Rozhodnutí NS

26 Cdo 568/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:26 Cdo 568/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.568.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/08/2019
III.ÚS 2607/19
III.ÚS 2607/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 568/2019-205
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Langeron, s. r. o., se sídlem v Mělníku, Českolipská 776, IČO 28957288, zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2, proti žalované SBF Development Praha spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 248/32, IČO 62417720, zastoupené Mgr. Martinem Bendíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 27/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 25 Co 245/2018-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 11. 10. 2018, č. j. 25 Co 245/2018-163, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 28. 3. 2018, č. j. 34 C 27/2017-110, jímž zamítl žalobu o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících podnikání ze dne 18. 10. 2016 dané žalovanou žalobkyni a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

    Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.

    Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná (pronajímatelka) po provedení sjednaných prací předala předmětné prostory (které měly být předmětem nájmu) žalobkyni (nájemkyni), a to, s ohledem na její nesoučinnost, „fikcí“ v souladu s ujednáním účastnic v nájemní smlouvě, žalobkyně porušila své povinnosti z nájemní smlouvy – nezaplatila dvě splátky jistoty v (konkrétně) stanovených termínech a po předání prostor nezaplatila další splátku jistoty, nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním prostor, dále porušila povinnost otevřít v prostorách restauraci a poskytnout ručitelské prohlášení; pro nesplnění všech těchto povinností jí dala žalovaná výpověď. Uzavřel, že všechny výpovědní důvody žalovaná uplatnila oprávněně. Měl za to, že jestliže si účastnice sjednaly zaplacení jistoty ve třech splátkách s tím, že první měla být zaplacena nejpozději ke dni předání prostor (po jejich úpravě žalovanou), druhá a třetí nejpozději do tam konkrétně stanoveného data, je z jazykového výkladu této části smlouvy (a jiný výklad není namístě) zřejmé, že druhá a třetí splátka měla být zaplacena v termínech tam uvedených, bez ohledu na to, zda nastala splatnost první splátky, tedy bez ohledu na to, zda došlo k předání předmětných prostor žalobkyni.

    Předně je třeba uvést, že zpochybňuje-li žalobkyně právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, uplatnila dovolací důvod, který nemá k dispozici (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

    Žalobkyni lze přisvědčit, že výklad ujednání v nájemní smlouvě o splatnosti jistoty učiněný odvolacím soudem, nemůže bez dalšího obstát. Bylo-li ve smlouvě (bod 8.2) sjednáno, že „nájemce je povinen uhradit jistotu následujícím způsobem: první splátku ve výši 5.154 EUR uhradí Nájemce nejpozději ke Dni předání; druhou splátku ve výši 5.154 EUR uhradí Nájemce nejpozději do 31. 3. 2016; třetí splátku ve výši 5.153 EUR uhradí Nájemce nejpozději do 30. 6. 2016“, lze (jen) jazykovým výkladem (který použil odvolací soud) spíš dospět k závěru, že pořadí splátek bylo stanoveno, a druhá a třetí splátka má následovat až po zaplacení první splátky (jak je obvyklé).

    Zároveň však nelze opominout, že i kdyby jiným (než jen jazykovým) výkladem bylo zjištěno, že žalobkyně nebyla v prodlení se zaplacením dvou splátek jistoty, byla jí výpověď z nájmu dána i pro porušení dalších povinností, k nimž mělo dojít po předání předmětu nájmu. U těchto výpovědních důvodů zpochybňuje dovolatelka jen předání předmětu nájmu. Jestliže by však předmět nájmu nebyl předán (jak tvrdí), nebyla by smlouva o nájmu ještě účinná (viz např. i závěry za předcházející právní úpravy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněného pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť se účastnice v nájemní smlouvě dohodly, že nájem začne až po předání předmětu nájmu a otevření restaurace (bod 4.1 a 5.7). Podle ustálené judikatury výpověď z nájmu daná osobě, která není nájemcem, nemá žádné právní účinky, a žalobkyně by proto nebyla aktivně věcně legitimována k podání žaloby na přezkum její oprávněnosti (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017). V případě, že předmět nájmu již byl předán a nájemní smlouva nabyla účinnosti, je ze skutkových zjištění nepochybné, že si žalobkyně své povinnosti neplnila a uplatněné výpovědní důvody byly naplněny.

    Závěr odvolacího soudu, že žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi není důvodná, je tak v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že se při výkladu právních předpisů odchýlil od základních zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, porušil zásadu rovnosti občanů, a namítá nedostatky odůvodnění (spočívající v pouhém mechanickém odkazu soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Její výhrady jsou navíc velmi obecné, nijak nespecifikuje, v jakém konkrétním jednání pochybení soudu spočívá, ani jaký výklad zásadám o. z. odporuje. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).

    Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

        Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 4. 6. 2019


    JUDr. Pavlína Brzobohatá
    předsedkyně senátu