Rozhodnutí NS

21 Cdo 2287/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/09/2017
Spisová značka:21 Cdo 2287/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2287.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Skončení pracovního poměru
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 72 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 80 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2287/2017-338

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. č. 816/4, proti žalované Bamei, spol. s r.o., se sídlem v Praha 4, Doudlebská č. 1046/8, IČO 28942132, zastoupené Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 12/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016 č. j. 23 Co 403/2016-311 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2016 č. j. 23 Co 403/2016-316, takto:

Rozsudek městského soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2016 č. j. 23 Co 403/2016-316, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dne 18. 11. 2010 dopisem žalované ze dne 11. 11. 2010 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytčeného porušení pracovních povinností (neomluvené absence ve dnech 25. 10. až 11. 11. 2010 a neevidování docházky ve dnech 11. 10. do 22. 10. 2010) nedopustila. Zdůraznila, že sama již dne 11. 10. 2010 nabízela žalované dohodu o ukončení pracovního poměru, a protože ji žalovaná neakceptovala, podala žalobkyně téhož dne výpověď z pracovního poměru. Od tohoto dne jí však žalovaná znemožnila přístup na pracoviště, přestala jí přidělovat práci podle pracovní smlouvy a vyzvala ji k předání veškerých pracovních pomůcek, o čemž byl dne 1. 11. 2010 sepsán předávací protokol. Žádnou docházku žalobkyně neevidovala ani v minulosti a nebylo to její povinností. Žalobkyně se proto domnívá, že jednání žalované „je ryze účelové a že se jedná o mstu z její strany za podání výpovědi žalobkyní“. Žalovaná navíc doručila žalobkyni okamžité zrušení přímo poštou, aniž by se předtím pokusila doručit tuto písemnost do jejích vlastních rukou, což je „ve světle“ judikatury Nejvyššího soudu rovněž důvod neplatnosti.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 15 C 12/2011-225 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 39.902,- Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 10. 11. 2010 navrhla žalované dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2010, kterou téhož dne akceptoval ředitel žalované P. M. Protože žaloba o neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce nebyla podána, skončil pracovní poměr účastníků podle této dohody, i když ji žalovaná považovala za absolutně neplatnou, neboť podle jejího názoru byla „uzavřena za stranu žalovanou osobou, která absolutně nebyla v té době oprávněnou za žalovanou podepisovat a žalovanou zavazovat“. V případě, že žaloba podle ustanovení § 72 zák. práce nebyla podána, soud nemůže otázku platnosti této dohody přezkoumávat v jiném řízení ani jako otázku předběžnou a je povinen vycházet z toho, že rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 31. 10. 2010 je platným právním úkonem majícím za následek skončení pracovního poměru mezi účastníky. Za této situace proto žalovaná dne 18. 11. 2010 přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru v době, kdy již žalobkyně nebyla její zaměstnankyní, a proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 č. j. 23 Co 403/2016-311, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2016 č. j. 23 Co 403/2016-316, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 32.129,- Kč k rukám advokáta Mgr. Emila Doležela. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nepodání žaloby o neplatnost dohody ze dne 10. 11. 2010 o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2010 „mělo za následek, že na uvedenou dohodu je třeba nahlížet jako na platnou, když neplatnost této dohody nebyla určena soudem“. Soud se již nemůže v dalších řízeních zabývat (ne)platností tohoto rozvázání dodatečně ani jako otázkou prejudiciální a je třeba vycházet z toho, že k ukončení pracovního poměru účastníků došlo dohodou ke dni 31. 10. 2010. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že v případě dřívějšího skončení pracovního poměru dohodou k datu 31. 10. 2010 je automaticky neplatným jakýkoliv další tvrzený pracovněprávní úkon směřující k následnému rozvázání pracovního poměru v době, kdy již tento pracovní poměr neexistoval. Zdůraznil, že skončí-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru. Odvolací soud proto žalobu zamítl, když „v uvedeném případě nelze ani předpokládat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti neúčinného právního úkonu, kterým právě mělo být okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11. 11. 2010“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2152/2012, sp. zn. 21 Cdo 811/2005 a sp. zn. 20 Cdo 450/2000), jestliže poté, co posoudil dřívější právní úkon o rozvázání pracovního poměru (dohodu ze dne 11. 10. 2010) za platný, se již nezabýval otázkou platnosti právního úkonu pozdějšího (předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2010). Žalobkyni však právo na soudní přezkum tohoto právního úkonu žalovaného svědčí a odvolací soud se proto měl touto otázkou zabývat meritorně. Odvolací soud pochybil také v tom, že shledal nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2010, aniž by ve vztahu k této skutečnosti poučil žalobkyni o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Mezi účastníky přitom panoval od počátku spor o tom, zda okamžité zrušení je platné či nikoliv, žalovaná o žalobkyni šířila nepravdivé údaje o tom, že její pracovní poměr skončil právě okamžitým zrušením ze dne 18. 11. 2010 pro zvlášť závažné porušení pracovní kázně, dokonce žalobkyni vystavila potvrzení o zaměstnání, kde tuto nepravdivou informaci rovněž uvedla, čímž značně poškozuje dobré jméno žalobkyně nejen na trhu práce. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že okamžité zrušení ze dne 18. 11. 2010 je neúčinné, avšak autoritativně do výroku rozhodnutí tento závěr nepojal. Protože odůvodnění rozhodnutí není právně závazné, zůstalo právní postavení žalobkyně nadále nejistým. Žalobkyně se ovšem přesto domnívá, že zkoumání naléhavého právního zájmu vůbec není v projednávané věci namístě, protože v řízení podle ustanovení § 72 zák. práce není třeba naléhavý právní zájem výslovně tvrdit ani prokazovat. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že se žalobkyni přiznává náhrada nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon. Č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2009 jako „rozpočtář“. Dne 11. 10. 2010 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2010; žaloba o určení neplatnosti této dohody nebyla podána. Následně dopisem ze dne 11. 11. 2010, který žalobkyně převzala dne 18. 11. 2010, žalovaná okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - mimo jiné - právní otázku, za jakých podmínek může soud rozhodnout o neplatnosti rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem okamžitým zrušením, které bylo učiněno někým, kdo již nebyl jeho zaměstnavatelem z důvodu, že pracovní poměr, který měl být tímto způsobem rozvázán, platně skončil již dříve na základě jiného rozvazovacího projevu vůle (dohody o rozvázání pracovního poměru). Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11. 11. 2010 žalovaná doručila žalobkyni dne 18. 11. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb. (dále jen „zák. práce“).

V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy v posuzované věci, že zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Jestliže v projednávané věci skončil pracovní poměr mezi účastníky na základě dřívějšího právního úkonu (dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2010), protože žaloba na určení neplatnosti tohoto dřívějšího rozvazovacího úkonu nebyla podána (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997), má to za následek, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru (i kdyby byl jinak platný) se neuplatní jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001).

Vzhledem k uvedenému proto bylo třeba se zabývat platností okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované, které bylo žalobkyni doručeno dne 18. 11. 2010, bez ohledu na to, že stejný pracovní poměr byl již předtím rozvázán dohodou účastníků ke dni 31. 10. 2010.

V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že v řízení zahájeném žalobou zaměstnance nebo zaměstnavatele podle ustanovení § 72 zák. práce je pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru, který byl účasten na rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnost je předmětem sporu. Žaloba zaměstnance (zaměstnavatele) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal existující pracovní poměr mezi účastníky pracovního poměru. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil (svým jménem) někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže být předmětem sporu podle ustanovení § 72 zák. práce. To platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázal se zaměstnancem někdo, kdo již nebyl jeho zaměstnavatelem z důvodu, že pracovní poměr, který měl být tímto způsobem rozvázán, platně skončil již dříve na základě jiného rozvazovacího projevu vůle.

Skutečnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru, které bylo provedeno někým jiným než účastníkem pracovního poměru, nemůže zaměstnanec (zaměstnavatel) uplatnit u soudu žalobou podle ustanovení § 72 zák. práce, ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu. Ustálená judikatura soudů již v minulosti dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon a zaměstnanec se může žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zák. práce a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může v jiném řízení zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 a ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99).

Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě doručila žalovaná žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru dne 18. 11. 2010, tj. v době, kdy pracovní poměr účastníků již dříve platně skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2010. Protože okamžitým zrušením tak rozvázal pracovní poměr se žalobkyní někdo, kdo již nebyl jejím zaměstnavatelem, bylo toto okamžité zrušení – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – neplatným právním úkonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). I když žalobkyně nemohla úspěšně uplatnit neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru u soudu žalobou podle ustanovení § 72 zák. práce, neboť takovou žalobu lze podat jen ve vztahu k rozvázání pracovního poměru učiněnému účastníkem tohoto pracovněprávního vztahu, kterým však žalovaná ke dni doručení okamžitého zrušení žalobkyni již nebyla, zůstala žalobkyni zachována možnost domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 18. 11. 2010 žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ovšem za předpokladu, že s ohledem na okolnosti případu má na takovém určení naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 18. 11. 2010 přitom může být nepochybně dán tehdy, bude-li takové určení způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně, popřípadě též žalované, a s jeho pomocí se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012).

Tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 18. 11. 2010, se však odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že „nelze předpokládat existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti neúčinného právního úkonu“ – nezabýval. Nevyzval proto žalobkyni k tomu, aby uvedla, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2010, a aby ke svým tvrzením nabídla potřebné důkazy. Protože žalobkyni nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek, včetně opravného usnesení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2017

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu