Rozhodnutí NS

22 Cdo 1453/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 1453/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1453.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/18/2018
I. ÚS 3453/18
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
11/13/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1453/2018-150


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P-holding, s. r. o., IČO 24715484, se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) neznámu okruhu dědiců, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 152/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, č. j. 19 Co 5/2018-121, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 17 C 152/2015-109, přerušil řízení o určení vlastnického práva k pozemku parc. v obci P., k. ú. K., a to s ohledem na dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1114/2016, v rámci kterého je řešena otázka stanovení okruhu dědiců po zemřelém B. F.-F., zemřelém 1. 7. 1951, vůči němuž žaloba původně směřovala.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. 19 Co 5/2018-121, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle judikatury dovolacího soudu by měl soud při úvaze o tom, zda soud řízení přeruší, postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Smyslem § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je totiž zajistit hospodárnost řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4691/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Odvolací soud však řádně nezkoumal, zda je přerušení řízení v posuzované věci hospodárné. Měl zohlednit, že jmenoval neznámému okruhu dědiců opatrovníka a že ve prospěch vlastnictví žalobkyně svědčí řada důkazů a právních skutečností, a proto není přerušení řízení účelné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaní 2) se k dovolání nevyjádřili.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy vždy záleží na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze v dovolání úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5475/2015).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017, přijal a odůvodnil závěr, že „důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Nejvyšší soud předesílá, že soud by měl zejména posoudit, zda vyčkání výsledku „vedlejšího řízení“ bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013).“

Dovolací soud nepovažuje v posuzované věci úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení za zjevně nepřiměřenou. Ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1114/2016 dědické řízení k návrhu osoby, která se považuje za dědice B. F.-F. (původního žalovaného) a označuje další pravděpodobné dědice, je vhodné řízení přerušit do stanovení okruhu dědiců v tomto dědickém řízení, a to i přes skutečnost, že neznámému okruhu dědiců byl rozhodnutím nalézacího soudu ustanoven opatrovník. Probíhá-li totiž již řízení o dědictví po B. F.-F. na návrh osoby, která se považuje za dědice a označuje další dědice, je nutné chránit jejich práva (procesní i hmotněprávní) a umožnit jim je uplatnit v tomto řízení o věci samé. V takovém případě nerozhodl soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Dovolací soud poznamenává, že i pokud by (hypoteticky) soud prvního stupně řízení nepřerušil a pokračoval v řízení proti neznámému okruhu dědiců zastoupenému opatrovníkem, nemohl by před vyřešením otázky existence případných dědiců rozhodnout ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006).

Důvodná není námitka žalobkyně, že ve prospěch jejího vlastnictví svědčí řada důkazů a právních skutečností, a proto není přerušení řízení hospodárné. Při úvaze o přerušení řízení nelze totiž předjímat rozhodnutí o věci samé a zohlednit, zda se jeví z tohoto úhlu pohledu přerušení účelným.

Z uvedeného se podává, rozhodl-li odvolací soud o přerušení řízení, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobce tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. 8. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu