Rozhodnutí NS

21 Cdo 869/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:21 Cdo 869/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.869.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Veřejná dražba
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 2 písm. b) a e) předpisu č. 26/2000Sb. ve znění do 10.05.2005
§ 17 odst. 1 a 4 předpisu č. 26/2000Sb. ve znění do 10.05.2005
§ 30 odst. 1 předpisu č. 26/2005Sb. ve znění do 10.05.2005
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 869/2019-138

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 349/71, proti žalovanému V. M., narozenému dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 372/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2018, č. j. 38 Co 218/2017-115, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Původní žalobci – L. Ch. a J. Š. – se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 30. 10. 2015 domáhali určení, že „jsou spoluvlastníky, každý id. ½ silážního žlabu, který tvoří součást pozemků parcela č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že k podání této žaloby byli vyzváni rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu ve Veselí nad Moravou, neboť k „silážní jímce“, která je součástí jimi plánované stavby, uplatnil vlastnické právo žalovaný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, dovozují, že sporný silážní žlab není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, na nichž se nachází a které jsou v jejich vlastnictví. Dovozují, že tvrzení žalovaného, že silážní žlab nabyl ve veřejné dobrovolné dražbě, nemůže obstát, neboť „předmětem převodu vlastnického práva nemůže být součást věci“.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 10 C 372/2015-74, žalobu zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 600 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný nabyl předmětný silážní žlab na základě příklepu ve veřejné dobrovolné dražbě a jako vydražitel též cenu dosaženou vydražením zaplatil. Žaloba na neplatnost dražby podána nebyla, silážní žlab byl jako samostatná věc dražen jakožto samostatný „předmět dražby“ a jako takový ani v průběhu dražby nebyl jako nezpůsobilý předmět dražby zpochybněn. Vyšel dále ze závěrů znalce, že se žlab z převážné části nachází v nezámrzné hloubce, je vybudován ze železobetonové monolitické stěny, která je podélně dilatována a v horní hraně je zakončena ocelovým profilem. Podlaha je z betonové mazaniny. Jeho konstrukce umožňuje odlišení od okolního terénu, není demontovatelný, pouze lze provést jeho demolici, jíž by však nedošlo k znehodnocení pozemku. Při právním hodnocení věci odkázal na ustanovení § 30 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, jakož i na judikaturu k této problematice, zejména potom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2462/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005 a dovodil, že nebyla-li platnost veřejné dražby zpochybněna, nabyl žalovaný vlastnické právo originárním způsobem a jeho vlastnictví je „nesporné a nezpochybnitelné“. Dále dospěl k závěru, že silážní žlab je s ohledem na skutkové okolnosti, zjištěné znaleckým posudkem, samostatnou věcí, nikoliv součástí pozemku, kde je umístěn, jak tvrdili žalobci.

Po odvolání žalobců Krajský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 2. 8. 2018, č. j. 38 Co 218/2017-108, připustil, aby namísto dosavadních žalobců L. Ch. a J. Š. vstoupil do řízení pan M. Š., a usnesením vyhlášeným u jednání dne 20. 9. 2018 připustil změnu žaloby, reagující na změnu okruhu účastníků, a rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 38 Co 218/2017-115, rozhodl tak, že se „zamítá návrh na určení, že žalobce je vlastníkem silážního žlabu, který tvoří součást pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY“ a dále rozhodl tak, že zavázal žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 600 Kč a náklady, které nesl stát, ve výši 551 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo náhrady nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „…vzhledem k tomu, že v daném případě neplatnost veřejné dobrovolné dražby, provedené dne 15. 3. 2005, při níž byl žalovaným vydražen silážní žlab, kdy určení vlastnického práva k tomuto žlabu je předmětem tohoto řízení, nebyla určena pravomocným rozhodnutím soudu vydaným podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, je – aniž by musely a mohly být řešeny další právní otázky účastníky nastolené - nepochybné, že se žalobce v projednávané věci nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k tomuto silážnímu žlabu. Nemůže-li být totiž nyní posuzována otázka platnosti veřejné dobrovolné dražby, provedené dne 15. 3. 2005, znamená to mj., že její výsledek (vlastnictví žalovaného jako vydražitele) nemůže být v projednávané věci zpochybněn, a žaloba již z toho důvodu nemůže být důvodná (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 718/2007)…“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Tuto otázku spatřuje žalobce v tom, zda je možno ve veřejné dražbě, prováděné dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, prodat samostatně součást věci. Přípustnost dovolání spatřuje také v tom, že závěr odvolacího soudu o tom, že není oprávněn zabývat se otázkou, zda sporný žlab je či není součástí pozemku, s odkazem na nepřezkoumatelnost výsledku veřejné dlažby, je v rozporu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3270/2016. Dovolatel je přesvědčen, že předmětem prodeje ve veřejné dražbě mohou být pouze ty objekty, které jsou způsobilé být předmětem vlastnického práva. Součást věci je neoddělitelná, jako taková nemůže být samostatným předmětem vlastnického práva, a proto nemůže být ani předmětem prodeje ve veřejné dražbě. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel také v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti závěrů veřejné dražby, aniž se zabýval otázkou, zda vůbec o veřejnou dražbu šlo. Ke dni pořádání dražby nebyl její navrhovatel vlastníkem pozemků, na kterém se sporný žlab nacházel, nemohl tedy osvědčit své vlastnictví ke spornému žlabu, byl-li tento součástí pozemku a s ohledem na závěry citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3270/2016, potom jednání dražebníka nelze za veřejnou dražbu považovat. S ohledem na citované závěry měl dle názoru dovolatele odvolací soud nejdříve vyřešit otázku, zda sporný žlab byl či nebyl ke dni pořádání dražby součástí pozemku, což neučinil a věc tak v důsledku nesprávně právně posoudil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalovaný v písemném vyjádření zpochybnil včasnost podaného dovolání, zopakoval, že nemovitosti nabyl ve veřejné dobrovolné dražbě, že platnost této dražby nebyla nikým v zákonné lhůtě napadena, že to byl i žalobce, který se této dražby neúspěšně jako dražitel zúčastnil, stejně jako žalovaný vydražil celou řadu staveb, které byly postaveny na pozemcích jiného vlastníka, ke zpochybnění vlastnictví došlo po více jak 14 letech po provedené dražbě.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po dni 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena, a to otázky „zda je možno ve veřejné dobrovolné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, prodat samostatně součást věci“, pak přehlíží, že odvolací soud na zjištění, že v dražbě došlo k vydražení součásti věci, své rozhodnutí nezaložil. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Namítá-li však, že rozhodnutí odvolacího soudu je odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3270/2016, pak sice odkaz na citované rozhodnutí není zvolen zcela přiléhavě, neboť se jedná o usnesení o odmítnutí dovolání a které je tak derivátem rozhodnutí jiných, řešících nastolenou problematiku meritorně, zejména tedy rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, avšak jeho námitka, za jakých okolností lze zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražby v situaci, kdy je tvrzeno, že navrhovateli dražby nesvědčilo vlastnické právo k předmětu dražbě, resp. jiné, zákonem stanovené, oprávnění k předmětu dražby, přípustnost dovolání zakládá, neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil rozdílně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že veřejná dobrovolná dražba, při níž byly vydraženy předmětné nemovitosti, byla (měla být) provedena dne 15. 3. 2005 - zejména podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 257/2004 Sb., tedy ve znění účinném do 10. 5. 2005 (dále jen "zákon o veřejných dražbách").

Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách pro účely tohoto zákona se rozumí dražbou veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání.

Podle ustanovení § 2 písm. b) zákona o veřejných dražbách pro účely tohoto zákona se rozumí navrhovatelem veřejné dražby osoba, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhuje provedení dražby.

Podle ustanovení § 2 písm. e) část věty před středníkem zákona o veřejných dražbách pro účely tohoto zákona se dražebníkem rozumí osoba, která organizuje dražbu a má k tomu příslušné živnostenské oprávnění.

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejných dražbách veřejnou dobrovolnou dražbou je dražba prováděná na návrh vlastníka.

Podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu.

Nejvyšší soud se k problematice, za jakých okolností lze zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách), vyjadřoval vícekrát. V rozsudku ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 77/2010, dovodil, že vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem. V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 148/2011, dovodil, že pouze v případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud tedy vyslovil a odůvodnil závěr, že zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě, lze za kumulativního splnění dvou podmínek, a to jednak průkazu, že skutečně navrhovateli dražby nesvědčilo vlastnické právo k předmětu dražby, resp. jiné, zákonem stanovené, oprávnění k předmětu dražby a jednak, že uvedenou skutečnost mohl dražebník při uzavírání smlouvy o provedení dražby při běžné opatrnosti zjistit.

Z obsahu spisu vyplývá, a uvedené též správně reflektuje i soud prvního stupně, že žalobce zpochybňuje nabývací titul žalovaného (kdy skutečně, jak správně dovodily oba soudy, jde o originární nabývací titul – srovnej např. závěry, učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007 a další) tím, že k výsledku veřejné dobrovolné dražby, kterým bylo nabytí vlastnického práva žalovaným ke sporné věci, nelze přihlížet, neboť navrhovatel dražby nebyl vlastníkem dražené věci, resp. mu nesvědčilo jiné zákonné oprávnění prostřednictvím veřejné dobrovolné dražby věc zcizit. Je tak zřejmé, že žalobce se snaží prosadit právě tu výjimku z jinak obecně judikovaného závěru o nenapadnutelnosti nabývacího titulu, jenž žalovanému svědčí.

K první podmínce výčtu shora uvedeného žalobce tvrdí, že předmětný silážní žlab je „součástí pozemku“, na němž je umístěn, dovolávaje se závěrů, které učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Žalobce při žalobní argumentaci sice přehlédl, že uvedený rozsudek neřeší tuto problematiku universálně, nýbrž připouští i možnost jiného řešení v závislosti na konkrétních skutkových podmínkách, což následně bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, přičemž tyto podmínky žalobce dokonce samostatně netvrdil. Dokazováním znaleckým posudkem v řízení před soudem prvního stupně (sice provedeným v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu; k otázce, za jakých okolností lze nahradit povinnost tvrzení odkazem na důkaz, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007) byl však určitý skutkový stav k problematice, zda skutečně navrhovateli dražby svědčilo či nesvědčilo vlastnické právo k předmětu dražby, resp., zda mu svědčilo či nesvědčilo jiné, zákonem stanovené, oprávnění k předmětu dražby, tedy k problematice charakteru sporného silážního žlabu jakožto věci samostatné či jakožto součásti věci, a tudíž k problematice ve světle shora uvedených rozhodnutí významné ke správnému posouzení věci, nakonec zjištěn (srovnej závěry na straně páté, první odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud však, v rozporu se shora zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, tuto otázku, nastolenou soudem prvního stupně, jakož i odvolatelem, který zejména právní závěry soudu prvního stupně o charakteru žlabu jakožto samostatné věci v odvolání činil spornými, ve svém rozhodnutí, vycházeje z nesprávného právního názoru, vyjádřeného v bodu 9. dovoláním napadeného rozhodnutí („…v daném případě neplatnost veřejné dobrovolné dražby, provedené dne 15. 3. 2005, při níž byl žalovaným vydražen silážní žlab, kdy určení vlastnického práva k tomuto žlabu je předmětem tohoto řízení, nebyla určena pravomocným rozhodnutím soudu vydaným podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, je – aniž by musely a mohly být řešeny další právní otázky účastníky nastolené - nepochybné, že se žalobce v projednávané věci nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k tomuto silážnímu žlabu…“), neřešil; za této situace je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. 4. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu