Rozhodnutí NS

33 Cdo 1263/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:33 Cdo 1263/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1263.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odstoupení od smlouvy
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 2106 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1263/2019-193


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 60, proti žalované AURES Holdings a.s., se sídlem v Praze 8, Dopraváků 874/15 (identifikační číslo osoby 017 59 299), zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Veselí 938/17, o zaplacení 157.736 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni - město pod sp. zn. 31 C 217/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2018, č. j. 56 Co 214/2018-167, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Adama Zítka, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 31 C 217/2016-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 157.736 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 30. 1. 2016 do zaplacení a dále 9.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a státu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 56 Co 214/2018-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s doplněním, že žalobce je povinen oproti zaplacení žalované částky vydat žalované osobní automobil XY VIN XY, datum první registrace 21. 5. 2007, původní SPZ XY; ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalobce poté, kdy se vyjádřil k dovolacím námitkám žalované, navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná sice zdůvodnila přípustnost svého dovolání formulací, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, z obsahu jejího podání je však zřejmé, že odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení, zda žalobci vznikl nárok na odstoupení od kupní smlouvy, resp. zda žalobce vady vozidla řádně reklamoval, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že „k vyřízení reklamace způsobem předvídaným § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je vždy nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez odborného posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady“, a že nerespektoval ani nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 365/10, kde je dovozeno, že „řádná reklamace je podmíněna předáním věci“.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 10. 11. 2015 podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil XY VIN XY. Dne 14. 11. 2015 žalobce u žalované reklamoval vady zakoupeného vozidla, a to „vadné turbo“. Žalovaná tuto reklamaci dne 25. 11. 2015 zamítla s poukazem na stáří vozidla a počet najetých kilometrů (tzn. na běžné opotřebení). Dne 4. 12. 2015 předal žalobce předmětné vozidlo autoservisu CARCLINIC z důvodu problémového zvuku vycházejícího z turbodmychadla. Autoservis označil a sepsal zjištěné vady na vozidle; konstatoval přitom, že není k dispozici žádný záznam o servisních prohlídkách (nebyl nalezen ani štítek, který by prokazoval výměnu potřebných kapalin a jiných servisních úkonů), což mělo za následek degradaci motorového oleje, ucpání sacího koše a následné přidírání až konečné zadření turbodmychadla. Žalobce dal poté autoservisu pokyn, aby automobil opravil. Po provedené demontáži olejové vany motoru byly zjištěny a popsány další vážné závady a autoservis žalobci doporučil další specifikované opravy. Dopisem ze dne 14. 1. 2016 žalobce od kupní smlouvy odstoupil podle § 2106 o. z., s odůvodněním, že vozidlo vykazuje vady, které jsou podstatným porušením kupní smlouvy; uvedl přitom zjištění autoservisu. Vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny, kterou za vozidlo zaplatil. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že žalobce dopisem ze dne 14. 1. 2016 platně a důvodně odstoupil od kupní smlouvy pro její podstatné porušení; zjištěné závažné závady automobilu existující v době prodeje byly nutně podstatným porušením smlouvy ve smyslu § 2106 o. z.

Žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil, resp. že řádně uplatnil své právo z odpovědnosti za vady (vady vozidla řádně reklamoval), činí tak ovšem ryze skutkovými námitkami. Odvolacímu soudu totiž vytýká, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu, jestliže odmítl doplnit dokazování znaleckým posudkem vypracovaným soudem ustanoveným znalcem a vycházel z posudku znalce Ing. Vladimíra Lese obsahujícího pouze obecná konstatování, a že nesprávně vyhodnotil (přecenil) důkaz zprávou autoservisu CARCLINIC, která je velmi stručná, nemůže být relevantním podkladem pro závěry o opodstatněnosti reklamace, resp. nemůže nahrazovat zákonem stanovený reklamační proces, tj. předání předmětu koupě obchodníkovi k posouzení reklamovaných vad; autoservis totiž nehodnotil, kdy a z jakého důvodu došlo ke vzniku vad, a nezabýval se ani tím, zda byly notifikovány při předání vozidla v předávacím protokole, který byl přílohou kupní smlouvy. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že po notifikaci vad na vozidle jí žalobce vozidlo odmítl předat, čímž jí znemožnil reklamaci prověřit, resp. seznámit se s vytčenými vadami, a posoudit, zda za ně odpovídá či nikoliv. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že vady vozidla mohla a měla zjistit již při prohlídce vozidla při reklamaci vady turbodmychadla, kterou zamítla, resp. že v souvislosti s ní měla prověřit ostatní agregáty automobilu, které jsou-li vadné, mohou způsobovat vadu turbodmychadla. Protože jí žalobce poté, kdy si nechal automobil zkontrolovat v autoservisu CARCLINIC, automobil nepřistavil k posouzení dalších vytčených vad, považuje odstoupení od smlouvy přinejmenším za předčasné.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku (že v důsledku chování žalobce si neměla možnost v souvislosti s reklamací vad automobil prohlédnout), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že prodala žalobci vozidlo s vadami, které nemohl při koupi odhalit ani předpokládat s ohledem na stáří vozidla či počet najetých kilometrů, a že jde o závady závažnějšího charakteru; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Vytýká-li žalovaná soudům, že zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, a pomíjí, že k vadám řízení – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumentací k namítaným vadám řízení doprovázenou odkazem na judikaturu dovolacího soudu, se Nejvyšší soud nezabýval.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).



V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu