Rozhodnutí NS

7 Tdo 882/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:7 Tdo 882/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.882.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Předběžné otázky
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 882/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018, k dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. Š., jednatele společnosti AUTO RADO, s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 8 To 43/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 77/2015, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 8 To 43/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I

V pořadí prvním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 12. 2016, č. j. 5 T 77/2015-642, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu jednoho a půl roku a podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 35 000 Kč s povolením splátek a s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání pěti měsíců.

Shora uvedený rozsudek okresního soudu byl k odvolání obviněného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2017, čj. 8 To 59/2017-669, a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v podstatě s tím, aby k posouzení charakteru uzavřené smlouvy blíže objasnil okolnosti, za kterých obviněný v letech 2010 až 2011 provozoval svoji obchodní činnost spočívající v prodeji dovezených motorových vozidel, zda se jednalo o případy, kdy zájemce odkoupil vozidlo, které již měl obviněný k dispozici, nebo o případy, kdy teprve měl pro zákazníka vozidlo oproti složené záloze dovézt a v případě, že dospěje k závěru o spáchání přečinu zpronevěry, aby to přesněji vyjádřil ve výroku o vině.
Okresní soud Plzeň-město pak nově ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 5 T 77/2015-753, kterým opět uznal obviněného R. Š. vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a shodně rozhodl i ve výroku o trestu, jako v předchozím zrušeném rozsudku, když pouze zkušební dobu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody stanovil kratší, a to na dobu dvou roků.

Podle skutkových zjištění, uvedených ve výroku o vině v pořadí druhého rozsudku okresního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 5 T 77/2015-753, se obviněný přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že (pozn. zkráceně uvedeno) nejdříve dne 21. 9. 2010 v P., v bydlišti poškozeného V. V. s tímto jménem společnosti AUTO RADO, s. r. o., jako její jednatel uzavřel smlouvu, na základě které měl ze zahraničí pro poškozeného obstarat motorové vozidlo zn. Hyundai Combi I 30, 1,6i, r. v. 2008 a výše, červené barvy, s klimatizací, a na jejímž základě též od poškozeného dne 24. 9. 2010 přijal jako zálohu na obstarání předmětného vozidla na svůj soukromý bankovní účet finanční částku ve výši 200 000 Kč, následně pro poškozeného žádné vozidlo ani po opakovaných výzvách neobstaral a poté, co poškozený blíže nezjištěného dne v bezprostřední časové blízkosti po dni 13. 10. 2011 od smlouvy odstoupil, navzdory jeho žádosti i povinnosti takto uložené mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2012, č. j. 23 C 305/2011-35, v právní moci dne 27. 3. 2013, poskytnutou zálohu ve výši 200 000 Kč nevrátil, kdy od 24. 9. 2010 do 30. 11. 2010 tuto částku z účtu postupně vybral, a s touto naložil blíže nezjištěného dne na blíže nezjištěném místě neznámým způsobem.

Také proti druhému rozsudku okresního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 5 T 77/2015-753, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 8 To 43/2018-780, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. opět zrušil rozsudek soudu prvního stupně ale podle § 259 odst. 3 tr. ř. již sám rozhodl ve věci tak, že obviněného pro daný skutek podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, když dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. Podstatou tohoto rozhodnutí byl nesouhlas s právním závěrem okresního soudu o uzavření smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zákoníku mezi poškozeným a obviněným, vzhledem k čemuž nepřešly poškozeným svěřené peněžní prostředky do vlastnictví obviněného (pozn. do majetku společnosti za níž jednal) a nemohl proto s nimi libovolně disponovat. Podle krajského soudu „nelze rozptýlit pochybnosti o tom, o jakou konkrétní smlouvu podle tehdy platného občanského zákoníku se mělo jednat“, resp. „o tom, zda se skutečně nejednalo o dohodu, která se spíše blížila smlouvě kupní“.
II

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2018, č. j. 8 To 43/2018-780, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že bez bližšího odůvodnění neobstojí argument odvolacího soudu, že nebyly rozptýleny pochybnosti o tom, že dohoda uzavřena mezi obviněným a poškozeným se spíše blížila smlouvě kupní. Na jiném místě napadeného rozsudku, že krajský soud přitom v opozici s tím vyslovil souhlas se závěrem okresního soudu, že uzavřená smlouva nemá náležitosti žádné ze smluv, které by přicházely v úvahu, tedy smlouvy kupní (event. koupě na zakázku) či smlouvy o obstarání věci (event. smlouvy zprostředkovatelské). Podle nejvyššího státního zástupce nelze pochybovat o dostačujícím skutkovém podkladu pro právní posouzení konkrétního smluvního typu mezi obviněným a poškozeným a takové pochyby nevyslovil ani odvolací krajský soud. Pokud ale krajský soud na podkladě daného skutkového stavu dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi stranami uzavřena nebyla, tak si podle nejvyššího státního zástupce v zásadě protiřečí, když obviněnému bez dalšího zdůvodnění přiznává možnost vyhnout se trestní odpovědnosti za situace, v níž údajně nebylo prokázáno, že by byla uzavřena smlouva takového typu, na jejímž základě by svěřené prostředky ve výši 200 000 Kč přešly do jeho vlastnictví.

Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na obsah zakázkového listu na č. l. 52 tr. spisu, v kterém je mj. výslovně uvedeno „dovoz aut. HI 30, 1,6i, červená barva, klimatizace, rok výroby 2008+, i combi, …celková cena včetně STK + emise + dovoz + schválení + registrace do 250 000 Kč“. Na základě toho pak konstatoval, že obsahem dohodnutého plnění byl dovoz a nikoliv prodej automobilu. Zdůraznil, že nebyla sjednána podstatná náležitost kupní smlouvy ve smyslu § 588 obč. zákoníku, a to kupní cena, když deklarovaná částka 250 000 Kč byla sjednána jako horní hranice ceny za poskytnutí všech vyjmenovaných služeb. Z výpovědí obviněného i poškozeného vyplývá, že v době uzavření smlouvy obviněný neměl jednoznačnou představu o tom, kde, jak a zda vůbec vozidlo pro poškozeného podle jeho specifických požadavků sežene, zda takové konkrétní vozidlo bude schopen opatřit a tudíž ani nemohl mít v době uzavírání smlouvy představu, k jakému konkrétnímu vozidlu by měl vlastnické právo na poškozeného převést. Takové vozidlo v zahraničí teprve vyhledával a tedy obstarával, přičemž mezi účastníky nebyla uzavřena ani smlouva o budoucí kupní smlouvě ve smyslu § 50a obč. zákoníku, když to nikdo z nich netvrdil, tato by navíc vyžadovala písemnou formu a na jejím základě obviněnému svěřené finanční prostředky by ve vztahu k němu až do uzavření kupní smlouvy byly stále věcí cizí. K tomu poznamenal, že rovněž v civilním řízení paralelně vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 305/2011, byla předmětná smlouva uzavřená mezi poškozeným a společností AUTO RADO, s. r. o., zastoupenou obviněným, posouzena jako smlouva o obstarání věci ve smyslu § 733 obč. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce poukázal také na to, že jeho argumentace v dovolání je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 165/2015, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 931/2012), ve kterých byly řešeny obdobné případy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006, pak uvedl, že za trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je považováno i naložení s peněžními prostředky poškozeného v rozporu s účelem jejich svěření, pokud jsou pachateli svěřeny v rámci příkazní smlouvy dříve upravené v § 724 až 732 obč. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce neobstojí argument odvolacího soudu, že uzavřená smlouva se spíše blížila smlouvě kupní. Mezi poškozeným a společností AUTO RADO, s. r. o., že byla uzavřena smlouva o obstarání věci a nikoliv smlouva kupní, a i kdyby existovaly pochybnosti o uzavření smlouvy o obstarání věci z důvodu absence jednoznačně stanovené doby jejího obstarání, jednalo by se v takovém případě o smlouvu příkazní, v rámci které rovněž nebyl obviněný oprávněn naložit s peněžními prostředky jinak, než v rámci dohodnutého účelu, tj. k obstarání věci.

Obecně pak k trestněprávní relevanci odlišení, zda mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena smlouva kupní či jiného typu (zprostředkovatelská, o obstarání věci), nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, publikované pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší státní zástupce proto uvedl, že skutek, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je důvodné.

Jak vyplývá z podaného dovolání, jeho podstatou je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu o posouzení typu smlouvy uzavřené mezi poškozeným a obviněným, když se v souladu s rozsudkem okresního soudu i podle nejvyššího státního zástupce jedná o smlouvu o obstarání věci, kdy se poskytnutá záloha nestává vlastnictvím obstaratele, je proto ve vztahu k němu věcí cizí a jejím přisvojením lze spáchat trestný čin zpronevěry. Námitka chybného vyřešení této předběžné otázky, která je významná pro právní posouzení činu, je námitkou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k době uzavření smlouvy „nejdříve dne 21. 9. 2010“ jde o posouzení typu smlouvy podle tehdy účinného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013; dále jen obč. zákoník).

Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací nejvyššího státního zástupce, že v daném případě obviněný R. Š. uzavřel s poškozeným nikoliv smlouvu kupní, ale smlouvu o obstarání věci, jak ostatně, byť to v trestním řízení není rozhodné, bylo ujednání mezi nimi posouzeno také soudem v občanskoprávním řízení v pravomocném rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2012, č. j. 23 C 305/2011-35, kterým byla společnosti obviněného uložena povinnost uhradit poškozenému částku 200 000 Kč. Názor krajského soudu, že „nelze rozptýlit pochybnosti o tom, o jakou konkrétní smlouvu podle tehdy platného občanského zákoníku se mělo jednat“ Nejvyšší soud nesdílí, přičemž se ztotožnil se závěrem a související argumentací okresního soudu o uzavření smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zákoníku, kterou se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Na toto odůvodnění okresního soudu lze proto v podrobnostech odkázat.

Podle § 733 obč. zákoníku smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.

Podle § 734 obč. zákoníku o uzavření smlouvy musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání.

Podle § 735 obč. zákoníku objednatel může až do obstarání věci od smlouvy odstoupit; musí však obstarateli nahradit účelně vynaložené náklady a jinou újmu vzniklou obstarateli, pokud jí obstaratel nemohl zabránit. Tím není dotčen nárok na uplatnění práv vyplývajících z prodlení nebo z vadného plnění obstaratele.

§ 736 obč. zákoníku obstaratel je povinen při obstarávání dbát pokynů objednatele; odchýlit se od nich může pouze tehdy, je-li to v zájmu objednatele nevyhnutelné a nemůže-li včas dosáhnout jeho souhlasu.
Smlouva o obstarání věci je zvláštním smluvním podtypem smlouvy příkazní. Zákon pro ni nepředepisuje žádné formální náležitosti a může být tedy uzavřena písemně i ústně. Mezi podstatné náležitosti smlouvy patří označení účastníků, jimiž jsou objednatel (příkazce) a obstaratel (příkazník), dále vymezení věci, která má být obstarána, a určení doby, kdy má být obstarána, (nejvyšší) cena předmětu obstarání, dále pak odměna pro obstaratele. Její právní úprava je ve vztahu k obecné úpravě příkazní smlouvy předpisem speciálním. Smlouva o obstarání věci ve většině případů dopadá na obstaravatelské služby, ale může se týkat i obstarání (resp. dodání) určité movité věci. Zákon v případě smlouvy o obstarání věci umožňuje, aby obstaratel ve vztahu k třetím osobám jednal jménem svým, nikoli jménem objednatele a cena předmětu obstarání může zahrnovat i odměnu za obstarání. Obstaratel tedy není povinen obstarávat věc osobně, zákon mu výslovně umožňuje věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. V případě, že toho využije, nese odpovědnost za případnou škodu, jako by obstarání prováděl sám. Obstaratel zpravidla jedná se třetími osobami vlastním jménem (to vyplývá z charakteru obstaravatelské činnosti), ovšem pro objednatele (tzv. nepřímé zastoupení). O uzavření této smlouvy musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání (§ 734 obč. zákoníku). Jde o jednostrannou povinnost obstaratele bez ohledu na skutečnost, zda objednatel požádá o vystavení uvedeného potvrzení.

Obecně lze uvést, že obviněný s poškozeným, v souvislosti s jeho žádostí, uzavřeli smlouvu, tedy učinili právní úkon, kterým je podle § 34 obč. zákoníku projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle § 35 odst. 1 obč. zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Podle § 35 odst. 2 obč. zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 35 odst. 3 obč. zákoníku právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

Citované ustanovení § 35 odst. 2 obč. zákoníku formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).

O uzavření smlouvy o obstarání věci mezi poškozeným a obviněným (jako jednatelem dané společnosti) v této trestní věci svědčí již důvod a okolnosti celého případu, kdy se poškozený obrátil na obviněného s žádostí o zajištění (opatření) ojetého osobního automobilu ze zahraničí, blíže konkretizovaného z hlediska typu, stáří, barvy i vybavení, když věděl, že se obviněný touto činností zabývá. Obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení (pozn. v hlavním líčení již využil svého práva a k věci nevypovídal) uvedl, že mezi společností a poškozeným vznikla dohoda o dovozu a prodeji daného blíže specifikovaného vozidla, obdržel pak peněžitou zálohu a věnoval se jeho opatření. Obviněný tak pro poškozeného požadované vozidlo vyhledával a tedy činil kroky k jeho obstarání, přičemž také uvedl, že jeho společnost dále funguje a obstarává vozidla ze zahraničí i dalším zákazníkům. I z výpovědi obviněného tak vyplývá účel jeho jednání spočívající v závazku poškozenému (objednateli) obstarat určitou věc. Pokud podle § 733 obč. zákoníku se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc smlouvou o obstarání věci, tak již tyto uvedené skutečnosti svědčí o uzavření právě tohoto typu smlouvy. Obviněný také vystavil poškozenému tzv. zakázkový list, čímž splnil svoji povinnost podle § 734 obč. zákoníku, podle kterého o uzavření smlouvy (pozn. o obstarání věci) musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání. Jak připomněl již nejvyšší státní zástupce v dovolání, v tomto zakázkovém listě je uveden „dovoz“ automobilu, nikoliv prodej, což rovněž odpovídá ustanovení § 733 obč. zákoníku o smlouvě o obstarání věci, kterou se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc, v daném případě automobil ze zahraničí podle specifikace poškozeného.

Nejvyšší soud obecně poznamenává, pokud jde o argumentaci krajského soudu, že „nelze rozptýlit pochybnosti o tom, o jakou konkrétní smlouvu podle tehdy platného občanského zákoníku se mělo jednat“, resp. „o tom, zda se skutečně nejednalo o dohodu, která se spíše blížila smlouvě kupní“, tak při řešení předběžné otázky podle § 9 tr. ř. musí soud učinit jednoznačný závěr. Nejvyšší státní zástupce proto v dovolání důvodně poukazuje na určitou nejednoznačnost, resp. rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Lze také dodat, že pokud jde o otázku neplatnosti smlouvy např. z důvodu chybějící podstatné náležitosti, není tato okolnost z hlediska trestní odpovědnosti rozhodující.

Nejvyšší soud se z důvodu v podstatě obdobného jednání neztotožnil ani s názorem krajského soudu o nepoužitelnosti závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 165/2015, ve kterém Nejvyšší soud považoval závěr soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku za správný a odpovídající zákonu. Krajský soud v této souvislosti argumentoval tím, že se v uvedené jiné věci jednalo o zprostředkování nákupu ojetého motorového vozidla, kdežto v nyní projednávané věci se obviněný s poškozeným nedomluvil na zprostředkování nákupu, ale na tom, že mu vozidlo dodá, aniž by bylo domluveno, že jde o zprostředkování koupě vozidla. Nejvyšší soud ale na základě skutkových zjištění v této nyní projednávané trestní věci obviněného dospěl k závěru, že pokud se podle § 733 obč. zákoníku obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc, tak pokud si poškozený chtěl opatřit určitou věc, v daném případě ojeté motorové vozidlo ze zahraničí, nechtěl tak učinit sám a rozhodl se k tomu využít zkušenosti obviněného, který souhlasil s tím, že mu takové vozidlo „doveze“, tedy tuto věc mu obstará, jedná se o uzavření právě smlouvy o obstarání věci.

Obviněný přitom také v uvedené jiné trestní věci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. namítal, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně při posouzení typu smlouvy, na základě které převzal peněžní prostředky od poškozené. Lze připomenout, že obviněný byl v této jiné trestní věci rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v podstatě tím, že uzavřel s poškozenou ústní dohodu o obstarání věci, ve které se zavázal, že jí zprostředkuje nákup ojetého motorového vozidla tovární značky Hyundai Getz za cenu nepřevyšující 100 000 Kč, přičemž převzal na podkladě předchozí vzájemné domluvy vyplývající z uzavřené smlouvy od poškozené finanční hotovost ve výši nejméně 10 000 Kč jako zálohu na nákup vozidla, kterou si i přes následné odstoupení od smlouvy ponechal a teprve následně jí vrátil část finančních prostředků, avšak ani poté žádné vozidlo neobstaral, čímž způsobil jmenované poškozené škodu ve výši nejméně 10 000 Kč.

Nejvyšší soud ve shora uvedené jiné trestní věci uvedl, že soudy nižších stupňů posoudily ústní dohodu mezi obviněným a poškozenou, jejímž předmětem byl závazek obviněného obstarat pro poškozenou osobní automobil, jako smlouvu o obstarání věci podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zákoníku a tento závěr považoval za správný, protože odpovídá citovanému ustanovení občanského zákoníku, podle kterého se smlouvou o obstarávání věci zavazoval obstaratel, že obstará objednateli určitou věc, a objednatel byl povinen poskytnout mu za obstarání věci odměnu. Obviněný poškozené nedodal žádné vozidlo, poškozená pak odstoupila od sjednané smlouvy z důvodu prodlení obviněného, což předpokládalo a umožňovalo ustanovení § 517 odst. 1 obč. zákoníku. Jestliže obviněný porušil svou povinnost dodat vozidlo ve sjednaném termínu, ocitl se v prodlení s plněním závazku, a poškozená tudíž mohla využít své právo odstoupit od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zákoníku, což také učinila. V takovém případě jí vznikl nárok na vrácení celé částky zálohy, aniž by byl obviněný oprávněn uplatňovat vůči ní právo na náhradu jakýchkoli nákladů spojených s obstaráním věci. Nejvyšší soud v uvedené jiné věci také poukázal na své usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 931/2012, s tím, že jeho závěry lze přiměřeně použít a podle kterého jestliže pachatel převzal od poškozeného peněžní prostředky na podkladě smlouvy o obstarání věci a použil je pro svoji potřebu, aniž by obstaral slíbenou věc, zakládá takové jednání za splnění všech ostatních podmínek jeho trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry. Přitom je rozhodné, že pachatel dosáhl svěření peněz nikoli s vyvoláním či využitím omylu poškozeného nebo jeho neznalosti podstatných skutečností, ale na základě konkrétního právního titulu, např. smlouvy o obstarání věci, podle které sice začal s plněním svých povinností, avšak později nedodržel tuto smlouvu a věc neobstaral.

Pokud bylo obviněným v odvolání (pozn. také již např. v závěrečné řeči obhájce obviněného v hlavním líčení dne 6. 12. 2016) a také krajským soudem poukazováno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, tak v tomto rozhodnutí se řeší případ, kdy se soudy vůbec nezabývaly a tedy nebyla vyjasněna otázka typu uzavřené smlouvy, možného uzavření kupní smlouvy, zda finanční záloha poskytnuta poškozeným nebyla obviněným přijata v souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy a obviněný by tak byl oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit, použít ji k úhradě jiných plateb, a proto by nemohlo jít o cizí věc a zpronevěru, neboť přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků firmy. Vyplývá to z obsahu uvedeného jiného rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že přesné zjištění typu uzavřené smlouvy je rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany obviněného došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a to především ve vztahu k předmětu útoku uvedeného trestného činu. Tímto předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena.

Nejvyšší soud tedy považuje závěr okresního soudu o posouzení dané smlouvy jako smlouvy o obstarání věci, a na základě toho o naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za správný a odpovídající zákonu, přičemž pouze na doplnění poznamenává, že se odvolací soud správně neztotožnil s námitkou obviněného ohledně porušení zásady vyplývající z ustanovení § 12 tr. zákoníku o pojetí trestní represe jako „ultima ratio“.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání [k tomu viz též § 265m odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení a krajský soud znovu o podaném odvolání obviněného rozhodne. Přitom bude vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu