Rozhodnutí NS

32 Cdo 4879/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/05/2018
Spisová značka:32 Cdo 4879/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4879.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vodní hospodářství
Dotčené předpisy:§ 20 odst. 6 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění od 01.01.2006 do 31.12.2007
§ 2 odst. 1 předpisu č. 266/1994Sb. ve znění od 15.03.2006 do 31.12.2007
§ 9 předpisu č. 177/1995Sb. ve znění od 15.03.2006 do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4879/2016-372



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a. s., se sídlem v Brně, Soběšická 820/156, identifikační číslo osoby 49455842, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalované České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, o zaplacení částky 412 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 20/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 148/2015-341, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 148/2015-341, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č. j. 33 Cm 20/2011-301, ve výrocích pod body II. a III., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


V řízení zahájeném dne 30. 9. 2010 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 412 020 Kč s úrokem z prodlení za odvod srážkových vod veřejnou kanalizací v letech 2006 a 2007 podle smlouvy č. 08/19671 uzavřené dne 6. 11. 2001 mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „smlouva“), vyúčtované fakturami ze dne 30. 8. 2010 č. 810102893 a č. 810102894 se splatností 13. 9. 2010, znějícími na částky 202 144 Kč a 209 876 Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 33 Cm 20/2011-301 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 771,28 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 408 248,72 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 6. 11. 2001 byla uzavřena mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované Českými dráhami, státní organizací, smlouva č. 08/19671 podle ustanovení § 261 a § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, o odvádění srážkových vod veřejnou kanalizací ve vlastnictví Svazku Znojemsko, provozovanou žalobkyní, pro odběrné místo č. 200-190-0 na adrese V., Znojmo. Ve smlouvě byla uvedena celková výměra zastavěných ploch 7 488 m2, zpevněných ploch 7 170 m2, propustných ploch 14 100 m2, ostatních (travnatých) ploch 1 390 m2, bez uvedení parcelních čísel, v celkovém rozsahu 33 979 m2 a celková redukovaná plocha 8 603 m2. Cena za stočné byla ve smlouvě stanovena podle písemné dohody mezi majitelem infrastruktury a dodavatelem, splatnost faktur byla dohodnuta do 14 dnů od jejich odeslání. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s možností změn písemnou formou v případě změny poměrů. Fakturami č. 810102893 a č. 810102894 ze dne 30. 8. 2010, splatnými dne 13. 9. 2010, žalobkyně vyúčtovala žalované za dobu od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 částku 202 144 Kč a za dobu od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 částku 209 876 Kč za odvádění srážkových vod v odběrném místě na adrese D. ve Znojmě, s uvedením ročního paušálu 10 549 m3 a spotřeby 10 520,1 m3. Přípisem ze dne 13. 9. 2010 označeným jako kompenzace faktur žalobkyně sdělila žalované, že dne 30. 8. 2010 vystavila pro žalovanou přeplatkovou fakturu č. 810102892 na 53 959 Kč za vodné a stočné a srážkovou vodu na odběrném místě D., Znojmo a téhož dne vystavila nedoplatkovou fakturu č. 810102893 na 202 144 Kč za dešťové vody na odběrném místě D., Znojmo a obě tyto faktury byly vzájemně započteny s tím, že výsledný nedoplatek ve výši 148 185 Kč má žalovaná uhradit ke dni splatnosti.

Ze smlouvy o nájmu a provozu vodovodů a kanalizací ze dne 3. 3. 1997 soud prvního stupně zjistil, že Dobrovolný svazek zájmové sdružení obcí vodovody a kanalizace Znojemsko, Znojmo pronajal žalobkyni veškerá zařízení vodovodů a kanalizací v jeho vlastnictví, pronájmu či výpůjčce, s oprávněním uzavírat smlouvy o dodávce vody a vypouštění odpadních vod, inkasa vodného a stočného i za odvádění srážkových vod veřejnou kanalizací, jehož výše se stanoví dohodou smluvních stran podle ve smlouvě uvedených postupů. V dodatcích č. 15 a č. 17 ze dne 30. 11. 2005 a 20. 11. 2006 k této smlouvě byla dohodnuta cena stočného od 1. 1. 2006 na 18,30 Kč plus daň z přidané hodnoty za m3 a od 1. 1. 2007 19 Kč plus daň z přidané hodnoty za m3. Podle výpisů z katastru nemovitostí pro katastrální území Z., listu vlastnictví ke dni 27. 4. 2005 a 26. 5. 2008 byla v této době vlastníkem nemovitostí a dalších, vesměs označených jako zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití dráha - doprava, s výjimkou o výměře 1 816 m2, u níž je zapsán způsob využití jiná stavba, žalovaná. Součet výměr celkem představuje 11 319 m2, jsou zapsány jako ostatní plocha a způsob využití dráha, součet výměr činí 106 307 m2. Soud prvního stupně uvedl, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem pro zjištění rozsahu nemovitostí požívajících osvobození podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), neboť charakter a způsob využití těchto pozemků byl zjištěn z výpisů z katastru nemovitostí.

Z výkladu č. 34 Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 15. 8. 2011 k osvobození od placení za odvádění srážkových vod v případě vlastníků celostátních a regionálních drah podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. soud prvního stupně zjistil, že podle tohoto výkladu se osvobození týká drah, tedy cest určených k pohybu drážních vozidel a pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.

K právnímu posouzení věci soud prvního stupně uvedl, že v době uzavření smlouvy mezi žalobkyní a předchůdkyní žalované tehdy účinný zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), a prováděcí vyhláška č. 144/1978 Sb., nepředpokládaly zvláštní smluvní vztah pro odvádění srážkových vod veřejnou kanalizací, vyhláška pouze v ustanovení § 37 odst. 5 stanovila výši stočného za odvádění jen srážkových vod, znala tedy pojem srážkových vod. Oba tyto předpisy byly zrušeny ke dni 1. 1. 2002 zákonem č. 274/2001 Sb. Soud prvního stupně dále citoval ustanovení § 19 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. a § 31 prováděcí vyhlášky č. 428/2001 Sb. k tomuto zákonu, účinných od 1. 1. 2002 a stanovících způsob výpočtu množství srážkových vod odváděných do jednotné kanalizace, není-li množství měřeno, a ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění od vyhlášení zákona č. 20/2004 Sb. dne 23. 1. 2004, podle něhož placení poplatku za odvádění srážkových vod se nevztahuje na vlastníky celostátních nebo regionálních drah a podle téhož ustanovení ve znění zákona č. 76/2006 Sb., účinného od 15. 3. 2006 povinnost platit za odvádění srážkových vod se nevztahuje na plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.

Žalobkyně neuvedla, z jakých parcel se domáhá zaplacení úhrady za odvod srážkových vod, specifikaci parcel provedla žalovaná spolu s uplatněním nároku na zákonné osvobození. Žalovaná byla vlastníkem drah, proto podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění zákona č. 20/2004 Sb., byla v době do 14. 3. 2006 od placení za odvádění srážkových vod osvobozena. Za dobu od 1. 1. 2006 do 14. 3. 2006 proto není nárok žalobkyně důvodný.

Ohledně ostatních ploch žalovaná doložila, že jde o plochy drah, včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, na které se nevztahuje povinnost platit za odvádění srážkových vod podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění zákona č. 76/2006 Sb., s výjimkou zastavěné plochy - pozemku o výměře 1 816 m2. Žalobkyně údaje zjištěné z listu vlastnictví nevyvrátila, není důvod pochybovat o správnosti údajů tam uvedených, případně o jejich vyvrácení znaleckým zkoumáním.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle zákona byla žalovaná povinna platit za odvádění srážkových vod za dobu od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2006 a za rok 2007 z pozemku o výměře 1 816 m2 cenu stanovenou podle přílohy č. 16 vyhlášky č. 428/2001 Sb. a podle dodatků č. 15 a č. 16 ke smlouvě, za rok 2006 po odečtení 73 dnů osvobození (od 1. 1. do 14. 3. 2006) tato částka činí 25 124 Kč a za rok 2007 32 606,28 Kč. Žalobkyně provedla jednostranné započtení pohledávky žalované z tzv. přeplatkové faktury a své pohledávky vyúčtované fakturou č. 810102893 dopisem ze dne 13. 9. 2010, došlo tak k zániku vzájemných pohledávek v rozsahu, ve kterém se pohledávky kryjí. Poněvadž faktura žalobkyně č. 810102893 je oprávněná pouze co do částky 25 124 Kč, zbývající část z částky 53 959 Kč tzv. přeplatkové faktury ve výši 28 835 Kč lze započíst v souladu s návrhem žalované proti pohledávce žalobkyně ve výši 32 606,28 Kč z faktury č. 810102894. S ohledem na tato započtení je nárok žalobkyně důvodným pouze v rozsahu 3 771,28 Kč s úroky z prodlení. Ve zbylém rozsahu není žaloba důvodná.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní závěry za správné. Zdůraznil, že žalobkyně neuvedla, z jakých parcel se domáhá zaplacení úhrady za odvod srážkových vod, specifikaci parcel provedla žalovaná s uplatněním nároku na zákonné osvobození. Žalovaná byla vlastníkem drah, za dobu od 1. 1. do 14. 3. 2006 byla od placení úhrady osvobozena, tedy za 73 kalendářních dnů není nárok žalobkyně důvodný. Ohledně ostatních ploch žalovaná prokázala, že jde o plochy drah, včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, na které se nevztahuje povinnost platit úhradu za odvod srážkových vod. Jedinou výjimkou byla zastavěná plocha pozemku o výměře 1 816 m2. Za dobu od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2006 tak byla žalovaná za odvod srážkových vod z tohoto pozemku povinna zaplatit 25 124 Kč a za celý rok 2007 32 608,28 Kč. S ohledem na zápočet provedený žalobkyní, lze nárok žalobkyně považovat za důvodný jen v rozsahu částky 3 771,28 Kč s úrokem z prodlení od 30. 10. 2010 do zaplacení, když žalobkyně nedoložila odeslání či doručení faktur žalované a toto doručení lze dovodit jen z data dopisu o zápočtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena“. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka má za to, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou výkladu ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění zákona č. 76/2006 Sb., tj. výkladem pojmu plochy dráhy, na něž se vztahuje osvobození od povinnosti platit za odvádění srážkových vod. Namítá, že soudy obou stupňů se dopustily chybného a nepřípustného extenzívního výkladu tohoto ustanovení, považovaly-li za plochu drah včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy jakýkoliv pozemek, u něhož je v katastru nemovitostí uveden způsob využití „dráha“. Poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v němž je pojem dráhy definován pouze jakožto cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy. Z tohoto ustanovení zákona je zřejmé, že z hlediska zpoplatnění ploch není významná informace, zda nemovitost je v katastru nemovitostí zapsána jako nemovitost se způsobem využití dráha, ale rozhodující je faktické využití jednotlivých nemovitostí a veškerých ploch. Netvoří-li byť nepatrná část nemovitosti ve vlastnictví žalované plochu dráhy (cestu sloužící k pohybu drážního vozidla) nebo není-li na ní nebo v ní umístěno pevné zařízení potřebné pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, nemůže být taková plocha osvobozena od povinnosti platit za odvod srážkových vod. Namítá, že žalovanou dodatečně uplatněné osvobození ploch nelze přiznat zpětně za rok 2006 a 2007. Žalovaná nerespektovala postup případné změny dohodnutý ve smlouvě, osvobození ploch do zahájení řízení neuplatnila. Soudy obou stupňů svým rozhodnutím zasáhly do právní jistoty žalobkyně založené smlouvou.

Dovolatelka dále namítá, že tabulka ploch, na které se vztahuje osvobození od povinnosti platit úhradu za odvod srážkových vod, byla žalovanou vytvořena dodatečně, jak o tom svědčí údaje o prodeji některých ploch v roce 2010, a nemůže být proto podkladem pro stanovení zpoplatněných ploch, jak jsou uvedeny v čl. IV. smlouvy č. 08/19671. Nelze proto ani akceptovat závěr odvolacího soudu, že plochy uvedené v podáních žalované jsou právě těmi plochami, z nichž účastnice vycházely při stanovení zpoplatněných ploch ve smlouvě. Sama žalovaná u jednotlivých ploch uvádí skutečný způsob jejich využití, který je odlišný od zápisu v katastru nemovitostí, a nejde proto o plochy, na něž by se vztahovalo osvobození podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.

Dovolatelka uvádí, že žalovanou předložené výpisy z katastru nemovitostí ke dni 27. 4. 2005 a 26. 5. 2008 pouze prokazují, jaké nemovitosti žalovaná v daném okamžiku vlastnila, ale nelze z nich dovozovat, jak chybně učinil odvolací soud, které plochy by měly být, navíc v rozhodné době, osvobozeny od povinnosti platit za odvádění srážkových vod. Zdůrazňuje, že rozhodující je skutečný stav využití těchto ploch, který byl před uzavřením smlouvy účastnicemi na místě samém ověřen a souhlasně vyjádřen v rozsahu zpoplatněných ploch uvedených v čl. IV. smlouvy.

Za nesprávný dovolatelka považuje i závěr, že její nárok na úplatu za odvádění srážkových vod za dobu od 1. 1. do 14. 3. 2006 je nedůvodný s ohledem na znění ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění zákona č. 20/2004 Sb. Za dosud dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda může být žalovaná osvobozena od povinnosti platit za odvádění srážkových vod z ploch uvedených v článku IV. smlouvy č. 08/19671 o odvádění srážkových vod veřejnou kanalizací, jestliže se v této smlouvě k úplatě zavázala. Argumentuje ve prospěch názoru, že pokud se žalovaná byť nad rámec zákonné povinnosti smluvně zavázala hradit za odvádění srážkových vod, jak bylo v souladu se zásadou smluvní volnosti ujednáno, nelze považovat tento její nárok za nedůvodný. Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru o jednostranném úkonu započtení částky 53 959 Kč z tzv. přeplatkové faktury na pohledávku vyúčtovanou fakturou č. 810102893.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výrocích pod body II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávnosti závěru o jednostranném úkonu započtení vzájemných pohledávek, neboť dovolatelka neuvedla předpoklad přípustnosti dovolání a nevymezila otázku hmotného či procesního práva.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., v rozhodném znění, tj. výkladu pojmu „plochy dráhy“, na něž se vztahuje zákonné osvobození od povinnosti platit za odvádění srážkových vod, dovolacím soudem dosud neřešené.

Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002.

Ve znění účinném do 22. 1. 2004 tento zákon osvobození vlastníků drah celostátních a regionálních ani ploch celostátních a regionálních drah neupravoval.

Změnu přinesl až zákon č. 20/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 23. 1. 2004.

Podle ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění účinném od 23. 1. 2004 do 14. 3. 2006, povinnost platit za odvádění srážkových vod se nevztahuje na vlastníky dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací veřejně prospěšných, vlastníky drah celostátních a drah regionálních.

Zákonem č. 76/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, doznalo ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. změny tak, že povinnost platit za odvádění srážkových vod do kanalizace pro veřejnou potřebu se nevztahuje na plochy dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací veřejně přístupných, plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, zoologické zahrady a plochy nemovitostí určených k trvalému bydlení a na domácnosti.

V této podobě platilo ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2013, kdy bylo následně změněno zákonem č. 275/2013 Sb., účinném od 1. 1. 2014.

Z uvedených citací ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. vyplývá, že od 23. 1. 2004 do 14. 3. 2006 platilo zákonné osvobození od povinnosti platit za odvádění srážkových vod pro vlastníky celostátních a regionálních drah, šlo tedy o osvobození osobní. Následně od 15. 3. 2006 až do současnosti jde o osvobození věcné vztahující se na plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.

Bylo-li zákonné osvobození od povinnosti platit za odvádění srážkových vod do 14. 3. 2006 osvobozením osobním a žalovaná je vlastníkem drah celostátních a regionálních a jako vlastník pozemků, z nichž jsou odváděny srážkové vody, je zapsána v katastru nemovitostí, vztahuje se na ni toto osvobození a závěr odvolacího soudu stran nedůvodnosti nároku žalobkyně za dobu od 1. 1. do 14. 3. 2006 je správný. Zákon nevyžadoval pro osvobození splnění dalších podmínek, spojoval je toliko s tím, že jde o vlastníka celostátních či regionálních drah.

Od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2013 podle dikce ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. jde o osvobození věcné a vztahuje se na plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.

Pro určení, co je plochou dráhy, kterou zákon č. 274/2001 Sb. blíže nespecifikuje, je nutno vyjít z předpisů upravujících režim drah.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v rozhodném znění (tj. od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2007), dráhou je cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.

Co je součástí dráhy celostátní a dráhy regionální, upravuje vyhláška č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, v ustanovení § 9. Podle tohoto ustanovení (v rozhodném znění) součástí dráhy jsou

a) železniční spodek, který tvoří těleso železničního spodku, stavby a zařízení železničního spodku, jakož i dopravní plochy,

b) železniční svršek, který je tvořen z kolejí, výhybek, zvláštních konstrukcí a konstrukčních prvků; součástí železničního svršku jsou zejména kolejnice, kolejnicové podpory, upevňovadla, drobné kolejivo, výhybkové součásti, dilatační zařízení, izolované styky, vodivá a speciální spojení, přídržné kolejnice, ochranné kolejnice, ozubnicové tyče, zařízení proti putování kolejnic, pražcové kotvy, kolejové lože, ohřev výhybek,

c) železniční přejezd,

d) stavby a pevná zařízení nutná k ochraně proti nepříznivým vlivům dráhy, tj. zařízení proti hluku, bludným proudům, korozi, rušení telekomunikačních systémů, vlivu vysokého napětí a k omezení vlivu provozování dráhy a drážní dopravy na elektrizační soustavu,

e) sdělovací zařízení pro přenos informací obsahující přenosové cesty, zařízení koncová, spojovací, přenosová, zapojená do samostatných okruhů nebo telefonní, dálnopisné, datové a rádiové sítě, zařízení rozhlasová a dále zařízení hodinová, informační, průmyslové televize a požární signalizace,

f) zabezpečovací zařízení obsahující technické prostředky zabezpečení a řízení drážní dopravy v železničních stanicích a na tratích, zařízení pro mechanizaci a automatizaci spádovišť a související přenosové cesty,

g) elektrická zařízení obsahující zařízení, která zajišťují napájení elektrických hnacích vozidel (trakční napájecí a spínací stanice, trakční vedení), prostředky dispečerského řízení, drážní elektrická silnoproudá zařízení pro výrobu, přeměnu, zásobování a využití elektrické energie, speciální elektrická zařízení, přístroje a osvětlovací zařízení, zařízení pro napájení zabezpečovacího zařízení, elektrická předtápěcí zařízení pro předtápění vlakových souprav, zařízení pro ochranu před účinky atmosférické elektřiny, zařízení pro ochranu před negativními účinky zpětných trakčních proudů, případně další elektrická zařízení napájená i z trakčního vedení,

h) pevná zařízení pro měření, údržbu a opravy dráhy a k nim příslušející budovy,

i) budovy a zařízení určené k organizování, zabezpečení a řízení drážní dopravy a k uspokojování přepravních potřeb a poskytování služeb spojených s přepravou veřejnosti, včetně inženýrských sítí nutných k jejich provozování,

j) pozemky v obvodu dráhy s výjimkou pozemků v obvodech dep a dílen kolejových vozidel, přístupové komunikace pro cestující a pro přepravu věcí včetně veřejně přístupných dopravních ploch.

Podle odborné literatury z definice pojmu dráhy v zákoně č. 266/1994 Sb. v první řadě vyplývá, že dráhou je cesta určená k pohybu drážních vozidel. Na odvádění srážkových vod z těchto cest se osvobození od placení vztahuje v plném rozsahu. Dráhou jsou však i pevná zařízení potřebná pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy. Povinnost platit za odvádění srážkových vod se nevztahuje ani na tato zařízení, a to ani tehdy, jsou-li tato pevná zařízení umístěna mimo cestu určenou k pohybu drážních vozidel, např. v budově nádraží nebo drážního domku. V takovém případě se však osvobození nevztahuje na celou budovu, ale platba za odvádění srážkových vod se stanoví jako součin platby za odvádění srážkových vod stanovené pro celou nemovitost, včetně jejích součástí a příslušenství, a koeficientu, který se vypočítá jako podíl součtu ploch, na kterých není pevné zařízení umístěno a které ani bezprostředně neslouží k jeho obsluze, k součtu ploch, na nichž je pevné zařízení umístěno nebo které bezprostředně slouží k jeho obsluze, a ploch, na kterých není pevné zařízení umístěno a které ani bezprostředně neslouží k jeho obsluze. Nebude-li taková skutečnost vlastníkem celostátní nebo regionální dráhy jednoznačně prokázaná, bude nezbytné odvést platbu za odvádění srážkových vod za celou nemovitost (srov. Ing. Vladimír Chaloupka a kolektiv. Zákon o vodovodech a kanalizacích. SONDY, s. r. o. Praha 2007. str. 55-56).

Pro posouzení, zda je dáno věcné osvobození žalované od povinnosti platit za odvádění srážkových vod v době od 15. 3. 2006 do 31. 12. 2007, je proto třeba vyjít ze skutečného užívacího stavu, nikoliv z toho, jak je zapsán v katastru nemovitostí.

Poněvadž zákonné osvobození uplatňuje žalovaná, je povinna tvrdit a prokázat, že se na ni výjimka skutečně vztahuje, případně i znaleckým posudkem.

Nejvyšší soud považuje dovolání za přípustné i pro řešení druhé dovolatelkou předestřené otázky vztahu smlouvou založené povinnosti a následné zákonné úpravy, která rovněž v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Namítá-li dovolatelka, že ani následné zákonné osvobození nezbavuje žalovanou povinnosti, k níž se zavázala smlouvou, pak povinnost platit za odvádění srážkových vod, je povinností veřejného charakteru, je ukládána odběratelům normami veřejného práva, převzetí této povinnosti do smlouvy je naplněním povinností uložených příslušnými právními předpisy. Je-li takovému odběrateli přiznáno zákonem osvobození, smlouvou deklarovaná povinnost vyplývající ze zákona zanikne. V těchto případech jde o ingerenci státu do obsahu závazkového vztahu založeného smlouvou sice mezi soukromými subjekty, ale na základě předpisů veřejného práva. Změna norem veřejného práva, na jejichž základě smluvní vztah vznikl, má nepochybně vliv na jeho další obsah. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž - co do řešení této otázky - správné.

Z výše uvedených důvodů je řešení první dovoláním otevřené otázky odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné a dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí též na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil ve výrocích pod body II. a III. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. 9. 2018



JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu