Rozhodnutí NS

6 Tdo 225/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:6 Tdo 225/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.225.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Náhrada škody
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/27/2019
II.ÚS 2108/19
II.ÚS 2108/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 225/2019-190

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 232/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 114/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) Obviněný F. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 114/2016, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a další, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 7. 2015, č. j. 2 T 92/2015-142, byl obviněný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 92/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.

2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Písku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 232/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný a zdůraznil v tomto kontextu nutnost aplikace principu in dubio pro reo a dále poukázal na dle něj absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že nezatajil poškozenému fakt, že se nachází v insolvenčním řízení. Současně argumentoval i tím, že poskytl poškozenému adekvátní zajištění (zlatý řetěz své dcery). Dále podotkl, že poškozený si mohl skutečnost, že se obviněný nachází v insolvenčním řízení sám ověřit z veřejně dostupného rejstříku. V rámci uplatněného dovolacího důvodu rovněž uvedl, že výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. neměl být učiněn, neboť tomu bránila skutečnost, že se nacházel v insolvenčním řízení, kdy danému postupu brání zejména dikce ustanovení § 104c zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění platném od 1. 1. 2014. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 14 To 232/2018 a zmíněnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný z velké většiny ve svém dovolání nevznesl námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obviněný totiž podle mínění státního zástupce na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazoval a prosazuje svoji skutkovou verzi, podle které trestný čin nespáchal. Námitky obviněného tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný se i v rámci dovolání domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, a to ačkoliv státní zástupce hodnotí rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce viny jako správné a vyjadřuje s ním svůj souhlas. Ve vztahu ke správnosti výroku o náhradě škody státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s námitkou obviněného a uzavřel, že výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. je v rozporu s ustanovením § 104c zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění platném od 1. 1. 2014. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil v částech týkajících se náhrady škody a dále, aby podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání

8) Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [před soudem prvního stupně mj. uváděl, že půjčku měl poškozený zajištěnou zlatými šperky; poškozený věděl, že obviněný je v insolvenci; v řízení před odvolacím soudem mj., uváděl, že poškozený obdržel od něj zlaté šperky; vznesl výhrady k posudku z oboru písmoznalectví; napadl výrok o vině; poškozený věděl, že je v insolvenci, proto nemohlo být rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [soud prvního stupně na námitky před ním uplatněné reagoval v bodech 13-15 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud v bodech 16-18 svého usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování principu in dubio pro reo či nesprávného výroku o náhradě škody, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.

10) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11) K námitce obviněného, kterou zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o své vině, Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvádí, že tohoto se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.

12) V daném případě byl skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, bez jakýchkoli pochybností prokázán především výpovědí poškozeného, svědeckými výpověďmi a rovněž listinnými důkazy. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Písku (viz str. 3 - 7 odůvodnění předmětného rozsudku) i odvolací soud (str. 2 - 6 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla objektivní stránka naplněna. Obviněný uvedl poškozeného v omyl ohledně svých schopností splácet zapůjčené finanční prostředky. V řízení před soudy bylo prokázáno, že obviněný svoji reálnou finanční situaci poškozenému nikdy nesdělil. Jak vyplynulo z výpovědí obviněného, ten deklaroval, že s poškozeným ujednal placení svého dluhu ve splátkách po skončení právě probíhajícího insolvenčního řízení, a to ačkoliv je toto tvrzení zcela v rozporu s obsahem písemné smlouvy, kde je k 10. 12. 2013 sjednána splatnost celé částky, čímž sám obviněný znevěrohodnil svoji výpověď. To vše ve svém souhrnu vedlo soudy nižších stupňů ke správnému závěru o účelovosti výpovědi – obhajoby obviněného a ve svém důsledku rovněž potvrzuje správný závěr, že již od počátku jednal obviněný s úmyslem uvést poškozeného v omyl uváděním nepravdivých skutečností, a to v úmyslu obohatit se o předmětnou částku. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného je kryto úmyslným zaviněním, a to ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný vznesl námitky proti závěru soudů nižších stupňů o existenci subjektivní stránky s argumentací, že poškozenému bylo poskytnuto zajištění v podobě zlatých šperků, je nutno uvést, že s obdobnou argumentací se již v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud prvního stupně, když neuvěřil tvrzení obviněného (str. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Písku). Nevěrohodné a vnitřně rozporné tvrzení obviněného a dalších svědků o poskytnutí tohoto zajištění bylo ve vztahu k dalším listinným důkazům, znaleckému posudku i konstantní výpovědi poškozeného jednoznačně vyvráceno a o existenci subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění tak nemohou být pochybnosti. Nad rámec správných úvah soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil již soud druhého stupně, považuje Nejvyšší soud pouze na dokreslení účelové argumentace obviněného k otázce poskytnutých zlatých šperků jako zástavy, a ve vztahu k jeho tvrzení a jeho věrohodnosti v řízení o oddlužení, kdy uváděl své věřitele a svůj majetek, musí uvést, že zatímco obviněný uváděl, že je nemajetný a zlaté šperky byly jeho dcer, jím označení svědci, kteří byli soudem vyslechnuti a měli mu jeho verzi obhajoby potvrdit – [správně bylo soudy nižších stupňů poukázáno na nevěrohodnost jejich výpovědí F. a D. R.], shodně uvedli, že obviněný měl zlaté řetízky na krku a prsteny na rukou [což mj. vyvrací jeho tvrzení, že si měl zlato půjčovat od dcer (dříve je obviněný nosil, teď je nemá, protože je má poškozený – svědek F.)].

13) Ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem a dovolací argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

14) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Je nutno rovněž uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.

15) Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil rovněž proti nesprávnosti výroku o náhradě škody a požadoval, aby jej Nejvyšší soud věcně přezkoumal, neboť vadným shledal tento výrok proto, že jím byl zavázán k povinnosti uhradit způsobenou škodu. Za důvod této nesprávnosti označil překážku vyplývající z ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb.

16) Avšak ani takto obviněným uplatněné dovolání v kontextu informací uvedených shora nekoresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo uvedeno, v dovolání proti výroku o náhradě škody musí mít vytýkaná vada podklad v některém hmotněprávním ustanovení, které určuje její vznik, rozsah, nebo pokud by škoda způsobená trestným činem již byla uhrazena, apod. Jen za splnění existence takové hmotně právní vady je možné přezkoumávat podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výrok o náhradě škody. Procesní vady výroku o náhradě škody však pod označený dovolací důvod podřadit nelze (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 473/16).

17) Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojí zásadně proti tomu, že soudy nižších stupňů nerozhodly podle § 229 odst. 1 tr. ř. a neodkázaly poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a nesprávně mu uložily povinnost podle § 228 odst. 1 tr. zaplatit způsobenou škodu. Tyto výhrady obviněného se netýkají hmotně právní podstaty majetkové újmy, kterou způsobil, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě soud prvního stupně v adhézním řízení o způsobené škodě rozhodl (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1325/2015).

18) Ve smyslu shora uvedených obecných zásad vymezujících řádné uplatnění dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněný v dovolání uvedenými výhradami stran výroku o náhradě škody tento dovolací důvod nenaplnil a Nejvyšší soud proto nemohl z jeho podnětu přezkoumávat správnost tohoto výroku.

19) Jestliže se obviněný domáhal přezkumu uvedené vady s odkazem na nesprávnou aplikaci ustanovení § 140c zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014 je vhodné pro úplnost uvést, že i toto ustanovení je procesní povahy, což je zřejmé z jeho zákonného vymezení, že nejde-li o řízení uvedená v § 140a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Jelikož v posuzované věci v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, jak citované ustanovení předpokládá, jedná se podle názoru obviněného o skutečnost zakládající překážku pro rozhodnutí o náhradě škody v rámci adhezního řízení. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek, nýbrž stanoví, za jakých okolností soudy nesmějí v průběhu insolvenčního řízení rozhodovat o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Procesní charakter tohoto ustanovení je tedy zřejmý, a proto jeho uplatnění v dovolacím řízení nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015).

20) Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání neuvedl žádné hmotněprávní námitky, a proto na jejich podkladě nebylo možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně přezkoumávat.

21) I přes tento závěr však Nejvyšší soud, v projednávané věci se zřetelem na povinnost vyloučit možnost extrémního nesouladu, považuje za nutné zmínit, že posuzoval stav probíhajícího insolvenčního řízení vedeného proti obviněnému. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. KSCB 27 INS 19726/2013-A-10 konstatoval úpadek obviněného a povolil jeho řešení oddlužením, v navazujícím usnesení ze dne 30. 1. 2014, č. j. KSCB 27 INS 19726/2013-B-4 schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ovšem zjistil, že jednání obviněného bylo od počátku, kdy žádal o oddlužení, zcela záměrné a účelové (mj. již zmíněných skutečností v bodě 12), neboť sám poté, co spáchal trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným a odsouzen trestním příkazem ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 92/2015, podal sám na sebe insolvenční návrh a přitom zatajil nejen v tomto návrhu, ale i v dalším průběhu předmětného insolvenčního řízení nejen pohledávku poškozeného vzniklou v důsledku projednávaného trestného činu, ale zejména pohledávku poškozeného vzniklou spolu s pohledávkami dalších poškozených, avšak tuto - poškozeného C. záměrně a účelově v návrhu na insolvenci neuvedl. Tím podle názoru Nejvyššího soudu vyšlo najevo, že obviněný navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr [srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 473/16 (bod 17)].

22) Nejvyšší soud se zřetelem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl v projednávané trestní věci k závěru, že o extrémní nesoulad zde nejde. Bylo prokázáno, že obviněný je povinen uhradit poškozenému škodu vzniklou v důsledku jeho trestné činnosti, neboť tato povinnost dosud trvá. Je však osobou, která se všemi prostředky snaží této povinnosti vyhnout a činí proto další záměrné kroky. Proto, byť výrok odvolacího soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. nekoresponduje s ustanovením § 140b zák. č. 182/2006 Sb., neshledal Nejvyšší soud v této trestní věci v uvedené okolnosti takový nedostatek, jenž by svědčil o extrémním nesouladu.

23) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2019

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu