Rozhodnutí NS

6 Tdo 921/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/28/2016
Spisová značka:6 Tdo 921/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.921.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Exces
Hodnocení důkazů
Nutná obrana
Řízení o odvolání
Trestný čin
Dotčené předpisy:§ 29 odst. 1 tr. zákoníku
§ 29 odst. 2 tr. zákoníku
§ 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
§ 263 odst. 7 tr. ř.
§ 2 odst. 5 tr. ř.
§ 2 odst. 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 921/2016-39




U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2016 o dovolání, které podal obviněný M.   N.  proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 To 113/2015-640, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 11/2014,  t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm.  e) tr. ř.   s e   dovolání obviněného  o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1.  Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 T 11/2014-576,  byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 7. 6. 2014 v době mezi 02:30 až 02:45 hodin v lesoparku na ulici N. R. v katastrálním území I., okr. B.-v., po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozeným P. S., které se na straně obžalovaného M. N. účastnil i M. B.,nejprve přiložil poškozenému P. S. nůž o délce čepele 8 cm na přední stranu krku, a poté, co mezi M. N., M. B. a P. S. došlo ke vzájemnému strkání a drobnějšímu fyzickému napadání, bodl M. N. nožem poškozeného P. S. do levé boční stěny hrudníku přibližně ve výši 10. žebra v přední podpažní čáře.

P. S. přišel na pomoc R. P., který M. N. svalil na zem a zaklekl ho. M. N. ležící na zemi začal bodat nožem poškozeného R. P. a způsobil mu tři bodně řezné rány na vnitřní ploše pravého lýtka, bodně řeznou ránu břicha vlevo 5 cm nad pupkem a bodně řeznou ránu na levé boční stěně břišní nad okrajem lopaty levé kyčelní kosti.  

Obžalovaný musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním, kdy oba poškozené bodal nožem o délce čepele 8 cm do oblasti hrudníku a břicha, může v obou případech zasáhnout životně důležité orgány poškozených, v důsledku čehož by mohlo dojít k vážné poruše jejich zdraví. Takto vedeným útokem způsobil poškozeným bodně řezná zranění, jež si vyžádala jejich hospitalizaci v nemocnici, u poškozeného P. S. od 7. 6. do 9. 6. 2014 a u poškozeného R. P. od 7. 6. do 14. 6. 2014 a tento se musel podrobit urgentnímu chirurgickému zákroku spočívajícímu v revizi dutiny břišní.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 dost. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kapesního nože černé barvy označení Smith&Wesson o délce čepele 8 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. řádu bylo rozhodnuto o nárocích uplatněných poškozenými.

3. O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 To 113/2015-640,  tak, že  napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným P. S. a R. P., a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5, 6 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to kapesního nože a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit označeným poškozeným škodu a nemajetkovou újmu s tím, že s částí uplatněných výroků byli tito podle § 229 odst. 1 a 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.


II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek vrchního soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Nováka dovoláním opírajícím se o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že došlo k vadnému právnímu posouzení otázky viny, neboť to byl právě poškozený P. S., který svým jednáním vyvolal celou konfliktní situaci. Tento skutkový závěr jednoznačně dokládá, že to nebyl obviněný, kdo vystupoval v pozici útočníka. Jeho jednání je třeba posuzovat jako jednání v mezích nutné obrany.

5. Obviněný uplatňuje i dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť podle něj v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o vině s tím, že odvolací soud v napadeném rozsudku opomenul rozhodnout o odvolání obviněného směřujícího do výroku o vině. Toto odvolání nebylo ani zamítnuto podle  § 256 tr. ř., ani mu nebylo vyhověno ve smyslu § 258 a násl. tr. ř.

6. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku spatřuje dovolatel v tom, že z rozsudku odvolacího soudu plyne, že byl v pozici osoby napadené, jejíž charakter jednání uvedený soud chybně vyhodnotil, když vyšel z toho, že zásadní se jeví, zda jednání dovolatele nebylo zjevně nepřiměřené způsobu takového útoku. Obviněný namítá, že mezníkem mezi jednáním v nutné obraně a excesem není zjevná nepřiměřenost, jak chybně uvedl vrchní soud, neboť mělo-li by jeho jednání přestoupit meze nutné obrany, muselo by být zcela zjevně nepřiměřené povaze útoku nebo hrozícího útoku.

7. Ve vztahu k závěru o extenzivním excesu dovolatel namítá, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem vyšlo na prvním místě z hodnocení obsaženého v jeho výpovědi, ač příslušné posouzení může učinit jen soud, který nemůže tuto svoji rozhodovací pravomoc přenést na obviněného.

8. V další části dovolání obviněný soudu druhého stupně vytýká, že neprovedl dokazování opakováním těch stěžejních důkazů, které ho vedly k odlišným závěrům, a které by v důsledku tohoto procesního postupu mohl ve smyslu § 263 odst. 7 věta poslední tr. ř. sám hodnotit odchylně od soudu nalézacího. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku tak podle něj má souvislost s chybným výkladem procesní normy odvolacím soudem.

9. Na základě těchto argumentů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 To 113/2015-640, a tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal, při závaznosti právním názorem Nejvyššího soudu ohledně výkladu příslušných ustanovení procesního práva a zejména ohledně aplikace ustanovení o nutné obraně v režimu hmotně právního posouzení věci samé.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatnil již v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud odvolací, tak soud nalézací, a to opakovaně. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, pokud posoudil jednání obviněného jako vybočení z mezí nutné obrany, a to již v první fázi celého konfliktu, kdy jednání obviněného směřovalo vůči poškozenému P. S. Pokud obviněný v této úvodní fázi nejednal v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, tak ani jeho následné jednání vůči dalšímu z poškozených, a to R. P., který P. S. přišel na pomoc, nemůže být podřazeno pod jednání v rámci nutné obrany ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.

11. Pokud jde o námitku obviněného, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí, pak je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu stran výroku o trestu bylo učiněno na základě a z podnětu odvolání právě obviněného, přičemž soud se samozřejmě zabýval jeho námitkami do výroku o vině, což je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že byl zrušen výrok o trestu, nebylo třeba samostatně zamítat odvolání do výroku o vině.

12. Podle státní zástupkyně není meritorní rozhodnutí zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a takto o něm rozhodl v  souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17.   Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

21. Dovolateli nelze přisvědčit  v jeho názoru, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ze samotného faktu, že obviněný jako osoba oprávněná napadnout rozsudek soudu prvního stupně odvoláním [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to v závislosti na svém rozhodnutí v rozsahu jím zvoleném, tj. například stran všech výroků, které se ho přímo dotýkají, a o nichž, jako výrocích oddělitelných, lze samostatně rozhodnout, nelze dovodit, že je možno o odvolání obviněného rozhodnout způsobem, jehož se domáhá. Protože odvolání obviněného (stejně jako např. odvolání státního zástupce, není-li podáváno vůči více subjektům) se z hlediska rozhodování o něm pokládá za opravný prostředek jediný, a to bez ohledu na to, kolik výroků je jím napadáno, lze o něm rozhodnout pouze tak, že se mu zcela či jen částečně vyhoví, či se jako celek zcela zamítne. Vyjádřeno jinak, o jednom odvolání nelze rozhodnout tak, že by na jeho podkladě byl napadený rozsudek částečně zrušen, a ohledně té jeho části, v němž je shledáno nedůvodným, bylo současně zamítnuto podle § 256 tr. ř. Z tohoto hlediska je odvolání nedělitelné (shodně např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., s. 630). 

22. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo na podkladě odvolání obviněného k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k novému rozhodnutí o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. Za dané situace již nemohl odvolací soud, jak požaduje dovolatel, současně rozhodnout tak, že se odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině zamítá.

23. V rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání je zcela zákonný. Námitka o chybějícím výroku byla obviněným uplatněna zjevně neopodstatněně.

24. Pokud jde o námitku dovolatele stran nesprávného hmotně právního posouzení skutku, jež má odůvodnit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je třeba konstatovat, že jejím základem je (viz bod 6.) tvrzení o nedostatečném a nesprávném posouzení obranného charakteru jednání obviněného. V dané souvislosti totiž odvolací soud, na rozdíl soud soudu nalézacího, který uzavřel, že útočníkem byl obviněný, vlastním zhodnocením zjištěného skutkového stavu věci dospěl k názoru opačnému, jenž se projevil v tom, že k závěru o trestní odpovědnosti obviněného zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dospěl na základě zjištění o extenzivním i intenzivním excesu z podmínek nutné obrany upravené ustanovením § 29 tr. zákoníku.

25. Nutno zmínit, že k tomuto částečně odlišnému posouzení věci, které se však na závěru o trestní odpovědnosti dovolatele označeným trestným činem nikterak neprojevilo, přistoupil soud druhého stupně, aniž by si, byť částečně, nalézacím soudem učiněná skutková zjištění modifikoval. Vytknul-li soudu prvního stupně, že jeho závěry „stran posouzení otázky, zda obžalovaný jednal v rámci nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku či nikoli, jsou do jisté míry rozporné“, pak svou vlastní argumentaci budoval na jeho skutkových zjištění, která převzal. Uvedl-li, že (str. 11) „ani nalézací soud nepochybuje o tom, že to byl právě poškozený P. K., který konfliktní situaci vyvolal…“, pak toto jeho tvrzení vychází ze skutkového zjištění obsaženého na str. 23 rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož „P. S.  na počátku přišel k M. N. a M. B., mezi těmito třemi proběhla slovní rozepře a došlo i na drobnější fyzické napadání a vzájemné strkání…“. Odvolací soud tak svým procesním postupem plně dostál požadavkům zákona, i co se této stránky rozhodování soudu druhého stupně týče.

26. Na bezchybný postup procesní odvolací soud nicméně nenavázal již v otázce hmotně právního posouzení. Vyjde-li se z toho, že i on uzavřel, že bodnořezným poraněním poškozených, jež způsobil dovolatel, předcházel konflikt projevující se tím, že „došlo maximálně k vzájemné slovní rozepři, ke strkání a drobnějšímu fyzickému napadání“, pak není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru o nutnosti posuzování trestní odpovědnosti obviněného z pozice obránce, tj. skrze dovozený závěr o nesplnění podmínek jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku z jeho strany. Soud druhého stupně sice argumentuje tím, že poškozený „přišel za obžalovaným a svědkem B. a nutil je něco řešit, přičemž naprosto nedbal obvyklého odstupu, který lidi považují za bezpečný, narušil jejich bezpečnou zónu tím, že vyvolal jak ve svědkovi B., tak i v obžalovaném pocit ohrožení“, což pokládá za zásadní, „neboť to byl on, kdo vyprovokoval celý konflikt“, avšak zde jeho úvahy ve své podstatě končí, neboť je završuje již toliko konstatování, že „je naprosto zřejmé, že obžalovaný reagoval právě až na jeho (tj. S.) nevhodné chování“. Na daném místě je třeba zdůraznit, že odvolací soud chování poškozeného P. S., „který konfliktní situaci vyvolal tím, že přišel k obžalovanému svědku B., začal se na ně tlačit a dožadovat se jakéhosi vysvětlení předchozího napomenutí“ označuje za „nevhodné chování“ bez dalšího, tj. bez jakéhokoli posouzení stupně jeho závažnosti, či lépe řečeno bližšího posouzení jeho charakteru, tzn. bez takové specifikace jeho povahy, z níž by bylo možno důvodně usoudit, že toto chování lze označit za útok, jemuž je možno se bránit způsobem upraveným v § 29 tr. zákoníku.

27. Zde je třeba připomenout, že podle okolnosti vylučující protiprávnost činu upravené v ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku je nutná obrana založena na předpokladu existence či bezprostřední hrozby útoku směřujícího na zájmy chráněné trestním zákonem. Plyne to z dikce označeného ustanovení, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

28. Útokem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí protiprávní jednání člověka (útok musí být nedovolený - objektivně protiprávní), jež sice nemusí být nutně trestným činem, ať již dolózním, či kulpózním (může jít i o čin, kterému chybí některý znak trestného činu, tj. o quazidelikt), zásadně však musí jít o jednání, jehož nebezpečnost (závažnost) tomuto typu deliktu odpovídá [§ 29 odst. 1 tr. zákoníku počítá s odvracením útoku na zájem chráněný trestním zákonem, na rozdíl od § 2 odst. 2 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které hovoří od odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem]. Vyjádřeno jinak, nebezpečnost (závažnost) útoku, vůči němuž lze obranné jednání za podmínek nutné obrany podniknout, nesmí být pouze zcela nepatrná. „Útokem nejsou činy jen nepatrné závažnosti, mající povahu pouhých nepřístojností, nezbedností (např. povykování dětí na ulici.“) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné.  7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 219.

29. I pokud by bylo zvažováno, že obranné jednání lze oprávněně uskutečnit i vůči deliktům nižší závažnosti, což některé názory trestně právní nauky nevylučují (srov. např. Císařová, D., Čížková, J. Aktuální problémy nutné obrany z hlediska nových kodifikací, Praha : AUCI, 1986, s. 23: „Pokud je společenská škodlivost útoku tak nízká, že se jedná pouze o přestupek, lze patrně resumovat, že i v takovém případě lze vůči němu užít nutnou obranu.“), pak je nutno uzavřít, že útok, vůči němuž je ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku nutná obrana přípustná, musí dosahovat alespoň typové závažnosti přestupku. – shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 400: „Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť může mít i znaky přestupku či jiného deliktu“.  Méně závažné ohrožení zájmů chráněných zákonem vyvolané útokem majícím povahu činu nikoli soudně trestného, jež však ve smyslu některých názorů stále obranu vůči němu umožňuje, nicméně „zpřísňuje požadovaný poměr přiměřenosti“ (srov. Kratochvíl., V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 437).

30. Z tohoto pohledu, resp. dovolacím soudem konstatované ne zcela úplně přesvědčivé argumentace soudu druhého stupně, je zásadní to, že v rozboru obsaženém na str. 10-12 napadeného rozsudku nelze najít závěr, který by popisovaný předchozí konflikt mezi dovolatelem a poškozeným, hodnocený jako vzájemná slovní rozepře, resp. strkání a drobnější fyzické napadání, označil za jednání dosahující alespoň úrovně přestupku, či za jednání, které by ke spáchání konkrétního deliktu této úrovně závažnosti dosahující bezprostředně směřovalo (o útoku na úrovni činu soudně trestného již ani nemluvě).

31. Za této situace důvodně vystává otázka, v čem spatřoval odvolací soud pochybení nalézacího soudu, který se cestou řešení trestní odpovědnosti dovolatele jako obránce, jenž nesplnil podmínky upravené § 29 tr. zákoníku nevydal, neboť „nedospěl k závěru, že by v projednávané věci útočníky byli P. S. a R. P.“.

32. Vrátí-li se dovolací soud ke způsobu zhodnocení věci soudem odvolacím, pak z důvodu právě vyloženého shledává vadným již východisko jeho právních úvah, tj. dovození závěru, že již samotný fakt vyvolání konfliktní situace P. S. v podobě popisované (příchod k dovolateli atd.) odůvodňuje závěr, že jde o útočníka, vůči jehož jednání je možné se bránit způsobem upraveným v ustanovení § 29 tr. zákoníku. K uvedenému je třeba uvést, že samotný základ tohoto východiska není možno pokládat za vadný, neboť obecně odpovídá tomu, jak k posuzování dané otázky přistupuje jak soudní praxe, tak i trestně právní nauka („Pro postavení strany útočné je rozhodující počáteční iniciativa, tedy „kdo začal“…“  - viz Kratochvíl, V. a kol., opus cit. v bodě 28, s. 436). Na straně druhé nelze při řešení otázky, který jedinec má být považován za útočníka a který za obránce, pomíjet charakter a závažnost tohoto prvního impulzu, který ve svých důsledcích vedl ke konfliktu mezi nimi. Za útočníka lze totiž označit jen toho z aktérů konfliktu, jenž jako první přistoupil k takovému jednání (napadení takové závažnosti), jež je již třeba za útok, ve výše zmíněném smyslu, pokládat.

33. Závěr soudu, že obviněný se trestného činu dopustil excesivním jednáním vybočujícím z podmínek upravených § 29 odst. 1 tr. zákoníku, může obstát jen v případě správného určení osoby útočníka a obránce, tedy pokud skutečně jednal jako obránce. Tato podmínka je přitom splněna jen tehdy, má-li útok druhé osoby z hlediska své závažnosti charakter činu soudně trestného – trestného činu, či alespoň deliktu typově méně závažného, odpovídajícího povaze přestupku.

34. Není-li tomu tak, jako v případě posuzovaném, nepřichází řešení otázky případného excesu z mezí nutné obrany vůbec v úvahu; to proto, že ze strany pachatele (v daném případě dovolatele) o obranné jednání vůbec nešlo. Označil-li odvolací soud obviněného za osobu napadenou a jeho trestní odpovědnost řešil způsobem výše uvedeným, učinil tak nedůvodně, neboť skutková zjištění soudu nalézacího, na něž své právní závěry vztáhl, opodstatněnost takového posouzení neodůvodňovala.

35. Druhý nedostatek napadeného rozsudku lze spatřovat v tom, že (str. 10) odvolací soud pokládal za potřebné zodpovědět otázku, „zda obžalovaný M. N. spáchal čin popsaný ve skutkové větě výroku o vině za situace, kdy odvracel přímo hrozící nebo trvající útok a současně, zda jeho jednání nebylo zjevně nepřiměřené způsobu takového útoku“. Dovolatel v této souvislosti důvodně poukazuje na to, že při takto pojímaném rozlišení (takto nastaveném kriteriu) by právní posouzení skutku odvolacím soudem bylo vadné, neboť v situaci, že by jeho jednání bylo posouzeno jako zjevně nepřiměřené způsobu takového útoku, šlo by z jeho strany stále o čin dovolený a tudíž beztrestný. Nutno dodat, že takový závěr má podklad v dikci § 29 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož nejde o  nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. O intenzivní exces z nutné obrany se proto jedná právě až tehdy, je-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená.

36. Odvolací soud sice v navazujících částech odůvodnění svého rozsudku (str. 11) v souvislosti s pojednáním o rozlišení excesů uvedl, že v případě excesu intenzivního „jde o exces co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku…“, avšak bez bližšího rozboru a vyložení konkrétních poznatků, jež by daný závěr odůvodnily, uzavřel, že (str. 12) „v projednávaném případě došlo právě k shora uvedeným excesům (pozn. tedy i excesu extenzivnímu), tedy vybočením z mezí nutné obrany, a to již v první fázi celého konfliktu…“. Tato strohost jeho odůvodnění umožnila dovolateli vznést výše konkretizovanou námitku stran správnosti posouzení závěru, že v rozsudku popsaným jednání vybočil z mezí nutné obrany v důsledku intenzivního excesu.

37. Pokud jde o námitku dovolatele, že odvolací soud otázku extenzivního excesu neřešil samostatně, pak nelze činit závěr, že by v důsledku poukazu na jeho výpověď („Sám pak situaci vyhodnotil tak, že se bránil předčasně… - str. 11), vyšel jen z posouzení této otázky samotným obviněným.

38. Vrátí-li se dovolací soud k dovolacím námitkám obviněného v části napadající nesprávnost právního posouzení skutku, pak jejich podstatou je tvrzení, že čin obviněného je činem beztrestným v důsledku splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Tomuto tvrzení vzhledem k výše uvedenému, avšak i vzhledem k tomu, jak je čin dovolatele popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu z prvního stupně (po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozeným P. S.,…., nejprve přiložil poškozenému P. S. nůž o délce čepele 8 cm na přední stranu krku, a poté, co mezi M. N., M. B., a P. S. došlo ke vzájemnému strkání a drobnějšímu fyzickému napadání, bodl…) nelze přisvědčit. Popsané jednání obviněného je trestným činem, který v něm soudy nižších stupňů shledaly, a nikoli činem dovoleným a beztrestným, jak usuzuje dovolatel.

39. Námitky obviněného, které směřovaly vůči právnímu posouzení skutku, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

40. Nad rámec dosud uvedeného se jeví vhodným stručně reagovat na tvrzení dovolatele obsažené na str. 6 jeho dovolání (byť není podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů), v němž v reakci na vyjádření soudu druhého stupně, že při zjištění splnění požadavků § 2 odst. 6 tr. ř. v hodnotících postupech soudu prvního stupně sám nemohl posouzení věci založit na jiném skutkovém základě [„Byť je odvolací soud přesvědčen, že sám by zmíněné důkazy v kontextu s výpověďmi obžalovaného a svědků (…) hodnotil odlišně, (…), nemůže taková situace s ohledem na výše rozvedené teoretické premisy být důvodem pro zásah do napadeného rozsudku ze strany odvolacího soudu ...”], v němž obviněný s poukazem na znění § 263 odst. 7 věta poslední namítá, že odvolací soud „tedy mohl a měl znovu provést stěžejní důkazy, které ho vedly k odlišným závěrům, než soud prvního stupně, a měl je sám take hodnotit”. Stručná reakce dovolacího soudu je žádoucí proto, že dovolatel při vědomí toho, že „hodnocení důkazů samotné není, ani nemůže být, předmětem tohoto dovolání“, poukazuje na fakt, že „v kontextu výše napadeného právního posouzení věci samé z hlediska hmotného práva vytýká odvolacímu soudu i vadný procesní postup, neboť ... nesprávně vyhodnotil svoji úlohu díky chybnému výkladu procesní normy“.

41. Nejvyšší soud již výše (body 23, 25) poukázal na to, že podle jeho hodnocení postupoval odvolací soud při projednání odvolání obviněného zcela při dodržení všech procesních ustanovení upravujících jeho činnost. Tento jeho závěr je nezbytné vztáhnout i k otázce jeho posouzení hodnocení důkazů soudem nižšího stupně, resp. možností rozhodnout ve věci odlišné na základě jiných skutkových zjištění. Připomíná se, že odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně „zcela splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr. ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr. ř. stran jeho odůvodnění“, když označený soud se podle jeho hodnocení „zcela pečlivě, konkrétně a podrobně vypořádal jak s  provedenými důkazy, tak i s obhajobou obžalovaného“. Rozsudek  soudu prvního stupně podle odvolacího soudu kritéria § 2 odst. 6 tr. ř. splňuje, hodnocení důkazů není nelogické a rozporné, závěry z důkazů vyvozené nejsou v extrémním rozporu s jejich obsahem. Z důvodů podrobně rozvedených na str. 8-9 odvolací soud konstatoval, že „je nutno respektovat výše rozvedené teoretické premisy stran způsobu hodnocení a zejména stran toho, že právo na hodnocení důkazů přísluší zejména tomu soudu, který důkazy provádí“.

42. Obviněný sice správně poukazuje na to, že ustanovení § 263 odst. 7 věta poslední tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu odchýlit se od hodnocení důkazů odvolacím soudem, když uvádí citaci zmíněného ustanovení podle něhož odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl, což by zdánlivě i při aplikaci § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. umožňovalo řešení, jehož se dovolatel domáhá, tj. prostřednictvím jiného zhodnocení znovu (již dříve provedených) v odvolacím řízení provedených důkazů a skrze dovození jiných skutkových zjištění dospět k jinému hmotně právnímu posouzení věci, avšak tento postup by byl zákonu odporující.

43. Nelze totiž nevidět to, co ve své podstatě implicitně vyjádřil již odvolací soud v dovolaním napadeném rozsudku, že trestní řád vychází z dělby činností jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, resp. i s dělby těchto činností jednotlivými stupni soudní soustavy, z níž plyne i to, co explicitně vyjádřil odvolací soud, tj. že právo hodnotit důkazy přísluší zásadně tomu orgánu, který důkazy provedl. V případě řízení soudního toto právo přísluší zásadně soudu prvního stupně, neboť tomu přísluší úkol, aby na základně dokazování provedeného v hlavním líčení v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí o vině obviněného na základě jím učiněných skutkových zjištění rozhodl. Možnost případné modifikace jeho skutkových zjištění, s níž počítá obsah ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a § 263 odst. 7 věta poslední tr. ř.,  nemůže být vykládána jako způsob, jímž lze (odhlédnuto od způsobu splnění požadavků § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nalézacím soudem) dosáhnout změny skutkových zjištění. Plyne to již z limitace rozsahu důkazních možností odvolacím soudem (§ 263 odst. 6 tr. ř.: … provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování…), která brání tomu, co explicitně vyjadřuje i citované ustanovení, tj. možnosti nahrazovaní činnosti soudu prvního stupně, k níž je určena specifická forma zasedání soudu – hlavní líčení, soudem odvolacím.

44.   Navíc, a to je nutno opětovně zdůraznit, první úprava obsažená v ustanoveních § 259 odst. 3 a § 263 odst. 6 tr. ř., přijatá za účelem posílení apelačních prvků rozhodování odvolacího soudu, je určena k nápravě vadného rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudu druhého stupně umožňuje, za splnění v ní obsažených podmínek, aby vadné rozhodnutí sám napravil vlastním rozsudkem a touto formou rozhodnutí ukončil trestní stíhání obviněného. K procesnímu postupu spočívajícímu v opětovném provedení pro skutkové zjištění podstatných důkazů podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolacím soudem tak může dojít jen v případě jeho zjištění, že odvoláním napadené rozhodnutí je vadné v důsledku nesprávného zhodnocení provedených důkazů, např. z důvodu zkreslení jejich obsahu, logickým zásadám příčícím se vývodům apod. V situaci, kdy hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. oprávněně nic vytknout, nemůže odvolací soud k postupu podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., aby si tak vytvořil procesní základ pro jejich odlišné hodnocení ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř., přistoupit. Takový jeho procesní postup by byl zákonu odporující, neboť by se jim obcházela zejména ta část ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., která stanoví vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem nalézacím. V tomto směru lze jen zopakovat to, co již uvedl soud odvolací, a to, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodnění úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit napadený rozsudek jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz např. rozhodnutí č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). – shodně např.   FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol., opus cit. v bodě 21, s. 641. Dodat lze to, že ke zrušení napadeného rozsudku za takového stavu nemůže odvolací soud přistoupit ani tehdy, pokud by před vydáním svého rozhodnutí postupoval způsobem, na který poukázal dovolatel.

 45. Odvolací soud v posuzované věci proto zcela důvodně dospěl k závěru o nemožnosti zasáhnout do skutkových zjištění nalézacího soudu, když poukázal na fakt, že mimo existence souboru důkazů svědčících obviněnému je dán i soubor důkazů jej z trestné činnosti usvědčujících, kteréžto byly (oba soubory a důkazy je tvořící) podrobeny (i v rámci jednotlivostí) komplexnímu zhodnocení, jemuž nelze nic vytknout. Pokud za této situace při využití oprávnění upraveného ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ) vyvodil soud prvního stupně z provedených důkazů skutkové závěry vyjádřené v jeho rozsudku, pak jde o taková skutková zjištění, která zákonnou cestou nelze zvrátit. Odvolací soud proto nepochybil, pokud tato skutková zjištění respektoval.

46. Ze vzájemných vztahů jednotlivých ustanovení trestního řádu plyne závěr, že v situaci, kdy z hlediska splnění požadavku zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), nelze rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudem prvního stupně nic vytknout, nemůže odvolací soud přistoupit k opětovnému provedení již před nalézacím soudem provedených důkazů postupem  podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. jen proto, aby si vytvořil procesní podmínky k jejich odlišnému zhodnocení [§ 263 odst. 7 věta poslední tr. ř.], umožňujícímu vydání rozsudku na podkladě jiných skutkových zjištění.

47. Dovolání obviněného proto není důvodné ani tvrzení, že k vadnému rozhodnutí ze strany odvolacího soudu došlo chybného výkladu procesní normy.

48. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


P o u č e n í :  Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. července 2016



    JUDr. Ivo Kouřil
                      předseda senátu