Rozhodnutí NS

8 Tdo 1516/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:8 Tdo 1516/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1516.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neposkytnutí pomoci
Srozumění
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§ 150 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1,2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1516/2018-24


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného J. V., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 4 To 311/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 147/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 7 T 147/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května, Plzeň, na náhradu škody částku 3 098 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 4 To 311/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. V. byl odsouzen za přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku ve výroku o vině nedotčený a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 T 122/2017-85, podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 T 122/2017-85, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalších výrocích zůstal rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 7 T 147/2017, nedotčen.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 25. 9. 2017 v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. do 23:00 hod. u pískovny v obci XY, m. č. XY, v podnapilém stavu po předchozí rozepři s J. S., nar. XY, tohoto vytáhl proti jeho vůli ven z karavanu, kde na něj křičel, a poté, co z dosud nezjištěných příčin poškozený J. S. spadl do vody v přilehlé pískovně, kde se počal topit, mu neposkytl potřebnou pomoc, přestože si musel být vědom toho, že poškozený J. S. v důsledku své silné podnapilosti je v akutním nebezpečí smrti utonutím a z vody jej vytáhl až v době, kdy již byl mrtev.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 4 To 311/2018, podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se v posuzované věci jedná o příklad nesprávného a neúplného skutkového zjištění stavu, kdy přetrvávají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně části rozsudku o vině, soudy obou instancí nesprávně hodnotily skutkový stav, porušily základní zásady trestního řízení a veškeré provedené důkazy vyhodnotily výhradně v neprospěch obviněného, vytkl extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, čímž bylo mimo jiné porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. V daném směru odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Konkrétně byly podle obviněného porušeny zásady materiální pravdy, zásada vyhledávací a zásada volného hodnocení důkazů.

5. Obviněný znovu zdůraznil, že trestný čin nespáchal a cítí se být nevinen. K rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy uvedl, že výslechy svědků, které podle soudů nižších stupňů prokázaly, že v průběhu večera, kdy utonul poškozený, došlo v karavanu ke konfliktu mezi poškozeným a obviněným, jsou podle jeho názoru nevěrohodné a vzájemně rozporné. Ačkoliv svědci M. B. a M. B. hovořili o daném konfliktu, svědkyně L. K. a B. F. vypověděly, že uvedený konflikt nezaznamenaly. Upozornil, že okolnosti události, která se odehrála před karavanem, nejsou svědci schopni přiblížit, neboť z karavanu není na místo údajné trestné činnosti vidět a žádný ze svědků karavan neopustil. Výpovědi svědků jsou podle obviněného v rozporu i v dalších aspektech, kdy část svědků vypovídala, že neslyšela rozhovor poškozeného a obviněného vedený před karavanem, část svědků pak hovor slyšela a svědek M. B. údajně slyšel i šplouchnutí, jako by někdo spadl do vody. S ohledem na vzájemnou rozpornost výpovědí svědků měla obhajoba za to, že tato svědectví nelze považovat za důkazy v neprospěch obviněného. Nevěrohodnost výpovědí svědků podporuje i stav podnapilosti, v níž se nacházeli.

6. Obviněný dále odmítal, že by částečně doznal svou vinu, a odmítl závěr, že by se na utonutí poškozeného, byť jen částečně, podílel tím, že by utonutí nezabránil. Poukazoval na stav opilosti, v němž se nacházel, v jehož důsledku velmi pravděpodobně nedošel daný moment k závěru, že by poškozený bojoval o život či byl v ohrožení života. Otázka subjektivní stránky daného přečinu tak nebyla ve vztahu k poškozenému dostatečně zjištěna. Měl za to, že nebylo prokazatelně zjištěno, do jaké míry alkoholové opojení obviněného ovlivnilo ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného a zda vůbec byl objektivně schopen rozpoznat závažnost vzniklé situace. Nebylo správně posouzeno, zda i přes množství zkonzumovaného alkoholu mohl objektivně vnímat a vyhodnotit situaci tak, aby bylo možné učinit závěr, že jednal v úmyslu nepřímém. Rovněž zpochybnil, zda s ohledem na to, kolik sám vypil alkoholu, byl schopen poskytnout pomoc další osobě, aniž by se sám nedostal do ohrožení života.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, tak i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby následně Nejvyšší soud podle ustanovení § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve poznamenala, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvedla, že nebyly zjištěny žádné podstatné skutečnosti, které by ovlivňovaly příčetnost obviněného tak, aby jednal ve stavu zmenšené či vyloučené příčetnosti a sám uvedl, že poté co poškozený spadl do vody, jej pozoroval, jak se poškozený pokoušel vylézt z vody a opakovaně měl také hlavu pod vodou. Přes tuto pozorovanou skutečnost obviněný poškozenému nepomohl a poškozeného z vody vytáhl až v době, kdy byl již mrtev. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že bez ohrožení svého života, mohl obviněný poškozeného J. S. z vody vytáhnout v okamžiku, kdy pozoroval, že chvílemi má hlavu pod vodou. Zajištěná fotodokumentace prokázala oblečení poškozeného i poté, kdy jeho tělo bylo vytaženo z vody. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, rovněž bylo zjištěno, že na těle poškozeného byly zjištěny oděrky na čele, oděrka na hřbetní straně prvního mezičlánkového kloubu prstu pravé ruky, oděrka vpředu na levém koleni a oděrky v pravé bederní krajině. Připomněla také, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými a soudům vytýkal nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

9. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.


IV. Důvodnost dovolání

11. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

13. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčován především výpověďmi svědků M. B., M. B., B. F., jakož i výpovědí samotného obviněného z přípravného řízení čtenou podle § 207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení, dále listinnými důkazy, a to protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 8–9, 13–19). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

15. Pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 2 až 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněného, že s ohledem na vzájemné rozpory mezi výpověďmi svědků, které podle jeho názoru vylučují jejich věrohodnost, z těchto výpovědí nelze vycházet. Stranou pozornosti obviněného v této souvislosti zůstalo, že soudy nižších stupňů hodnotily tyto výpovědi nejen jednotlivě, ale i jejich postupně složené výpovědi v souhrnu s ostatními důkazy, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutečnost, že nejprve nastala mezi obviněným a poškozeným konfliktní situace, potvrdili svědci M. B. i M. B., svědkyně L. K. a B. F. pak uvedly, že žádný konflikt nezaznamenaly. To, že se tyto výpovědi liší, neznamená, že z nich soudy nemohou vycházet, musí je však zhodnotit v kontextu všech provedených důkazů. Sám obviněný ve výpovědi, kterou poskytl v přípravném řízení (č. l. 66–69), uvedl, že poškozeného vyvedl z karavanu ven, dále že na něj křičel, aby odešel a již se nevracel. Na základě těchto výpovědí tak lze uzavřít, že mezi obviněným a poškozeným ke konfliktu, byť jen o tom, zda poškozený odejde, došlo. Skutečnost, že si tohoto konfliktu svědkyně L. K. a B. F. nevšimly, může být daná tím, že v daný moment věnovaly pozornost jiným věcem, nebo také tím, že byly pod vlivem alkoholu, jak sama svědkyně B. F. uvedla, a proto si této skutečnosti nevšimly nebo si na ni nevzpomínají. S ohledem na skutečnost, že další tři osoby předmětný konflikt popsaly, lze mít důvodně za to, že k němu došlo. Obviněný spatřuje rozpory i v dalších aspektech, a to např. skutečnosti, že někteří svědci vypovídali, že rozhovor mezi poškozeným a obviněným slyšeli, jiní zase, že jej neslyšeli, a svědek M. B. vypověděl, že slyšel i šplouchnutí. V této skutečnosti nelze spatřovat žádný rozpor, neboť ne každý svědek musel věnovat pozornost jejich rozhovoru či vůbec počínání obviněného, a není proto překvapivé, že pouze někteří ze svědků část rozhovoru či šplouchnutí slyšeli, když navíc, jak již bylo uvedeno, v karavanu hrálo rádio a všichni svědci v různé míře požívali alkoholické nápoje. Ze všech výpovědí včetně výpovědi, kterou obviněný poskytl v přípravném řízení, vyplývá skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a to bez důvodných pochybností. Výpovědi svědků tak nelze vyloučit pouze s ohledem na to, že svědci byli pod vlivem alkoholu, ani pro rozpory ve výpovědích, které byly celkovým dokazováním vyjasněny. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad stanovených pro hodnocení důkazů či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

16. S ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod je (posuzováno s určitou tolerancí) relevantní otázkou naplnění subjektivní stránky přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž namítal, že subjektivní stránka tohoto přečinu nebyla dostatečně zjištěna, nebylo zjištěno, do jaké míry alkoholové opojení obviněného ovlivnilo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti a zda byl s to poskytnout pomoc další osobě, aniž by se sám dostal do ohrožení života, když předmětného večera vypil přibližně tři litry vína. Podle jeho názoru nebylo správně posouzeno, zda i přes množství zkonzumovaného alkoholu jednal v úmyslu nepřímém.

17. K tomu je třeba nejprve připomenout, že přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

18. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Úmysl může být přímý a nepřímý (eventuální). U obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Volní složka se musí vztahovat ke všem skutečnostem spadajícím pod znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy nejen na následek nebo účinek, které mají být pachatelem teprve způsobeny, ale i na skutečnosti, které zde v době činu nezávisle na vůli pachatele již jsou. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

19. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

20. Nalézací soud neměl pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku minimálně ve formě eventuálního úmyslu, když zjistil, že obviněný s poškozeným v průběhu večera trávil několik hodin při pobytu v karavanu a při společném požívání alkoholických nápojů. Obviněný měl nepochybně vědomost o aktuálním stavu poškozeného. Byl to právě obviněný, kdo poškozeného „vyprovázel“ z karavanu v situaci, kdy měl poškozený značné motorické problémy, ostatně sám ve své výpovědi v přípravném řízení, která byla v hlavním líčení čtena, popisoval stav poškozeného, který nebyl schopen se sám zvednout, obviněný mu pomáhal ven z karavanu. Obviněný rovněž vypověděl, že poškozeného pozoroval při jeho problémech ve vodě pískovny, jak plácal rukama, opakovaně se potápěl pod hladinu ve snaze se nadechnout. Takto poškozeného pozoroval přibližně dvě minuty, jak sám obviněný uvedl, a svítil na něj baterkou. Nalézací soud tak dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný měl nepochybně jasný přehled o skutečně závažné situaci, jež poškozenému zcela reálně hrozila, a následky počínání poškozeného ve vodě musel zcela jistě předpokládat. Nalézací soud se rovněž zabýval tím, zda mohl poškozenému pomoct, aniž by vystavoval sebe v nebezpečí a zda by obviněnému množství požitého alkoholu bránilo v záchraně tonoucího poškozeného. V dané věci bylo zjištěno, že k utonutí poškozeného došlo na pískovně v tzv. stojaté vodě, a to v místech blízko svahujícího se břehu do vodní hladiny, bylo také zjištěno, že hloubka v místě utonutí poškozeného podle popisu obviněného činila cca 75 cm, a nebyly tak zjištěny žádné vnější nebezpečné vlivy, jež by záchraně poškozeného bránily, a to i s ohledem na skutečnost, že obviněný podle odhadu soudu prvního stupně měří od 180 do 190 cm. Ani požití alkoholických nápojů nemělo podle zjištění nalézacího soudu vliv na možnost záchrany poškozeného obviněným, když u obviněného byla přístrojem Dräger ve 23:54 hodin zjištěna alkoholemie 2,16 g/kg a když sám obviněný uvedl, že před projednávanou událostí vypil tři litry vína během večera, na což je zvyklý, že se cítil trochu pod vlivem alkoholu, nicméně věděl, co dělá, a množství vypitého alkoholu na něj nemělo žádný negativní vliv (srov. zejména body 26., 27. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s těmito závěry soudu nalézacího zcela ztotožnil (str. 3 rozsudku).

21. Nejvyšší soud považuje úvahy nalézacího soudu týkající se subjektivní stránky, jehož závěrům přisvědčil i odvolací soud, za správné a nemá je v zásadě čím relevantně doplnit. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zjištění soudů spolehlivě dokládají, že obviněný byl srozuměn s tím, že se poškozený může utopit, když si byl vědom toho, v jakém stavu se poškozený nacházel, zejména sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že poškozený měl problém vůbec vstát a ostatní mu museli pomáhat, poškozeného pozoroval a viděl, že po pádu do vody z ní nemohl vylézt, ale mával rukama a chvílemi se topil a snažil se nadechnout, sám uvedl, že neví, proč mu nepomohl, že jej „prostě nechal se plácat ve vodě“. Nelze přisvědčit ani té námitce obviněného, že nebyl schopen poskytnout pomoc poškozenému, když obviněný vypověděl, že je zvyklý požívat alkohol v množství, v jakém je požíval před projednávanou událostí, a rovněž, že na něj alkohol neměl negativní vliv a věděl o sobě. I s ohledem na skutečnost, že hloubka vody v místě, v němž se poškozený topil, byla přibližně 75 cm, přičemž obviněný má výšku mezi 180 až 190 cm, a že to byl právě obviněný, kdo později, až po utonutí poškozeného, jej z vody vytáhl, nelze mít žádné pochyby o tom, že obviněný mohl bez problémů poškozenému pomoci a vytáhnout jej z vody ve chvíli, kdy jej viděl se topit, aniž by tak sebe vystavoval jakémukoliv nebezpečí. Obviněný tedy věděl, že se poškozený může s ohledem na svůj aktuální stav utopit po pádu do vody, a byl srozuměn s tím, že se tak pravděpodobně stane, přesto mu pomoc neposkytl, ačkoliv by se takovou pomocí neuvedl v nebezpečí. V daném případě lze tedy jednoznačně dospět k závěru, že obviněný jednal nejméně v eventuálním úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

22. K námitkám obviněného týkajícím se vlivu alkoholu na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, kterými zpochybnil svou příčetnost při projednávané události, je nejprve vhodné v obecné rovině poznamenat, že trestní zákoník pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 26 tr. zákoníku). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5 tr. ř., § 105 odst. 1 tr. ř. a § 116 odst. 1 tr. ř.).

23. Výtce obviněného, že se soudy danou otázkou dostatečně nezabývaly, nelze přisvědčit. Soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že pochybnosti o příčetnosti obviněného v dané věci nejsou. Nalézací soud zamítl důkazní návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť měl za to, že je zcela nadbytečný, když obviněný ve své výpovědi z přípravného řízení sám uvedl, že je zvyklý na množství alkoholu, které před danou událostí požíval, věděl, co dělá, a množství vypitého alkoholu na něj nemělo žádný negativní vliv (bod 27. odůvodnění rozsudku).

24. S ohledem na výše uvedené soudy nižších stupňů nepochybily, když k posouzení příčetnosti obviněného nepřibraly znalce, jelikož s ohledem na provedené dokazování nevyvstaly pochybnosti o příčetnosti obviněného v době spáchání projednávaného jednání, nedopustily se ani vady spočívající v nedostatečném prokázání příčetnosti obviněného, když správně vycházely z výpovědi obviněného, kterou učinil v přípravném řízení.

25. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu