, jakož i dalšími skutečnostmi. Obviněný i v tomto bodě argumentoval ryze účelově, neboť za stěžejní okamžik rozvoje psychických potíží poškozené bylo označeno její náhodné setkání s obviněným po dvou měsících od činu. Rovněž námitka stran nerozhodnutí o nároku zdravotní pojišťovny nemůže s ohledem na zachování zásady zákazu reformace in peius obstát, čemuž věnoval pozornost i odvolací soud. V podstatě za jedinou relevantní námitku obviněného považuje státní zástupce pochybení nalézacího soudu v rovině podřazení bolestného pod složku majetkové škody, což ovšem ve výsledku představuje toliko formální nedostatek rozhodnutí nalézacího soudu, neboť bolestné bylo přiznáno poškozené pouze jedenkrát a nebylo zahrnuto do složky nemajetkové újmy.

12. Pro výše uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

14. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.

16. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

17. Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

18. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Lze stručně připomenout, že obviněný své námitky proti oběma rozhodnutím nižších soudů směřuje především do způsobu provedeného dokazování, resp. jeho hodnocení, kdy zdůrazňuje svou obhajobu prezentovanou od počátku trestního řízení, a to, že se trestné činnosti nedopustil, potažmo sice připouští určité sexuální aktivity s poškozenou, které však byly zcela dobrovolné a pokud někdo jednal v rozporu s vůlí AAAAA, nebyl to on, ale svědek J. V., který byl ve stanu přítomen také.

19. Takovou argumentaci, ač je obviněným formálně označována za spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však nelze označit za jakkoliv směřující do nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Obviněný svým postupem pouze polemizuje s procesním postupem nižších soudů a brojí proti skutkovým závěrům, které byly z provedeného dokazování vyvozeny. Jak však již bylo zdůrazněno výše, takový postup není pro obviněným zvolený dovolací důvod přípustný, s výjimkou, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

20. Již nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, jaké skutečnosti má za prokázané a těmto podřadil své příslušné právní hodnocení skutku. Jak vyplynulo z výpovědi obviněného a poškozené, doplněných zejména o znalecká zkoumání z odvětví dětské klinické psychologie a psychiatrie, intimní poměr mezi poškozenou a obviněným nebyl nikterak zpochybněn, stejně jako obeznámení L. K. o věku AAAAA. Nalézací soud pak podrobně rozvedl, proč považuje obhajobu obviněného založenou na dobrovolnosti sexuálních aktivit a spoluúčasti svědka V. za účelovou (srov. bod 16 odůvodnění jeho rozsudku). Shodné stanovisko pak zaujal odvolací soud (zejména body 9 až 12 odůvodnění jeho usnesení). Pro stručnost lze na závěry obou soudů odkázat, přičemž je třeba zdůraznit zejména konstatování znalců ve vztahu k věrohodnosti poškozené, potažmo potvrzení příčinné souvislosti následků, které ve zdravotní rovině utrpěla a protiprávního jednání, jež bylo předmětem trestního řízení. Za správný je třeba označit závěr o pachatelství právě L. K. vzhledem k jeho vztahu k poškozené do doby spáchání činu, který nebyl nikterak negativně zabarven a poškozená proto neměla žádný důvod jej křivě vinit ze závažné trestné činnosti. Soudy logicky dovodily nereálnost zapojení svědka V. do trestné činnosti, neboť na rozdíl od obviněného s ním poškozená i nadále udržovala bezproblémový vztah a sama jej jako pachatele nikdy neoznačila. Naopak, jak uvedla znalkyně MUDr. Čápová, rozvoj posttraumatické stresové poruchy mírnější intenzity se u poškozené rozvinul v přímé souvislosti s jednáním obviněného a následného náhodného setkání obou jmenovaných v říjnu 2017.

21. Obviněný naopak cíleně svou argumentaci směřuje k prezentování pouze vlastní verze, z níž účelově vybírá určité pasáže, které by mohly bez dalších souvislostí (jejichž existenci však naopak pomíjí) budit rozpory či nejasnosti. Je tomu tak v případě návrhu zajištění pachových stop ze spacáku poškozené, možného vytěsnění existence dalšího pachatele poškozenou, nezajištění DNA profilu z bukálního stěru či nejasností v rámci fyziodetekčního vyšetření. Jak již Nejvyšší soud opakovaně uvedl, těžiště dokazování se v trestním řízení nachází zásadně před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně. Ačkoliv dovolatel akcentuje existenci mimořádné situace, v podobě extrémního nesouladu mezi soudy provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními, byť výslovně ani tuto situaci ve svém dovolání neoznačil, Nejvyšší soud po přezkumu daného procesu nemohl takovou skutečnost akceptovat.

22. Je zřejmé, že takovéto nové důkazy by nemohly změnit závěry o pachatelství obviněného, potažmo jejich obstarání je ve světle závěrů již provedeného dokazování bezpředmětné, neboť zejména otázku přítomnosti svědka V. ve stanu poškozené oba nižší soudy dostatečně objasnily. Pokud se jedná o výsledky fyziodetekčního vyšetření, pak je-li vyčítáno nalézacímu soudu jejich opomenutí, nelze než poukázat na dosavadní judikatorní praxi jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu o nepoužitelnosti takového důkazu v trestním řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 3. 1992, sp. zn. 6 To 12/92, publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996).

23. Konečně pokud se jedná o námitky proti výsledkům adhézního řízení, lze poukázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Problematice nemožnosti zasáhnout do faktického pochybení nalézacího soudu v případě absence výroku o uplatněném nároku Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR z důvodu porušení zákazu reformatio in peius věnoval pozornost již soud odvolací (bod 21 jeho usnesení). Stejně tak nebylo shledáno pochybení při stanovení výše nemajetkové újmy, kterou poškozená řádně uplatnila v trestním řízení, a jejíž jednotlivé složky opět nižší soudy dostatečně přesně vyargumentovaly (bod 18 rozsudku nalézacího soudu a bod 18 a 19 usnesení soudu odvolacího).

24. Jedinou relevantní námitkou, kterou obviněný naplnil obsah zvoleného dovolacího důvodu tak byla otázka nesprávného užití hmotněprávního ustanovení § 2958 obč. zákoníku. Předně Nejvyšší soud cítí potřebu upozornit nalézací soud na nepřesnost, které se dopustil při označení důvodů odškodnění AAAAA, když rozlišil mezi „majetkovou újmou a nemajetkovou újmou“, ačkoliv již pro zákonnou dikci § 228 odst. 1 tr. ř. je na místě hovořit o „majetkové škodě“. Jedná se však o pochybení, které nikterak nemění význam rozhodnutí a nepřináší tak potřebu jakékoliv korekce, o to více ve formě zrušujícího zásahu Nejvyššího soudu. Stejně tak je pravdou, že bolestné, jak to vytýká obviněný, je složkou nemajetkové újmy, a proto částka vyčíslená nalézacím soudem ve výši 5.517,80 Kč, měla být uvedena v jejím rámci. Na dané pochybení ostatně opět správně poukázal již krajský soud (bod 18 jeho usnesení), a stejně jako on, ani zde Nejvyšší soud necítí potřebu zásahu, neboť je zřejmé, že složka bolestného, jejíž přiznání bylo řádně odůvodněno, nebyla následně v rámci nemajetkové újmy nikterak dvojnásobně přičítána a obviněnému tak nevznikla tímto chybným postupem žádná újma na jeho právech.

25. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.

26. Dále je třeba připomenout, že obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný ve svém dovolání nikterak nespecifikuje, kterou z uvedených variant dovolacího důvodu má na mysli. K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek zamítl nebo odmítl. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu, Nejvyšší soud poukazuje na své závěry k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro něž je zřejmé, že ani v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku nebyl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
Závěrečné shrnutí

27. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu



Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D. soudce