Rozhodnutí NS

25 Cdo 752/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:25 Cdo 752/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.752.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Ušlý zisk
Dotčené předpisy:§ 415 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 38 předpisu č. 50/1976Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 752/2017-371


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: KM PROPERITY, s. r. o., IČO 28294254, se sídlem Bauerova 491/10, Brno, zastoupená Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti žalovaným: 1. R. B., 2. R. B., 3. I. N., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové nám. 21, Brno, 4. K. E., 5. M. P., o 2 146 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 204/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328,
takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, se ve výroku o věci samé do částky 664 810 Kč s příslušenstvím, v potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, spolu s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, ve výroku o věci samé ohledně částky 664 810 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 1 482 170 Kč s příslušenstvím.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout zbytečným vynaložením nákladů na zajištění územního rozhodnutí a ztrátou zisku, kterého by dosáhla zpeněžením budoucích bytů, s odůvodněním, že žalovaní svým jednáním zavinili, že vynaložené náklady se staly zbytečnými a že žalobkyni ušel zisk.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 146 980 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 2. 7. 2003 je neplatná pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako developer uzavřela se žalovanými dne 2. 7. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky v k. ú. J., žalobkyně se zavázala zaplatit žalovaným kupní cenu 802 750 Kč a podat návrh na vklad vlastnického práva, jakmile dosáhne pravomocného územního rozhodnutí pro výstavbu bytového domu, prodávající žalovaní se zavázali poskytnout žalobkyni veškerou potřebnou součinnost pro zajištění takového rozhodnutí a též ji zplnomocnili pro úkony v příslušném řízení. Dne 31. 10. 2003 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby bytového domu na prodávaných pozemcích s odůvodněním, že žalobkyně k pozemkům prokázala vlastnické právo na základě předložených kupních smluv a před zápisem do katastru je dosavadními majiteli zmocněna ke všem právním úkonům potřebným pro zajištění územního rozhodnutí. Rozhodnutí bylo napadeno odvoláním a před rozhodnutím odvolacího orgánu dne 1. 12. 2003 prodali žalovaní tytéž pozemky třetí osobě s účinky vkladu vlastnického práva téhož dne a žalobkyni oznámili odstoupení od kupní smlouvy s odůvodněním, že dosud nezajistila pravomocné územní rozhodnutí a v řízení nedodržela variantu podoby budoucí stavby. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je zcela určitá a srozumitelná, a je tudíž platným právním úkonem. Porušení povinnosti žalovaných spatřoval toliko v tom, že nezajistili při převodu pozemků vázanost nabyvatele stejnou podporou žalobkyni, jakou měli sami vykonávat. Žalobkyně však neprokázala, že by odvolací správní orgán ve správním řízení rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Podle závěru odvolacího soudu žalobkyně nemohla dostát podmínce určitého vztahu k pozemku ve smyslu § 38 tehdy platného stavebního zákona a územní rozhodnutí z tohoto důvodu nemělo být vydáno ani správním orgánem prvního stupně. Nejistá byla též shoda zamýšlené stavby s územním plánem. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku nedůvodným i z toho důvodu, že tvrzený majetkový přínos není podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž by bylo možné usuzovat, že při pravidelném běhu věcí by k zamýšlenému zisku skutečně došlo. Na reálnost zisku nelze usuzovat pouze ze zkušeností developera, jestliže s výstavbou ještě vůbec nezapočal.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a že závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu ušlého zisku je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Formulovala otázku, zda vznik škody žalobkyni je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanými, jestliže svým jednáním zhatili vydání pravomocného územního rozhodnutí. Nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem a s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala, že by v územním řízení byla úspěšná a z tohoto důvodu není rozhodné, že žalovaní porušili povinnost stanovenou v kupní smlouvě. Územní řízení probíhalo zcela standardním způsobem a v souladu se zákonem, žalobkyně v něm prokázala souhlas vlastníků pozemků s umístěním stavby a zamýšlená stavba splňovala všechny podmínky výstavby. Ve vztahu ke škodě spočívající v ušlém zisku žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1554/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, s nimiž je napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu, jestliže žalobkyně měla zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a byla schopna svůj záměr výstavby bytového domu realizovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 1 - 3 ve svém vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti prodávajícího za škodu způsobenou kupujícímu, spočívající ve vynaložených nákladech v souvislosti se zajištěním územního rozhodnutí, které nebylo odvolacím správním orgánem v důsledku jednání prodávajícího vydáno, a výsledek správního řízení tak zůstal nejistý. Tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla v uvedených skutkových souvislostech řešena.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy uzavřené přede dnem 1. 1. 2014 a současně porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o neexistenci předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. na závěru, že mezi porušením povinnosti žalovanými a skutečností, že náklady vynaložené žalobkyní na zajištění územního rozhodnutí se staly zbytečnými, není příčinná souvislost, jestliže nebylo prokázáno, že by žalobkyně v řízení o vydání územního rozhodnutí uspěla.

Podle § 38 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jestliže nemá navrhovatel k pozemku vlastnické nebo jiné právo, lze bez souhlasu vlastníka územní rozhodnutí o umístění stavby nebo rozhodnutí o využití území vydat jen tehdy, jestliže je možno pro navrhovaný účel pozemek vyvlastnit, nebo má-li se navrhovatel stát vlastníkem pozemku podle zvláštního předpisu.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle uvedeného ustanovení jsou: a) porušení právní povinnosti, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, d) zavinění, které je presumováno ve formě nedbalosti.

Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 1025 (dále též jen „Soubor“), rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005]. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný pod C 5514 Souboru). Dovolatelkou předložená otázka, zda nejistý výsledek řízení o vydání územního rozhodnutí, je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti ze závazkového vztahu a vznikem škody, tedy představuje přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.

Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy a formuloval názor, že nesolidní jednání jedné z budoucích smluvních stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a založit tak ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. povinnost k náhradě škody. Např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003 (uveřejněném pod C 2537 Souboru), dovodil, že ten, kdo porušil závazek prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi smlouvy o smlouvě budoucí za škodu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na koupi nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti - bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007 (uveřejněném pod C 6332 Souboru), Nejvyšší soud označil za obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 (uveřejněném pod C 9399 Souboru).

Je-li chování mající za následek zmaření vzniku smluvního vztahu způsobilé založit odpovědnost za škodu v okamžiku, kdy teprve probíhalo jednání směřující k uzavření smlouvy, lze tím spíše považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. jednání jedné ze stran platné smlouvy, jejíž účinnost je vázána na splnění podmínky, které vedlo k tomu, že podmínka splněna nebyla, a účel smlouvy tudíž nebyl nikdy naplněn.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, kupní smlouva uzavřená mezi účastníky obsahovala odkládací podmínku pro výplatu kupní ceny a pro podání návrhu na vklad vlastnického práva, a to získání pravomocného územního rozhodnutí pro výstavbu bytového domu žalobkyní, k čemuž se prodávající žalovaní zavázali poskytnout veškerou potřebnou součinnost a zplnomocnili žalobkyni pro úkony v příslušném územním řízení. Jestliže žalovaní namísto poskytnutí součinnosti žalobkyni v průběhu správního řízení prodali tytéž pozemky jiné osobě, která již s jakoukoli výstavbou na pozemcích nesouhlasila, zmařili svým jednáním vydání územního rozhodnutí ve prospěch žalobkyně (a samozřejmě i účel smlouvy samotné), čímž se jí vynaložené náklady na vydání takového rozhodnutí staly zbytečnými. Žalovaní svým jednáním porušili jak povinnost ze smlouvy, tak i prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. Nelze považovat za správný právní názor odvolacího soudu, že v územním řízení nebyla od počátku splněna podmínka podle § 38 stavebního zákona a že tudíž kladné rozhodnutí ani vydáno být nemohlo bez ohledu na jednání prodávajících. Byť správní orgán v územním rozhodnutí nesprávně uvedl, že navrhovatel prokázal, že má k pozemkům vlastnické právo, ač vlastníkem pozemků dosud nebyl, žalobkyně v územním řízení doložila ustanovením § 38 vyžadovaný souhlas vlastníka, který vyplýval z uzavřené kupní smlouvy i z udělené plné moci. Tato podmínka pro vydání územního rozhodnutí o umístění stavby tedy byla splněna. Tvrdili-li pak žalovaní, že odkládací podmínka v podobě pravomocného územního rozhodnutí o umístění stavby bez ohledu na jejich jednání stejně splněna být nemohla z důvodu rozporu zamýšlené stavby s územním plánem, bylo na nich, aby své tvrzení prokázali. Jinak totiž právě jednání žalovaných bylo podstatnou příčinou toho, že v územním řízení nemohlo být kladné rozhodnutí vydáno, protože navrhovatel nadále neměl pro umístění zamýšlené stavby souhlas vlastníka pozemků. Náklady, které žalobkyně na zajištění územního rozhodnutí vynaložila, se pak v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných staly zbytečnými. Žalovaní proto odpovídají za škodu, jež spočívá ve zbytečně vynaložených nákladech na zajištění vydání územního rozhodnutí.

Dovolací soud považuje za nutné na tomto místě uvést, že z přezkoumávaného rozhodnutí není zřejmé, zda všechny žalobkyní požadované náklady byly vynaloženy v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky. Odvolací soud se pochopitelně z důvodu nesprávného právního názoru touto pro rozhodnutí podstatnou otázkou nezabýval.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn, pokud jde o otázku, zda nejistý výsledek řízení o vydání územního rozhodnutí, je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti ze závazkového vztahu a vznikem škody.

K otázce ušlého zisku namítala dovolatelka rozpor závěru odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí.

Shora uvedený závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a žalobcem vynaloženými náklady není významný pro závěr o existenci nároku na náhradu ušlého zisku, neboť ten odvolací soud opřel též o zjištění, že nebyly nastaveny podmínky k jeho zajištění.
Ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, uveřejněné pod C 4027 Souboru, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, uveřejněné pod C 5499 Souboru či obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku, může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný podnikatelský či jiný výdělečný záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011, uveřejněné pod C 13341 Souboru).

Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu (který není vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu) a dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzený majetkový přínos není podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž by bylo možné usuzovat, že při pravidelném běhu věcí by k zamýšlenému zisku skutečně došlo. Na reálnost zisku z prodeje bytových jednotek nelze usuzovat pouze ze zkušeností developera, jestliže s výstavbou bytového domu ještě vůbec nezapočal. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byl-li podnikatelský záměr žalobkyně ve fázi rozhodování o umístění stavby v územním řízení, aniž by bylo vydáno stavební povolení a se stavbou bytového domu započato, nejedná se o situaci, kdy poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí. Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázkám ušlého zisku, konstatuje-li, že nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku není dán.

Odkaz žalobkyně na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006 (uveřejněné pod C 6331 Souboru) není případný, neboť uvedené rozhodnutí je založeno na zcela jiném skutkovém základu. Jednalo se v něm o již zbudovanou provozovnu klempírny a lakovny, připravenou ke kolaudaci, přičemž kolaudační rozhodnutí bylo vydáno opožděně a žalobci tak ušel zisk z podnikání v této provozovně. Ani další odkazované rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1554/2009 není s nyní projednávanou věcí srovnatelné, protože tam žalobci byla škůdcem znemožněna již vyvíjená podnikatelská činnost odvozem strojní kapacity a přebráním smluvních partnerů. U obou uváděných rozhodnutí tak poškozený měl již zajištěny reálné předpoklady pro pravidelný běh věcí.

Dovolání žalobkyně, pokud brojí proti závěru odvolacího soudu o neexistenci nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 1 482 170 Kč, tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítl.

Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalovaných za škodu spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech a dovolací důvod je v tomto smyslu naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé do částky 664 810 Kč s příslušenstvím (představující zbytečně vynaložené náklady), v potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v zamítavém výroku o věci samé do částky 664 810 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu