Rozhodnutí NS

25 Cdo 1623/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:25 Cdo 1623/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1623.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 114b o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1623/2018-143


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: L. M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Klatovy I, Vídeňská 181, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o 149 727 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 187/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 Co 279/2017-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Miroslava Muchny, advokáta se sídlem Klatovy I, Vídeňská 181.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem pro uznání ze dne 10. 1. 2017, č. j. 11 C 187/2016-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 149 727 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady škody v uvedené výši s tím, že Státní pozemkový úřad, který rozhodl, že do jejího vlastnictví vydává parcelu v k. ú. XY, porušil svoji povinnost nakládat s touto nemovitostí s péčí řádného hospodáře, žalobkyně proto musela vynaložit náklady na opravu opěrné zdi, čímž jí vznikla škoda. Usnesením ze dne 26. 8. 2016 byla žalovaná dle § 114b o. s. ř. vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně k žalobě vyjádřila, a zároveň byla poučena o následcích nesplnění výzvy. Usnesení bylo žalované doručeno do datové schránky v souladu s § 114b odst. 4 věta druhá za středníkem o. s. ř. dne 2. 9. 2016. Protože se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud postupoval podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. a rozsudkem pro uznání žalobě vyhověl včetně požadovaného příslušenství.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 Co 279/2017-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Postup soudu prvního stupně, který rozhodl podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, shledal správným. Žalovaná byla v souladu s § 114b odst. 1 o. s. ř. řádně vyzvána, aby se písemně vyjádřila k věci a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. V určené lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení se žalovaná nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, a o následcích nesplnění výzvy byla poučena. Usnesení bylo žalované doručeno 2. 9. 2016 fikcí dle § 114b odst. 4 věta 2. za středníkem o. s. ř., její námitku, že jí bylo usnesení doručeno až 5. 9. 2016, neboť fikce doručení, uplatňovaná ve vztahu k doručování orgánům veřejné moci, se na tento případ nevztahuje, odvolací soud neshledal důvodnou, uvedl, že žalovanou je Česká republika – Státní pozemkový úřad, což je podle § 1 odst. 2 zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, správní úřad s celostátní působností a organizační složka státu, a je bez významu, že se v dané věci jedná o občanskoprávní spor, neboť to nic nemění na postavení žalované jako orgánu veřejné moci, jemuž bylo doručeno do datové schránky. Avšak ani při datu doručení dne 5. 9. 2016 žalovaná nepodala vyjádření včas, neboť soudu bylo podáno 6. 10. 2016, tedy po marném uplynutí lhůty. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v § 205b a § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovodil, že byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Vypořádal se s odvolacími námitkami žalované, poukázal na zákon o soudech a soudcích, dle něhož je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky, na zákon o vyšších soudních úřednících a konstatoval, že vyšší soudní úředníci mohou provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkou vyjmenovaných činností, mezi nimiž není uvedena kvalifikovaná výzva, a s ohledem na rozvrh práce příslušného soudu dovodil, že vydání usnesení s kvalifikovanou výzvou bylo plně v kompetenci asistentky soudce. Dále se odvolací soud vyjádřil k námitce nedostatku pasivní legitimace žalované a s ohledem na právní předchůdce Státního pozemkového úřadu i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1765/2007) dovodil, že pasivní legitimace je dána. Za vážný důvod, pro který žalovaná nemohla podat vyjádření k žalobě včas, nepovažoval její tvrzení o personálním podstavu, neboť organizace práce v úřadu je jeho vnitřní záležitostí a nemá vliv na jeho zákonnou povinnost.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že při řešení právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly doposud řešeny, resp. mají být řešeny rozdílně, konkrétně nesprávně bylo posouzeno doručení výzvy k podání vyjádření, přiměřenost omluvitelného důvodu, pro který žalovaná zmeškala lhůtu pro podání vyjádření, otázka pasivní legitimace žalované, která nebyla dostatečně zkoumána a nebylo postaveno najisto, že právě ona je odpovědná za škodu, a dále namítla nedostatek materiálních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, když v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí vyjádření k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku pro uznání podle § 157 odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s vydáním kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 2 o. s. ř. asistentkou soudce a nikoli předsedou senátu s tím, že tato problematika by měla být dovolacím soudem posuzována jinak než dosud. V obsáhlém zdůvodnění dovolání uvedla, že odvolací soud pouze převzal argumentaci soudu prvního stupně, který považoval za datum doručení 2. 9. 2016 a smísil tak datum dodání do datové schránky s datem doručení, které proběhlo až přihlášením do datové schránky dne 5. 9. 2016, poukázala na to, že opožděným vyjádřením k žalobě nesledovala způsobit procesní obstrukce či průtahy, že personální podstav úřadu je analogický stavu zdravotní indispozice účastníka jakožto omluvitelného důvodu, že k poškození opěrné zdi došlo v minulých desetiletích, a proto je žaloba nedůvodná, a že rozsudek soudu prvního stupně z hlediska judikaturních požadavků Ústavního soudu na jeho odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.) je nepřezkoumatelný. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně poukázala na to, že žalovaná pouze rozvádí své dosavadní námitky ohledně data doručení a ani při doručení dne 5. 9. 2016 by vyjádření žalované nebylo podáno ve stanovené lhůtě a zcela chybí sdělení, jaký vážný důvod jí ve včasném vyjádření bránil. Dále se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatelky s tím, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani není třeba některou z právních otázek posoudit jinak, a v žádném případě nejde ani o věc doposud dovolacím soudem neřešenou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K námitce, že usnesení soudu s kvalifikovanou výzvou dle 114b odst. 2 o. s. ř. jí nemělo být doručováno v režimu doručování orgánu státní správy, nýbrž jako jakékoli jiné právnické či fyzické osobě, je třeba uvést, že za situace, že vyjádření k žalobě jakožto reakce na výzvu soudu bylo podáno 6. 10. 2016, nemá řešení otázky data doručení (tj. zda doručeno 2. 10. nebo 5. 10.) právní význam z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Nicméně ustálená soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007) dovodila, že vyzve-li soud žalovaného podle § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že ve stanovené lhůtě se písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Jestliže nárok zcela neuzná, musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti uplatněnému nároku, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje ke svým tvrzením (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Nevyjádří-li se včas, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1703/2005). Žalované byla výzva dodána do datové schránky dne 2. 9. 2016, o doručení tímto dnem se jedná v režimu doručování státnímu orgánu. Pracovník žalované se přihlásil do datové schránky 5. 9. 2016, za doručení tímto dnem se považuje doručení jakékoli jiné právnické osobě. Vyjádření žalované bylo podáno dne 6. 10. 2016 bez uvedení jakýchkoliv důvodů, které by bránily včasnému podání vyjádření. Nevyjádří-li se žalovaný ve stanovené lhůtě nebo se v této lhůtě alespoň neomluví vážným důvodem, nastávají procesní následky, tedy ze zákona fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř.), na jejímž základě soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Zákon stanoví, že soud rozhodne, nikoliv že může rozhodnout. Je povinností soudu vydat rozsudek pro uznání, a to i tehdy, když je vyjádření podáno opožděně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, čj. 1 Cmo 190/2012-47). Okolnost, o jak dlouhou dobu byla lhůta k vyjádření zmeškána, není rozhodující (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2252/2003). Napadené rozhodnutí v dané věci tedy nezávisí na právním posouzení otázky data doručení a vzhledem k tomu, že žalovaná ve stanovené lhůtě nesdělila vůbec žádné důvody bránící jí podat vyjádření (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení právní otázky omluvitelného důvodu na základě obecného tvrzení o nedostatečném personálním stavu v úřadě.

Pokud je v dovolání namítáno, že se odvolací soud nezabýval konkrétními okolnostmi případu a otázka pasivní legitimace nebyla dostatečně zkoumána, je třeba uvést, že dle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a), tedy že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát; a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). V odvolání proti rozsudku pro uznání lze tedy především namítat, že nedošlo k uznání nároku, že ve věci, v níž byl rozsudek vydán, nelze uzavřít a schválit smír či (v případě částečného uznání nároku) že žalobce vydání rozsudku pro uznání nenavrhl. Vydat rozsudek pro uznání je možno i na základě žaloby, pokud je projednatelná, v níž nejsou obsažena veškerá tvrzení významná z hlediska hmotného práva (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 32 Odo 180/2004).

Výtka, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně z hlediska § 157 odst. 3 o. s. ř., směřuje výhradně proti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázky předložené v dovolání, týkající se náležitostí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nesměřují proti právnímu posouzení, nýbrž představují námitku vady řízení, což není způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.

K otázce oprávnění asistenta soudce k vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. odvolací soud s poukazem na § 36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a § 11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státních zastupitelství, i s ohledem na okolnost, že dotyčná asistentka byla přidělena příslušné předsedkyni senátu i dle tehdy platného rozvrhu práce, konstatoval, že kvalifikovaná výzva byla vydána asistentkou soudce plně v souladu s její kompetencí danou příslušnými obecnými i interními právními předpisy. Právní názor odvolacího soudu v tomto směru je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, uveřejněný pod č. 35/2013 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ostatně dovolatel připouští, a není důvod, aby tato dovolacím soudem již vyřešená otázka byla v daném případě posouzena jinak.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod nesprávného právního posouzení není naplněn.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 7 100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 7 400 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. 11. 2018

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu