Rozhodnutí NS

8 Tdo 846/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Nové složení senátu (§ 262 tr. ř.)
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/08/2018
Spisová značka:8 Tdo 846/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.846.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 262 tr. ř.
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 846/2018-37


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 5 To 249/2017, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 194/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 70 T 194/2012, byl obviněný P. F. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 25. 12. 2011 v době od 23.20 hodin do 23.30 hodin v O.– M. O., na ulici S., po předchozím dotazu, kdo je P. S., ihned fyzicky napadl poškozeného P. Š., a to tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do oblasti obličeje, kdy v důsledku těchto úderů poškozený upadl na betonovou zem, kde se udeřil do hlavy, čímž utrpěl zlomeninu čelní kosti zasahující až do oblasti frontálního sinu a sagitálního švu, s drobným zakrvácením do oblasti mezimozkové hemisféry, s drobnými kontuzními ložisky frontobasálními rovněž s prokrvácením a dalším ložiskem v oblasti spánkového laloku vlevo, což si vyžádalo hospitalizaci v Městské nemocnici O. v době od 26. 12. 2011 do 30. 12. 2011 a následnou dobu léčení v trvání čtyř týdnů, kdy bylo pouze dílem šťastné náhody, že nedošlo ke zranění závažnějšímu, například ke zhmoždění mozku většího rozsahu, krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou, kterážto poranění by naplňovala kritéria poškození důležitého orgánu, obviněný dále bezprostředně po tomto útoku verbálně napadl i poškozeného P. S., na kterého opakovaně křičel: „Já Tě zabiju!“ a „P. S., jestli přijedeš do O., tak Tě zabiju!“, což vzhledem k agresivitě a předcházejícímu útoku vzbudilo u poškozeného důvodnou obavu o život a zdraví.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
    3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 5 To 249/2017, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku soudu prvního stupně výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn.
      II. Dovolání obviněného

      4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti všem výrokům napadeného rozsudku a vytýkal, že ve věci rozhodl nezákonný soudce a že soudy nesprávně rozhodly o jeho vině.
        5. Většina výhrad obviněného směřovala proti tomu, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byla jeho věc rozhodnuta nezákonným soudcem, protože, když soud prvního stupně čtyřikrát (viz rozsudky ze dne 8. 1. 2014, č. j. 70 T 194/2012-244, ze dne 16. 7. 2014, čj. 70 T 194/2012-338, ze dne 14. 1. 2015, č. j. 70 T 194/2012-380, a ze dne 2. 12. 2015, č. j. 70 T 194/2012-449) vydal zprošťující rozsudek, odvolací soud tyto rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil a vrátil soudu prvního stupně zpět, a naposledy tak učinil za využití § 262 tr. ř. a věc přikázal rozhodnout v jiném složení senátu (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 61/2016-468). V postupu podle § 262 tr. ř. obviněný shledal porušení pravidel zákonného soudce, neboť věc nelze odejmout zákonnému soudci jen proto, že nehodnotil důkazy podle představy odvolacího soudu.
          6. Podle obviněného bylo v kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 61/2016-468 je alibisticky uvedeno, že okresnímu soudu závazné pokyny k tomu, jak má hodnotit důkazy, nedává, ačkoliv z jiných jeho rozhodnutí, zejména z usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 To 68/2014-292, a ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 68/2014-468, vyplynulo, že nalézacímu soudu předkládal svou vlastní verzi hodnocení důkazů, čímž nezákonně zasáhl do jeho rozhodovací činnosti a nedal mu žádný prostor pro jiné hodnocení. Přitom soud prvního stupně v řízení provedené důkazy posuzoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů při respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti trestného řízení a své úvahy v odůvodnění logicky odůvodnil. Nebyl proto zákonný podklad pro zrušení jednotlivých zprošťujících rozsudků. Postupy soudu prvního stupně nebyly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, ani nešlo o případ, že by soud některé z důkazů pominul.
            7. Přestože soud prvního stupně odmítl převzít hodnocení důkazů uložené odvolacím soudem, a na provedeném hodnocení setrval, své úvahy logicky a přesvědčivě odůvodnil použitím zásady in dubio pro reo, neboť shledal pochybnosti o vině obviněného, nebylo možné mít proti tomuto jeho postupu odvolacím soudem uvedené výhrady. Odvolací soud, vědom si toho, že ve věci nemůže nad obviněným vynést odsuzující rozsudek, nezákonně věc přikázal projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
              8. Obviněný dále poukázal na to, jak odvolací soud svou pravomoc přestoupil, když v usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 61/2016-468, usvědčující výpověď P. S. považoval za věrohodnou a zdůrazňoval, že v případě použití tzv. stříbrného boxeru šlo jen o domněnku nebo že postupně se zpřesňující výpovědi nemají na jeho věrohodnost žádný vliv, byť tento svědek ke druhému pachateli, který se měl nacházet na místě samém, neuvedl žádný bližší popis, ačkoliv ho vnímal po stejnou dobu a za stejných světelných podmínek jako prvního pachatele, za kterého označil obviněného, jehož popis uvedl až s odstupem několika měsíců. Záměrně se nezabýval motivem svědka P. S. ke křivému obvinění a vadně posuzoval jeho výpověď. Pokud tvrdil, že poškozený měl být v kontaktu s F., nemá tento závěr podklad v provedeném dokazování, jelikož SMS, z nichž odvolací soud vycházel, byly staršího data. Naopak obviněný věděl, že jeho současná manželka nemá zájem udržovat kontakt s poškozeným. Ani nahodilá SMS, kterou svědek P. S. manželce obviněného v době Vánoc 2011 zaslal, nevypovídá o tom, že by ona se svědkem P. S. jakýkoliv kontakt udržovala. Proto i motiv, který odvolací soud na straně obviněného dovodil, je vyloučen, a jedná se o pouhou spekulaci. Rovněž v usnesení ze dne 25. 6. 2015, č. j. 5 To 98/2015-417, obviněný považoval pokyny odvolacího soudu za nezákonné, pokud vytýkal předchozímu rozsudku soudu prvního stupně, k jakým okolnostem při hodnocení výpovědi poškozeného P. S. nepřihlížel.
                9. Způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s vadami v rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný považoval za vlastní ničím neprokázané úvahy odvolacího soudu, neboť nebylo důkazy doloženo, že obviněný musel znát automobil P. S., i to, že si ho spletl s poškozeným P. Š. Naopak poškozenému byla podoba svědka P. S. z fotografií dobře známa, i to, že byl s P. Š. nezaměnitelný. Spekulací byla i identifikace vozidla poškozeného, kterou mohla poskytnout sestra manželky obviněného I. K., která však svědka P. S. znala pouze z vyprávění své sestry a jeho vozidlo nikdy neviděla.
                  10. Podle obviněného odvolací soud vyslovil závazný právní názor, jak má soud prvního stupně hodnotit jediný usvědčující důkaz, tj. výpověď P. S., a uložil mu, že je nutné ji posuzovat jako věrohodnou a vynést odsuzující rozsudek. Když tento nezákonný postup soud prvního stupně odmítl, přistoupil odvolací soud k tomu, že příslušnému senátu věc odňal a přikázal, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce i odnětí práva na odvolání, když o výroku o vině bylo v podstatě rozhodnuto odvolacím soudem, neboť pokud nový soud prvního stupně „vyhověl“ požadavkům odvolacího soudu, byla možnost podat odvolání pouze formálním právem, a bylo zřejmé, že odsuzující rozsudek bude ve výroku o vině odvolacím soudem potvrzen. Takový postup podle § 262 tr. ř. byl v rozporu se zákonem a rovněž i s ústavním pořádkem, zejména s článkem 38 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
                    11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to v důsledku výše pospaných závažných procesních vad spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně v novém složení hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch obviněného, nedostatečně se vypořádal s jeho obhajobou a především s rozpornou výpovědi svědka P. S. Zároveň oba soudy nepřihlédly k závažným procesním vadám v přípravném řízení, v důsledku nichž nebyla věc řádně objasněna, protože nebyl vyžádán kamerový záznam z ulic S., N. a blízkého okolí, ani nebyly zjišťovány údaje o telekomunikačním provozu, přičemž pokud by byly tyto důkazy v řízení včas zajištěny, vedly by k nezpochybnitelnému závěru, že se obviněný na inkriminovaném místě předmětného dne nenacházel a že se vytýkaného jednání nedopustil.
                      12. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 5 To 249/2017, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
                        13. K dovolání obviněného státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že obdobnými námitkami obviněného se zabývaly opakovaně oba soudy. Poukázala na to, že v rámci výhrad proti nezákonnému soudci obviněný vytýkal vady jiného než konečného rozhodnutí, neboť usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 61/2016, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 70 T 194/2012, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu s použitím § 262 tr. ř., nebylo rozhodnutím, jímž by byla věc skončena.
                          14. Výhradám obviněného proti nesprávnému hodnocení důkazů státní zástupkyně nepřisvědčila, protože výpověď svědka P. S. nebyla jediným usvědčujícím důkazem, když byla podpořena výpovědí poškozeného P. Š., který do okamžiku amnézie, co do podstatných okolností v průběhu události vypovídal shodně. Obsah rekognice s P. S. označila za přesvědčivý a poukázala na logické úvahy soudu prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku. Rovněž zmínila, že se obviněný v dovolání zabýval výlučně otázkami skutkovými, protože soudům vytýkal nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, s čímž se však neztotožnila, protože závěry soudů považovala náležitě podepřené výsledky provedeného dokazování a zcela vystihující použitou právní kvalifikaci. V podrobnostech odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody vyjádřené v dovolání nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, nekorespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
                            15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.

                            III. Přípustnost dovolání

                            16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
                              IV. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
                                17. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný považoval za nezákonného soudce senát, jenž vydal nyní přezkoumávané rozhodnutí, neboť rozhodoval ve věci poté, co odvolací soud ve svém čtvrtém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 61/2016-468, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2015, č. j. 70 T 194/2012-449, jímž byl obviněný již počtvrté zproštěn obžaloby, a přitom, když věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

                                18. K takto vzneseným námitkám je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena [srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)].
                                  19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. garantující zásadu zákonného soudce a soudního rozhodování obsahuje dvě alternativy, z nichž první, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, na projednávaný případ nedopadá. S ohledem na námitky obviněného jej lze spatřovat naplněným v podmínce, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, což je situace, která obecně nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“). O takovou situaci se jedná v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí č. 36/2012 –II. Sb. rozh. tr.). Porušení uvedené zásady může také nastat, pokud odvolací soud postupoval podle § 262 tr. ř., avšak nedodržel všechna kritéria tohoto ustanovení, protože i tehdy se jedná o porušení zásady zákonného soudce. K tomu lze připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále "ESLP") také klade velký důraz na nezávislost soudců, kterou chápe nejen jako nezávislost na moci výkonné a jiných subjektech stojících mimo soudcovský stav (tzv. externí nezávislost soudce), ale rovněž jako nezávislost na soudních funkcionářích a jiných subjektech uvnitř soudcovského stavu - tzv. interní nezávislost soudce (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2008 ve věci M. proti Rusku, č. i 62936/00, body 176-185; rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2009 ve věci P.-T. proti Chorvatsku, č. 24810/06, bod 89; rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci M. E. K. proti Maďarsku, č. stížnosti 57774/13, bod 58). Judikatura ESLP zákonný podklad samotné existence soudu se vztahuje také na složení soudu rozhodujícího v konkrétní věci (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1996 ve věci B. proti Rakousku, č. 17358/90, bod 29). Pojem "zákon" ve smyslu tohoto ustanovení tedy nezahrnuje jen legislativu týkající se ustanovování a pravomoci soudních orgánů, ale také další normy vnitrostátního práva, jejichž porušení vede k tomu, že je účast soudce či soudců na rozhodování považována za nezákonnou. Jde zejména o normy týkající se mandátu soudců, neslučitelnosti funkcí a podjatosti (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 2002 ve věci L. proti Lotyšsku, č. 58442/00, bod 114), a z judikatury ESLP vyplývá, že sem lze zařadit i ustanovení § 262 tr. ř. (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 18. 3. 2003 ve věci K. proti České republice, č. 4947699).
                                    20. Obdobnou zásadu vyjádřil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, v němž stanovil, že „Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka.“
                                      21. Jak uvedl Ústavní soud též v nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, (N 6/52 SbNU 57), prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. též nález ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).
                                        22. Ústavní soud ve své judikatuře [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. května 2009, sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle § 16 a násl. tr. ř. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. ř. a dále právě o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. ř. Rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), jako principu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [viz nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)]. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným, proto i postup podle § 262 věty první tr. ř. by měl být naprosto výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2317/2011.
                                          23. Na základě těchto závěrů je zřejmé, že jestliže obviněný v dovolání namítal vadný postup podle § 262 věta druhá tr. ř., jde o naplnění podmínek vyjádřených v druhé alternativě § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a tedy v této části dovolání uplatnil v souladu s dikcí uvedeného dovolacího důvodu. Je však třeba se zčásti ztotožnit s námitkou státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedenou v písemném vyjádření k dovolání, že se zmíněný nedostatek netýká přímo rozhodnutí, proti němuž dovolání obviněného směřuje, neboť tím je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 5 To 249/2017, ale předcházejícího usnesení tohoto soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 61/2016. I přesto Nejvyšší soud se zřetelem na zásadu, že je třeba vyloučit možné porušení zásad spravedlivého procesu, možnost porušení zásady zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny zkoumal, a posuzoval, zda obviněným namítaný postup byl v souladu se všemi pravidly stanovenými v § 262 tr. ř., a tedy proto i na podkladě této námitky obviněného hodnotil, zda je dovolání důvodné.
                                          V. Ke správnosti postupu podle § 262 tr. ř.
                                            24. Jak je uvedeno shora, nyní dovoláním napadenému rozhodnutí předcházely čtyři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy v neprospěch obviněného napadl státní zástupce odvoláním. Všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to s ohledem na postoj senátu Okresního soudu v Ostravě, který nerespektoval právní názor odvolacího soudu, pokud šlo o logičnost vyhodnocení důkazů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu učiněné usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 To 61/2016, Nejvyšší soud posuzoval se zřetelem na to, zda pro použití ustanovení § 262 tr. ř. byly důvody důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95).
                                              25. S ohledem na řešenou problematiku je potřebné provést rekapitulaci probíhajícího řízení. Prvním rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2014, č. j. 70 T 194/2012-244, byl obviněný P. F. v této trestní věci podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn, neboť podle soudu provedené důkazy neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o jeho vině, když proti němu svědčila toliko výpověď svědka P. S., kterou považoval za nevěrohodnou, neboť ta se v průběhu trestního řízení od trestního oznámení rozšiřovala a byla stále podrobnější, ačkoliv obecně mají svědci tendence zapomínat, dále nebyl svědek schopen popsat společníka pachatele, a jím tvrzená použití okovaných bot a boxeru byla vyvrácena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Důvodem bylo i to, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, a že obviněný nebyl schopen identifikovat auto svědka, že svědek znal podobu obviněného, a že naopak svědek mohl při rekognici využít znalost jeho podoby z Facebooku (č. l. 247). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 To 68/2014-292, z podnětu odvolání státní zástupkyně tento rozsudek zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí poté, co sám ve veřejném zasedání vyslechl jako svědka P. S., a za důvod, proč se s přezkoumávaným rozsudkem neztotožnil, mimo jiné označil i to, že vyhodnocení výpovědi svědka P. S. soudem prvního stupně bylo jednostranné bez toho, aby se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro posouzení věci. Poukázal i na to, že některé jeho závěry ani neměly oporu v důkazech provedených v hlavním líčení, a pokud se opíral o obsah trestního oznámení, nerespektoval, že jde o úkon, který není procesním důkazem v trestním řízení. Naopak odvolací soud zdůraznil splnění všech podmínek v rámci rekognice i okolnosti, za nichž svědek obviněného opakovaně poznal. Zmínil i nutnost posuzovat objektivně skutečnosti svědkem uváděné v tom kontextu, jak jsou sdělovány, a to např. ve vztahu k použití boxeru, o němž se svědek vyjádřil jako o své domněnce. Odvolací soud reagoval i na další skutečnosti, o které soud prvního stupně opíral svůj závěr o nevěrohodnosti jmenovaného svědka, tím, že vytýkal neúplnost jeho úvah a jejich vytržení ze vzájemných souvislostí nabízející se podle výsledků provedeného dokazování. Uložil mu proto, aby provedené důkazy opětovně posoudil z hlediska jejich věrohodnosti podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to na základě vyhodnocení obsahu každého důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy (viz strany 5 až 8 citovaného usnesení na č. l. 296 až 299).
                                                26. Okresní soud v Ostravě druhým rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 70 T 194/2012-338, opět obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. Zopakoval, svůj závěr o nevěrohodnosti svědka P. S. v zásadě se stejnými úvahami jako v přechozím rozhodnutí, a obhajobu obviněného považoval za nevyvrácenou. Tento rozsudek Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 5 To 389/2014-355, na podkladě odvolání státní zástupkyně zrušil, neboť rozvedl, že soud prvního stupně na učiněné výtky při hodnocení důkazů dostatečně nereagoval a hlouběji nepřihlédl, ani logicky nevysvětlil svůj myšlenkový postup, na základě kterého ke svým závěrům dospěl. Vytkl mu, že se při hodnocení věrohodnosti P. S. nezabýval výpovědí, kterou tento svědek učinil ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a v podstatě zopakoval své závěry učiněné v původním rozhodnutí. Zcela bez reakce podle odvolacího soudu zůstaly jeho výhrady týkající se identifikace dalších přítomných osob, vozidla P. S., lokalizace místa činu a světelných podmínek na místě činu a rovněž i shodnost výpovědi obou poškozených až do momentu ztráty paměti u P. Š. V rozsudku soudu prvního stupně absentovalo jakékoliv bližší hodnocení výpovědi svědkyně S. K. a H. F. (č. l. 357 až 359).
                                                  27. Na základě toho soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 70 T 194/2012-380, obviněného znovu obžaloby zprostil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí opět zmínil, že neshledal výpověď P. S. věrohodnou, neboť svou výpověď rozšiřoval, tvrdil, že pachatel použil boxer a okované boty a nebyla vyvrácena obhajoba obviněného ohledně fotografií obviněného i poškozeného. Uvedl, že proti obviněnému stojí pouze výpověď P. S. a výsledek rekognice z přípravného řízení. V jeho prospěch naopak svědčí výpověď S. K. a H. F. a závěry znaleckého posudku. Na výtky odvolacího soudu přímo nereagoval, své úvahy vyjádřil k námitkám státní zástupkyně, a dospěl ke stejným závěrům jako v předchozích rozhodnutích (č. l. 388 až 391). Krajský soud v Ostravě na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. 5 To 98/2015-417, sám ve veřejném zasedání vyslechl poškozeného P. Š., a opět soudu prvního stupně vytkl, že dostatečně nevyhodnotil ze všech hledisek výpověď svědka P. S., zejména ohledně podaného trestního oznámení, dále ohledně toho, že svědek obviněného neznal, že dával vědět svědkyni S. K., že v onu dobu bude v Ostravě, a že opakovaně označil obviněného jako pachatele při provedené rekognici, před níž byl vyslechnut a obviněného i přesně popsal. Okresnímu soudu též vytkl, že sám neuvedl žádné konkrétní poznatky, které by mohly jednoznačně věrohodnost svědka P. S. zpochybnit, když svědek netvrdil kategoricky, že pachatel měl boxer, ale vyslovil to pouze jako domněnku, a rozhodujícím faktorem je pro závěr o použití boxeru intenzita útoku, což znalec potvrdil. Poukázal na podstatné skutečnosti, které soud z jeho předchozích rozhodnutí nerespektoval, znovu zdůraznil dosavadní postoje svědka P. S., a naopak poukázal na selektivní přístup soudu prvního stupně k hodnocení jednotlivých výpovědí, který v rozporu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. shledal (č. l. 420 až 422).
                                                    28. Soud prvního stupně čtvrtým rozsudku ze dne 2. 12. 2015, č. j. 70 T 194/2012-449, obviněného znovu obžaloby zprostil podle § 226 písm. c) tr. ř. když pouze zopakoval své předchozí úvahy a závěry (srov. strany 13 až 15) a vyjádřil v bodech 1) až 8) se k výtkám odvolacího soudu tak, že je odmítl respektovat a držel se svých úvah, jak je prezentoval ve svých dřívějších rozsudcích v této věci (č. l. 453 verte až 456). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j, 5 To 61/2016-468, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, avšak již za použití § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V odůvodnění vysvětlil, že důvodem bylo, že soud prvního stupně na opakované výtky v předchozích kasačních rozhodnutích důsledně nereagoval, nezabýval se jimi, přehlížel názor krajského soudu a bez objektivního a kritického přístupu přejímal názory obhajoby, aniž by se důsledně řídil pravidly stanovenými nejen v jeho rozhodnutích, ale zejména v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a to opět se zcela konkrétními a jasnými důvody a výhradami, jimiž popsal, že soud prvního stupně se zásadním způsobem odchýlil od své povinnosti rozhodovat nestranně a objektivně. Za podstatné považoval, že se Okresní soud nevypořádal s výsledky rekognice, s motivem obviněného, výpovědí svědkyně S. K., s fotografií na Facebooku, a neakceptoval názor odvolacího soudu o nemožnosti použít trestní oznámení jako důkaz. V jeho postupu zjistil opakované nerespektování právního názoru odvolacího soudu, a proto s ohledem na všechny uvedené důvody shledal podmínky pro postup podle § 262 tr. ř., přičemž respektoval jeho výjimečnost (č. l. 472 až 476).
                                                      29. Na základě těchto skutečností, které vyplynuly z obsahu dříve v této věci vydaných rozhodnutí, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným namítaným postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení zásad plynoucích z ustanovení § 262 tr. ř., a proto nebylo možné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatovat, že by byly porušeny zásady na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny.
                                                        30. Nejvyšší soud shledal, že pokud odvolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j, 5 To 61/2016-468, rozsudek prvostupňového soudu zrušil (§ 258 tr. ř.) a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr. ř.), byl za daných okolností k takovému řešení věci oprávněn, a s ohledem na její stav již i povinen. Proto nepochybil, jestliže na základě ustanovení § 262 věty první tr. ř. nařídil, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dostatečně z výsledků shora uvedeného rozboru vyplynulo, že u dosavadního senátu nebylo možné zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 odst. 6 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody přitom byly zcela jasné, zřetelné, zřejmé a bezpochybné a o výjimečnosti takového postupu svědčí to, že soud prvního stupně celkem ve čtyřech případech setrval zcela tvrdošíjně na svém názoru bez ohledu na povinnost plynoucí mu z § 264 odst. 1 tr. ř. [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)].
                                                          31. Jestliže odvolací soud ve svých třech přechozích rozhodnutích srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem soud prvního stupně při hodnocení důkazů pochybil, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech, a pokud k tomu, aby si sám mohl učinit obrázek o tom, jak klíčoví svědci vypovídají, tyto sám vyslechl při veřejném zasedání, a tím si i potvrdil vážné nedostatky v úvahách, které soud prvního při hodnocení důkazů ve věci provedených ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. učinil, bylo možné postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. považovat za ústavně konformní, protože tento krok byl odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se jednalo o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Přičemž je nutné připomenout, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem nadřízeného soudu v případě kasačních rozhodnutí v trestním řízení vyplývá z § 264 odst. 1 tr. ř., a byla nejen potvrzena, ale zdůrazněna zejména plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/2014, vyhl. ve Sbírce zákonů pod č. 71/2016, podle něhož „Ustanovení trestního řádu, které stanoví, že "soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil", neohrožuje nezávislost soudců a není v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tradiční a i v zahraničí rozšířenou a uznávanou zásadu soudního řízení“. Obdobné názory vyplývají i z usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 41/2000, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 274/2001.

                                                          32. Porušení této zásady, je tedy v přezkoumávané věci dostatečně doloženo, a bylo proto logickým dopadem, že odvolací soud při nerespektování jím vytknutých vad a vyslovených právních závěrů volil opatření, které v dané situaci bylo jediné možné, neboť odvolací soud podle § 259 odst. 5 tr. ř. nemohl sám obviněného uznat vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn obžaloby, a tedy jedinou možností, jíž odvolací soud v daném případě měl, bylo věc při zjištění popsaných nedostatků vrátit soudu prvního stupně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Jestliže tak učinil již čtyřikrát, a na jím výslovně a zcela důvodně vytýkané vady, nebylo adekvátně reagováno, byl postup podle § 262 tr. ř. jediným možným procesním postupem, jímž mohl zajistit nápravu zjištěných nedostatků.
                                                            33. K důvodnosti jeho postupu je též třeba zdůraznit, že zkoumané zrušující rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. července 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)], a že odvolací soud uváděl, jak se má soud prvního stupně vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zdůrazňoval odstranění nejasností a neúplností [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Je také vhodné zdůraznit, že odvolací soud vyslechl jako svědka P. S. ve veřejném zasedání dne 21. 3. 2014 (č. l. 278 verte až 282), tedy dříve než poprvé rozhodl kasačním usnesením, jeho výpověď si tudíž sám zhodnotil, a na podkladě takto provedeného dokazování vydal předmětná rozhodnutí. Pokud odvolací soud sám předmětnou svědeckou výpověď hodnotil, bylo tomu tak poté, co postupem podle § 101 tr. ř. a § 263 odst. 6 tr. ř. vyslechl P. S. jako svědka, a tedy tuto mohl v návaznosti na závěry a zjištění soudu prvního stupně postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř. hodnotit a vyvodit z ní odpovídající skutkové i právní závěry, což také učinil. Nemohl však sám rozhodnout o vině obviněného, neboť mu to ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. neumožňuje. Soud prvního stupně ani v rámci opakovaných požadavků a výtek od svých jednostranných názorů neustoupil, a nedostál zmíněným požadavkům [přiměřeně srov. např. výše citované nálezy ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, a ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12; dále nálezy ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015)]. Odvolací soud, ač měl jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, sám nevytvářel závěry o skutkovém stavu věci a nenahrazoval tak hlavní líčení, a přitom náležitě odůvodnil svůj postup podle ustanovení § 262 tr. ř. Přitom si byl zcela vědom významu a závažnosti důsledků spojených s rozhodnutím podle § 262 věta druhá tr. ř. a v odůvodnění citovaného rozhodnutí svoji pozornost soustředil právě na ty okolnosti, které dokládaly zjištění, že pro zmíněné rozhodnutí existují důležité důvody.
                                                              34. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností k námitkám obviněného uzavírá, že neshledal v postupu odvolacího soudu porušení pravidel vymezených v § 262 tr. ř. a dotvrzených judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu.
                                                                35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci rozhodování odvolacího soudu nebylo projevem libovůle, protože odvolací soud svůj postup náležitě odůvodnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016), když šlo o mimořádné (výjimečné) okolnosti, které byly odvolacím soudem spolehlivě zjištěny [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 282/2001; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 90/95 a usnesení ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)].
                                                                  36. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 To 61/2016-468, proto nebylo dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce, a proto námitky podřazené obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nejsou důvodné.
                                                                  VI. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                                                                    37. Výsledkem popsaného správného procesního postupu je dovoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2017, č. j. 70 T 194/2012-526, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž obviněný brojil v části dovolání uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž vytýkal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to v důsledku závažných procesních vad spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces.
                                                                      38. K tomuto dovolacímu důvodu je vhodné uvést, že podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
                                                                        39. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                                                                          40. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                                                                              VII. K námitkám proti procesním nedostatkům
                                                                          41. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o argumenty soustředěné pouze proti provedenému dokazování, neboť za nedostatečné považoval jednostranné hodnocení důkazů v jeho neprospěch a nevypořádání se s jeho obhajobou, a že soudy závěry o jeho vině opřely zásadně o výpověď svědka P. S. a nepřihlédly k vážným procesním vadám.
                                                                            42. Protože jde o výhrady proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud z těchto důvodů zásadně nemůže obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, neboť obviněným v dovolání uváděné okolnosti na žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají. I přes tuto zásadu Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a pravidla podstatná pro dodržení zásad spravedlivého procesu. V tomto rámci jen pro úplnost mimo zákonem vymezené podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že z přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že soudy se svým povinnostem nezpronevěřily a všechny zásady zákonem stanovené pro správné zjištění skutkového stavu věci dodržely. Nebylo proto možné přisvědčit výhradám obviněného, který v dovolání naznačoval, že soudy skutek řádně neobjasnily a nezjistily všechny okolnosti, za nichž k činu, který mu je kladen za vinu, mělo dojít. Naopak podle odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí bylo možné shledat, že soudy obou stupňů vycházely z důkazů, které provedly zákonným způsobem a čin obviněnému kladený za vinu objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. strany 3 až 25 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                                              43. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení v novém složení senátu sám znovu provedl všechny důkazy procesním postupem, jenž mu zákon stanoví (viz § 89 a násl., § 207 a násl.), a odůvodnění nyní přezkoumávaných rozhodnutí svědčí o tom, že soudy obou stupňů se skutkovými výhradami v průběhu řízení obviněného vedenými zejména proti svědecké výpovědi svědka P. S. podrobně zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Důkazy zkoumaly z hledisek stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily, a je třeba zdůraznit, že se s maximální možnou pozorností zabývaly nejen výpovědí svědka P. S., ale i dalšími ve věci provedenými důkazy, a při uvážení všech rozhodných okolností podrobně uvedly, proč se k ní při formování skutkových závěrů přiklonily a uvěřily jí. Nalézací soud P. S. vyslechl a v kontextu všech ostatních provedených důkazů ji vyhodnotil jako věrohodnou, když korespondovala s výpovědí P. Š. do doby, než upadl do kómatu v důsledku utrpěného zranění.
                                                                                44. Pochybnosti nevzbuzuje ani rekognice uskutečněná se svědkem P. S., před kterou samotného útočníka popsal a následně jej dvakrát bez zaváhání poznal vedle čtyř typově si podobných figurantů, při níž současně poukazoval na změnu vizáže spočívající v přítomnosti vousů na tváři. Soud reagoval i na námitku obhajoby, že svědek od trestního oznámení postupně výpovědi rozšiřoval, ačkoliv lidé mají s postupem času spíše zapomínat, když uvedl, že trestní oznámení ve většině případů obsahuje jen zevrubný popis skutku a těžiště dokazování spočívá v provádění důkazů před soudem, kde výpověď svědka nevykazovala odchylek, byla naopak shodná a případné nejasnosti svědek logicky vysvětlil. Jeho výpověď tak považoval za věrohodnou, když vypovídal opakovaně shodně, konkrétně jednoznačně, jeho výpověď byla logická a byla učiněna po poučení soudem o následcích křivého obvinění a výpovědi, a to i s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaného znalkyněmi MUDr. Vlastou Hanuškovou a PhDr. Renátou Koláčkovou (podrobně na stranách 21 až 25 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                                                  45. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a dodal, že věrohodnost výpovědi svědka P. S. ani v části tvrzeného použití nástroje a okované obuvi pachatelem není zpochybňována závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když znalec existenci viditelných následků zranění při použití nástroje zároveň podmiňuje intenzitou projeveného násilí. K námitce obhajoby, že ve výpovědích poškozeného P. Š. a svědka P. S. existují drobné diskrepance, uvedl, že to svědčilo spíše o tom, že se v žádném případě předem nedomlouvali na výpovědi tak, aby vyznívala v neprospěch obviněného. Odvolací soud se podrobně vyjádřil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání, a zdůvodnil je se zřetelem na všechny výsledky provedeného dokazování (strany 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu).
                                                                                    46. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se nezpronevěřily svým povinnostem řádně vinu i obhajobu obviněného objasňovat, a lze shrnout, že se pečlivě zabývaly všemi relevantními okolnostmi a kontextuálními otázkami svědecké výpovědi svědka P. S., které přikládaly potřebný stupeň pozornosti. Své závěry vysvětlily, uvedly, proč tuto výpověď shledaly věrohodnou a z jakých důvodů tak učinily. Neignorovaly námitky obhajoby a při hodnocení citované výpovědi i dalších ve věci provedených důkazů k nim přihlédly a vypořádaly se s nimi. Jejich pozornosti neunikly ani důkazy svědčící pro obhajobu, které zvažovaly a v případě, že jim neuvěřily, jako tomu bylo ve svědeckých výpovědích svědkyň S. K. (nyní F.) a H. F., objasnily, proč k takovým závěrům došly, a ve výsledku tak nenechaly prostor pro pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu.
                                                                                      47. Pokud obviněný namítal, že nebyl vyžádán kamerový záběr z ulice S., N. a blízkého okolí, ani nebyly vyžádány údaje o telekomunikačním provozu, které by vedly závěru, že se na předmětném místě dne 25. 12. 2011 nenacházel, Nejvyšší soud nezjistil, že by byly takové důkazy obhajobou navrhovány (ostatně to ani obviněný v dovolání netvrdí). Není porušení práva na spravedlivý proces obviněného, pokud byl za současné důkazní situace uznán vinným, když soudy považovaly dokazování za úplné, na jehož podkladě bylo možné o vině obviněného bez pochybností rozhodnout. Učiněné závěry považuje Nejvyšší soud za správné, když z úředního záznamu policie ze dne 7. 3. 2012 též plyne, že v předmětných místech, kde se incident udál, nebyl nainstalován kamerový systém, a že záběry z ulice S. nebyly vyžádány, neboť vzhledem k odstupu času již nebyly záznamy k dispozici.
                                                                                        48. Uváží-li se tak způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky. Mohl konstatovat, že rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
                                                                                          49. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
                                                                                            50. Ze všech shora uvedených zjištění lze shrnout, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
                                                                                              VIII. Závěr

                                                                                              51. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky dílem stojící mimo uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., dílem o námitky pod ně sice obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

                                                                                              P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                                              V Brně dne 8. 8. 2018

                                                                                              JUDr. Milada Šámalová
                                                                                              předsedkyně senátu