Rozhodnutí NS

21 Cdo 3125/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 3125/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3125.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Obec
Jednání za právnickou osobu (o. z.)
Veřejný rejstřík (zápis & výmaz) (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 49 odst. 4 předpisu č. 128/2000Sb.
§ 162 o. z.
§ 164 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/13/2019
IV.ÚS 1940/19
IV.ÚS 1940/19
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3125/2018-424

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova č. 1343/2, proti žalovanému Mikroregion Chebsko se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad č. 1/14, IČO 71196471, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 207/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2018 č.j. 12 Co 40/2018-388, takto:

      I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 27.4.2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí „podle ustanovení § 52 písm. g) a h) zák. práce“. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně dne 24.3.2015 nesetrvala na pracovišti stanovených 8 hodin (skutek č. 1 a 2), že pracovní neschopnost trvající od 26.3.2015 žalobkyně doložila žalovanému až dne 30.3.2015 a navíc v průběhu této pracovní neschopnosti (ve dnech 30.3.2015 a 9.4.2015) se nezdržovala v místě bydliště a porušila tak léčebný režim (skutek č. 3), že se žalobkyně po ukončení pracovní neschopnosti od 13.4.2015 do 20.4.2015 nedostavila do práce s odůvodněním, že má dovolenou, ačkoliv jí dovolená nebyla v tomto termínu určena (skutek č. 4), že se žalobkyně dne 20.4.2015 nedostavila ve stanovený čas do práce s tím, že si bere 3 hodiny volna a že dne 21.4.2015 pojede na pracovní cestu do Karlových Varů, ačkoli na ni nebyla žalovaným vyslána (skutek č. 5), a konečně že žalobkyně „do dnešního dne nesplnila úkoly, které jí žalovaný dne 24.3.2015 písemně stanovil“, a doposud nepředala dokumentaci týkající se Mikroregionu Chebsko (skutek č. 6). Ve vytčeném jednání, jehož důvody žalobkyně ani po opakovaných výzvách nevysvětlila, žalovaný spatřuje závažné porušení pracovních povinností a porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v ustanovení § 301a zák. práce. Výpověď za žalovaného podepsal předseda výkonné rady P. H.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.2013 jako manažerka mikroregionu a že se žádného, tím méně závažného, porušení pracovních povinností nedopustila. Jako místo výkonu práce měla žalobkyně v pracovní smlouvě uveden Cheb a až do vytčených událostí svou práci (spočívající především v činnostech na dotačních programech pro jednotlivé členy mikroregionu) vykonávala ze svého bydliště. Za celou dobu trvání pracovního poměru neměla žádný zásadní pracovní problém, zásadní obrat přinesla až změna ve funkci předsedy výkonné rady žalovaného, kterým se stal P. H. a ten se chtěl její osoby „zbavit“. Dále namítala, že výpověď nebyla podepsána statutárním orgánem žalovaného a že o výpovědi nehlasoval příslušný orgán žalovaného.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 16.11.2017 č.j. 16 C 207/2015-347 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že při jednání výkonné rady dne 27.4.2015 všichni starostové vyjádřili souhlas s ukončením pracovního poměru se žalobkyní a že výpověď byla podepsána předsedou výkonné rady H., který podle stanov žalovaného byl oprávněn jednat za žalovaného navenek a podepisovat s tím související písemnosti; výpověď proto byla „podaná formálně správně a v souladu se stanovami, resp. s § 50 odst. 2 zákona o obcích“. Protože v průběhu řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně vytčeným skutkem č. 3 (jestliže v době pracovní neschopnosti dne 30.3.2015 nebyla přítomna v místě bydliště při kontrole zaměstnavatele a dne 9.4.2015 se dostavila do práce), porušila zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance podle ustanovení § 301a zák. práce, a vytčeným skutkem č. 4 (čerpala-li od 13.4.2015 do 20.4.2015 nepovolenou dovolenou) závažně porušila pracovní povinnosti, žalovaný důvodně přistoupil k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) a h) zák. práce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 č. j. 12 Co 40/2018-388 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, ač vyslovil souhlas se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o hlasování výkonné rady o výpovědi žalobkyni, považoval tento skutkový závěr za nadbytečný, neboť v dané věci je „klíčové“ ustanovení § 162 o.z., podle něhož zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku (rejstřík svazku obcí je veřejným rejstříkem ve smyslu § 49 odst. 4 zákona o obcích), nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo zatíženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil. Žalobkyně tedy podle názoru odvolacího soudu „nemůže namítat, že svazek obcí nepřijal potřebné usnesení (a to buď z důvodu, že nehlasoval příslušný orgán nebo že příslušný orgán k rozhodnutí nedospěl), nebylo-li sporu o tom, že žalovaného zastupoval správný člen jeho orgánu (předseda výkonné rady H.)“. Dále odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně vytčeným skutkem č. 3 sice porušila povinnost dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, ovšem nejednalo se o zvlášť hrubý způsob porušení této povinnosti odůvodňující dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. Ohledně vytčeného skutku č. 4 však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pokud žalovaný žalobkyni „ani konkludentně“ neurčil nástup dovolené od 13.4.2015, ze které by se mohla do práce vrátit až 20.4.2015, pak se v daném případě jednalo o neomluvené zameškání práce po dobu pěti pracovních dnů, které podle ustálené judikatury dovolacího soudu samo o sobě představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Protože tím spíše naplňuje důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27.4.2015 platná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení § 162 o.z, neboť neumožnil žalobkyni namítat, že vytváření vůle žalovaného vedoucí k jeho projevu – předání výpovědi z pracovního poměru – nebylo v souladu se stanovami žalovaného, a nesprávně proto posoudil „splnění formálních podmínek uvnitř žalovaného“. Tím se odvolací soud odchýlil od výkladu dovolacího soudu u obdobného ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., upravujícího jednání statutárních orgánů obchodních korporací, podle kterého se zákaz namítání neplatnosti vztahuje na případný postup toho subjektu, za který je jednáno, a nikoliv třetí osobu, která je tímto ustanovením chráněna před případným překročením omezení stanovených pro jednání statutárních orgánů. Jestliže stanovy žalovaného, který navíc ani není zapsán ve veřejném rejstříku, uvádějí, že statutárním orgánem žalovaného je výkonná rada, pak je podle názoru dovolatelky zřejmé, že pokud jmenovaný orgán o výpovědi nerozhodl, nemohl následně předseda výkonné rady platně výpověď podepsat. Žalobkyně se navíc domnívá, že k rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru neměla být oprávněna ani výkonná rada a mělo rozhodovat shromáždění zástupců jako nejvyšší orgán svazku obcí. Kromě toho v tomto směru namítala, že soud neprovedl důkaz listinami, které navrhovala, naopak pracoval s listinami, které si předseda výkonné rady H. účelově vytvořil až pro potřeby soudního řízení, a že výslech členů výkonné rady žalovaného neměl probíhat jako výslech svědecký, ale jako výslech účastnický, neboť se jednalo o bývalé (či současné) členy statutárního orgánu žalovaného. Žalobkyně dále vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že jí nebyla odsouhlasena dovolená od 13.4. do 20.4.2015, což podle odvolacího soudu „potvrzuje nejen H., ale i svědek V.“. Odvolací soud však zjevně přehlédl, že svědek V. uváděl jen skutečnosti, které pouze slyšel od H., „nehovoře o tom, že není jasné, v jakém období tyto skutečnosti měl slyšet“. Žalobkyně trvá na tom, že ji dovolenou odsouhlasil předchozí předseda žalovaného H. a „věděl o ní i H. a tuto ústně odsouhlasil“. Operuje-li odvolací soud e-mailovou zprávou ze dne 14.4.2015, která má údajně prokazovat podmíněnost čerpání dovolené splněním pracovního úkolu, jde o e-mail, který nebyl adresován a doručován žalobkyni, a je z doby, kdy již žalobkyně čerpala dovolenou. V žádném osobním hovoru ani v žádné e-mailové zprávě od H., adresované žalobkyni, se neobjevila žádná informace o tom, že by dovolená byla podmíněna splněním úkolu. Konečně dovolatelka poukázala na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, nerespektování zásady volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a „mnoho procesních pochybení“ (zejména „svévolnou“ protokolaci průběhu řízení, nepřipuštění „nového“ tvrzení o nefunkčním domovním zvonku a absenci rozhodnutí o námitce podjatosti), jichž se dopustil soud prvního stupně, a vytkla odvolacímu soudu, že tyto její námitky v rámci odvolacího řízení „neřešil“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (srov. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí přezkoumat jen rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), a to jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), a že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.), nebylo možné dovolacímu přezkumu podrobit skutkové zjištění odvolacího soudu (že žalobkyni „ani konkludentně“ nebyla odsouhlasena dovolená od 13.4. do 20.4.2015), s nímž žalobkyně polemizuje a předestírá vlastní hodnocení důkazů, aniž zde vytyčuje jakoukoli právní otázku, popřípadě, podrobuje-li samostatné kritice hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho některé dílčí skutkové závěry.

V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze podle ustanovení § 162 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném do 27.2.2017 (dále jen „o.z.“), k námitce zaměstnance přezkoumávat utváření vůle zaměstnavatele – právnické osoby vedoucí k jejímu projevu. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Podle ustanovení § 164 odst. 1 o.z. člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání (§ 164 odst. 2 o.z.) Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu (164 odst. 3 o.z.).

V projednávané věci ze zakladatelské smlouvy ze dne 22.10.2003 o založení dobrovolného svazku obcí podle ustanovení § 49 zákona č. 128/2000 Sb., nazvaného „Mikroregion Chebsko“ (žalovaný), a ze stanov žalovaného vyplývá, že (kolektivním) statutárním orgánem svazku je výkonná rada, která má 5 členů, předsedu, místopředsedu a další tři členy. Předseda výkonné rady jedná za svazek navenek, je oprávněn jednat jménem svazku se třetími osobami a podepisovat s tím související písemnosti (srov. Článek XII. bod 1. a 2. stanov žalovaného). Zároveň se ze stanov žalovaného nepodává, že by některý jiný člen statutárního orgánu žalovaného byl pověřen právním jednáním vůči zaměstnancům. Za tohoto stavu je zřejmé, že předseda výkonné rady P. H. byl ve smyslu výše citovaného ustanovení § 164 o.z. (jako předseda statutárního orgánu) oprávněn za žalovaného dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru ze dne 27.4.2015 a příslušnou listinu za žalovaného podepsat.

S názorem dovolatelky, že jí odvolací soud v rozporu s ustanovením § 162 o.z. neumožnil přezkoumávat vytváření vůle žalovaného vedoucí k jeho projevu – předání výpovědi z pracovního poměru, nelze souhlasit.

Podle ustanovení § 162 o.z. zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že možnost (právo) namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil, závisí na tom, zda právnickou osobu zastupuje člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku či nikoli. V kladném případě je možnost této námitky vyloučena, a to obecně pro kohokoli, tedy jak pro právnickou osobu, za kterou bylo jednáno, tak pro jakoukoli třetí osobu (i zaměstnance), která je tímto právním jednáním dotčena. Právní jednání právnické osoby, zastupuje-li ji člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku, je platné, i kdyby „formální podmínky uvnitř právnické osoby“ ve skutečnosti splněny nebyly. Jiný výklad přitom nelze dovodit – jak se dovolatelka mylně domnívá – ani z judikatury dovolacího soudu vztahující se k „obdobným ustanovením upravujícím jednání statutárních orgánů obchodních korporací“ v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, která se zabývá řešením situace, kdy případné překročení jednatelského oprávnění statutárního orgánu namítala sama právnická osoba, za kterou bylo jednáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2004 sp. zn. 29 Odo 34/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004 sp. zn. 29 Odo 348/2002).

Obecně je o veřejném rejstříku právnických osob pojednáno v ustanovení § 120 o.z., ovšem zvláštní (speciální) právní předpisy stanoví konkrétně, jaké jsou veřejné rejstříky právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka listin (srov. § 120 odst. 2 o.z.). Kromě veřejných rejstříků upravených v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, je tak v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), upraven rejstřík dobrovolného svazku obcí (dále jen „svazek obcí“).

Podle ustanovení § 49 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., svazek obcí nabývá právní osobnosti zápisem do rejstříku svazků obcí vedeného u krajského úřadu příslušného podle sídla svazku obcí. Do rejstříku svazků obcí se zapisuje den vzniku svazku obcí, den jeho zrušení s uvedením právního důvodu, den jeho zániku, název a sídlo svazku obcí, identifikační číslo osoby svazku obcí poskytnuté správcem základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, předmět činnosti svazku obcí, orgány, kterými svazek obcí jedná, a jméno, příjmení a adresa bydliště osob vykonávajících jejich působnost spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán svazek obcí zastupuje, a údaje o dni vzniku nebo zániku jejich funkce; rejstřík svazků obcí je veřejný rejstřík, přičemž jeho součástí je sbírka listin, v níž jsou uloženy smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami a změny těchto dokumentů. Krajský úřad vede rejstřík svazků obcí v přenesené působnosti.

Podle ustanovení § 49 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb. k návrhu na zápis do rejstříku svazků obcí se přikládá smlouva o vytvoření svazku obcí spolu se stanovami; součástí této smlouvy nebo stanov je také určení, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Návrh podává osoba zmocněná obcemi, které jsou členy svazku obcí.

Z registru svazku obcí vedeného Krajským úřadem Karlovarského kraje vyplývá, že žalovaný je zde zapsán pod registračním číslem 44/2003 a že orgánem, kterým sdružení jedná, je předseda výkonné rady. Za tohoto stavu tedy nelze důvodně namítat, že utváření vůle žalovaného předcházející vlastnímu podání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni vykazovalo vady, neboť z ustanovení § 162 o.z. vyplývá, že nemožnost namítat takové vady se vztahuje na všechny případy, kdy předseda výkonné rady jedná navenek, tedy i na případy, kdy – jak dovolatelka namítá – k rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru neměla být oprávněna ani výkonná rada a mělo rozhodovat shromáždění zástupců jako nejvyšší orgán svazku obcí. Dovodil-li proto odvolací soud, že žalobkyně „nemůže namítat, že svazek obcí nepřijal potřebné usnesení (a to buď z důvodu, že nehlasoval příslušný orgán nebo že příslušný orgán k rozhodnutí nedospěl), nebylo-li sporu o tom, že žalovaného zastupoval správný člen jejího orgánu“, jde o závěr, který je v souladu se zákonem.

Důvodnost dovolání žalobkyně nelze spatřovat ani ve vadách řízení, ke kterým mělo podle názoru dovolatelky dojít v řízení před soudem prvního stupně. Zde je třeba mít na zřeteli, že dovolací soud může přihlédnout pouze k takovým vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). O takovou vadu se přitom nejedná (nemůže jednat), jestliže soud prvního stupně – jak tvrdí dovolatelka – nepřipustil „nové“ tvrzení žalobkyně o nefunkčním domovním zvonku, neboť jde o tvrzení významné pro závěr o (ne)naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, který však pro konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé nebyl určující [odvolací soud shledal předmětnou výpověď platnou pro naplnění důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce]. Stejně tak výtky žalobkyně, že výslech členů výkonné rady žalovaného neměl probíhat jako výslech svědecký, ale jako výslech účastnický, a že nebyly provedeny jí navržené důkazy, se týkají zjišťování „formálních podmínek uvnitř žalovaného“, které však na platnost výpovědi dané žalobkyni – jak bylo vysvětleno výše – nemají žádný vliv. K rozsáhlé kritice způsobu, jakým soud prvního stupně protokoloval průběh dokazování, pak dovolací soud zdůrazňuje, že při protokolaci průběhu dokazování se zpravidla zapíše pouze podstatný obsah výpovědi, a jen je-li to pro posouzení věci důležité, zapíší se odpovědi vyslýchaného doslovně, popřípadě uvedou se v protokolu jednotlivé otázky a odpovědi na ně (srov. § 21 odst. 1 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně usneseními ze dne 15.2.2017 č.j. 16 C 207/2015-280 a ze dne 24.11.2017 č.j. 16 C 207/2015-369 podle ustanovení § 40 odst. 8 o.s.ř. náležitě rozhodla o námitkách žalobkyně proti znění protokolů o jednání ze dne 17.1.2017 a ze dne 16.11.2017, přičemž žalobkyně, pokud s těmito rozhodnutími nesouhlasila, mohla následně žádat, aby o jejích námitkách rozhodl senát (§ 117 odst. 3 o.s.ř.); této možnosti však nevyužila.

Namítá-li konečně žalobkyně, že „do dnešního dne nebylo jakkoli reagováno (formou jakéhokoliv rozhodnutí) na její námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně“, potom přehlíží, že účastník řízení, který navrhuje vyloučení soudce (soudců), musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti (tj. v čem spatřuje důvod pochybnosti o nepodjatosti, případně kdy se o tomto důvodu dozvěděl a jakými důkazy jej může doložit), pro něž má za to, že je soudce z projednávání a rozhodování vyloučen (srov. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 16.1.1980 sp. zn. Ncdf 132/79, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2001 sp. zn. 20 Cdo 1906/2001). Žalobkyně však ke své námitce – jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 16.11.2017 – ani přes výzvu žádné konkrétní skutečnosti neuvedla, proto soud prvního stupně důvodně k této námitce nepřihlížel.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacího důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 3. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu