Rozhodnutí NS

26 Cdo 3959/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:26 Cdo 3959/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3959.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 101 odst. 1 o. s. ř.
§ 667 odst. 1 obč. zák.
§ 2220 o. z.
§ 118a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 3959/2018-243


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S.E.K. s.r.o., se sídlem v Praze 1, U staré školy 113/6, IČO 25051024, zastoupené Massimilianem Pastore, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalovaným 1) M. L., narozenému XY, bytem XY, 2) M. B., narozené XY, bytem XY, 3) Z. K., narozenému XY, bytem XY, 4) J. K., narozenému XY, bytem XY, 5) M. K., narozené XY, bytem XY, 6) J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, o zaplacení 6.356.389 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 239/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 35 Co 370/2017-186, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 35 Co 370/2017-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2017, č. j. 11 C 239/2016-131, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
                      O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 11 C 239/2016-131, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni částku 6.356.389 Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a nepřipustil změnu žaloby navrženou podáním žalobce ze dne 17. 5. 2017, aby žalovaní byli povinni zaplatit částku 8.139.951 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, jestliže přes poučení soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnila svá tvrzení pouze tak, že „prostor byl bez osvětlení, ve stavu naprosto nezpůsobilém k provozu obchodu a vyžadujícím rozsáhlou a nákladnou rekonstrukci“ a navrhla k tomu důkazy. Žalobkyní provedené doplnění rozhodných skutečností považoval za nedostatečné, neúplné a s ohledem na to pak nemohl ani přistoupit k provedení navržených důkazů, když nebylo zřejmé, jaká tvrzení žalobkyně by jimi měla být prokázána.

K odvolání žalobkyně a žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 35 Co 370/2017-186, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud dovodil (stejně jako soud prvního stupně), že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, jestliže řádným způsobem nereagovala na poučení, které jí soud prvního stupně poskytl ve smyslu § 118a o. s. ř. Bylo na žalobkyni, aby jednoznačně označila ty úpravy, které podle ní zhodnotily nemovitost žalovaných, přičemž se současně nesmělo jednat o drobné stavební úpravy, které se zavázala provést na nemovitosti žalovaných na své náklady, aby konkretizovala časové období, ve kterém stavební úpravy provedla, a aby uvedla tvrzení ohledně souhlasu žalovaných s nimi. Uzavřel, že uvedené skutečnosti nelze ze žádného podání žalobkyně ani jí navrhovaných důkazů jednoznačně zjistit a není tak zřejmé, který z nároků, vyplývajících z ustanovení § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, žalobou uplatnila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že úpravy zhodnocující nemovitost žalovaných konkrétně, jednoznačně a opakovaně označila jak v průběhu řízení u soudu prvního stupně, tak v odvolacím řízení. Odvolací soud však její tvrzení ignoroval, řádně se s nimi neseznámil a aplikoval institut břemene substancování do nepřiměřené míry a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu s odůvodněním, že tvrzení žalobkyně nebyla dostatečně učiněna tak, aby bylo se jimi možno kvalifikovaným způsobem zabývat. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky (ne)splnění povinnosti tvrzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

Břemenem tvrzení se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že určitá skutková okolnost nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. Rozsah povinnosti tvrzení a rovněž důkazní povinnosti určuje skutková podstata hmotněprávní normy, jež má být aplikována. Jestliže účastník řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí, muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.

Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.

Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, jestliže po poučení soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin, které navrhl jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, jeho nečinnost v tomto směru nezakládá důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Ve vztahu k těmto skutečnostem účastník splní svou povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., již tím, že navrhne, aby tyto listiny byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení; není třeba, aby jednotlivé údaje z těchto listin opakoval, případně je opisoval. Na úplnost tvrzených právně významných skutečností je třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje, kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku.

Rozsah důkazní povinnosti je tedy ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci žalobkyně již v žalobě vylíčila rozsah nákladů, které vynaložila na rekonstrukci pronajatých nebytových prostor, navrhla důkazy k jejich prokázání (které předložila na výzvu soudu ze dne 7. 7. 2016), a zároveň uvedla, že žádá o zaplacení zhodnocení pronajatých prostor s tím, že k vyčíslení jeho přesné výše navrhla vypracování znaleckého posudku z příslušného oboru. Rovněž řádně reagovala na poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení, učiněné při jednání dne 18. 4. 2017, a to podáním ze dne 17. 5. 2017, ve kterém uvedla všechny soudem požadované skutečnosti. Lze tak uzavřít, že povinnost tvrzení byla ze strany žalobkyně splněna, a to nejenom vylíčením rozhodných skutečností v žalobě a v dalších podáních v průběhu řízení, ale i označením důkazů k prokázání jejích tvrzení (zejména znaleckého posudku ze dne 1. 4. 2017).

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4).

Na soudu prvního stupně tak bude, aby věc projednal a rozhodl, a to s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, z níž plyne, že podle § 667 odst. 1 věty první a čtvrté obč. zák. změny na věci byl nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, mohl nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. V ustanovení § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. tak bylo upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010). To pro projednávanou věc znamená, že došlo-li ke skončení nájmu dne 31. 10. 2014, vznikl nárok žalobkyně na vypořádání investic do předmětu nájmu (jeho změny) až dnem 1. 11. 2014. S ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bude proto třeba aplikovat na danou věc ustanovení tohoto zákona (§ 2220 odst. 1).

Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu