Rozhodnutí NS

8 Tdo 444/2019

citace  citace s ECLI
Právní věta:Námitku podjatosti soudce uplatněnou v dovolání z kteréhokoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze shledat důvodnou, jestliže směřuje proti soudci, který rozhodoval v jiném trestním řízení, než z něhož vzešlo rozhodnutí napadené dovoláním.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 444/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.444.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:40 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 444/2019-299


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněné A. P., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 3 To 393/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 80/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 88 T 80/2018, byla obviněná A. P. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
se nejméně v době od 29. 11. 2017 do 10. 1. 2018 v XY i jinde vyhýbala výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 4 T 37/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 4 To 181/2017, které nabylo právní moci téhož dne, ačkoli dne 30. 8. 2017 převzala výzvu k nástupu trestu odnětí svobody nejpozději do 22. 9. 2017 do Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno-Bohunice, Jihlavská č. p. 12, poté ve dnech 18. 9. 2017 a 22. 9. 2017 podala žádosti o odklad, které však nebyly ze strany soudu akceptovány, dne 24. 10. 2017 jí byla doručena opětovná výzva k nástupu do výkonu trestu nejpozději do 10. 11. 2017, na což reagovala další žádostí o odklad výkonu trestu datovanou dne 8. 11. 2017, která byla dne 23. 11. 2017 Městským soudem v Brně pod sp. zn. 4 T 37/2017 opětovně zamítnuta, což jí bylo doručeno písemně dne 29. 11. 2017 s poučením o následcích nenastoupení a výzvou k okamžitému nástupu do výkonu trestu, přesto do výkonu trestu nenastoupila a do věznice byla dodána Policií České republiky až dne 10. 1. 2018, a to na základě Příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 4 T 37/2017 dne 11. 12. 2017.

2. Za tento přečin byla obviněná podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
    3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 3 To 393/2018, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
      II. Dovolání obviněné

      4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž soudům vytýkala, že neprojednaly její námitky o podjatosti, že skutek, jenž jí je kladen za vinu, byl nesprávně právně posouzen, a že trest, který jí byl uložen, je nevhodný.
        5. K námitce podjatosti obviněná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, aby zdůvodnila, proč ji má Nejvyšší soud projednat s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně uvedla, že ji vznesla v žádosti o odklad výkonu trestu, kterou podala dne 4. 12. 2017 vůči soudci, jenž rozhodoval ve věci její předchozí žádosti o odklad výkonu trestu, ale soudy ji při rozhodování přehlížely. Pokud odvolací soud ve vztahu k námitce podjatosti uvedl, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 37/2017, nebyla podána žádná samostatná námitka podjatosti soudce, s tímto argumentem se neztotožnila, a tvrdila, že tím, že se jí soudy nezabývaly, bylo zkráceno její právo na nestranného soudce. Protože není žádným právním předpisem stanoveno, jakým způsobem má být námitka podjatosti formulována, ani nejsou určeny její povinné náležitosti, měl se s podanou námitkou podjatosti soudce vypořádat (viz článek 36 odst. 1 Listiny a nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04).
          6. K nesprávnému právnímu posouzení obviněná namítla, že i když jde u přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku o úmyslný delikt, soudy nevěnovaly dostatečně pozornost tomu, zda jednala úmyslně. Pokud ji shledaly vinnou, dostatečně nezkoumaly, že výzvu k nástupu trestu odnětí svobody ze dne 1. 8. 2018 sice podepsala, ale s ohledem na svou nízkou inteligenci a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav v důsledku opakovaných cévních mozkových příhod nemohla posoudit, oč se jedná. Rozhodně neměla v úmyslu se nástupu výkonu trestu odnětí svobody vyhnout nebo se před ním schovávat, což doložila tím, že docházela k lékaři. I tvrzení o tom, že se úmyslně schovávala a zamkla otce ve svém pokoji, je liché, neboť zamykat se v pokoji bylo otcovým letitým zvykem.
            7. Soudům vytýkala, že dostatečně její zdravotní stav neposuzovaly, a zejména její inteligencí se v potřebné míře nezabývaly, protože vycházely z nesprávných důkazů, jestliže závěry o její vině opřely o znalecký posudek MUDr. Marty Holanové ze dne 20. 4. 2018, kdežto posudek o invaliditě ze dne 18. 9. 2018, č. j. LPS/2018/9764-BM_CSSZ, vypracovaný na základě jejího dlouhodobého zdravotního stavu, nepovažovaly za dostatečně průkazný a dostačující. Takový postup považovala za chybný, neboť zákonná úprava nepřiznává znaleckému posudku vyšší důkazní sílu, než jiným důkazním prostředkům (viz rozhodnutí č. 40/1969, nebo č.  60/1972-IV Sb. rozh. tr.), a to vzhledem k dostatečnému vzdělání posudkového lékaře a jeho odbornosti i schopnosti posoudit zdravotní stav osoby. Soud jej měl proto brát do úvahy, případně měl být ve věci vypracován revizní znalecký posudek, protože o jejím dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu svědčí i posudek ČSSZ ze dne 22. 1. 2019, č. j. LPS/2018/895-NR-JHM CSSZ, který stejně jako předchozí zdravotní posudek vychází z rozsáhlé dokumentace a svědčí o její invaliditě.
              8. Obviněná se nespokojila ani s uloženým trestem, protože ho považovala za nepřiměřeně vysoký, když jiným osobám byly ukládány tresty nižší, a v posuzovaném  případě se soudy ani ve vztahu k výměře trestu nezabývaly jejím nepříznivým zdravotním stavem, a měly zvažovat spíše uložení některého z alternativních trestů (domácího vězení), protože je přímo ohrožená na životě, a z důvodu ucpání cév jí hrozí čtvrtá mozková příhoda, a proto je pod trvalou péčí cévního oddělení.

              9. V závěru svého dovolání obviněná s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř. žádala, aby Nejvyšší soud do doby, než o dovolání rozhodne, přerušil výkon napadeného rozhodnutí, protože navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 3 To 393/2018, jako soudu odvolacího zrušil, rovněž podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 91 T 5/2018 (správně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 88 T 80/2018), a věc vrátil Městskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně.
                10. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání reakci neobdržel.
                  III. Přípustnost a další podmínky dovolání

                  11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                    12. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                      13. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud na podkladě odvolání obviněné poté, co rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, odvolání obviněné jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. S ohledem na námitky uplatněné v dovolání je zřejmé, že obviněná použila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když současně v dovolání uvedla i další důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                        14. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
                          15. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
                            16. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních  (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
                              17. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).

                              18. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
                              IV. K obviněnou namítané podjatosti
                                19. K námitce podjatosti obviněné je třeba uvést, že ji směřovala proti jinému rozhodnutí a řízení, než v němž je nyní dovolání podáváno, neboť námitku nevznesla proti soudci, který vydal usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 3 To 393/2018, jenž rozhodoval o jejím odvolání v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 80/2018, ale proti soudci ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 37/2017, v níž jí byl uložen trestu odnětí svobody, jejž odmítala dobrovolně nastoupit.
                                  20. Z uvedeného je zjevné, že obviněná vznáší tuto námitku zcela mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., protože pro skutečnost, kterou vytýká, slouží zásadně jiný samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž neuvedla, avšak podle něho lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Potřeba je však zdůraznit, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen. Musí jít o orgán, který je nejen vyloučen, ale který ve věci samé rozhodl, tj. že vydal rozhodnutí, jímž je napadáno dovolání  opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
                                    21. Tak tomu v projednávané věci není, byť jde o přečin maření výroku úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, protože věcí samou, ve které bylo nyní podáno dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř., je rozhodnutí soudů o nenastoupení pravomocně uloženého trestu, nikoliv ta věc, z níž nenastoupený trest vzešel. Tato jiná trestní věc slouží toliko jako skutkový podklad, který vyplývá z obsahu vykonávacího řízení v již pravomocně skončené věci, v níž, pokud bylo dovolání podáno, bylo o něm již dříve rozhodnuto (zde šlo o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1606/2017). Proto námitka podjatosti soudce rozhodujícího v uvedeném vykonávacím řízení je nepřípustná a nemůže být vůbec jakýmkoliv důvodem pro podání dovolání proti rozhodnutí ve věci, v níž bylo rozhodnuto o vině přečinem podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
                                      22. Orgán, který byl podle obviněné vyloučen, tak byl soudce v jiné trestní věci, než proti níž dovolání směřuje, protože tím měl být soudce, jenž rozhodoval o její žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody ve věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 4 T 37/2017. V ní ale obviněná dovolání nepodává, protože to směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 3 To 393/2018, ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 80/2018. Z tohoto důvodu jde o námitku, která se zcela míjí s podmínkami, za nichž lze dovolání v této konkrétní věci podat [srov. § 265a odst. 2, 1 tr. ř.]. Je proto zcela bezpředmětné, že obviněná uvedenou námitku podává mimo označený důvod, protože taková námitka není vůbec přípustná.



                                      V. K námitkám proti výroku o vině
                                        23. Dovolání obviněná zásadně zaměřila proti tomu, že soudy dostatečně nezohlednily její zdravotní stav, který je podle ní natolik vážný, že nebyla schopna nastoupit výkon trestu, a nebyla ani vzhledem ke své nízké inteligenci a gramotnosti způsobilá uvážit, že se tím vědomě odmítá podrobit nařízenému výkonu trestu. Tvrdila, že se úmyslně nástupu výkonu trestu odnětí svobody nevyhýbala, pouze nebyla schopna porozumět výzvě k jeho nástupu. Z tohoto důvodu považovala použitou právní kvalifikaci za vadnou.
                                          24. Pokud obviněná vytýkala nesprávnost procesního postupu soudů, protože se opíraly o znalecký posudek zpracovaný pro účely trestního řízení, a nikoliv o posudek posudkového lékaře České správy sociálního zabezpečení, jde o výhrady netýkající se primárně hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla fair procesu, tzn. zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
                                            25. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že obhajobu obviněné týkající se její nízké inteligence, gramotnosti a dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zkoumal soud prvního stupně, který zejména důvody, proč obviněná včas výkon trestu nenastoupila, posuzoval. Vysvětlil, na základě jakého podkladu své závěry o vině obviněné učinil, a rozvedl konkrétní listinné důkazy, o něž se opíral. Je třeba k uvedeným námitkám zdůraznit, že soud měl k dispozici též zdravotní posudek předložený obhájkyní o invaliditě obviněné vypracovaný Okresní správou sociálního zabezpečení v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 9. 2018, č. j. LPS/2018/9764-BM_CSSZ, jenž soud posuzoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marty Holanové, kterou u hlavního líčení osobně vyslechl, a to ke všem skutečnostem, které se současného i předchozího zdravotního stavu obviněné týkaly (č. l. 78 až 94, 211 až 212). S ohledem na výsledky a zjištění, jež z těchto důkazů vyplývala, učinil závěr, že komplexním podkladem o zdravotním stavu obviněné je znalecký posudek, jehož závěry konstatoval a bral do úvahy včetně dalších zjištění, která s ním nebyla v rozporu (srov. body 10. až 17. rozsudku soudu prvního stupně).  
                                              26. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz strana 4 usnesení odvolacího soudu).

                                              27. Na základě výsledků provedeného dokazování a postupu soudu prvního stupně, který je podrobně rozveden v odůvodnění rozsudku, Nejvyšší soud konstatuje, že bylo plně opodstatněné, že soud prvního stupně obhajobu obviněné, že nebyla pro špatný zdravotní stav schopna nástupu výkonu trestu, nepovažoval za věrohodnou. Své závěry, proč tak učinil, dostatečně jasně a v souladu se všemi výsledky provedeného dokazování a plně v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. vysvětlil. Jím učiněné závěry jsou logické a postrádají známky libovůle či svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), neboť své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil, a vysvětlil, proč opíral své závěry především o znalecký posudek, který hodnotil plně v souladu se všemi dalšími ve věci provedenými důkazy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1953, sp. zn. 1 Tz 30/53 (publikované ve Sbírce trestní rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1953), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (publikované ve Sbírce trestní rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/1972) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 175/2001 (uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T - 260)].
                                                28. Z uvedených závěrů soudů obou stupňů zcela v souladu se všemi procesními pravidly vyplynulo, že obviněná v době, kdy byla vyzvána k výkonu trestu odnětí svobody, byla schopna k jeho nástupu, a to i přesto, že trpěla zjištěnými zdravotními problémy. Lze jen připomenout, že se jednalo o somatické potíže spojené s bolestí páteře způsobené rotační sinistroskoliózou, osteochondrózou, stavem po operaci výhřezu meziobratlové ploténky, odstupovou stenózou a esenciální hypertenzí a trpěla i poruchami osobnosti na dolní hranici normy, která je převážně dissociální a hystriónská. Nebylo však u ní objektivně zjištěno takové onemocnění, které by mohlo být označeno za závažný důvod, pro nějž by nemohla nastoupit výkon trestu odnětí svobody, k němuž byla opakovaně vyzývána. Rozhodné je i zjištění, že obviněná je sociálně velmi pružná a zdatná, je schopna jednat tak, aby to bylo pro její osobu výhodné. Rovněž je schopna simulovat, tedy vědomého vychytralého jednání, které vyžaduje normální úroveň schopností inteligence (viz znalecký posudek výslech znalkyně na č. l. 78 a násl. a 211 a násl.). Soud se podrobně zabýval i porovnáním závěrů znalkyně a obhajobou preferovaných závěrů z posudku ČSSZ o invaliditě (bod 18. rozsudku soudu prvního stupně).

                                                29. Pro posouzení opodstatněnosti obviněnou uplatněných námitek o nedostatcích v posouzení subjektivní stránky, je s ohledem na obsah provedeného dokazování a z něho plynoucích skutečností, s nimiž se soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly, vhodné uvést, že obviněná byla k nástupu trestu vyzvána Výzvou k nastoupení trestu ze dne 24. 8. 2017, aby nejpozději dne 22. 9. 2017 v době od 8 do 16 hodin ve Věznici v Brně-Bohunicích nastoupila trest odnětí svobody, a byla současně upozorněna, že pokud nenastoupí trest ve stanovené lhůtě, může být její jednání posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až na 2 léta (č. l. 14 verte). Tuto výzvu převzala dne 30. 8. 2017 (č. l. 15). Následně bylo k jejím žádostem o odklad výkonu trestu ze dne 18. 9. 2017 (č. l. 15 verte) a 22. 9. 2017 (č. l. 16) zjištěno od Vězeňské služby České republiky – Vazební věznice Brno ze sdělení ze dne 6. 10. 2017, že je schopna výkonu trestu odnětí svobody. Byla proto podruhé vyzvána k nástupu trestu výzvou ze dne 17. 10. 2017 (č. l. 17 verte), která jí byla doručena dne 24. 10. 2017 (č. l. 18), v níž ji soud sdělil, že neshledal důvody pro odložení trestu výkonu trestu a znovu ji upozornil, že pokud nenastoupí trest odnětí svobody nejpozději dne 10. 11. 2017 do Věznice v Brně-Bohunicích, může být její jednání posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až na 2 léta. Další žádost o odklad výkonu trestu ze strany obviněné byla podána dne 8. 11. 2017 (č. l. 18 verte až 19) a soud o ní rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 23. 11. 2017 zamítl (č. l. 20). Současně se zasláním zamítavého usnesení obviněnou opětovně vyzval, aby neprodleně od doručení výzvy nastoupila trest odnětí svobody, a zdůraznil, že v případě, že výkon trestu odnětí svobody nenastoupí, bude ve věci vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, a že je dána reálná možnost, že již její současné jednání bude posouzeno jako spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a  vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za který obviněné hrozí trest odnětí svobody až na 2 léta (č. l. 20 verte). Tato třetí výzva byla obviněné doručena dne 29. 11. 2017 (č. l. 21). Obviněná následně znovu požádala o odklad výkonu trestu, a to žádostí doručené soudu 4. 12. 2017 (č. l. 21 verte až 22).
                                                  30. Obviněná tyto výzvy nerespektovala a ve stanovené lhůtě výkon trestu opakovaně nenastoupila, a proto Městský soud v Brně vydal dne 11. 12. 2017 příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 22 verte spisu), jenž byl realizován dne 10. 1. 2018 hod. tím, že byla obviněná zadržena Policií České republiky a dodána do nařízeného výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 6 spisu).  

                                                  31. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je třeba uvést, že se zabýval námitkami obviněné ohledně jejích žádostí o odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Uvedl, že soud k její první žádosti ověřil u Vazební věznice Brno (č. l. 17), že je schopna výkonu trestu odnětí svobody, což věznice potvrdila, přičemž z uvedených důvodů byla druhá žádost (č. l. 18 verte až 19) o odklad výkonu trestu obžalované usnesením zamítnuta a byla vyzvána k jeho nástupu (č. l. 20). Další totožnou žádostí ze dne 4. 12. 2017 (č. l. 22) se již soud, který uložil trest, jehož výkon obviněná nenastoupila, nezabýval, neboť se již dostatečně s uvedenými skutečnostmi vypořádal. Obviněná byla povinna se seznámit s obsahem písemnosti, které jí soud zaslal a které jí byly doručeny. Jestliže se úmyslně neseznámila s obsahem písemnosti, kterou převzala, jde o vědomé nerespektování rozhodnutí soudu, jemuž se odmítala bez jakéhokoliv závažného důvodu podřídit, což plyne i z výsledků provedeného dokazování, jímž bylo vyvráceno, že by nebyla schopna porozumět výzvám k nástupu trestu (viz znalecký posudek MUDr. Marty Holanové a její výslech u hlavního líčení na č. l. 211 až 212).

                                                  32. V dané věci je zřejmé, že obviněná bez závažného důvodu nenastoupila na výzvu soudu dosud nevykonaný pravomocný trest, čímž naplnila znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Jde o úmyslný trestný čin, který může být spáchán v přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] i nepřímém (§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku) úmyslu.
                                                    33. Podle dikce této skutkové podstaty je jedinou okolností, pro kterou tak učinit odsouzený nemusí, „závažný důvod“. Trestní zákoník v ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) pojem „závažného důvodu“ nevymezuje, neboť tento je vždy dán konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného. Obecně však lze říci, že takovým důvodem může být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit, a to především pro závažné zdravotní potíže u něj samotného nebo některého blízkého rodinného příslušníka, které fakticky znemožňují, aby se odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody dostavil. Podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.). Musí tedy jít jenom o konkrétně nastalý skutečně daný závažný důvod, jakým je např. těžké onemocnění, tragická nebo živelná událost v rodině apod. Pokud u obviněné takový závažný důvod nevznikl a obviněná podává žádost o odklad výkonu trestu jen na podkladě nevýznamných okolností, činí tak formálně, ve snaze vyhnout se nástupu výkonu trestu, a takové podání samo o sobě uvedeným závažným důvodem není, ale je toliko součástí úmyslného se vyhýbání nástupu výkonu trestu ze strany obviněné ve smyslu § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
                                                      34. Obviněná v dovolání za takový závažný důvod považovala své zdravotní problémy, které, i když některými trpěla, nebyly takové, že na jejich základě nebyla objektivně schopna se k nástupu trestu vůbec dostavit. Naopak, jak vyplynulo nejen ze znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové, ale i z lékařských zpráv a všech dalších okolností na straně obviněné, zejména toho, že se normálně (byť o holi) pohybovala, komunikovala, obstarávala veškeré své záležitosti, navštěvovala lékaře, nic nesvědčilo o tom, že by její stav byl závažný natolik, aby jí bránil v nástupu výkonu trestu. To potvrzuje úřední záznam Policie České republiky (č. l. 2), podle něhož svými projevy nepůsobila tak, že by nebyla schopna sama jednat a konat, naopak se aktivně snažila zabránit odvedení do výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž ze zprávy Vězeňské služby ze dne 6. 10. 2017, vyplynulo, že po posouzení písemných podkladů i posudku o invaliditě obviněné a dalších lékařských zpráv, shledala zdravotní stav obviněné dlouhodobě nepříznivý, chronický a stabilizovaný, avšak s tím, že zdravotní služba Vězeňské služby České republiky je schopna obviněné poskytnout dostatečnou zdravotní péči nebo tuto péči zajistit ve spolupráci s mimo vězeňskými poskytovateli zdravotních služeb. Proto obviněná byla schopna výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 17).
                                                        35. Z uvedených důvodů soudy správně shledaly obviněnou schopnou výkonu trestu odnětí svobody, jemuž se vědomě bránila. O důsledcích věděla, protože byla řádně poučena (opakovaně), kdy a kam se má dostavit, neboť takové poučení bylo sděleno ve výzvách k nástupu trestu (viz shora). Na podkladě všech uvedených skutečností zřejmé, že obviněná svůj nepříznivý zdravotní stav pouze zneužila, ač ze všech rozvedených okolností věděla, že se má výkonu trestu podrobit. Nejvyšší soud tudíž považuje závěr soudů nižších stupňů, které shledaly, že obviněná jednala úmyslně a že v daném případě jde o jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za správné. Musela vědět, že nenastoupí-li nařízený trest v uvedené době, jedná protiprávně a žádný její úkon takovou povinnost nemůže oddálit (srov. přiměřeně např. rozhodnutí č. 25/2015 Sb. rozh. tr.).
                                                          36. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže obviněnou uznaly vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. ř., jehož znaky jak po objektivní, tak i subjektivní stránce naplnila.  
                                                            VI. K námitkám obviněné proti výroku o trestu

                                                            37. Obviněná vznesla výhrady i proti výroku o trestu, protože ho považovala za nepřiměřeně vysoký. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, protože nejde  o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za ně lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                              38. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž však obviněná v dovolání neuvedla, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznána vinnou. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                                39. Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že jedinou výhradou byla výše trestu a požadavek obviněné na jiný, mírnější druh trestu, což nelze namítat podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
                                                                  40. Pro úplnost lze jen poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v polovině jeho trestního rozpětí (viz bod 26. rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 usnesení odvolacího soudu). Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněné do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].
                                                                  VII. Závěr

                                                                  41. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky a Nejvyšší soud mohl své závěry učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, jenž mu byl soudem prvního stupně předložen, dovolání obviněné    jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                    42. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení se jevil jako bezpředmětný požadavek obviněné o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
                                                                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                       
                                                                      V Brně dne 30. 4. 2019

                                                                      JUDr. Milada Šámalová
                                                                      předsedkyně senátu