Rozhodnutí NS

33 Cdo 5895/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:33 Cdo 5895/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5895.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znalecký posudek
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5895/2017-220


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689 (identifikační číslo osoby 490 99 451), zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 881/27, proti žalovanému V. D., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, o zaplacení 80.064 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 25 C 965/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2017, č. j. 8 Co 2/2017-175, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jana Drobného, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, č. j. 25 C 965/2014-146, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72.181 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 80.064 Kč od 2. 5. 2014 do 25. 6. 2015, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 72.181 Kč od 26. 6. 2015 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 7.883 Kč zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a o vrácení zálohy na znalečné ve výši 4.382,50 Kč žalovanému (výrok IV).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 8 Co 2/2017-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 72.181 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl; v napadeném výroku IV. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že dne 21. 10. 2003 uzavřeli účastníci smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadní vody – kupní smlouvu v režimu ustanovení § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Množství dodané vody a tomu odpovídající množství odpadní vody měřil provozovatel vodoměrem, který je stanoveným měřidlem (§ 15 a násl. zákona č. 274/2011 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu). V období od 25. 6. 2013 do 21. 3. 2014 žalobkyně žalovanému za odebranou vodu v množství 954 m3 vyfakturovala po započtení uhrazených záloh vodné a stočné v celkové částce 80.064 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Žalovaný s ohledem na množství naměřené vody požádal o úřední přezkoušení vodoměru výrobní číslo 352184, které bylo dne 11. 4. 2014 provedeno ULITEP, spol. s r.o., jenž vydala osvědčení o výsledku měření (zkušební protokol) se závěrem, že příslušný vodoměr splňuje požadavky stanovené certifikátem a příslušnými předpisy. Žalobkyně na základě výsledku uvedeného autorizovaného metrologického střediska vystavila žalovanému dne 14. 4. 2014 fakturu. Dopisem ze dne 30. 5. 2014 žalovaný vyúčtování zpochybnil a s poukazem na množství vody běžně odebírané v předcházejících obdobích reklamoval funkčnost a přezkoušení domovního vodoměru, žádal doplnění zkoušky s tím, že vodoměr musí vykazovat chybu v načítání hodnot na ciferný ukazatel vodoměru. Ještě před podáním žaloby (9. 12. 2014) žalobkyně předala vodoměr výrobní číslo 352184 servisní organizaci Renova s.r.o. k pravidelné servisní opravě, která je prováděna tak, že z těla vodoměru po demontáži zapečetěného víčka s uvedením konkrétního výrobního čísla vodoměru je odděleno počitadlo, jednotlivé komponenty jsou vyčištěny a dále kompletovány náhodně s jiným tělem vodoměru, s odlišným výrobním číslem, případně s jiným počitadlem. Podle listiny označené jako „Příjem z opravy“ ze dne 5. 6. 2014 mělo být původní počitadlo vodoměru osazeno do nového těla vodoměru s výrobním číslem 046569. Soudem ustanovený znalec -Český metrologický ústav v Brně vyhotovil dne 11. 11. 2015 znalecký posudek č. ČMI 32/2015, který se vyjadřoval k postupu autorizovaného metrologického střediska a k výsledku zkoušky přesnosti vodoměru podle zkušebního protokolu; uzavřel, že ve válečkovém počitadle dotčeného vodoměru (AQUADIS Qn 1,5) může - byť výjimečně - dojít k mechanické závadě, která způsobí nesprávné přetočení ukazatele (válečku vyššího řádu na tomto počitadle). Soudnímu znalci z oboru mechanoskopie Ing. Kamilu Maryškovi, který vypracoval dne 29. 3. 2016 znalecký posudek č. 45/2016, jehož předmětem bylo zjištění funkčnosti počitadla ve vodoměru s výrobním číslem 046569, žalobkyně předložila vodoměr, který v období května až června 2014 prošel zásadní revizní opravou a od července 2014 do února 2016 byl umístěn na novém odběrném místě u jiného odběratele; znalec vycházel z vyjádření žalobkyně, že předložený vodoměr obsahuje číselník z původního vodoměru výrobní číslo 352184 osazeného na odběrném místě žalovaného. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala žalobní tvrzení o množství vody odebrané žalovaným v rozhodném období a tomu odpovídajícímu množství odvedené odpadní vody. Akcentoval, že několikanásobně zvýšený odběr vody (až v extrémních hodnotách) v rozhodném období, v porovnání s měřeným a účtovaným odběrem vody v předcházejícím období, může mít příčinu nejen na straně odběratele (žalovaného), ať již jde o lidskou chybu nebo poruchu na vodovodním systému, nýbrž chyba může být rovněž na straně dodavatele (žalobce), a to v poruše funkčnosti vodoměru. Zkouškou provedenou bezprostředně po demontáži vodoměru v odběrném místě žalovaného (tj. přezkoušením vodoměru v rozsahu tří metrologických testů s průtokem v rozsahu 10,5 až 52,1 litrů) nemohla být spolehlivě zjištěna bezchybnost vodoměru, což připouští Český metrologický institut ve svém znaleckém posudku a což od počátku namítal žalovaný. Po provedení opravy, resp. repasu dotčeného vodoměru spočívajícímu v jeho rozebrání, demontáži počitadla, vyčištění, kontroly a opětovné kompletace s jiným náhodně vybraným číselníkem, nebyl vodoměr již způsobilý pro další znalecké zkoumání otázky bezchybnosti a funkčnosti měření; žalobkyně tak znehodnotila důkazní prostředek, jímž mohla prokázat své žalobní tvrzení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Odchylně řešenou shledává otázku „postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů, rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem a přístup odvolacího soudu k povinnostem účastníků řízení, zejména povinnost důkazní a povinnost tvrzení.“ S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, sp. zn. IV. ÚS 275/98 a sp. zn. I. ÚS 612/14, vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od hodnocení důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy znovu provedl. Nesprávnost jeho postupu spatřuje také v odmítnutí provedení důkazu třetím znaleckým posudkem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala své žalobní tvrzení o množství odebrané vody v rozhodném období, vytýká odvolacímu soudu, že důkazy nevyhodnotil správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti a vlastním hodnocením provedených důkazů prosazuje, že prokázala, že v rozhodném období žalovaný odebral množství vody, které mu bylo účtováno, a že měření odebrané vody bylo správné. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, označila žalobkyně „posouzení správnosti postupu žalobkyně spočívajícího v předání vodoměru k provedení servisní kontroly“. Z textu dovolání se však současně podává, že tuto otázku vymezuje rovněž jako otázku vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou (viz odkaz na usnesení Ústavního soudu I. ÚS 612/14). Prosazuje, že postupovala v intencích zákona, a že jejím postupem nedošlo ke znehodnocení důkazního prostředku.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem; vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na otázce, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání jen, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku se jedná a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se její řešení odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka dovolatelky (provázená odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 612/14), že odvolací soud pochybil, jestliže neshledal přesvědčivým důkaz listinou o příjmu z opravny, kterým žalobkyně podpořila své tvrzení, že nově zkompletovaný vodoměr výrobní číslo 046569 byl osazen počítadlem z původního vodoměru výrobní číslo 352184, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici již nemají. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, že zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nedostatečnost, resp. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno, pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, popř. úplnost, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.

Námitkou, že se odvolací soud pochybil, jestliže ve věci rozhodl jinak než soud prvního stupně, aniž přitom zopakoval provedené dokazování, nezpochybňuje žalobkyně žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž vytýká vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenou výtkou žalobkyně nevystihla způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jsou její odkazy na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, sp. zn. 2 Cdon 257/97 (vydaná před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k vadám řízení, bezpředmětné. Zmíněné platí i pro její poukaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, sp. zn. IV. ÚS 275/98.

Na otázce „posouzení správnosti postupu žalobkyně spočívajícího v předání vodoměru k provedení servisní kontroly“ není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3874/2017, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4584/2017). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala žalobní tvrzení o množství vody odebrané žalovaným v rozhodném období a tomu odpovídajícímu množství odvedené odpadní vody. Vyjadřoval-li se přitom k jejímu postupu spočívajícímu v předání vodoměru výrobní číslo 352184 před podáním žaloby servisní organizaci k pravidelné servisní opravě, při níž bylo do vodoměru významně zasaženo („po demontáži zapečetěného víčka s uvedením konkrétního výrobního čísla vodoměru je z těla vodoměru odděleno počitadlo, jednotlivé komponenty jsou vyčištěny a dále kompletovány náhodně s jiným tělem vodoměru s odlišným výrobním číslem, případně s jiným počitadlem“), činil tak pouze v souvislosti s vyhodnocením v řízení provedených důkazů a při zdůvodnění, proč neprovedl žalobkyní navržený důkaz dalším znaleckým posudkem, případně výslechem znalce Ing. Maryšky. Odkaz žalobkyně na usnesení sp. zn. I. ÚS 612/14, v němž Ústavní soud v souvislosti s kauzou odběru vody posuzoval sílu obranného tvrzení účastníka řízení, je tudíž nepřiléhavý.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu