Rozhodnutí NS

29 ICdo 154/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:29 ICdo 154/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.154.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Dovolací důvody
Dovolání
Dotčené předpisy:§ 198 IZ.
§ 410 IZ.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSPL 56 INS XY
156 ICm XY
29 ICdo 154/2018-264


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 588/13, PSČ 301 00, proti žalovanému T. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. K., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2018, č. j. 156 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2018, č. j. 156 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 26. února 2018, č. j. 156 ICm XY, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (M. S.) má za žalovaným (dlužníkem T. K.) „pohledávku z titulu nezaplacení kupní ceny za koupi osobního automobilu zn. XY a uznání závazku ze dne 26. března 2014 s příslušenstvím, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPL 56 INS XY a pohledávka P-28/1 činí částku 214.935,- Kč“ (dále jen „pohledávka“).

Přitom šlo o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 25. září 2017, č. j. 156 ICm XY, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. listopadu 2017, č. j. 156 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 198 a § 410 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – shledal správnými skutkové i právní závěry insolvenčního soudu ohledně existence vyvratitelné domněnky existence dluhu v uznaném rozsahu v době uznání (§ 2053 zákona č. 89/20012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), včetně toho, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož žalobci pohledávku uhradil.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Z označených důvodů je pak zjevně nepřípadný i poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007.

Rovněž argumentace dovolatele založená na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 42/2013), je vzhledem k zásadním odlišnostem ve skutkových poměrech v projednávané věci nevýznamná (viz též skutkový závěr o tom, že žalovaným tvrzené platby nebyly určeny na úhradu pohledávky).

Výhradou, podle níž odvolací soud rozhodl ve věci (v rozporu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř.) bez nařízení jednání řízení, dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž namítá existenci tzv. zmatečnostní vady řízení podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jejíž existence ale přípustnost dovolání založit nemůže. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech občanského soudního řádu účinného od 30. září 2017 viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalobce. Z obsahu spisu (srov. protokol o jednání ze dne 26. února 2018 – č. l. 210 až 213) je totiž zjevné, že insolvenční soud zmíněný návrh nepominul, nýbrž jej (usnesením) zamítl (a uvedl relevantní důvody, pro které tak učinil).

Přitom závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (potud srov. též nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).

K podmínkám, za nichž lze nařídit výslech účastníka (a k hodnocení takového důkazu), viz ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015, uveřejněného pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla mu povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. listopadu 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.

K určení výše odměny za zastoupení advokátem v incidenčním sporu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněného pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu