Rozhodnutí NS

6 Tdo 1264/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:6 Tdo 1264/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1264.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1264/2018-76


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j. 6 To 17/2018-3550, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j. 6 To 17/2018-3550, byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně J. Š. ve výroku o trestech [(dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), rovněž i ohledně spoluobviněného A. K. S.] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017, č. j. 40 T 4/2015-3371, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, když výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. [spoluobviněný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedno a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu 10 let], a nově bylo odvolacím soudem podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou [spoluobviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let] a odvolání obviněného J. Š. a A. K. S. byla odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuta. [Rozsudkem soudu prvního stupně bod B) byli obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako dílčí útok zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V návaznosti na tento výrok byla poškozená společnost podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních].

I.
Dovolání a vyjádření k němu

2) Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j. 6 To 17/2018-3550, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného podmínky vymezené pro použití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou naplněny tím, že se „Vrchní soud v Praze dostatečně nevypořádal s námitkami obhajoby spočívajícími v absenci subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu a stejně jako Městský soud v Praze na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému posouzení skutku, jelikož skutkový stav, který Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze zjistily, nenaplňuje znaky trestného činu podle ust. § 209 odst. 5 tr. zákoníku“. V následující části dovolání poukazuje na to, že skutková zjištění postrádají závěry (neboť soudy toto nezjišťovaly), co bylo přesně náplní pracovní činnosti obviněného, kdo byl jeho zaměstnavatel, případně kdo za zaměstnavatele jednal, podrobnější indikace odesílatele e-mailu, rovněž nebylo bráno v úvahu, že obviněný nikdy přímo nerozhodoval o zásadních věcech týkajících se sjednaných úvěrů, že mělo být bráno v úvahu, že žádal o sdělení (e-mailem) co se děje, že situace ve společnosti je na hraně únosnosti a byl ujištěn, že vše je v naprostém pořádku atd. Tyto, podle mínění obviněného, nezodpovězené otázky, považuje za zásadní pro posouzení, zda někdy překročil svoji pracovní pravomoc. Vzhledem k tomu že z provedených důkazů je zřejmé, že před 24. 5. 2011 případně před 30. 5. 2011, tedy daty, kdy do společnosti byl doručen e-mail z Polska s oznámením o problémech s financováním, tyto skutečnosti vědět nemohl, nelze hovořit o nedbalostním zavinění. Dále argumentuje tím, že pokud by dovolací soud neakceptoval jeho výhrady ke skutkovému zjištění, pak je třeba se zabývat přiměřeností jemu uloženého trestu. Je toho názoru, že výše a druh uloženého trestu Městským soudem v Praze plně reflektuje okolnosti případu i jeho poměry a tomu odpovídalo také obsáhlé dokazování před soudem prvního stupně, přičemž sám spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, z trestné činnosti neměl žádný prospěch, snažil se o kontaktování odpovědných osob v Polsku, vedl a vede řádný život. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Městskému soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.

3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud alespoň některé z námitek obviněného bude dovolací soud považovat za námitky právní. V dovolání poukázal na to, že v době, kdy obviněný s klienty společnosti jednal a požadoval po nich složení akontací, byl s nesplněním závazků ze strany společnosti a způsobení škody poškozeným alespoň srozuměn, což je mj. zřejmé i ze skutečnosti, že společnost by musela disponovat částkou nejméně 795.429.000 Kč, kterou neměla (přitom sám věděl, že na účtě společnosti žádné vyšší částky nejsou). Poukazuje rovněž na to, že znakem trestného činu podvodu je obohacení „sebe nebo jiného“ a není tudíž rozhodné, zda výtěžkem z trestné činnosti sám disponoval. Pokud jde o výhrady obviněného k uloženému trestu, státní zástupce shrnul, že uplatněnými námitkami nebyl dovolací důvod naplněn, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přípustného druhu trestu.
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
    5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

    7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    III.
    Důvodnost dovolání

    8) Z dovolací argumentace obviněného vyplývá, že tento sice poukazuje na to, že byly splněny podmínky pro podání dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které stanoví, že dovolání s odkazem na uvedený dovolací důvod lze podat pouze za situace, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení“, avšak sám v dovolání poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze se dostatečně nevypořádal s námitkami obhajoby spočívajícími v absenci subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu, aby následně, jak je shora popsáno (viz bod 2) rozvedl, v čem spatřuje nesprávnost závěrů soudu prvního i druhého stupně. Jestliže obviněný tvrdí, že se soudy „dostatečně nevypořádaly s námitkami obhajoby spočívajícími v absenci subjektivní stránky trestného činu“, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že sám obviněný nevznáší žádné námitky k nesprávnému právnímu posouzení skutku (jak vymezuje zákon), ale námitky vznáší k rozsahu shromážděných důkazů, který považuje za nedostatečný – viz jeho tvrzení o nutnosti zjištění podrobnější identifikace odesílatele e-mailu, zjištění co bylo předmětem pracovní smlouvy atd. (viz bod 2) a nesprávnému hodnocení důkazů - viz jeho tvrzení, že před 24. 5. 2011 případně před 30. 5. 2011, do dne, kdy byl do společnosti doručen e-mail z Polska s oznámením o problémech s financováním, tyto skutečnosti nemohl vědět, a nemohl z ničeho dovodit (viz bod 2).

    9) Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání a že dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

    10) V reakci na výše uvedené (mj. též bod 9) ve vztahu k tvrzení obviněného o nutnosti doplnění dokazování o jím požadované důkazy, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS 532/01 mj. zmínil, že není nutno reagovat na námitky, které nejsou z hlediska projednávané věci relevantní a smysluplné, případně rozhodnutí IV. ÚS 134/12, kde mj. bylo zmíněno, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu věci. Z pohledu Nejvyššího soudu nelze soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu vytýkat obviněným tvrzené nedostatky, které podle jeho mínění ovlivnily zjištění skutkového stavu věci. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že by soudy důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněného a nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce subjektivní stránky trestného činu [což je opět otázka procesní, která se váže na znění § 2 odst. 5, 6 tr. ř.]. Nejvyšší soud musí naopak konstatovat, že rozhodnutí, resp. odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.

    11) V souvislosti s výše uvedeným a reakcí na námitku obviněného, že před 24. 5. 2011 případně před 30. 5. 2011, do dne, kdy byl do společnosti doručen e-mail z Polska s oznámením o problémech s financováním, tyto skutečnosti nemohl vědět, a nemohl z ničeho dovodit, musí Nejvyšší soud konstatovat, že z popisu skutku jednoznačně vyplývá, kdy byla společnost alivio investment cz s.r.o. založena, jaký byl její předmět podnikání, kdo se na její činnosti podílel a jaké činnosti v rámci této společnosti prováděl (vesměs se jednalo o činnost od 9. 7. 2010 do června 2011) obviněný. Ten však patrně záměrně přehlíží další část skutkového zjištění, které se váže právě k subjektivní stránce trestného činu, kterým byl uznán vinným, kde pod body A 1-20) jsou detailně popsány jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu podvodu s tím, že podvodné jednání počíná sice březnem 2011, ale současně také obsahuje zjištění, že „aby vytvořili zdání důvěryhodnosti…, navenek prezentovali schopnost společnosti dostát závazkům, ačkoliv společnost nedisponovala potřebnými zdroji k jejich plnění… a zároveň předstírali …atd.“, čímž soud prvního stupně dostatečným způsobem (viz popis skutku) vyjádřil uvádění poškozených v omyl obviněným, přičemž z výpovědí např. svědkyň Č. a V. vyplynulo, že již v březnu 2011 se projevovaly problémy společnosti pokrýt náklady vlastního provozu. Obviněný rovněž přehlíží ve vztahu k subjektivní stránce např. ty skutečnosti, které soud prvního stupně zdůraznil v odůvodnění svého rozsudku, „že žádali přednostní splacení akontací, případně je urgovali, poškozené ujišťovali, že jejich společnost splní své závazky plynoucí ze smluv, předstírali [myšleno obviněný a spoluobviněný A. K. S.], že společnost má k jejich splacení zajištěné zdroje, ačkoli to nebyla pravda“, přitom neměli žádný doklad, který by skutečnosti, které poškozeným uváděli měli k dispozici, a pokud měli mít zajištěné krytí finančních prostředků u bank, sám obviněný připustil, že žádná jednání s bankami se neuskutečnila, a pokud dostával výpisy z účtů bankovní společnosti alivio investment cz s.r.o., viděl, že na nich nejsou deponovány žádné větší finanční obnosy. Nepřímo podvodné jednání obviněného vyplývá mj. i z toho, že poté co došlo k vylákání a poškozenými uhrazení akontací, již nečinili žádné další kroky k dotažení obchodních případů, které garantovali. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zejména str. 76-83. K námitkám obsahově shodným s těmi, které jsou uplatněny v dovolání, se vyjadřoval již soud druhého stupně v bodech 28-29, přičemž s jeho závěry, které jsou v souladu se závěry skutkových zjištění soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy nižších stupňů se dostatečným a přesvědčivým způsobem rovněž vyjádřily k postavení obviněného ve společnosti alivio investment cz s.r.o. a jeho tvrzení, že pouze slepě plnil příkazy někoho (bod 28 rozsudku soudu druhého stupně, str. 78-80 rozsudku soudu prvního stupně).

    12) Ve vztahu k předmětné trestné činnosti a obviněným uplatněné obhajobě ohledně nedostatečného zjištění, co bylo přesně jeho náplní práce, kdo byl jeho zaměstnavatelem, podrobnější identifikace odesílatele e-mailu, považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že dle jeho názoru se také výše zmíněnými skutečnostmi soudy nižších stupňů zabývaly a ve svých rozhodnutích své závěry také dostatečně odůvodnily. Obviněný Š. např. uvedl, že osobou, která jej úkolovala (kterou se nepodařilo ztotožnit) se v e-mailové korespondenci podepisovala jako „S. M.“, přičemž tento obviněný uvedl, že pouze s touto osobou komunikoval, ale nikdy se s ní nesetkal. Oproti tomu spoluobviněný A. K. S. měl být s touto osobou průběžně v kontaktu a v průběhu hlavního líčení tuto osobu ztotožnil právě s obviněným Š. Soud prvního stupně se otázkou, kdo koho úkoloval – zda to mohli být navzájem spoluobvinění, jak by také z jejich výpovědí vyplývalo - velmi podrobně zabýval a rozvedl své úvahy k závěru, že „oba obvinění byli v posuzovaných případech instruováni někým, kdo vše skrytě organizoval“ (viz str. 82-83 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně na obdobně formulovanou námitku obviněného [stejně jako na další v odvolání uplatněné námitky, vesměs totožné s námitkami uplatněnými v dovolání] reagoval (viz str. 11-12 jeho rozsudku) a uvedl, že sice obhajoba obviněného Š., že byl veden osobami, které označoval jako K. a M., nebyla vyvrácena, stejně tak však nemohla být nijak ověřena ani možnost, že za předmětnou trestnou činností stojí právě obviněný Š. Právě ze skutečností, že svědci ve svých výpovědích popisovali jednání obviněného (Š.) jako jednání standardního manažera a neměli pochybnosti o jeho schopnostech, dále že zvládl obstarat založení firmy a tato činila zdání fungující firmy, byly okolnosti, pro které soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že by byl natolik naivní, aby slepě plnil příkazy někoho, s nímž neměl ani uzavřenou zpočátku smlouvu atd. S ohledem na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů, dospěly soudy rovněž ke správnému závěru o úmyslném jednání obviněného. K otázce úmyslu je potřebné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně § 15 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

    13) Nejvyšší soud musí ve vztahu k výše uvedenému okruhu námitek mj. konstatovat, že pokud se obviněný aktivně zapojil do „podnikatelských aktivit“, byl v pozici jejího obchodního ředitele s plnou mocí za společnost alivio investment cz s.r.o. jednat navenek, po klientech požadoval přednostní úhrady akontací, ujišťoval poškozené o splnění závazků ze strany společnosti alivio investment cz s.r.o., přestože věděl, že na jejich úhradu nemá společnost prostředky [neviděl žádnou smlouvu s bankou, neúčastnil se jednání s bankami, viděl, že na účtech společnosti nejsou deponovány finanční prostředky atd. věděl o finančních problémech – viz svědkyně Č. a V. (bod 10)], a závěry soudů nižších stupňů se snaží zpochybnit tvrzením o nedostatcích v provedeném dokazování a hodnocení důkazů (viz shora bod 2), pak ani tvrzení, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, nelze považovat za námitku právní, byť otázka úmyslu je hmotně právním pojmem, neboť obviněným je otázka úmyslu vázána právě na nedostatky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud však musí uvést, že dokazování, které bylo provedeno soudy nižších stupňů k otázce prokázání úmyslného zavinění obviněného považuje za dostatečné. Přitom je nutno zdůraznit, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (stejně jako rozsudku soudu druhého stupně) je jasné, logické a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů v neprospěch obviněného [tato skutečnost je zřejmá již např. z té skutečnosti, že soudy konstatovaly, že provedené důkazy neumožňují učinit závěr, že obviněný patřil mezi organizátory trestné činnosti či závěr vedoucí soud prvního stupně k vyhlášení zprošťujícího rozsudku ohledně dílčího útoku zločinu podvodu]. Mylné je rovněž tvrzení obviněného, že až od doručení e-mailu z Polska (květen 2011), kdy byl informován o problémech s financováním ve společnosti, by bylo možno odvíjet jeho eventuální odpovědnost, a do uvedené doby nelze proto hovořit o jeho nedbalostním zavinění, neboť přehlíží např. soudem prvního stupně (viz též shora bod 10) zmiňovanou skutečnost, že ve společnosti alivio investment cz s.r.o. se finanční problémy projevovaly již v březnu 2011.

    14) Přestože na obsahově shodné námitky bylo již reagováno soudy nižších stupňů a postačovalo by odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., považoval Nejvyšší soud za vhodné, alespoň stručně se k námitkám obviněného vyjádřit, přestože šlo, jak bylo výše rozvedeno, o námitky skutkové. V souvislosti s posuzováním pravé podstaty dovolání nelze přehlédnout usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

    15) Poslední výhrada obviněného spočívala v tom, že pokud by dovolací soud nesdílel námitky obhajoby, kdy nesouhlasí se závěry nižších soudů ohledně jimi zjištěného skutkového stavu, který nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, pak je přesvědčen, že uložený trest co do své výše a druhu nereflektuje okolnosti případu a poměry na straně pachatele. V této souvislosti poukazuje na svoji spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, snahu o kontaktování odpovědných osob v Polsku, snahu ukončit pracovní činnost, okolnost, že nedostal za poslední měsíce zaplaceno, že neprofitoval na trestné činnosti a vedl před spácháním trestné činnosti i nyní řádný život.

    16) V souvislosti s výše uplatněnou námitkou je nezbytné uvést, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na tento dovolací důvod musí Nejvyšší soud uvést, že námitky obviněným uplatněné nelze pod výše uvedený dovolací důvod podřadit, což mj. vyplývá také z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., neboť obviněnému nebyl ukládán souhrnný, úhrnný nebo společný trest, čímž by bylo odůvodněno použití zmíněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit obviněného, že ani v případě, že by uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo by možno jeho námitkám vyhovět s ohledem na výše zmíněné rozhodnutí [rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.], a to z níže uvedených důvodů. Zákon jednoznačně stanoví, že tento dovolací důvod lze použít pouze za situace, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z rozsudku, který je napaden dovoláním je nesporné, že obviněnému bylo možno za trestný čin, kterým byl uznán vinným uložit trest odnětí svobody ve výměře od pěti do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit a tento trest byl uložen v rámci trestní sazby, tudíž rovněž v souladu se zákonem [viz též bod 40-42) rozsudku odvolacího soudu]. Uvedený závěr je plně v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.


    17) Vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny tytéž námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

    18) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného, nebylo důvodu rozhodovat o jeho žádosti o odklad výkonu rozhodnutí.

    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

        přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 23. 10. 2018
    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu