Rozhodnutí NS

33 Cdo 2041/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:33 Cdo 2041/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2041.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/01/2019
I. ÚS 89/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
03/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2041/2018-371


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Kmochova 517/2, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 39/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 Co 444/2017-278, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 8 C 39/2016-68, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 000 000 Kč s 7,05 % úrokem z prodlení z této částky od 19. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 Co 444/2017-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nedůvodné s tím, že se žalovaný pouze snaží oddálit konečné rozhodnutí.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že dotyčné peněžní prostředky reálně převzal, kterýžto dle jeho přesvědčení z provedených důkazů nevyplývá. Za situace, kdy reálné předání peněz popírá, je na žalobkyni, aby prokázala, že k faktickému předání peněz došlo. Žalovaný trvá na tom, že k předání peněz nedošlo, a soudy se touto otázkou nezabývaly. Pro podporu svého tvrzení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž jsou závěry odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud pochybil i v tom, že nesprávně zhodnotil rozložení důkazního břemene, jestliže „po žalobkyni nepožadoval, aby prokázala reálně odevzdání předmětu půjčky žalovanému, a spokojil se s ujednáním obsaženým ve smlouvě, ačkoliv žalovaný od počátku odevzdání předmětu půjčky popíral“.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele týkající se předání peněžité částky mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že k dohodě stran o návratném poskytnutí finančních prostředků a k dohodě o jejich vrácení došlo, tedy žalobkyně splnila svou procesní povinnost prokázat tvrzení o existenci půjčky tím, že předložila (v originále) písemnou smlouvou a k tomu vystavenou směnku, z nichž vyplývá, že žalovaný dotyčné peněžní prostředky od předchůdce žalobkyně převzal a zavázal se je vrátit. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítané pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Jeho obrana, založená na obecně formulovaném tvrzení, že „žádné peněžní prostředky nepřevzal“, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem. Posouzení otázky splnění povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti žalobcem - věřitelem z půjčky odvolacím soudem je v souladu se závěry, jež vyplývají z ustálené soudní praxe reprezentované též v rozhodnutích, na něž dovolatel sám poukázal, podle kterých je na žalobci – věřiteli z půjčky, aby prokázal, že (dotyčnou) peněžní částku žalovanému skutečně odevzdal a že došlo k dohodě o jejím vrácení. Žalovaný ovšem přehlíží rozdíl mezi splněním procesní povinnosti věřitele z půjčky a tím, že jeho obrana je založena na popření skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování.

K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud neprovedením (některých) důkazů „způsobil, že nebyl zjištěn skutečný skutkový stav věci“.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. i ve výroku o nákladech odvolacího řízení; ve vztahu k němu však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.

Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobkyni vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze sděluje, že „žalovaný se snaží oddalovat konečné rozhodnutí“.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu