Rozhodnutí NS

30 Cdo 2398/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 2398/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2398.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 2017/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2398/2018-259


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 42 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, č. j. 53 Co 228/2017-227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 41 C 19/2012-172, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 53 Co 228/2017-227, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I ve věci samé potvrdil a částečně jej změnil a částečně potvrdil ve výroku II o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se svou žalobou podanou dne 2. 4. 2012 (ve znění jejích doplnění z 14. 7. 2015 a 13. 12. 2016) domáhal zaplacení částky 42 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. 6. 2015 do zaplacení coby náhrady škody, která mu měla vzniknout postupem Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“). Žalobce k uspokojení jemu postoupenému restitučnímu nároku uzavřel dne 6. 6. 2005 s Pozemkovým fondem smlouvu o převodu náhradního pozemku č. parc. XY v kat. území XY, obec XY (dále jen „náhradní pozemek“), na jejímž základě byl zapsán do katastru nemovitostí jako jeho vlastník. Tato smlouva byla následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Co 20/2010-125, shledána absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s principem veřejné nabídky pozemků, tj. v rozporu s § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“ Žalobce žalobou požaduje náhradu škody ve výši 26 600 000 Kč s příslušenstvím, což má představovat skutečnou škodu podle hodnoty předmětného pozemku, a ve výši 15 500 000 Kč s příslušenstvím, což má představovat ušlý zisk spočívající v neuskutečnění plánovaného prodeje předmětného pozemku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které podle svého obsahu směřoval proti výroku o věci samé. Dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda při uzavírání smlouvy o převedení náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku Pozemkový fond jedná jako orgán veřejné moci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud posoudil, že Pozemkový fond v takovém případě jedná jako osoba soukromého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 526/2007). V judikatuře vrcholných soudů je dlouhodobě zastáván názor, že restituční nároky mají zásadně soukromoprávní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 As 67/2005, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je Pozemkový fond účelovým sdružením majetku, nikoliv orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, ve kterém by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož Pozemkový fond musí s oprávněnou osobou uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku; nejde tedy o poskytnutí náhradního pozemku na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž o uzavření smlouvy mezi dvěma subjekty soukromého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1024/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 522/96, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05).

Nejvyšší soud neshledává důvod odchýlit se od shora uvedených závěrů představujících dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která byla opakovaně podrobena přezkumu Ústavním soudem a shledána ústavně konformní.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda lze činnost Pozemkového fondu v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. (spočívající v povinnosti předat obci k vyvěšení na úřední desce, v jejímž územním obvodu se nachází prodávaný pozemek, oznámení o zahájení prodeje pozemku) považovat za úřední postup, za nějž odpovídá stát dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od řešení dosaženého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže shledal, že daná činnost úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk nepředstavuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1837/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015).

K tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že dosažený judikaturní závěr je plně v souladu též s relevantní komentářovou literaturou. Odpovědnost státu za škodu nastupuje tehdy, pokud je újma způsobena při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk), přičemž účelem úpravy je odlišit situace, kde stát způsobí újmu jako vykonavatel veřejné moci a kde ji způsobí jako soukromá osoba [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 187/12, v literatuře např. SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 45-46, nebo VOJTEK, Petr. § 1 (Obecné vymezení odpovědnosti). In: VOJTEK, Petr. BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1]. Stát je účastníkem soukromoprávních vztahů sui generis, a i když se od jiných účastníků v mnohém odlišuje, při dispozicích se svým majetkem vystupuje jako jeden z nich. Dopustí-li se stát pochybení při nakládání se svým majetkem, nejde o pochybení, za nějž by objektivně odpovídal podle zákonů upravujících jeho odpovědnost za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (viz SIMON. Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 49).

Pokud dovolatel na podporu svého dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1119/2012, pak se jedná o rozsudek, v němž byla v intencích § 13 OdpŠk posuzována činnost Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu jakožto vykonavatele veřejné moci a závěry v něm uvedené tudíž nelze přenést do poměrů projednávané věci.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).

Ve vztahu k předestřeným otázkám hmotného práva, zda dovolatel postupoval před uzavřením předmětné smlouvy s obvyklou mírou opatrnosti a zda je škoda způsobena výlučně zaviněním dovolatele, dovolání postrádá zákonem obligatorně vyžadované vymezení podmínek přípustnosti dovolání a dovoláním se tak nelze v tomto rozsahu věcně zabývat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel ohledně těchto dovolacích důvodů sice rozebral, v čem je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (a proč judikatorní závěry, o něž se odvolací soud opírá, na danou věc nemají dopadat), avšak nevymezil, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání (např. uvedením, že se podle názoru dovolatele má jednat o věc doposud neřešenou, nebo vymezením, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit).

Jestliže se dovolateli nepodařilo procesně korektně zpochybnit samostatné důvody, pro něž jeho nároku na náhradu škody odvolací soud nevyhověl (otázka spoluzavinění poškozeného), nemůže ani otázka, zda lze dovodit vznik škody spočívající v ušlém zisku, naplnit podmínku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak příznivě projevit (žaloba by musela přesto zamítnuta), což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající zejména v tom, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu