Rozhodnutí NS

4 Tdo 1368/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:4 Tdo 1368/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1368.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 241 odst. 1 tr. zákoníku
§ 241 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/02/2019
04/02/2019
III. ÚS 461/19
I. ÚS 448/19
JUDr. Radovan Suchánek
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1368/2018-49


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2018 o dovoláních obviněného P. P., nar. XY, bytem XY a obviněné H. M. S., IČ XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 84/2016, takto:


I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

II. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, zrušuje, a to ve výroku o zamítnutí odvolání obviněné H. M. S., proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, ve výroku o trestu ohledně obviněné H. M. S.

III. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

IV. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Lounech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, byli obviněný P. P. a obviněná právnická osoba H. M. S., uznáni vinnými ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„I. obviněný P. P.
jako člen představenstva obchodní společnosti H. M. S., se sídlem XY, se skutečným sídlem v XY, a jako osoba, která společnost zastupovala, jednala a rozhodovala o jejím chodu:

- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 6.692.655,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7 za uvedené období částku 4.469,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na sociální pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Okresní správě sociálního zabezpečení, se sídlem Pod Nemocnicí 2378 v Lounech, za uvedené období částku 13,992.544,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2,887.350,31 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 28. 9. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka pro Ústecký kraj, Mírové nám. 35C, Ústí nad Labem za uvedené období částku 6,692.607,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2,230.869,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočka Ústí nad Labem, Klíšská 1348/14, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 246.053,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 82.017,66 Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést České průmyslové zdravotní pojišťovně, pracoviště Praha, Ječná 39, Praha 2 za uvedené období částku 327.772,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 109.257,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Zaměstnanecké pojišťovně Škoda – 209, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, za uvedené období částku 7.210,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2.403,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013, vyjma měsíců červenec a srpen 2013, řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, se sídlem Michalkovická 108, Slezská Ostrava, za uvedené období částku 25.161,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 8.387,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, Česká 24, České Budějovice, za uvedené období částku 602.101,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 200.700,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Ústí nad Labem, Štefánikova 992/16, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 1,055.484,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 351.828,- Kč,

II. právnická osoba H. M. S.
se sídlem XY, se skutečným sídlem v XY, v rámci své činnosti, z pokynů předsedy představenstva R. R. (v období od prosince 2012 do 27. 9. 2013) a člena představenstva obžalovaného P. P. (v období od 27. 9. 2013 do 21. 10. 2013)

- za období květen 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 13,370.857,- Kč,
- za období květen 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 5.681,- Kč,
- za období prosinec 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na sociální pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědom, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Okresní správě sociálního zabezpečení, se sídlem Pod Nemocnicí 2378 v Lounech, za uvedené období částku 66,363.920,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 13,694.142,21 Kč,
- za období prosinec 2012 až únor 2013, květen 2013 až říjen 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka pro Ústecký kraj, Mírové nám. 35C, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 25,585.152,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 4,074.303,- Kč,
- za období leden 2013 až září 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočka Ústí nad Labem, Klíšská 1348/14, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 1,091.421,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 363.807,- Kč,
- za období květen až září 2013 neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést České průmyslové zdravotní pojišťovně, pracoviště Praha, Ječná 39, Praha 2, za uvedené období částku 1,153.714,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 384.571,33 Kč,
- za období duben až září 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Zaměstnanecké pojišťovně Škoda – 209, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, za uvedené období částku 56.913,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 18.971,- Kč,
- za období červen až 21. 10. 2013, vyjma měsíců červenec a srpen 2013, řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, se sídlem Michalkovická 108, Slezská Ostrava, za uvedené období částku 26.930,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 8.976,66 Kč,
- za období listopad 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, Česká 24, České Budějovice, za uvedené období částku 2,201.662,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 798.171,66 Kč,
- za období listopad 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Ústí nad Labem, Štefánikova 992/16, Ústí nad Labem za uvedené období částku 7,703.244,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2.567.748,- Kč“.

Obviněný P. P. byl za uvedené jednání a za sbíhající se pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, odsouzen podle § 240 odst. 3, § 58 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let.

Okresní soud v Lounech zrušil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněné právnické osobě H. M. S., byl za uvedené jednání podle § 241 odst. 3 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TOPO“) uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, který se skládá ze 100 denních sazeb ve výši 5 000 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná právnická osoba H. M. S., odvolání. V neprospěch obviněného P. P. podal odvolání státní zástupce do výroku o trestu. Obviněný P. P. se svého práva na odvolání vzdal po vyhlášení rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. P. ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018 znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněné H. M. S., podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018 podal následně obviněný P. P. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání namítal, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť v dané trestní věci mu byl uložen souhrnný trest Okresním soudem v Lounech, ačkoliv ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016. Fakticky tak podle něj v prvním stupni o výši trestu za jednání uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, rozhodoval Okresní soud v Lounech, byť ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 tr. ř. měl o dané věci rozhodovat v prvním stupni krajský soud. Uvedl, že si je vědom toho, že před Okresním soudem v Lounech byl věcně projednáván zločin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spadá do věcné příslušnosti okresního soudu, nicméně v okamžiku, kdy byly shledány důvody pro možné ukládání souhrnného trestu s trestem uloženým za jednání, které v prvém stupni spadá do věcné příslušnosti krajských soudů, došlo k vybočení z věcné příslušnosti rozhodujícího a zákonem povoleného soudu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, protože v prvém i druhém stupni rozhodoval o uložení souhrnného trestu věcně nepříslušný soud. Spolu s dovoláním podal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

Dovolání obviněný doplnil dne 20. 8. 2018 o další námitky, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podporu své argumentace předestřel rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dle jeho názoru zjevně dopadají na předmětný skutkový děj a jejichž interpretace svědčí v jeho prospěch (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012). Uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se podává, že obviněná právnická osoba H. M. S., byla v rozhodné době v úpadku s tím, že výše jejích nesplacených existujících závazků přesahovala částku jedné miliardy Kč, finanční prostředky byly v rozhodné době použity výlučně k udržení hospodářské činnosti ve snaze zabránit krachu společnosti. Přitom finanční prostředky, se kterými bylo možno disponovat, pocházely z vázaných bankovních úvěrů, přičemž účel jejich využití byl předem vázán podmínkami úvěrové smlouvy bez možnosti subjektivního přesměrování takových plateb ze strany člena statutárního orgánu, tedy obviněného. Konstatoval, že napadenými rozsudky byl shledán odpovědným za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění za období měsíce října 2013, jejichž splatnost nastala v době, kdy na daňový subjekt dopadaly účinky zahájení insolvenčního řízení dle § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „InsZ“). Dále namítal, že nebyl osobou, která v rámci organizační struktury obviněné H. M. S., měla ve své kompetenci rozhodování o úhradě závazků této právnické osoby. Na úhradě závazků společnosti se nijak nepodílel, přičemž tyto úkony byly zajišťovány bývalým členem představenstva R. R., který v rozhodné době vykonával funkci generálního ředitele, přičemž rozsah jeho kompetencí se fakticky oproti době, kdy figuroval v představenstvu, nijak nezměnil. Žádný ze svědků neoznačil obviněného jako svého nadřízeného, naopak to byl R. R., který byl svědky označován jako nadřízený a také jako osoba fakticky řídící společnost. Dále bylo dle něj v řízení prokázáno, že o platbách některých závazků rozhodovala platební komise sestavená z vedoucích zaměstnanců obviněné právnické osoby H. M. S., což potvrdili také svědci J. K., V. B., M. H., K. N. či M. H. Obviněný uvedl, že jeho krátké působení v představenstvu v době krátce před zahájením insolvenčního řízení vůči H. M. S., bylo výlučně spjato s jeho jediným úkolem, jímž bylo vést jednání s věřiteli a připravit společnost na reorganizaci v rámci insolvenčního řízení. Je tak proto zřejmé, že jeho trestní odpovědnost je vyvozována pouze formálně na základě faktu existence jeho funkce člena představenstva společnosti, a to bez ohledu na jeho zcela odlišnou faktickou činnost a pracovní náplň postrádající zcela zjevně objektivní i subjektivní stránku citovaného trestného činu. Nemohl se tedy dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (pravděpodobně chtěl uvést trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku), a proto jsou hmotněprávní vyhodnocení uvedených skutků ze strany Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem nesprávná. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, podala prostřednictvím svého obhájce také obviněná H. M. S., v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. ř. Dovoláním napadla výrok o zamítnutí odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016.

Dovolací námitky se vztahovaly z převážné části k otázce nastalého úpadku obviněné a s tím souvisejícího trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku.

Obviněná v dovolání uvedla, že insolvenční řízení je vůči ní vedeno od 21. 10. 2013, nicméně v úpadku byla již dávno předtím, přičemž stav úpadku nevzniká okamžikem zahájení insolvenčního řízení, naopak je na jeho zahájení nezávislý. Již dne 30. 9. 2013 byl vůči obviněné podán první insolvenční návrh, ten však byl z formálních důvodů odmítnut. Zatímco k 1. 12. 2012 součet jejích dluhů po splatnosti činil cca 0,1 miliardy Kč, v inkriminovaném období měsíců prosince 2012 až října 2013 se zvýšil o cca 1,3 miliardy Kč až na výslednou sumu oněch cca 1,4 miliardy Kč (což dokládá připojeným přehledem dluhů po splatnosti k datu 21. 10. 2013). Stěží by se tak dle jejího názoru našel někdo, kdo by tvrdil, že do zahájení insolvenčního řízení byla prosperující obchodní společností a až dne 21. 10. 2013 se náhle ocitla v úpadku se závazky po splatnosti vůči stovkám svých věřitelů. Soud v trestním řízení má povinnost si otázku ohledně existence úpadku jako předběžnou sám vyhodnotit, je-li tato důležitá pro jeho rozhodnutí, a to na základě veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku. Přesto tak ani jeden ze soudů neučinil.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněná v inkriminované době disponovala majetkem „řádově 140 mil“ a k tomu ještě měla pohledávky „přes 20 mil“, tudíž měla nepochybně dostatek peněz na úhradu odvodů, avšak tyto peníze použila na jiné účely v rámci provozu obchodní společnosti. Odvolací soud měl také za zjištěné, že obviněná byla schopna nakupovat materiál, vyráběla, hradila provozní náklady a měla dostatek prostředků, přesto nedostála svých zákonných povinností. Tyto závěry čerpaly oba soudy nižšího stupně ze znaleckého posudku zpracovaného na žádost insolvenčního soudu Vysokou školou ekonomickou v Praze dne 14. 10. 2015, který oceňoval majetkovou podstatu obviněné pro účely insolvenčního řízení. Soudy obou stupňů si tak byly vědomy insolvenčního řízení vedeného proti obviněné, přesto tento posudek vyhodnotily tak, jakoby měla obviněná dostatek majetku na zaplacení odvodů. Byť dle citovaného posudku činila hodnota majetku obviněné cca 160 milionů Kč, výše jejích splatných dluhů činila přibližně desetkrát tolik. Klíčová skutková zjištění o majetkové situaci obviněné v rozhodné době a použití finančních prostředků sražených z mezd zaměstnanců neodpovídají skutečné majetkové situaci obviněné, případně zcela chybí, v čemž spatřovala obviněná extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Orgány činné v trestním řízení tak zcela pominuly nabízející se otázku existence úpadku obviněné ještě před zahájením insolvenčního řízení, když bez ospravedlnitelného důvodu postupovaly tak, jakoby do 21. 10. 2013 obviněná v úpadku nebyla a měla a mohla odvody zaplatit, zatímco od 22. 10. 2013 v úpadku byla a tím její povinnost platit odvody zanikla či snad její neplnění nebylo trestněprávně sankcionovatelné.

Dále obviněná zmínila, že pohledávky na zaplacení daně, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění ve smyslu § 241 tr. zákoníku nejsou privilegované oproti pohledávkám jiných věřitelů. Insolvenční zákon naopak ve smyslu ustanovení § 165 vyžaduje poměrné uspokojení těchto pohledávek s ostatními pohledávkami. Z toho vyvodila závěr, že by se její jednání, kdy by dlužné odvody zaplatila, přestože by byla v úpadku, posoudilo jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku. Tento názor pak vyjádřili i insolvenční soud, Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, jakož i Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích, na něž v dovolání odkazovala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1500/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012).

Odvolacímu soudu vytkla, že zcela opominul zásadní námitky, když se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal. Námitky se vztahovaly k otázce trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele za situace, kdyby dlužné odvody ve stavu úpadku zaplatila. Namítala, že byla soudem prvního stupně odsouzena za to, že nezaplacením odvodů v době, kdy byla v úpadku, nezvýhodnila příslušné věřitele vůči ostatním. Zároveň odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná výše, z nichž se podává nemožnost spáchání trestného činu podle § 241 tr. zákoníku za takovéto situace.

Další pochybení odvolacího soudu spatřovala v nesprávně stanovené splatnosti povinných plateb podle § 241 tr. zákoníku, neboť tyto platby za měsíc říjen 2013 se staly splatnými až v měsíci listopadu 2013. K tomu odkázala na § 111 odst. 1 InsZ a uvedla, že argument soudu prvního stupně převzatý soudem odvolacím o zachování dispozičních práv k majetkové podstatě je zcela zavádějící. Dispoziční oprávnění jí sice zůstala zachována, nicméně jejich výkon byl značně limitován zmíněným ustanovením, a proto odvody v již probíhajícím insolvenčním řízení nemohla zaplatit.

Dovolací námitky obviněné směřovaly také do výroku o trestu, kterým byl obviněné uložen peněžitý trest. Podle jejího názoru jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když se z ustanovení § 170 písm. d) InsZ podává, že se v insolvenčním řízení mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka neuspokojují. Dodala, že s přihlédnutím k § 68 odst. 6 tr. zákoníku nelze uložit peněžitý trest tím spíš v případě, kdy zákon zakazuje jeho uspokojení a činí jej tak nedobytným ex lege. Taktéž odkázala na § 14 odst. 3 TOPO, dle kterého soud při ukládání sankcí přihlédne i k důsledkům, které jejich uložení může mít na třetí osoby, mimo jiné i věřitele právnické osoby, kteří své pohledávky nabyli v dobré víře. Odvolací soud proto nesprávně konstatoval, že trest splňuje zákonná kritéria a jeho uložení nelze rozhodně považovat za nezákonný postup z hlediska jeho nedobytnosti s ohledem na probíhající insolvenční řízení a zájmy jejích věřitelů.

V neposlední řadě obviněná namítala, že odvolací soud a ani soud prvního stupně nikterak do rozhodnutí nepromítly její snahy o uhrazení povinných plateb, když prokázala, že se vlastní snahou dopomohla v průběhu insolvenčního řízení k uvolnění protiprávně zajištěné částky cca 38,5 milionů Kč, předložila stanovisko G., dle kterého mohla za specifických okolností odvody uhradit, aniž by se dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele, přičemž také doložila, že má na svých bankovních účtech dostatek peněz k úhradě dlužných odvodů. Opakovaně deklarovala svou vůli odvody zaplatit, když také opakovaně žádala insolvenční správkyni a rovněž insolvenční soud o souhlas s úhradou odvodů. Ten však souhlas odmítl udělit s odkazem na stanovisko krajského státního zastupitelství a stanovisko insolvenční správkyně, vehementně podporované věřitelem G., neboť platbou odvodů by došlo ke zvýhodnění příslušných věřitelů. V rozporu s tím odvolací soud uvedl, že nebylo vůlí obžalované dlužné odvody zaplatit, že pouze jejím přičiněním nebyly odvody dodnes uhrazeny a že je tento stav v podstatě neměnný.

Závěrem uvedla, že také hmotněprávní otázku o přičitatelnosti jednání R. R. obviněné odvolací soud chybně posoudil a odůvodnění odvolacího soudu je tak opět nedostatečné. V důsledku účinné lítosti zanikla trestní odpovědnost R. R. jako bývalého člena jejího statutárního orgánu, a tudíž v okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zde nebylo žádné protiprávní jednání fyzické osoby, které by bylo možné označit za trestný čin, jež by jí byl možný přičíst.

V poslední části zrekapitulovala obsah svého dovolání, v němž uvedla, že se jí podařilo prokázat pochybení odvolacího soudu hned v několika otázkách hmotněprávního, ale také procesněprávního charakteru, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Odvolací soud předně zcela opominul zásadní námitku obviněné doplněnou o odkaz na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž obecně se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, když se nikterak nepokusil objasnit, v čem spatřuje nesprávnost jejích argumentů apod.

S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl svým rozsudkem tak, že obviněnou zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož důvody pro zrušení rozhodnutí by měly dle jejího názoru prospívat též P. P., uvedla, že by bylo na místě, aby dovolací soud shodně rozhodl též v jeho prospěch ve smyslu ustanovení § 265k a § 261 tr. ř. K otázce možného zproštění ještě dodala, že podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve znění účinném k datu spáchání trestného činu, za nějž byla odsouzena, nemůže být shledána vinnou spácháním trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 tr. zákoníku, neboť výčet trestných činů obsažený v § 7 zmíněného zákona v tehdejším znění tento trestný čin nezahrnoval. Úplným závěrem také požádala soud prvního stupně, aby postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obou obviněných a následně se zabýval uplatněnými námitkami. K námitce obviněného P. P. podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že jej obviněný uplatnil neopodstatněně, neboť okresní soud věcně příslušný k projednání věci samé ve smyslu § 16 tr. ř. může uložit souhrnný trest i za trestný čin, za který byl pachatel odsouzen rozsudkem krajského soudu jako soudu prvního stupně v řízení o trestných činech podle § 17 tr. ř. Nikoli všechna řízení týkající se trestných činů uvedených v § 17 tr. ř. je příslušný provádět výhradně krajský soud. Tak je tomu například právě při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení ani ustanovení navazující neobsahují žádné výslovné omezení, které by bránilo uložit okresnímu soudu souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému pachateli rozsudkem krajského soudu jako soudu prvního stupně v řízení o trestných činech uvedených v § 17 tr. ř. K námitkám, o něž obviněný doplnil své dovolání nejprve poukázal na to, že obviněný výslovně nezmínil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle státního zástupce obviněný pominul zjištění nalézacího soudu, když bylo nesporně prokázáno, že od 12. 8. 2013 byl obviněný ve společnosti jediným členem představenstva, přičemž o této skutečnosti byl podrobně zpraven. Byl to on, kdo jako zapisovatel vyhotovil zápis z jednání představenstva, na kterém představenstvo projednalo přijetí oznámení o odstoupení z funkce předsedy představenstva R. R. Obviněný tedy zůstal sám v představenstvu jako jediná osoba odpovědná za obchodní vedení společnosti, přičemž rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí svůj závazek, spadá do obchodního vedení společnosti. Uvedl, že obviněný se nemůže hájit tím, že o dluzích na povinných odvodech nevěděl, neboť se sám osobně účastnil jednání s věřiteli o podmínkách úhrad a sjednání splátkových kalendářů. Věděl tudíž, že povinné odvody i za jeho působení jako jediného člena představenstva nejsou hrazeny, přičemž rozhodnutí stálo výhradně na něm. Pokud jde o platební komise, jejichž existence se obviněný dovolával, státní zástupce uvedl, že byť o takové komisi hovořili někteří svědci, přesné složení a její kompetence neuvedli. Ze zasedání takové komise se ani nevytvářely zápisy, složení komise bylo proměnlivé. Nelze taky rovněž přehlédnout, že o komisi vypovídali svědci, jejichž vztah ke společnosti skončil v době předcházející období, za nějž je obviněný stíhán. Obviněný tedy musel převzít kompetence předchozího předsedy představenstva R. R., přičemž ten nadále obviněnému podléhal v jeho rozhodnutích i na případné pozici generálního ředitele. Závěr nalézacího soudu, že obviněný znal, přinejmenším předpokládal okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti, je tudíž podle státního zástupce zcela namístě. Bylo vyloučeno, že by zcela mimo vědomí obviněného jako jediného člena statutárního orgánu společnosti povinnost odvodů plateb za zaměstnance za rozhodné období, jež je přičítáno obviněnému, fakticky ovlivňoval někdo jiný. Skutková zjištění tak svědčí přinejmenším o nepřímém úmyslu obviněného.

K otázce úpadku obviněné H. M. S., v době, kdy právnická osoba neodváděla za své zaměstnance povinné platby, se státní zástupce vyjádřil tak, že tato skutečnost není a nemohla být důkazně podložena, neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud neměl k dispozici účetnictví obviněné, když k jeho vydání neposkytla součinnost. Obviněný ani obviněná právnická osoba v dovoláních neurčují konkrétní datum či časové období, od kdy by měla být společnost v úpadku, když tomu nemohlo být rozhodně na počátku období, za nějž je vyvozována trestní odpovědnost právnické osoby, neboť závazky po splatnosti nepřesáhly ani hodnotu jejího majetku. Pro závěr o trestní odpovědnosti jsou daleko důležitější skutková zjištění Okresního soudu v Lounech, a sice že obviněná právnická osoba měla dostatek finančních prostředků na úhradu předmětných odvodů za zaměstnance. Nalézací soud v tomto směru odkázal na znalecký posudek z oboru ekonomiky, na výpisy z bankovních účtů a na označená svědectví osob. Obviněná rovněž hradila zaměstnancům mzdy v plné výši. Nalézací soud přitom nezaznamenal žádné zjištěné skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by statutární orgán učinil nějaká mimořádná opatření, která by měla řešit zhoršující se ekonomickou situaci obviněné, např. krácení mezd zaměstnanců. Přitom pokud není statutární orgán společnosti schopen přizpůsobit její hospodaření tak, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby podle § 241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit. V případě obviněné H. M. S. k tomu však zjevně nedošlo, nedošlo ani ke snížení počtu zaměstnanců, ke krácení mezd či přijetí jiných adekvátních opatření.

Dále se vyjádřil k námitce obviněné právnické osoby týkající se uloženého peněžitého trestu, přičemž státní zástupce konstatoval, že tuto námitku je možno nepochybně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce v tomto směru vycházel z právních závěrů o dobytnosti peněžitého trestu obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017. Připustil, že nalézací soud se otázce dobytnosti v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nezabýval, nicméně při komplexním vyhodnocení odůvodnění rozsudku je zřejmé, že tato otázka byla součástí jeho úvah. Soud deklaroval, že při uložení trestu bral zřetel na probíhající insolvenční řízení a zájmy věřitelů. Také součástí důkazních zjištění byly i okolnosti vedeného insolvenčního řízení proti obviněné právnické osobě. Je tudíž očividné, že nalézacímu soudu musely být známy aktuální majetkové poměry obviněné. To, že její majetkové poměry byly součástí úvah při ukládání peněžitého trestu, potvrdil i odvolací soud, když konstatoval, že uložený trest ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč nebyl nepřiměřeně mírný při uvážení (nejen) majetkových poměrů obviněné, naopak jej shledal přiměřeným. Samotná skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení, nevylučuje uložení peněžitého trestu obviněné. S ohledem na odlišný výčet trestů v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob, oproti trestům, jež lze uložit podle trestního zákoníku pachatelům – fyzickým osobám, a rovněž s ohledem na poněkud odlišný účel trestu při ukládání trestů právnickým osobám, nelze ani zcela přejmout judikaturu týkající se možnosti ukládání peněžitých trestů z hlediska jejich dobytnosti. Následně s ohledem na výklad § 14 odst. 3 TOPO konstatoval, že dané ustanovení neznamená, že by v případě zaznamenání existence věřitelů obviněné právnické osoby nebylo možno jí uložit žádný trest, popř. konkrétně trest peněžitý, nýbrž stanoví toliko povinnost soudu, aby k zájmům věřitelů při ukládání trestu přihlédnul. Této povinnosti přitom dle jeho názoru oba soudy dostály.

Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ zaujmutí odlišného stanoviska.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Taktéž dovolání obviněné H. M. S. shledal jako přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], podané osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Těžiště dokazování totiž leží v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud tak musí zásadně vycházet ze skutkového stavu, jež byl zjištěn soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Přitom obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud se v posuzované věci zabýval nejprve dovoláním obviněného P. P.

K dovolací námitce, jíž obviněný P. P. napadá výrok o vině, je potřeba uvést, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem v dané věci přezkoumával ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný P. P. vzdal svého práva na odvolání a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu, výrok o vině obviněného nebyl odvolacím soudem vůbec přezkoumán (aniž by byl povinen jej přezkoumat postupem podle § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Přičemž ani v důsledku podaného odvolání obviněnou H. M. S. by nebylo možno s ohledem na jí uplatněné odvolací námitky konstatovat, že ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. věty druhé nepřihlédl odvolací soud k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, ač mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno (srov. § 254 odst. 4 tr. ř.).

Protože odvoláním státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému P. P. výhradně na výrok o trestu, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k této námitce za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Námitky obviněného směřují fakticky nikoli proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, který o jeho vině rozhodoval. K tomu jen možno dodat, že obviněný ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Jestliže tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti rozhodnutí o vině a rozsudek soudu prvního stupně odvoláním proti výroku o vině nenapadl, musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání podané jen z tohoto důvodu by muselo být odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).

Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, jež byla podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k této námitce uvádí Nejvyšší soud následující.

Věcná příslušnost soudů v trestních věcech je podle ustanovení § 16 tr. ř. vymezena tak, že okresní soudy konají řízení v prvním stupni, jestliže trestní řád nestanoví něco jiného. Ustanovení § 17 tr. ř. pak stanovuje, ve kterých věcech je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.

Podmínky pro uložení souhrnného trestu jsou zakotveny v § 43 tr. zákoníku, zejména v druhém, třetím a čtvrtém odstavci.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že při ukládání sbíhajících se trestných činů vychází trestní zákoník z absorpční zásady, podle které nejpřísnější trest pohlcuje tresty mírnější. Opakem této zásady je zásada sčítací, která umožňuje sčítat jednotlivé tresty uložené za každý jeden trestný čin (quot delicta, tot poenae).

Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněný P. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, uznán vinným za pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč v počtu 200 celých denních sazeb při výši denní sazby 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. V nyní posuzované věci rozhodl Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně tak, že obviněného P. P. uznal vinným ze spáchání zločinu podle § 241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž v souladu s ustanovením § 43 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest. S přihlédnutím k absorpční zásadě, jež je promítnuta do tohoto ustanovení, nemohl být obviněnému vedle trestu uloženého Vrchním soudem v Praze uložen další trest, nýbrž trest přísnější pohltil trest mírnější. Okresní soud v Lounech proto postupoval správně, když souhrnný trest ukládal podle ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku, jakožto nejpřísněji trestného z předmětných trestných činů.

Zároveň na takový postup nelze nahlížet tak, že by o trestu rozhodoval věcně nepříslušný soud. Především trestní řád v ustanovení § 17 neupravuje věcnou příslušnost krajského soudu, jestliže má být v řízení uložen souhrnný trest a o dříve spáchaném trestném činu konal v prvním stupni řízení krajský soud. Ani trestní zákoník v ustanovení § 43 nestanovuje v tomto směru nějaké specifické podmínky. K tomu jen na okraj možno dodat, že Okresní soud v Lounech při ukládání souhrnného trestu fakticky do výše trestu uloženého v dřívějším rozsudku za pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani nezasahoval. Za podmínky, kdy souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, Okresní soud v Lounech z výměry trestu vycházel a v závislosti na další spáchaný trestný čin jej při zohlednění zásad pro ukládání trestu navýšil. Tak se stalo jen v případě uloženého trestu zákazu činnosti, kdy Okresní soud v Lounech navýšil dobu zákazu z pěti na deset let, když zároveň výši uloženého peněžitého trestu a trestu odnětí svobody ponechal beze změny. Nezbývá proto než uzavřít, že Okresní soud v Lounech byl věcně příslušným soudem a při ukládání souhrnného trestu postupoval v souladu se zákonem. Námitky obviněného proto Nejvyšší soud musí označit za zjevně neopodstatněné.

Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné právnické osoby H. M. S.

Své námitky obviněná z převážné části podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jelikož obviněná nenamítala pouze nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, ale rozporovala také skutková zjištění učiněná soudy nižšího stupně, Nejvyšší soud k tomu předně znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se přitom jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu uvádí, že z rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se finanční situací obviněné zabýval, když konstatoval, že bylo vůči ní vyhlášeno insolvenční řízení dne 21. 10. 2013 s účinky k témuž dni, dále prováděl jako listinný důkaz znalecký posudek ke stanovení obvyklé ceny majetkové podstaty dlužníka (obviněné), vycházel z výpovědí svědků a dalších provedených důkazů. Důkaz účetnictvím přitom nemohl provést, neboť nebylo obviněnou vydáno. Zároveň nalézací soud zjistil, že obviněná vyplácela svým zaměstnancům mzdy v plné výši a že povinné platby ve smyslu § 241 tr. zákoníku z mezd zaměstnanců skutečně strhávala, nýbrž svou zákonnou povinnost odvést tyto povinné platby za své zaměstnance nesplnila. Dále bylo zjištěno, že byla schopna nakupovat materiál, byla schopna vyrábět, tedy hradit provozní náklady. Existence jejího úpadku, coby reálného ekonomického stavu dlužníka blíže zkoumána nebyla.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění a získá tím pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů. Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen zaměstnavatel nebo plátce, který nesplní za poplatníka výše uvedenou zákonnou povinnost.

Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v § 241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Dále je však třeba k tomu zkoumat i jiné podstatné aspekty. Pokud podnikatel totiž zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit). Měl by přiměřeně snížit vyplácené mzdy a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb.

Jestliže by však byl zaměstnavatel insolventní a neměl by dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných plateb v plné výši, měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně. Pokud by totiž zvýhodnil jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, a nikoli jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).

Ustanovení § 7 TOPO v účinném znění od 1. 12. 2016 obsahuje negativní výčet trestných činů, což znamená, že právnická osoba může být trestně odpovědná za všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku s výjimkou trestných činů uvedených v tomto ustanovení. Od účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tedy od 1. 1. 2012, až do znění účinného do 30. 11. 2016, obsahovalo předmětné ustanovení pozitivní výčet trestných činů, přičemž pouze za zde uvedené trestné činy mohla být právnická osoba trestně odpovědná. Tento výčet obsahoval mj. trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku. Trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku zde uveden nebyl.

Ze strany obviněné právnické osoby nebylo zaznamenáno, že by učinila některá z výše uvedených opatření, naopak za období zhruba deseti měsíců vyplácela svým zaměstnancům mzdy v plné výši, přičemž z nich strhávala příslušné částky na povinné platby, tyto však neodváděla. Zároveň bylo přitom prokázáno, že obviněná tyto finanční prostředky použila k jiným účelům. Právnická osoba sama uvedla, že odvedení plateb by pro ni znamenalo „totální rozvrácení cash flow s nutností zastavit výrobu a propustit zaměstnance…“ (viz č. l. 2234). Je tedy evidentní, že obviněná investovala stržené částky zpět do svého podnikání na „záchranu“ společnosti, na druhou stranu doba deseti měsíců je poměrně dlouhá, přičemž obviněná nemohla ani reálně předpokládat, že se její finanční situace v tomto časovém úseku zlepší, pakliže si proto ani nevytvořila podmínky. Neučinila žádné kroky k tomu, aby své hospodaření přizpůsobila své ekonomické situaci, až nakonec musel být vůči ní v říjnu 2013 podán věřitelský návrh na zahájení insolvenčního řízení.

Byť by bylo možno jednání právnické osoby posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, neboť již pouhé vyplácení čistých mezd v plné výši za splnění dalších předpokladů znamená zvýhodňování jedněch věřitelů (zaměstnanců) před druhými (stát, zdravotní pojišťovny), nelze u obviněné vyvodit její trestní odpovědnost za tento trestný čin s ohledem na skutečnost, že nebyl v době spáchání činu trestný. Zjednodušeně řečeno, trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se obviněná dopustit v inkriminovanou dobu ani nemohla. V tomto směru je tudíž dále také zcela bezpředmětné, že nebyl zkoumán úpadek obviněné. Jelikož je však nepochybné, že skutková podstata trestného činu podle § 241 tr. zákoníku byla jednáním právnické osoby, resp. jejím statutárním orgánem naplněna, nebrání to trestní odpovědnosti právnické osoby za tento trestný čin.

Dne 21. 10. 2013 bylo vůči obviněné zahájeno insolvenční řízení, přičemž zároveň jde o datum ohraničení žalovaného skutku. Obviněná v dovolání namítala, že období měsíce října nemělo být do skutku zahrnuto, neboť podle příslušných zákonů nastala splatnost povinných odvodů až v měsíci listopadu 2013. Okresní soud v Lounech konstatoval, že zahájením insolvenčního řízení nedošlo ke změně dispozičních práv obviněné k majetkové podstatě, a proto neupravil popis skutku tak, že by říjen 2013 vypustil z jeho popisu. K tomuto názoru se přiklonil i odvolací soud, přičemž obviněná oběma soudům tento přístup s ohledem na ustanovení § 111 InsZ vytkla.

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že splatnost povinných plateb podle § 241 tr. zákoníku za určitý kalendářní měsíc nastává až v následujícím měsíci (srov. § 37h odst. 7, 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, § 14a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění).

Podle ustanovení § 111 odst. 1 InsZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

Zahájení insolvenčního řízení není bez dalšího důvodem pro zastavení plateb peněžitých dluhů. Dlužník je oprávněn plnit své dluhy, avšak musí přitom dodržet zásady, na nichž je insolvenční řízení postaveno (srov. § 5 InsZ).

Nelze tak přisvědčit tvrzení obviněné, že zahájení insolvenčního řízení vytváří překážku pro uhrazení povinných plateb ve smyslu § 241 tr. zákoníku. Obviněná mohla tyto platby poměrně platit i po zahájení insolvenčního řízení, neboť jak správně uvedl soud prvního stupně, ke změně dispozičního oprávnění s majetkovou podstatou nedošlo. Obviněná tak však neučinila a nadále nikterak neupravila ani způsob jejího hospodaření, jak o tom bylo pojednáno výše (krácení mezd apod.).

Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, když období do 21. 10. 2013 zahrnul do skutku. Dokonce považuje toto časové ohraničení za nedostatečné. Jelikož zahájením insolvenčního řízení nedošlo k omezení dispozičních práv obviněné, do skutku mohlo být zahrnuto období až do rozhodnutí o jejím úpadku. Až po rozhodnutí o úpadku se daně, pojistné na sociální zabezpečení a další, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, stávají pohledávkami za majetkovou podstatou a uspokojují se kdykoliv, a to v plné výši [srov. § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 InsZ]. S ohledem na ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. však nelze z tohoto důvodu rozhodnutí zrušit a přikázat, aby byl skutek o toto časové období rozšířen, neboť dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněné.

Je proto na místě uzavřít, že skutek byl správně hmotněprávně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud taktéž neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a proto námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

I další námitky obviněné je nutno označit za zjevně neopodstatněné. Předně musí Nejvyšší soud zmínit, že není pravdou, že by ani jeden ze soudů nepřihlédl ke snaze obviněné uhradit dlužné odvody, když již soud prvního stupně při ukládání trestu tuto skutečnost zohlednil. Pokud jde o bod 21. napadeného rozsudku odvolacího soudu, je třeba poznamenat, že námitky obviněné jsou v tomto směru vytrženy z kontextu další části odůvodnění (zejména bod 20.). Odvolací soud se vyjadřoval k otázce zrušení zajištění peněžních prostředků usnesením Vrchního státního zastupitelství, č. j. VZV 15/2012-2420, kdy nepovažoval za podstatné v posuzované věci, že se obviněná snažila dlouhodobě tyto peněžní prostředky uvolnit, neboť o zákazu disponovat s nimi věděla již před započetím páchání trestné činnosti. Jestliže odvolací soud dále uvedl, že se přičiněním obviněné doposud nepodařilo zbývající dlužnou částku zaplatit, je třeba na uvedené nahlížet tak, že obviněná se prostřednictvím svého statutárního orgánu dopustila trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, tedy že se svým přičiněním dostala do této situace. Skutečnost, že obviněná potřebuje pro možnost nakládat s peněžními prostředky souhlas insolvenční správkyně, případně, že pro realizaci platby na účinnou lítost je zapotřebí souhlasu všech přihlášených věřitelů, přičemž tyto nebyly dány, je jen důsledek chování obviněné v rámci probíhajícího insolvenčního řízení (neposkytnutí součinnosti apod.), jakož i právo věřitelů tento souhlas neudělit. Nelze se proto úspěšně obhajovat tím, že si obviněná nevybrala svou insolvenční správkyni, insolvenční soud apod. a že vyvinula úsilí směrem k doplacení zbývající části odvodů, aby dosáhla účinné lítosti, když na prvopočátku všeho stojí její zavinění směrem k finanční situaci, ve které se nachází a k trestnímu řízení, jež je vůči ní vedeno. Je sice pravdou, že odvolací soud se k této otázce vyjádřil poměrně zavádějícím způsobem a že i v jiné části svého odůvodnění uvádí, že obviněná aktivně a dobrovolně nepřistoupila k úhradě dlužných odvodů. Nejvyšší soud však musí po provedeném výkladu konstatovat, že se nejedná o pochybení soudu, pro která by mělo být snad rozhodnutí zrušeno. Tím spíše za situace, kdy tyto závěry ani nemohly mít vliv na posouzení otázky o naplnění podmínek pro dosažení účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku, když jednoduše povinnost ze strany obviněné odvést povinné platby ve smyslu ustanovení § 241 tr. zákoníku do doby, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, nebyla dodatečně splněna. Navíc, jak již bylo uvedeno, snaha obviněné uhradit dlužné odvody byla promítnuta do uloženého trestu, což svědčí o tom, že soud prvního stupně k této skutečnosti přihlížel.

Konečně i k poslední námitce obviněné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stran přičitatelnosti jednání R. R. obviněné, je třeba zdůraznit, že zánik trestní odpovědnosti jednající fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1, 2 TOPO v důsledku účinné lítosti nemá vliv na existenci či případný zánik trestní odpovědnosti právnické osoby. Ke splnění podmínek, které zákon k institutu účinné lítosti stanovuje, je zároveň vyžadováno, aby právnická osoba jako samostatný subjekt práva tyto podmínky sama svým jednáním naplnila [srov. § 11 odst. 1 písm. a), b) TOPO, § 242 tr. zákoníku]. Je přitom bez významu, která z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO tak jménem právnické osoby či za právnickou osobu učiní. Jestliže tak však učiní jiná osoba nebo sice tato osoba, nikoli však jménem právnické osoby či za ni, pak by nebyly naplněny podmínky účinné lítosti podle § 11 TOPO u trestně odpovědné právnické osoby.

V posuzovaném případě uhradil R. R. částku na dlužné povinné platby za období, kdy byl členem statutárního orgánu, v důsledku čehož dosáhl na základě institutu účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku zproštění obžaloby. R. R. v době uhrazení plateb (březen 2017) již nebyl v postavení osoby ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO, a tudíž jeho jednání nelze bez dalšího přičítat ve prospěch obviněné právnické osobě. Trestní odpovědnost R. R. tak v důsledku účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku sice zanikla, obviněná z toho však i s ohledem na výše uvedené vyvodila mylný závěr o tom, že v okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně neexistovalo žádné protiprávní jednání fyzické osoby, které by jí bylo možno přičítat, a tudíž i její trestní odpovědnost zanikla. Ani této dovolací námitce obviněné nemůže tudíž Nejvyšší soud přisvědčit.

Obviněná uplatnila dále námitku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve které namítala, že jí byl uložen peněžitý trest, aniž byly splněny zákonné podmínky a jedná se tak o trest, který zákon nepřipouští. Uplatnila tedy tento dovolací důvod v jeho první alternativě. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu (viz výše) se za druh trestu, který zákon nepřipouští, považuje uložení některého z druhů trestů uvedených v ustanovení § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Při ukládání peněžitého trestu právnické osobě je třeba zohlednit vedle přiléhavých ustanovení trestního zákoníku taktéž ustanovení § 14 a § 18 TOPO.

Vzhledem k tomu, že podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda je v této části dovolání obviněné opodstatněné.

Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí v případě pachatele právnické osoby opírat o zjištění zejména jejich majetkových poměrů, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, je rovněž předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Při zkoumání této podmínky je nutné zjišťovat i dluhy trestně odpovědné právnické osoby. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. např. rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za vhodné uložit jiný druh trestu než právě peněžitý trest. Přihlédl k dosavadní bezúhonné činnosti obviněné, jakož i ke snaze nahradit trestným činem způsobenou škodu, a to jak směrem k dříve zablokovaným finančním prostředkům, tak směrem k insolvenční správkyni a prozatímnímu věřitelskému výboru. Také zohlednil skutečnost, že došlo z převážné části k uhrazení způsobené škody jednateli R. R. a obviněným P. P. Zohlednil probíhající insolvenční řízení a zájmy věřitelů, když uložení trestu propadnutí majetku by bylo nepřiměřeně přísné a zároveň výši uloženého peněžitého trestu 500 000 Kč označil za relativně nízkou.

Nejvyšší soud dospěl v posuzované věci k závěru, že se již soud prvního stupně nezabýval při ukládání peněžitého trestu dostatečně jeho dobytností ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na probíhající insolvenční řízení (přestože bylo uvedeno, že bylo zohledněno). Následně, a to především, se ani odvolací soud nezabýval uloženým trestem a jeho (ne)dobytností z hlediska námitek, jež obviněná uvedla ve svém odvolání. Konkrétně se nevyjádřil k ustanovením insolvenčního zákona, na něž obviněná právnická osoba v odvolání odkazovala.

Jestliže obviněná opírá svou námitku o nedobytnosti uloženého trestu s ohledem na § 170 písm. d) InsZ, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Podle § 170 InsZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li v zákoně dále stanoveno jinak, mj. mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Mimosmluvní sankcí se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí i peněžitý trest uložený v trestním řízení.

Podle § 359 InsZ pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. Je třeba mít na paměti, že mimosmluvní sankce, resp. trest uložený v trestním řízení je důsledkem protiprávního jednání pachatele a že jeho dalším trváním (i po přijetí reorganizačního plánu) vyjadřuje zákonodárce veřejný zájem na dodržování právních předpisů.

Účinky rozhodnutí o úpadku nikterak nebrání vzniku pohledávek uvedených v § 170 InsZ, tedy i přes probíhající insolvenční řízení nejsou z hlediska svého vzniku nikterak dotčeny, pouze s ohledem na principy tohoto řízení je jejich uspokojení omezeno. Je však nutno zohlednit i další ustanovení insolvenčního zákona, jež se k § 170 pojí.

Ustanovení § 140a odst. 1 InsZ pojednává o přerušení soudních a rozhodčích řízeních dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku, pokud jde o řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

Některá řízení se však přesto nepřerušují, třebaže se jedná o řízení soudní. Z hlediska nyní posuzované věci je podstatné, že se mezi taková řízení řadí i řízení trestní. V tomto směru vychází teorie z ustanovení § 266 InsZ, jež obsahuje výčet řízení, které se prohlášením konkursu nepřerušují (mj. právě i trestní řízení). V ustanovení § 266 odst. 4 InsZ je vymezen vztah k ustanovením § 140a až § 140e InsZ tak, že nejsou úpravou obsaženou v § 266 odst. 1 až 3 InsZ dotčena. Jestliže však zákonodárce pro určitá řízení stanovil, že se prohlášením konkursu nepřerušují, pak není zvláštního důvodu, proč by měla být přerušena tato řízení rozhodnutím o úpadku. Zpravidla u nich totiž převažuje zájem účastníků na jejich pokračování z důvodu ochrany jejich práv a oprávněných zájmů, které nekolidují s insolvenčním řízením či zájem společnosti, zejména právě v případě trestního řízení, kde je dán veřejný zájem na zjištění a potrestání pachatele trestného činu.

Přestože se trestní řízení nepřerušuje, podle § 140b InsZ nelze po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Probíhající insolvenční řízení už samo o sobě implikuje nepříznivé majetkové poměry, v tomto případě právnické osoby, neboť dlužník není schopen v plné míře dostát svým povinnostem (zejména hradit v plné míře nároky vyplývající ze soukromoprávních vztahů). To platí tím spíše, když ve smyslu § 170 písm. d) InsZ stát fakticky dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka.

Je proto potřeba učinit závěr, že probíhající insolvenční řízení svědčí o nedobytnosti peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku, v důsledku čehož je vyloučeno tento trest uložit.

Okresní soud v Lounech a následně ani odvolací soud se však z tohoto pohledu vůbec nezabývaly otázkou dobytnosti peněžitého trestu, a proto shledal Nejvyšší soud námitku obviněné H. M. S. důvodnou.

S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání obviněné H. M. S. částečně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, a to ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné v části, jež směřovalo proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016. Zrušil částečně i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, a to ve výroku o trestu ohledně obviněné H. M. S. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Okresní soud v Lounech bude muset znovu posoudit, který trest obviněné právnické osobě za spáchaný trestný čin s ohledem na okolnosti případu uloží, při respektování ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.

O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu