Rozhodnutí NS

23 Cdo 517/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 517/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.517.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 517/2019-259
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekoizol V&V spol. s r.o., se sídlem Obránců míru 30, 503 02 Předměřice nad Labem, IČO 47450321, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem třída Karla IV. 468/18, 500 02 Hradec Králové, proti žalované ESCO, stavební společnost, s.r.o., se sídlem Tyršova 271, Valdické Předměstí, 506 01 Jičín, IČO 25935151, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, 509 01 Nová Paka, o zaplacení částky 178 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 211 C 21/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 158/2018-238, t a k t o:


I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 158/2018-238, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4. 2018, č. j. 211 C 21/2015-205, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 5. 2018, č. j. 211 C 21/2015-209, a opravného usnesení ze dne 11. 6. 2018, č. j. 211 C 21/2015-216, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobkyni 178 287 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 178 287 Kč za dobu od 16. 1. 2013 do zaplacení a výroky II. a III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku III. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který z provedeného dokazování po řádném zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Odo 1063/2005 a sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo s podstatnými náležitostmi podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala plnění podle smlouvy, dílo bylo žalované fakticky předáno včetně zaslání soupisu prací, a proto má žalobkyně nárok na zaplacení ceny díla v požadované výši včetně úroků z prodlení, jestliže žalovaná uvedenou cenu díla žalobkyni nezaplatila včas - do doby splatnosti 15. 1. 2013. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná neprokázala, že by si strany sjednaly protokolární předání díla a že by dílo mělo vady. Potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná s tím, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když „žalobce“ (zřejmě uvedeno omylem místo „žalovaná“) je toho názoru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že v řízení bylo prokázáno, že existovaly dvě různé cenové nabídky, což se odrazilo i na dvou různých způsobech provádění díla, a v řízení nebylo na jisto postaveno, kterou nabídku ceny a provedení předmětu díla měla žalovaná akceptovat, proto se domnívá, že nebyly naplněny podstatné náležitosti platně uzavřené smlouvy o dílo. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 považuje za nepřípadný, jestliže toto rozhodnutí se týkalo pracovněprávní problematiky. Podle dovolatelky soudy pochybily při výkladu projevu vůle účastníků, které měly směřovat k uzavření smlouvy. Dovolatelka nesouhlasí ani s hodnocením důkazů ohledně provedení a předání díla. Má za to, že pro posouzení správnosti napadeného rozsudku má zásadní význam hodnocení právních otázek ohledně posouzení návrhu žalobkyně na aktivní přijetí nabídky žalovanou, tedy uzavření smlouvy o dílo, zda dvě různé cenové nabídky jsou dostatečně určité k naplnění dohody o ceně díla a naplňují určitě sjednaný předmět díla, a zda pouhým soupisem prací je dílo předáno řádně. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014), jak žalovaná v dovolání učinila.

Dovolací soud v řešené věci ani po posouzení dovolání po obsahové stránce nedospěl k závěru, že dovolatelka vymezila konkrétně některou z přípustností dovolání uvedenou v § 237 o. s. ř. Vymezení přípustnosti dovolání tím, že odvolacím soudem řešené otázky jsou zásadního právního významu, nesplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání podle rozhodné právní úpravy podle § 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí, ale dovolání je podle právní úpravy platné od 1. 1. 2013 přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 80/2013).

Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu a podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem o uzavření smlouvy o dílo mezi účastnicemi s podstatnými náležitostmi smlouvy o ceně a předmětu díla a závěry soudu o řádném provedení díla bez vad a jeho předání žalované, je nutno konstatovat, že dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat napadené rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem je nutno uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu, jakožto sjednotitele judikatury, je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř..

Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy dovolatelka nedostála, přičemž tuto vadu dovolání nebylo možné odstranit ani posouzením dovolání podle jeho obsahu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu