Rozhodnutí NS

23 Cdo 2946/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:23 Cdo 2946/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2946.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2946/2018-461


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Karlovarské minerální vody, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Horova 1361/3, PSČ 360 01, IČO 14706725, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalované ONDRÁŠOVKA a.s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, IČO 27913805, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu práv vlastníka ochranných známek a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 5/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 233/2016-427, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Heroldové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 32 Cm 5/2014-388, uložil žalované, aby se na obalech minerálních vod a v reklamních materiálech svých výrobků zdržela užití slova magnéziová umístěného v centrální části obalů nebo reklamních materiálů, ve velikosti písma, které je větší než písmo, ve kterém jsou provedena slova „minerální voda“. Při užití označení minerálních vod v katalozích bez specifického grafického provedení je žalovaná povinna zdržet se užití výrazu „magneziová“ jako samostatného substantiva bez dalších odlišujících slovních prvků (výrok pod bodem I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 3 Cmo 233/2016-427, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu, přičemž jeho přípustnost měla být podle žalované založena tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se má jednat o otázku, zda při neprovedení důkazu navrženého žalobkyní je soud povinen v rozsudku vysvětlit, z jakého důvodu důkaz neprovedl. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 326/2016, či ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 933/2016, a odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09.

Dále dovolatelka přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž se mělo jednat o otázku, zda je odvolací soud povinen podrobně odůvodnit, na základě čeho k rozhodnutí dospěl a vypořádat se s námitkami stran. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2006, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015.

Dovolatelka rovněž namítala, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací postupovaly nesprávně, když interpretovaly předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. rozsudku ze dne 23. února 2016, č. j. 23 Cdo 4292/2015-360) tak, že v něm je jednoznačně postaveno najisto, že žalovaná porušuje užitím slova „magnéziová“ na obalu minerální vody ochrannou známku žalobkyně.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba zamítá, případně aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která navrhla dovolání žalované odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalované není přípustné.

Z § 237 o. s. ř. se podává, že přípustné dovolání může být proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, či při splnění dalších v § 237 o. s. ř. vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání. Jedním z nezbytných předpokladů tak je, že se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Předně tak musí jít o otázku, kterou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval a jejíž právní posouzení bylo rozhodné pro soudem přijatý závěr.

První dvě dovolatelkou uplatněné námitky nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání, neboť jimi nejsou napadeny žádné právní otázky, na jejichž vyřešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelkou uplatněné námitky týkající se neprovedení navržených důkazů a jeho neodůvodnění, řádného odůvodnění rozhodnutí a absence vypořádání se s námitkami účastníků směřují „pouze“ do vad řízení. Vadami řízení je však dovolací soud oprávněn zabývat se za určitých podmínek pouze tehdy, bylo-li by dovolání (jinak) přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).

Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř. Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání, zajišťující ochranu základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), bylo by třeba takovou úpravu dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v § 241a odst. 1 až 3 a § 237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“

Žalovaná dále namítala, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně interpretoval závěry obsažené v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 23 Cdo 4292/2015-360, když vycházel z předpokladu, že protiprávnost užití slova magnéziová bez dalšího vyplývá z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu a zcela tak rezignoval na zkoumání toho, zda je užití pojmu magnéziová právně závadné v podobě žalobkyní nově formulovaného žalobního petitu. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který na str. 7 svého rozhodnutí deklaroval, že hodnotil samostatné použití pojmu magnéziová jako zřejmou, záměrnou snahu o připodobnění se k výrobkům žalobkyně pouze v katalozích, kdy v této souvislosti zdůvodnil, že vzhledem k nekalosoutěžnímu aspektu i vzhledem ke slovní ochranné známce žalobkyně je již nad rámec povoleného používání obecného výrazu magnéziová pod tímto označením v reklamních materiálech nabízet zboží, neboť tímto mohlo u spotřebitelů i dodavatelů nebo odběratelů ve velkoobchodě i maloobchodě docházet k záměně minerální vody žalobkyně a žalované. Z odůvodnění soudu prvního stupně se podává, že při hodnocení použití pojmu magnéziová na etiketě i láhvi soud prvního stupně zohledňoval i další použité prvky na etiketě a láhvi. Žalované tedy nelze přisvědčit, že by odvolací soud bez dalšího v rozporu se závěry obsaženými ve výše označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládal protiprávnost užití slova magnéziová.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 12. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu