Rozhodnutí NS

4 Tdo 339/2019

citace  citace s ECLI
Právní věta:Strážník obecní (městské) policie není policejním orgánem ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. a při výkonu své funkce tak nečiní procesní úkony podle trestního řádu. V trestním řízení jej lze vyslechnout v procesním postavení svědka též ke skutečnostem, o nichž se při výkonu své funkce dozvěděl na místě činu od přítomných osob.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:4 Tdo 339/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.339.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důkaz
Policejní orgán
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. ř.
§ 89 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:3 / 2020
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 339/2019-458


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněného M. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 26/2013, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013 a jemu předcházející řízení včetně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 5 To 456/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013 uznal obviněného M. B. vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v odpoledních hodinách dne 13. 10. 2012 v městském parku mezi ulicemi T. s. a N. M. v M. B. si obnažil přirození a onanoval před nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY a nezl. CCCCC (pseudonym), nar. XY.

Za to byl obviněnému uložen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015 podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. pak odvolací soud řízení ohledně uložení ochranného léčení vrátil soudu prvního stupně k postupu podle § 230 odst. 2 tr. ř.

Následně obviněný M. B. proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a), c), k), g) tr. ř.

Obviněný v rámci svého dovolání namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015 chybí výrok o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním obviněného ve zbývající části, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že nebylo prokázáno, že nezletilé svědkyně se s výtržností sexuálního charakteru setkaly poprvé, jak uvedl Krajský soud v Brně, když usnesením ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 To 293/2013 zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. jej vrátil soudu prvního stupně. Rovněž není pravda, že by byly všechny tři nezletilé dívky vyslechnuty bezprostředně po zadržení obviněného. Dvě z dívek byly vyslechnuty bez přítomnosti obhájce již dne 13. 10. 2012, přičemž jedna z dívek (BBBBB) se vydávala za někoho jiného a to za svou kamarádku (CCCCC), kdy o této skutečnosti však není v protokolu záznam a toto bylo zjištěno až ze znaleckého posudku dívek, kterým byla zkoumána jejich věrohodnost, a třetí z dívek byla vyslechnuta až za měsíc po události dne 12. 11. 2012, kdy ani v tomto případě neměla obhajoba možnost klást vyslýchané otázky. Rovněž neproběhla žádná rekognice, což bylo zmařeno postupem Městské policie Moravské Budějovice při podání vysvětlení na ul. P. a také Policií ČR, která nechala obviněného spolu s nezletilými svědkyněmi na jedné chodbě. Co se týče subjektivního vnímání dívek ohledně toho, co měly vidět v parku, opakovaně uvedly, že si z toho dělaly legraci.

Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení navíc žádný právní názor nevyslovil a dával soudu prvního stupně spíše závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů, což je vyloučené. Odvolací soud i druhý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 5 To 456/2013 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přecenil zásadu proporcionality na úkor nezletilých svědkyň a že rozsudek nemá náležitosti stanovené v § 125 tr. ř. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v odůvodnění chybí, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, a také že zcela ignoroval právní názor odvolacího soudu. To ovšem nekoresponduje s podrobným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně.

Při novém hlavním líčení v novém složení senátu obhajoba opakovaně odmítala souhlasit se čtením protokolů o výpovědi nezletilého svědka z přípravného řízení a žádala s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti výslech nezletilých svědkyň nebo alespoň o čtení protokolu o jejich výpovědích před soudem. Tomu soud prvního stupně nevyhověl a namísto toho uložil znalkyni zkoumat věrohodnost nezletilých svědkyň. V rámci toho bylo zjištěno, že jedna z nezletilých svědkyň se vydávala dne 13. 10. 2012 za někoho jiného, kdy tak musel být dodatečně opraven protokol o výslechu, což nebylo ve spise zaznamenáno. Dokazování pak proběhlo se slovy „provádím dokazování ve stejném rozsahu, jako jej provedl M.“, tedy dokazování neproběhlo zákonným způsobem.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013 citoval důkazy, které před soudem nebyly vůbec provedeny, čímž došlo k extrémnímu porušení práva obviněného na spravedlivý proces a jde tedy o případ, v němž jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti řízení, ale v souladu s pokynem odvolacího soudu, soud prvního stupně pouze původně provedené důkazy nově zhodnotil v neprospěch obviněného.

Při veřejném zasedání o odvolání odvolací soud provedl dokazování čtením protokolů o výpovědi nezletilých svědkyň, které při předchozím řízení označil jako nadbytečné a provedené v rozporu se zásadou proporcionality. Současně odvolací soud citoval část protokolu z hlavního líčení, kde byla zaznamenána slova matky jedné z nezletilých dívek při odchodu z jednací síně, kdy tato osoba ovšem nebyla v postavení svědka a nebyla poučena o svých právech a povinnosti, kdy soud tak neměl k jejím slovům při svém rozhodování přihlížet.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutková zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně totiž postrádají obsahovou spojitost s důkazy, neboť nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by ukazoval na konkrétní osobu jako na pachatele. Svědkyně uvedly, že do obličeje se pachatelovi nedívaly a nebyly schopné popsat případné spodní prádlo. Nezletilé se shodly, že pachatelem byl starší muž s prošedivělými vlasy v tmavém oblečení, tomuto popisu však odpovídalo v té době (při posvícení) v M. B. mnoho osob.

Odvolací soud sice konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá podmínkám, které jsou stanoveny v § 125 tr. ř., nicméně nyní takové pochybení nepovažuje v návaznosti na to, že soud prvního stupně téměř žádné dokazování neprovedl a nevypořádal se s obhajobou obviněného, za podstatnou vadu. Ačkoliv v předchozím řízení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že nehodnotil výpovědi nezletilých svědkyň v souladu s výpovědí strážníků městské policie, které soud prvního stupně v novém řízení nezopakoval, nyní odvolací soud konstatuje, že jejich svědectví ve věci je bezvýznamné. Řízení u odvolacího soudu, řízení před soudem prvního stupně, i přípravné řízení tomu předcházející, je tak zatíženo vážnými vadami nesoucími znaky libovůle, která ve svém důsledku způsobila porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Soud prvního stupně nebyl též správně obsazen, neboť odvolací soud zneužil svého práva podle § 262 tr. ř., když nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, ačkoliv soud prvního stupně předtím postupoval v souladu s právem. Odvolací soud si tak vynutil, aby byl obviněný zbaven zákonného soudce a na jeho místo byl dosazen jiný, který splní pokyn odvolacího soudu, jenž byl v rozporu s právem. Odvolací soud užil takový postup, aniž by k němu byly splněny veškeré zákonné podmínky. Zasáhl tak nepřípustným způsobem do kompetencí soudu prvního stupně. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Součástí práva na spravedlivý proces je obecné pravidlo vycházející z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož musí být obviněnému alespoň jedenkrát dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu.

Obviněný neměl obhájce, ačkoliv ho podle § 36 odst. 2 tr. ř. měl mít již v přípravném řízení, neboť nebyl schopen hájit se sám, zejména s ohledem na to, že se mělo jednat o čin se sexuálním podtextem a nebylo vhodné vystavovat nezletilé svědkyně přímé konfrontaci. Orgány činné v trestním řízení vyslechly všechny nezletilé svědkyně před zahájením trestního stíhání proti obviněnému bez přítomnosti obhájce, který by hájil práva obviněného, natož pak aby mohl obviněný klást otázky prostřednictvím policejního orgánu nebo přímo sám. Výslech svědkyň však nebyl proveden jako úkon neopakovatelný a obviněný měl mít možnost alespoň prostřednictvím svého obhájce účastnit se výslechu nezletilých svědkyň.

Pokud tedy bylo podle závěru odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně provedeno dokazování čtením výpovědí nezletilých svědkyň a soud prvního stupně v nově obsazeném složení bez ohledu na zásadu bezprostřednosti a ústnosti odmítl k návrhu obhajoby vyslechnout nezletilé svědkyně kontradiktorně, bylo takové jednání v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Sadak proti Turecku, rozsudek Doorson proti Nizozemí), neboť výpověď svědka, který nikdy nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být klíčovým důkazem viny. Právo obviněného na obhajobu tak bylo tímto postupem omezeno v míře neslučitelné s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže „je výrok soudu založen výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi osoby, kterou obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení a ani v hlavním líčení“. Jiný důkaz směřující k identifikaci obviněného jako pachatele nebyl v řízení před soudem prvního stupně proveden. Sám odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá podmínkám, které jsou ustanoveny v § 125 tr. ř.

Podle obhajoby však soud prvního stupně v hlavním líčení neprovedl v souladu se zákonem dokazování ani v rozsahu čtení protokolů o výslechu nezletilého svědka. Odvolací soud pak sice v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování čtením protokolů o výslechu nezletilého svědka z hlavního líčení v původním řízení před soudem prvního stupně, což ovšem před tím dvakrát soudu prvního stupně vytýkal a viděl v tom důvod pro zrušení zprošťujícího rozsudku. Paradoxně takové doplnění dokazování bylo v rozporu s jeho vlastním pokynem – závazným právním názorem, kterým sám usměrnil rozhodování soudu prvního stupně, neboť je považoval za nadbytečné a přeceňující zásadu kontradiktornosti řízení.

Pouze na okraj se podotýká, že nezletilé svědkyně při hlavním líčení neoznačily obviněného za pachatele skutku uvedeného v obžalobě.

Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, případně též rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení včetně jednotlivých rozhodnutí soudů, jakož i obsah dovolání obviněného včetně použitých argumentů, a poté se k těmto vyjádřila následovně.

Státní zástupkyně uvádí, že námitky obviněného, které uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou uplatněny právně relevantně, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný neuvedl konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., když uvedl, že nebyl schopen se hájit sám, zejména vzhledem k tomu, že se jednalo o čin se sexuálním podtextem a nebylo vhodné vystavovat nezletilé svědkyně přímé konfrontaci. Takováto námitka však deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. U obviněného navíc nebyly zjištěny žádné vady ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř., a to ani během znaleckého zkoumání.

K argumentaci obviněného uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je namístě uvést, že tento je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Odvolací soud postupuje podle § 256 tr. ř. jen tehdy, neshledá-li důvody k jinému rozhodnutí o podaném odvolání, tj. k zamítnutí odvolání z formálních důvodů (§ 253 odst. 1 tr. ř.), k odmítnutí odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3 tr. ř.), k přerušení trestního stíhání (§ 255 tr. ř.), ke zrušení napadeného rozsudku a následnému předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, k postoupení věci, k zastavení nebo přerušení trestního stíhání ani k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání (§ 257 tr. ř.), případně též ke zrušení rozsudku podle § 258 tr. ř. a k některému z rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 259 tr. ř. až § 262 tr. ř. V tomto smyslu je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nedůvodného odvolání subsidiární ve vztahu ke všem zmíněným jiným rozhodnutím. Zamítnutí odvolání jako nedůvodného nepřichází v úvahu pochopitelně ani za situace, když odvolatel vzal zpět podané odvolání a předseda senátu vzal na vědomí toto zpětvzetí (§ 250 odst. 2 až 4 tr. ř.). Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, jej nemůže ani částečně zamítnout (NS 17/2002-T 417. a NS 23/2003-T 531.) Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (srov ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I. II. III. 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, s. 3049).

Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro projednávaný skutek. Soud prvního stupně vyhodnotil, že nebylo možné provést důkaz přečtením protokolu o výpovědi nezletilých AAAAA a BBBBB. Nezletilé svědkyně byly v přípravném řízení vyslechnuty podle § 102 tr. ř. Podle tohoto ustanovení tr. ř., ve znění účinném do 31. 7. 2013, platilo, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší patnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Podle odst. 2 téhož ustanovení v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř.

Dvě ze tří svědkyň však již ke dni konání hlavního líčení věku patnácti let dosáhly. Pokud má být před soudem proveden důkaz svědeckou výpovědí osoby, která byla vyslechnuta před dosažením patnáctého roku věku za dodržení podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., ale v době výslechu před soudem již patnáctý rok dovršila, nelze provést tento důkaz přečtením protokolu bez podmínek uvedených v § 211 tr. ř., které ovšem v tomto případě splněny nebyly. Pokud je odsouzení založeno téměř výlučně na výpovědi svědka, který ho jako jediný přímo usvědčuje a kterého obviněný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stadiu trestního řízení, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup ve vztahu ke jmenovanému svědkovi v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s pravidly spravedlivého procesu.

Ani jedna ze svědkyň obviněného u hlavního líčení s jistotou neoznačila za pachatele trestné činnosti a s ohledem na skutečnost, že proti obviněnému neexistoval žádný další důkaz, který by svědčil o jeho vině, soud jej podané obžaloby zprostil.

Následně Krajský soud v Brně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemůže v takovém případě rovněž zrušit napadený rozsudek jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Odvolací soud sám uvedl, že byl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, nicméně důkazy nebyly soudem prvního stupně hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně měl odvolací soud jiný náhled na hodnocení svědeckých výpovědí nezletilých svědkyň a soudu prvního stupně vytkl, že tyto nehodnotil v kontextu s výpověďmi strážníků městské policie H. N. a Z. F.

Otázkou, kterou se soudy nezabývaly, je posouzení toho, zda byly výpovědi policistů procesně použitelným důkazem. Pokud se policisté před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazovali svědkyň na to, co se stalo, vyžadovali tím od nich vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a měli o takovém vysvětlení sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř. Úřední záznam ovšem podle tohoto ustanovení není možno použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. není možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi svědkyně při jejich šetření na místě chovaly. Činnost policistů lze konkretizovat jako přijímání oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, šetření a opatřování podkladů. Policisté tak již v té době prováděly úkony ve smyslu § 158 odst. 1 tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně tak nelze výpovědi strážníků použít jako důkaz před soudem, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení § 158 odst. 3, odst. 4 tr. ř.

Okresní soud v Třebíči poté dne 17. 10. 2013 opět rozsudkem zprostil podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného obžaloby. Žádné další důkazy nebyly během hlavního líčení provedeny a soud na základě hodnocení již dříve provedených důkazů opět dospěl k názoru, že není možno učinit závěr, že skutek popsaný v obžalobě spáchal obviněný.

Tento rozsudek byl opět odvolacím soudem zrušen. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že i přes to, že byl vázán jeho právním názorem, opět nevyhodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedl, že právo na spravedlivý proces není nadřazené právu na zvláštní ochranu nezletilých a dětí, a soud prvního stupně se měl vypořádat s hodnocením výpovědí svědkyň z přípravného řízení bezprostředně po činu, stejně jako s nepřímými důkazy v podobě výpovědí strážníků městské policie. Nadto odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Výše uvedený postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces. Za situace, kdy odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně soudu prvního stupně ve „zrušujících“ usneseních vytýkal způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke svědeckým výpovědím nezletilých, upřednostňoval svůj způsob hodnocení těchto výpovědí, čímž si vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně okresnímu soudu vnucoval, nejednal krajský soud v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Pokud soud prvního stupně provedl výslech nezletilých svědkyň během hlavního líčení, již nemohl hodnotit jejich výpovědi učiněné v přípravném řízení. V § 220 odst. 2 tr. ř. se promítá zásada bezprostřednosti do rozhodování soudu v hlavním líčení, kdy soud smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Rozhodnutí soudu pak může být založeno jen na skutkových okolnostech probraných v hlavním líčení, k nimž se zároveň mohly vyjadřovat strany a které jsou právně relevantní z hlediska právního posouzení skutku. Požadavek odvolacího soudu, aby soud prvního stupně přihlížel k výpovědi svědkyň z přípravného řízení (a tuto de facto upřednostňoval), byl tedy v rozporu s § 220 odst. 2 tr. ř.

Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 tr. ř., musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Podle názoru státní zástupkyně tedy v předmětné věci lze přisvědčit názoru obviněného, že postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když odvolací soud de facto ve svých zrušujících rozhodnutích toliko prosazoval vlastní hodnocení důkazů, a to bez toho, aby si pro takovýto postup vytvořil právní prostor (opakovaným provedením důkazů) a zřejmě na základě této skutečnosti pak věc přikázal k rozhodnutí v jiném senátu. Odůvodnění postupu podle § 262 tr. ř. v rozhodnutí odvolacího soudu však zcela absentuje, když toliko uvedl, že věc přikazuje projednat v jiném složení senátu.

Okresní soud v Třebíči pak v jiném složení senátu uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění tohoto rozsudku hodnotil důkazy, které v průběhu hlavního líčení nebyly provedeny, přitom na jejich základě následně obviněného uznal vinným. Krajský soud v Brně odvolání obviněného zamítl s tím, že připustil, že okresní soud sice neprovedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a nebyl proveden ani důkaz výpovědí znalce, dále nebyly provedeny výpovědi svědků L., P., N. a F., a přesto soud všechny tyto důkazy v odůvodnění svého rozsudku hodnotil. Podle odvolacího soudu se sice jedná o porušení podmínek § 125 tr. ř., nejedná se však o tak zásadní porušení, aby bylo důvodem pro případné zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze přehlédnout skutečnost, že zatímco ve svých prvních dvou rozhodnutích odvolací soud vytýkal nalézacímu soudu, že výpovědi policistů N. a F. nezhodnotil dostatečně, nyní v přímém rozporu se svým dřívějším názorem uvedl, že pochybení okresního soudu, který tyto důkazy vůbec neprovedl, není nijak zásadní, neboť výpovědi těchto svědků jsou pro rozhodnutí zcela bezvýznamné.

Podle státní zástupkyně tak lze uzavřít, že v předmětné věci došlo k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. a napadená rozhodnutí nemohou s ohledem na zásadní porušení práva obviněného na spravedlivý proces obstát. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013, a vadné řízení mu předcházející až do nařízení a konání neveřejného zasedání dne 24. 7. 2013 před odvolacím soudem, a to včetně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 To 293/2013; řízení předcházející nařízení neveřejného zasedání konaného dne 24. 7. 2013 zůstává nedotčeno. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby dále zrušil rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud současně poukazuje, že podle § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Navzdory uvedenému existují i výjimky, na jejichž základě Nejvyšší soud musí postupovat v rozporu s tím, co bylo v této stati konstatováno (viz níže).

K jednotlivým dovolacím důvodům, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, je nutno uvést následující. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů.

Obviněný poukazuje na skutečnost, že měl mít obhájce již v přípravném řízení z důvodu podle § 36 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu musí mít obviněný obhájce též tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Konkrétně tak tyto pochybnosti mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumějí číst nebo psát, apod. Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 446).

V daném případě se však o žádnou z výše uvedených možností nejednalo. Námitky obviněného, že měl mít obhájce již v přípravném řízení, jelikož se jedná o trestný čin se sexuálním podtextem a nebylo vhodné vystavovat nezletilé svědkyně přímé konfrontaci s ním, deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplňují, resp. se nejedná o skutečnosti, které by opodstatňovaly využití institutu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti lze zmínit, že ani během pozdějšího znaleckého zkoumání obviněného nebyly zjištěny žádné takové okolnosti a skutečnosti u jeho osoby, které by postup podle výše uvedeného ustanovení vyžadovaly. Obviněný je sice osobou vyššího věku, ale tuto skutečnost nelze podřadit pod tělesnou či duševní vadu ve znění § 36 odst. 2 tr. ř. Stejně tak důvodnost postupu podle tohoto ustanovení nenaplňuje ani právní a skutková složitost případu. Pouze poukaz na to, že se jedná o trestnou činnost se sexuálním podtextem, kdy svědkyně byly v době útoku nezletilé, automaticky neznamená, že se jedná o právně či skutkově složitý případ.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vznesené námitky ohledně absentující obhajoby obviněného již v přípravném řízení byly dovolatelem uplatněny nedůvodně.

Pokud pak obviněný v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval též naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož odvolací soud napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení ochranného léčení sexuologického, přičemž v něm zároveň chybí výrok o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním obviněného ve zbývající části, když podle jeho názoru měl odvolací soud učinit výrok podle § 256 tr. ř., je třeba uvést následující.

Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách:
      a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran.

      b) určitý výrok byl sice v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.

V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud postupuje podle § 256 tr. ř. jen tehdy, neshledá-li důvody k jinému rozhodnutí o podaném odvolání, tj. k zamítnutí odvolání z formálních důvodů (§ 253 odst. 1 tr. ř.), k odmítnutí odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3 tr. ř.), k přerušení trestního stíhání (§ 255 tr. ř.), ke zrušení napadeného rozsudku a následnému předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, k postoupení věci, k zastavení nebo přerušení trestního stíhání ani k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání (§ 257 tr. ř.), případně též ke zrušení rozsudku podle § 258 tr. ř. a k některému z rozhodnutí předpokládaných v ustanoveních § 259 až § 262 tr. ř. V tomto smyslu je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nedůvodného odvolání subsidiární ve vztahu ke všem zmíněným jiným rozhodnutím (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050). Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo dovolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové odvolání (srov. NS 17/2002-T 417. a NS 23/2003-T 531.). V tomto ohledu dovolací soud musel dát plně za pravdu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Pokud tedy v tomto případě obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013, tedy i do výroku o uložení ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní, a odvolací soud tento výrok na podkladě odvolání obviněného zrušil, tudíž částečně odvolání obviněného vyhověl, nebylo již možno postupovat podle § 256 tr. ř. a to ani ohledně ostatních výroků, které odvolacím soudem zrušeny nebyly. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu, jen pokud by odvolací soud odvolání obviněného zamítl v celém rozsahu. V těchto procesních nuancích se trestní řízení odlišuje od řízení civilního, což Nejvyšší soud v minulosti již vícekrát vyslovil a zpracovatelé podávaných dovolání by si to již jednou provždy mohli uvědomit.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném ohledu vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zatíženo není.

Pokud jde o zbylé dva dovolací důvody, ty se v argumentaci užité dovolatelem do jisté míry překrývají a v tomto ohledu lze konstatovat, že důvodně.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Obviněný na něj odkázal, jelikož podle jeho názoru předchozím postupem a rozhodnutím odvolacího soudu, který podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že takto uplatněnou námitku lze právně relevantně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 168/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 652/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1489/2016). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se za situaci, kdy nebyl soud náležitě obsazen, považují i odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11).

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [nález Ústavního soudu ze dne 29. 5 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá z již dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.

Ustanovení § 262 věty první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95; nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].

Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Uplatní se zde závěr, že takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), bod 32]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09; nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105); nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18].

Nejvyšší soud musí zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře se opakovaně vyjádřil, že pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., musí se jednat o zásadní a závažné vybočení z logiky hodnocení důkazů v projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady na základě vlastních důkazně dostatečně nepodložených úvah či odvolacím soudem tvrzené nelogičnosti hodnocení důkazů je pro zrušení rozhodnutí nedostačující. Lze tedy shrnout, že jestliže se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může ve svém zrušujícím rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř., jímž věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, tento soud jen upozornit, čím je třeba se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů či dokonce uvádět k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikované pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž v případě, že má odvolací soud právem za to, že soud prvního stupně správně nehodnotil důkazy (či některý nebo některé z nich) z pohledu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž právě toto pochybení vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu, napadený rozsudek tohoto soudu podle § 258 odst. 1 tr. ř. sice zruší, nesmí však ke konkrétnímu způsobu hodnocení těchto důkazů udělovat nalézacímu soudu závazné pokyny; může ovšem soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno anebo čím je třeba, a z jakých důvodů, se znovu zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97, publikované pod č. 93/1997 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Je vhodné uvést, že odvolací soud sice může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku ani nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, publikovaný pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr., a opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/1996, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), jak naopak odvolací soud postupoval v citovaných usneseních ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 To 293/2013 a ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 5 To 456/2013. Navíc v situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami ústnosti (přímosti) a bezprostřednosti a následně byly tyto důkazy samostatně i ve svém souhrnu vyhodnoceny v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, a tudíž za takového stavu hodnocení důkazů může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v zásadním nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obviněného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).

Odvolací soud také nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval (srov. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 11 Tz 53/1991 publikovaný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. 7 Tz 276/2001, apod.).

Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže toto své hodnocení vyjádřit bez dalšího ve svém rozhodnutí, pokud tyto důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka nebo obviněného a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka nebo obviněného vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které náležejí mezi stěžejní principy pro dokazování v trestním řízení. I za této situace, když byly před soudem prvního stupně provedeny všechny relevantní důkazy, odvolací soud musí zvážit, zda by opakované provádění důkazů ve veřejném zasedání neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by meze pravomocí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).

Základní podmínky pro rozhodování odvolacího soudu stanoví ustanovení § 259 tr. ř. Podle ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. však přitom odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Z dikce ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor (§ 264 odst. 1 tr. ř.). Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně označeny a novým rozhodnutím soudu prvního stupně odstraněny.

Z odůvodnění obou rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 i rozsudku ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 vyplývá, že hlavním důvodem pro zproštění obžaloby byla skutečnost, že nebylo s jistotou prokázáno, že se skutku dopustil právě obviněný.

Odůvodnění obou kasačních rozhodnutí odvolacího soudu pak obsahují výhrady, jež nakonec vyústily v postup podle § 262 tr. ř., přičemž rozhodujícími byly především otázky související se skutkovými, nikoliv právními závěry soudu prvního stupně. Hlavním důvodem opakovaného zrušení rozsudků soudu prvního stupně a aplikace § 262 tr. ř. byl způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Podle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního stupně ve svých rozhodnutích v intencích kasačních rozhodnutí, nevyvodil správně skutkové a tím i právní závěry a důkazy vyhodnotil rozporně s jejich obsahem.

Z hlediska aplikace § 262 tr. ř. tak lze přiznat relevanci až námitkám stran rozpornosti a nelogičnosti skutkových zjištění. Ty by však bylo možné v dané věci považovat za opodstatňující tento postup pouze tehdy, byly-li by dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícího z § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud se proto musel především zabývat otázkou, zda odvolací soud zpochybnil postup soudu prvního stupně, který s ohledem na zásadu in dubio pro reo neshledal na základě provedených důkazů, že by se skutku uvedeného v obžalobě dopustil obviněný, právě z těchto pozic. Takové zprošťující rozhodnutí by totiž nemohl zrušit pouze za tím účelem, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, a právě z tohoto důvodu ustanovení § 262 tr. ř. ani nesmí sloužit jako prostředek k obejití uvedeného omezení. Význam tohoto omezení je navíc v dané věci posílen tím, že v případě zproštění obžaloby soudem prvního stupně zákon neumožňuje, aby se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem [viz § 259 odst. 3, odst. 5 písm. a) tr. ř.]. Odnětí věci původnímu senátu, resp. samosoudci pouze na základě odlišného hodnocení provedených důkazů, aniž by v tomto směru bylo možné soudu prvního stupně opakovaně vytknout porušení § 2 odst. 6 tr. ř., resp. některou z vad podle § 258 odst. 1 tr. ř., by bylo možné považovat za projev libovůle.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 uvádí, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalovaný skutek spáchal obviněný. Podle soudu prvního stupně nebylo provedeným dokazováním během hlavního líčení možno označit obviněného jako muže, který si v odpoledních hodinách dne 13. 10. 2012 v městském parku mezi ulicemi T. s. a nám. M. v M. B. obnažil přirození a onanoval před nezletilými svědkyněmi. Obviněný od začátku trestního řízení svoji vinu popírá. Jeho výpověď navíc podporuje i výpověď jeho manželky. Důkazní situace v dané věci tak spočívala především na svědeckých výpovědích nezletilých svědkyň, před kterými, podle jejich výpovědí, onanoval v parku starší muž s brýlemi, oblečen do tmavého oblečení, měl šedivé vlasy a „jakoby“ kulhal. Jelikož svědkyně AAAAA a BBBBB v mezidobí dosáhly věku patnácti let, v rámci zásady bezprostřednosti a ústnosti soud prvního stupně přistoupil k jejich výslechu v hlavním líčení. S ohledem na nedostatečnou důkazní situaci soud prvního stupně v hlavním léčení provedl i výslech v té době nezletilé CCCCC. V průběhu hlavního líčení ovšem žádná z korunních svědkyň nedokázala obviněného identifikovat jako muže, který před nimi onanoval v městském parku dne 13. 10. 2012. Tato skutečnost nevyplynula ani z žádných dalších provedených důkazů.

Odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 To 293/2013 uvedl, že soud prvního stupně provedl nejen důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, ale rovněž provedl důkazy nadbytečné. Odvolací soud kasaci rozsudku soudu prvního stupně opřel primárně o to, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal s hodnocením spontánních výpovědí svědkyň z přípravného řízení, kdy vypovídaly bezprostředně po události, a s hodnocením výpovědí u hlavního líčení, kdy vypovídaly více jak po půl roce od události. Odvolací soud také konstatoval, že vzhledem k nepříjemnosti zážitku, nebyl důvod svědkyně opětovně vyslýchat v hlavním líčení. Stejně tak se podle odvolacího soudu nalézací soud řádně nevypořádal se svědeckými výpověďmi městských strážníků H. N. a Z. F. Odvolací soud tak na závěr konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná a nejsou zcela v souladu s provedenými důkazy.

Soud prvního stupně na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu znovu rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, a to tak, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak vysvětlil, jaké skutečnosti jej k takovémuto rozhodnutí vedly, jak zhodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, z jakého důvodu provedl výslech svědkyň v hlavním líčení a jak se vypořádal s výpověďmi městských strážníků.

Odvolací soud poté ve svém již v pořadí druhém kasačním rozhodnutí ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 5 To 456/2013 konstatoval, že se nalézací soud nedržel právního názoru odvolacího soudu a opět nevyhodnotil provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Podle něj nalézací soud nezdůvodnil, proč byly nezletilé svědkyně znovu vyslechnuty, svým postupem přecenil zásadu proporcionality na úkor nezletilých svědkyň, kdy zcela ignoroval ustanovení § 102 tr. ř. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně přecenil zásadu ústnosti, kdy se nedokázal vypořádat s hodnocením spontánních výpovědí svědkyň z přípravného řízení. Stejně tak soud prvního stupně ignoroval nepřímé důkazy, a to svědecké výpovědi zasahujících policistů i skutečnost, že obviněný jako pachatel byl ztotožněn krátce poté, co byl svědkyněmi spatřen v parku při onanování. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak podle odvolacího soudu nemá náležitosti stanovené v § 125 tr. ř. V odůvodnění rozsudku chybí, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují a proč konkrétním důkazům dává přednost před ostatními. Podle odvolacího soudu jsou tak skutková zjištění soudu prvního stupně nejasná, nejsou v souladu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů vede k pochybnostem o skutkových zjištěních. Soud prvního stupně ignoroval právní názor odvolacího soudu a znovu hodnotil provedené důkazy zcela nepochopitelně a v rozporu se zásadami formální logiky. Proto se odvolací soud rozhodl postupovat podle § 262 tr. ř. a nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (správně před jiným samosoudcem; pozn. NS).

Nejvyšší soud má za to, že z odůvodnění kasačních rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, a to samostatně, i ve vzájemných souvislostech, a pouze na základě tohoto nesouhlasu celou věc přikázal k rozhodnutí v jiném složení senátu (jinému samosoudci). V žádném případě ale nelze souhlasit, že by soud prvního stupně v odůvodnění svých obou rozsudků neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Soud prvního stupně v odůvodnění svých obou rozhodnutí jasně poukázal na skutečnost, že dvě ze tří svědkyň v mezičase dosáhly věku patnácti let, kdy v této otázce odkázal na ustálenou judikaturu, ze které je zřejmé, že má-li být v řízení před soudem proveden důkaz svědeckou výpovědí osoby, která byla vyslechnuta před dovršením patnáctého roku věku za dodržení podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., ale v době výslechu před soudem již patnáctý rok dovršila, nelze provést tento důkaz přečtením protokolu bez podmínek uvedených v § 211 tr. ř. (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1968 sp. zn. 2 To 108/67, publikovaného pod č. 31/1968 Sb. rozh. tr.). Obhajoba na jejich výslechu před soudem trvala, přičemž jejich výslech v přípravném řízení nebyl proveden ani jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. ř., nebyly tedy splněny podmínky ani § 211 odst. 1 tr. ř., ani § 211 odst. 2 tr. ř. pro čtení těchto výpovědí. Stejně tak dostatečně soud prvního stupně odůvodnil, proč v hlavním líčení vyslechl jako svědkyni i nezletilou CCCCC. Takto postupoval proto, že z doposud provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by se skutku, který byl vznesen v obžalobě, dopustil obviněný, jelikož svědkyně AAAAA a BBBBB během hlavního líčení nedokázaly obviněného označit jako muže, který se měl skutku dopustit, a ani z žádných dalších důkazů provedených před soudem prvního stupně nebylo možné učinit závěr o vině obviněného. Z těchto důvodů se tedy jevil výslech nezletilé CCCCC jako nutný a postup soudu prvního stupně tak splňoval veškeré náležitosti § 102 odst. 2 tr. ř. K tomu je třeba ještě dodat, že citované ustanovení trestního řádu kategoricky nezapovídá opětovné vyslechnutí osoby mladší patnácti let v dalším řízení. Zdůrazňuje pouze, že tomu tak může být jen v nutných případech. A soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč v posuzovaném případě k takovému svědeckému výslechu CCCCC přistoupil.

Za pozornost jistě stojí také nekonzistentnost názorů odvolacího soudu, kdy v obou kasačních rozhodnutích vytýkal nalézacímu soudu, že dostatečně nezhodnotil výpovědi městských policistů N. a F. V odůvodnění usnesení ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, kterým potvrdil výsledný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, však uvedl, že výpovědi svědků L., P., N. a F. jsou pro rozhodnutí zcela bezvýznamné. Je tudíž zvláštní, že ve dvou případech zprošťujících rozhodnutí výpovědi těchto svědků nebyly podle odvolacího soudu dostatečně zhodnoceny, a naopak u rozhodnutí, kterým soud prvního stupně obviněného uznal vinným, byly výpovědi stejných svědků pro konečné rozhodnutí označeny za nepotřebné. Tento obrat o sto osmdesát stupňů jasně naznačuje, že odvolací soud nesouhlasil s hodnocením důkazů v případech, kdy soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby, jelikož na základě vlastního hodnocení důkazů, které sám neprovedl, se s takovýmto výsledkem neztotožňoval, a svým pojetím vlastního kasačního rozhodnutí se snažil přimět soud prvního stupně rozhodnout tak, jak by ve věci při vlastním hodnocení důkazů rozhodl sám.

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud postupem podle § 262 tr. ř. překročil svoji pravomoc a snažil se vytvořit si prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád. Odvolací soud měl na dílčí skutkové otázky jiný názor i přes to, že je soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, popřípadě svůj postup podložil i zavedenou judikaturou. Při vlastním hodnocení jednotlivých důkazů se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně nechtěl ztotožnit, i když soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Postup odvolacího soudu je tak možno hodnotit jako projev jeho libovůle ve snaze prosadit své vlastní závěry.

Postupem soudu podle § 262 tr. ř. tak došlo k porušení základního práva obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Jeho námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou tedy důvodné.

Shora uvedená pochybení pak mají souvislost i s dalším obviněným uplatněným dovolacím důvodem a tím je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak ale učinit může, resp. musí. Je tomu v případech, kdy to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Třebíči v jeho rozhodnutí ze dne 2. 12. 2014, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí obviněný podal dovolání, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, právě o takovýto případ jedná. Z tohoto úhlu pohledu pak je třeba i na níže konstatovaná pochybení soudů nižších stupňů pohlížet.

V prvé řadě se neakceptovatelnou jeví skutečnost, kdy odvolací soud v obou kasačních rozhodnutích vytýkal soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí neodpovídá podmínkám uvedeným v § 125 tr. ř., přičemž soud prvního stupně veškeré své úvahy do odůvodnění jednotlivých rozhodnutí zahrnul a vše dostatečně zhodnotil. V případě posledního rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy ve věci již rozhodoval jiný samosoudce (samosoudkyně), a kdy nebyly v hlavním líčení provedeny veškeré potřebné důkazy, a přesto je tento soud hodnotil, je naopak v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu konstatováno, že odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013 sice neodpovídá podmínkám, které jsou stanoveny v § 125 tr. ř., ale tato pochybení soudu prvního stupně podle něj nejsou takového rázu, aby byly důvodem pro zrušení výroku o vině obviněného.

Nejvyšší soud konstatuje, že postup soudu prvního stupně byl v tomto případě v zásadním rozporu se zásadami a samotným smyslem hlavního líčení, resp. procesu dokazování podle trestního řádu. Není možno akceptovat takový jeho postup, kdy některé stěžejní důkazy, jako výpovědi svědků N., F., L. a P. a znalce MUDr. Dolejšího, nebyly před novou samosoudkyní v hlavním líčení vůbec provedeny, ale přesto byly v jejím rozsudku hodnoceny, jako by se tak stalo. Nelze hodnotit důkazy, které byly provedeny před jiným senátem, resp. jiným samosoudcem, jen na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu při postupu podle § 262 tr. ř. Takto vedeným procesem dokazování by docházelo k totální destrukci zásad bezprostřednosti a ústnosti, jakožto jedněm ze základních zásad procesu dokazování. Tyto zásady jsou důležité proto, aby si soud, resp. konkrétní samosoudce (senát) vytvořil konkrétní povědomí o skutkovém stavu věci, což musí učinit na základě před ním provedených důkazů. Zásada bezprostřednosti je významná i z toho pohledu, že jednotlivé strany řízení musí mít možnost se vyslýchaných svědků či znalců dotázat na jim nejasné či rozporné okolnosti nebo závěry a tím prohloubit svoje povědomí o tom, jak svědci celou situaci vnímali nebo jakým způsobem znalci hledali odpovědi na položené otázky apod. Jelikož na základě rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. věc rozhodovala jiná samosoudkyně, tedy odlišná od samosoudce, který výše uvedené důkazy skutečně v hlavním líčení prováděl, je možno konstatovat, že tato samosoudkyně se neměla možnost seznámit se všemi skutečnostmi důležitými pro určení skutkového stavu věci a nemohla tudíž ani ve věci spravedlivě rozhodnout o případné vině či nevině obviněného.

Dále je též třeba poukázat na správný závěr Okresního soudu v Třebíči, který prezentoval ve svých rozhodnutích ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013 a ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 3 T 26/2013, a v nichž poukázal na ustálenou judikaturu (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1968 sp. zn. 2 To 107/68, publ. pod č. 31/1968 Sb. rozh. tr.), podle níž protokoly o výpovědích svědkyň z přípravného řízení pořízených podle § 102 tr. ř. jako důkazy nebylo možné použít, jelikož dvě svědkyně v mezičase dosáhly věku patnácti let, a bylo nutné je vyslechnout v hlavním líčení. Konkrétně se jednalo o protokoly o výslechu svědkyň J. a V. proto obě jmenované byly vyslechnuty v hlavním líčení jako svědkyně v rámci zásady bezprostřednosti a ústnosti. Odvolací soud ale následně vydal kasační rozhodnutí, ve kterém tento postup hodnotil jako nadbytečný a uvedl, že by nalézací soud měl přikládat větší váhu protokolům o výpovědích svědkyň z přípravného řízení (učiněných jako osob mladších patnácti let), a to i přes to, že soud prvního stupně zcela logicky a v souladu se zákonem odůvodnil, proč tyto protokoly jako výhradní důkazy nemohly být pouze přečteny podle § 102 odst. 2 tr. ř.

Podle § 158 odst. 9 tr. ř. v tehdy platném znění, není možné takové protokoly o výslechu osob mladších patnácti let bez dalšího v hlavním líčení pouze přečíst, pokud tyto osoby byly po zahájení trestního stíhání znovu vyslechnuty (§ 164 odst. 4 tr. ř.). Lze tak učinit pouze za splnění podmínek podle § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř., které zde ale nenastaly. Tím méně ale bylo možné, aby byly pouze přečteny protokoly o výslechu osob mladších patnácti let pořízené před zahájením trestního stíhání podle § 102 tr. ř. v situaci, kdy tyto osoby byly následně slyšeny jako svědci v hlavním líčení před soudem prvního stupně, jako v tomto případě. Pokud odvolací soud posléze přikázal podle § 262 tr. ř., aby věc projednal a rozhodl soud v jiném složení senátu (jiný samosoudce), a kdy soud prvního stupně s jiným obsazením v duchu jeho příkazu poté pouze jako důkaz přečetl a posléze i hodnotil právě jen tyto protokoly svědkyň z přípravného řízení bez toho, aniž by jmenované svědkyně sám procesně vyslechnul nebo aby alespoň za souhlasu stran (§ 211 odst. 1 tr. ř.) přečetl jejich výpovědi učiněné v hlavním líčení před předchozím samosoudcem, nabádal soud prvního stupně k porušení zákona. Každopádně je třeba prohlásit, že pouhé přečtení protokolů o výpovědích svědkyň jako osob mladších patnácti let učiněných v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání za použití ustanovení § 102 tr. ř., již v této fázi řízení před soudem nebylo v žádném případě možné a akceptovatelné. Celou důkazní situaci nemohl zhojit ani následný postup odvolacího soudu, kdy ve veřejném zasedání přečetl výpovědi těchto svědkyň učiněné v předchozím řízení před soudem prvního stupně obsazeného původním samosoudcem, ale podle § 102 odst. 2 tr. ř., tedy bez souhlasu stran, a nikoli s jejich souhlasem podle § 211 odst. 1 tr. ř., což jedině bylo přípustné. V úvahu nanejvýš přicházel postup podle § 212 tr. ř., spočívající v předestření těchto dřívějších výpovědí uvedených svědkyň, ale tyto předestřené protokoly nemohly a nemohou být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

Jestliže tedy odvolací soud ve výše zmíněném postupu dokazování soudu prvního stupně neshledal nic zásadně vadného a jeho odvoláním obviněného napadený odsuzující rozsudek nezrušil a nevrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí (přičemž sám uvedené nedostatky v dokazování ve veřejném zasedání neodstranil, ale svým postupem do jisté míry umocnil), nelze než konstatovat, že nesplnil dostatečně svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a jeho meritorní rozhodnutí tudíž nemohlo před dovolacím soudem obstát.

Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen reagovat i na názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, který též prezentovala ve svém vyjádření k dovolání obviněného, ačkoli on sám předmětnou výhradu obsahem svého dovolání neučinil. (Jde o pozoruhodnou praxi státních zástupců tohoto státního zastupitelství, kdy, nikoli v ojedinělých případech, podrobují kritice procesní postup, případně samotná rozhodnutí soudů nižších stupňů z pozic, které se ani součástí dovolání obviněného nestaly, v situaci, kdy nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněného nepodal). Nejvyšší soud proto necítí potřebu na takové úvahy zvlášť podrobně reagovat. Přesto aby předmětná otázka nezůstala zcela nezodpovězena, dovolací soud k ní uvádí následující.

V posuzovaném případě se jedná o problém, zda výpovědi „policistů“ (ve skutečnosti strážníků městské policie), kterým nezletilé svědkyně oznamovaly jednání pachatele inkriminovaného skutku, jsou procesně použitelnými důkazy. Státní zástupkyně je totiž názoru, že nikoli, jelikož policisté (ve skutečnosti strážníci) N. a F., na základě své zákonné povinnosti prováděli šetření za účelem odhalení veškerých skutečností, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a spáchala jej konkrétní osoba. Jmenovaní tak podle ní vystupovali jako úřední osoby, které mají tuto činnost v popisu práce a nebyly tudíž žádnými svědky spáchání trestného činu, ale orgánem postupujícím podle § 158 tr. ř. a násl.

S takovým názorem souhlasit nelze. Strážníci obecní (městské) policie nejsou policejním orgánem, jelikož tato instituce není uvedena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. Její příslušníci jsou sice zahrnuti pod pojmem úřední osoby /§ 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku/, v němž jsou vyjmenováni mj. i soudci, státní zástupci, příslušníci bezpečnostního sboru (tedy i Policie ČR), to ale samo o sobě neznamená, že strážníci obecní policie mohou činit úkony podle trestního řádu. Jestliže tedy strážníci N. a F. činili v souvislosti s oznámením poškozených ohledně skutku, který je předmětem tohoto řízení, nějaké úkony, nečinili je tak v postavení policejního orgánu a podle trestního řádu. Pokud tedy byli posléze soudem prvního stupně vyslechnuti k celé věci v postavení svědků, nelze na tento úkon a z něho vzešlé důkazy pohlížet jako na důkazy nepřípustné. V tomto ohledu je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000 sp. zn. 7 Tz 232/2000, případně usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 3 Tdo 332/2012.

Nejvyšší soud přesto po konečném přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu konstatuje, že v posuzované věci existuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Z procesně použitelných a před soudy prvního, resp. druhého stupně provedených důkazů totiž nebylo možno učinit závěr o tom, že to byl obviněný, kdo spáchal skutek uvedený v obžalobě, neboť skutková zjištění soudů obsahovou spojitost s procesně použitelnými důkazy, jež byly před nimi provedeny, nemají.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl obviněným rovněž uplatněn důvodně vzhledem k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného částečně důvodným, přičemž všechna níže zmíněná a zrušená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nemohou ze shora vytknutých pochybení v žádném případě obstát. Nejvyšší soud tak podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 5 To 47/2015, jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 3 T 26/2013 a jemu předcházející řízení včetně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 5 To 456/2013. Současně byla podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto zrušujícího rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud pak podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

To jinými slovy znamená, že věc se opětovně nachází ve stadiu po vydání v pořadí druhého zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči v neprospěch obviněného. Odvolací soud toto odvolání znovu projedná a rozhodne o něm, a to při důsledném respektování procesních postupů vycházejících z trestního řádu i názorů a závěrů vyjádřených v tomto usnesení Nejvyššího soudu, což mu nakonec ukládá ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo učiněno za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu