Rozhodnutí NS

5 Tdo 151/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:5 Tdo 151/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.151.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 199 odst. 1 tr. zákoníku
§ 175 odst. 1,2 písm. e) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 151/2019-667
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. M. M., nar. XY v XY, státní občan Bulharské republiky, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 7 To 174/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 109/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. M. M. odmítá.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 104 T 109/2016, byl obviněný A. M. M. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 226 písm. b) tr. řádu byl zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Uvedených trestných činů, pro něž byl uznán vinným, se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně však od června 2013 do dubna 2015 v XY, okres XY, vědom si závislosti své družky K. V. na sobě, nedostatku jejího sebevědomí, výčitek z důvodu trestní minulosti a později silné citové vazby k jejich společnému synovi, v místě jejich společného bydliště, toto záměrně zneužíval ve svůj prospěch tak, že z počátku nejméně jedenkrát týdně, později po narození syna téměř denně v době, kdy se vracel z Prahy do XY, ji vulgárně urážel, nadával jí a též ji napadal. V průběhu této doby ji po hádce v jednom případě vyhodil bosou i se synem zabaleným v zavinovačce z bytu a nutil ji vybírat a předávat mu veškeré finanční prostředky jí vyplácené formou sociálních dávek a opakovaně ji také z důvodu nedostatku finančních prostředků fyzicky napadal, a to i v době jejího rizikového těhotenství. Dále ji opakovaně napadal zejména fackami, ranami pěstí do obličeje a kopáním do různých částí těla. Tímto jednáním jí způsobil podlitiny na různých částech těla. Své násilné a agresivní chování umocňoval opakovanými výhružkami, že pokud něco sdělí matce nebo Policii ČR a bude chtít od něj odejít, vezme jí syna, odveze jej do Bulharska nebo jej dá do ústavu. To v ní vyvolalo obavu, že tak učiní, protože věděl, že je na synovi silně citově závislá. Poškozená celou věc nebyla schopná oznámit Policii ČR z důvodu strachu, že jí nikdo neuvěří z důvodu její trestní minulosti a užívání drog.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 7 To 174/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněného, zavinění, příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, další nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v tzv. extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami, které odvolací soud neodstranil. Jednání popsané v tzv. skutkové větě podle obviněného není trestným činem. Obviněný uvedl, že si je vědom povahy dovolacího řízení, že by v něm neměly být přezkoumávány skutkové závěry. Své dovolání pak směřoval do té části rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž byl uznán vinným. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nedosahovalo potřebného stupně společenské škodlivosti.

6. Obviněný dále konstatoval, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Tato soustavnost však nebyla soudy nižších stupňů zachycena a kvalifikována. Také nebyl naplněn znak týrání, neboť jde-li mezi partnery o dramatický spor, jednorázový incident nebo opakované vzájemné partnerské potyčky, nejde o týrání. Poškozená si sama byla vědoma toho, že si reakce obviněného zasloužila, sama přiznávala, že jej provokovala a tzv. vytáčela, je osobou nezdrženlivou, nedisciplinovanou, s dissociálními rysy, toulala se, užívala drogy, páchala trestnou činnost, což vedlo ke konfliktům s obviněným. Naopak obviněný je vzhledem ke své snížené mentální produktivitě a porozumění snadno manipulovatelný, z jeho strany nedocházelo ani k výraznému fyzickému násilí, poškozenou nekontroloval, neomezoval, zajišťoval pouze její potřeby a potřeby nezletilého syna, zasílal jí finanční prostředky, neomezoval její pohyb mimo domov. U poškozené nebyly nalezeny ani žádné následky, které by u ní vznikly v důsledku soužití s obviněným. Podle obviněného jeho jednání nedosáhlo takové intenzity a společenské škodlivosti, aby muselo být kvalifikováno podle trestněprávních předpisů. Odvolacímu soudu dále obviněný vytkl, že slepě uvěřil výpovědím svědků z řad příbuzných poškozené, zejména svědkyně M. Š. a H. V. Soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu, vágně časově specifikovaly jednání, a proto není zřejmé, jak obviněný své jednání stupňoval a v jakém pořadí co činil. Nelze tak z ničeho dovodit, že by poškozenou týral.

7. Ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný uvedl, že jeho jednání zapadá do nízké intenzity společenské škodlivosti a nejednalo se o klasické postavení agresora a oběti, výhružky pouze zapadaly do způsobu jejich vzájemného soužití a jejich komunikace, byly pouhou reakcí na chování poškozené, které jí obviněný opakovaně vytýkal. Soudy nižších stupňů také podle obviněného přehlédly, že poškozená podávala trestní oznámení v době, kdy žila po dobu minimálně 1,5 měsíce u svého současného druha D. L. a kdy se nedokázala dohodnout na úpravě styku obviněného s nezletilým synem. Navíc obviněná sama prohlásila, že trestní oznámení podala kvůli konfliktům při předávání syna a proto, že tyto konflikty narušovaly vztah k jejímu současnému druhovi. To koresponduje s SMS, kterou poškozená zaslala obviněnému v říjnu 2015, kde mu hrozila udáním na Policii České republiky, pokud jí nevrátí syna. Tím se ovšem soudy nižších stupňů nezabývaly.

8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.


III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

12. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

14. Obviněný ve svém dovolání z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, a to především vyplývajících z výpovědí svědků z řad příbuzných poškozené, zejména svědkyně M. Š. a H. V., jakož i samotné poškozené, u níž zpochybňoval její důvěryhodnost, předestíral též její motivaci k podání tzv. trestního oznámení. I v ostatních pasážích mnohdy žádal aplikovat ustanovení trestního zákoníku na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora.

15. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dovolatel se tak pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

16. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

17. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

18. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků, jak uvádí obviněný, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o soužití obviněného s poškozenou a jejich společným potomkem. Velmi dobře si totiž byl vědom problematičnosti osoby poškozené, která byla závislá na návykových látkách a opakovaně páchala trestnou činnost, jak po celou dobu trestního řízení upozorňoval obviněný. To ovšem neznamená, že by jen proto stát neměl zájem na ochraně jejího života, zdraví či svobody. Je pravdou, že poškozená v průběhu trestního řízení proti obviněnému v postavení svědkyně postupně poněkud měnila svou výpověď, nicméně tyto změny nebyly tak zásadního rázu, jak uváděl obviněný. Soud prvního stupně, s nímž souhlasil i soud druhého stupně, se těmito odchylkami vcelku podrobně zabýval a logickým způsobem i s ohledem na další důkazy se s nimi vypořádal. O agresivitě obviněného hovořilo výrazně více svědků, než jen svědkyně M. Š. a H. V., jež zmiňoval obviněný ve svém dovolání, šlo též o svědky D. L., jemuž se poškozená též svěřovala, bratra M. V., o křiku a násilí ve společném bytě obviněného a poškozené hovořily svědkyně D. R., B. a B. M. O strachu poškozené před obviněným hovořily i pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí či Probační a mediační služby České republiky (L. N. či J. T.). Pravdivost a věrohodnost výpovědi poškozené tak soudy nižších stupňů ověřovaly různými důkazními prostředky, s jejich postupem i závěry lze souhlasit.

19. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
c) K námitkám odpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům

20. Jen s větší mírou tolerance je možno některé výhrady obviněného označit za odpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný sice převážně žádal hmotněprávní ustanovení aplikovat na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, což neodpovídá úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak bylo vysvětleno shora, nicméně zmínil několik námitek proti hmotněprávnímu posouzení zjištěného skutku, které by bylo možno pod uplatněné dovolací důvody podřadit. Obviněný předně nesouhlasil s tím, že by se dopustil týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak soustavnosti. Dále nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť pronesené pohrůžky byly běžnou součástí jejich komunikace, byly pouhou reakcí na chování obviněné, obviněný neměl úmysl ji nutit k tomu, aby nepodala trestní oznámení. Dále obviněný namítal chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.

21. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se týrání osoby žijící ve společném obydlí dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Obviněnému bylo kladeno za vinu týrání osoby blízké.

22. Nad rámec odůvodnění této právní kvalifikace soudy nižších stupňů lze doplnit následující. Hlavním smyslem ustanovení § 199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu v zásadě neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilníkem i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.

23. Podle dlouhodobých poznatků organizací věnujících se pomoci obětem trestných činů lze v obecné rovině zaznamenat různé formy domácího násilí, jež se mohou v každém konkrétním případě vzájemně kombinovat. V rámci domácího násilí se zpravidla jedná o projevy psychického násilí, které mají nejčastěji podobu ponižování, urážek, hrubého chování až vyhrožování, obviňování, zákazů, zastrašování, vydírání a ničení věcí ohrožené osoby. Značně rozšířenou formou je rovněž násilí fyzické, v praxi představované zejména fackami, kopáním, škrcením, bitím rukama či předměty, svazováním, ohrožováním bodnou nebo střelnou zbraní, odepíráním spánku a jídla, jakož i útoky na samotný život ohrožené osoby. Emocionálním násilím je pak zpravidla soustavná kontrola každodenní činnosti a kontaktů ohrožené osoby osobou násilnou, dále zesměšňování, citové vydírání, výhrůžky odebráním dětí, vyhozením z bytu apod. Domácí násilí však může mít rovněž konkrétní podobu sexuálního násilí (tj. znásilnění, nucení k různým sexuálním praktikám proti vůli ohrožené osoby, sexuálního nátlaku a napadání apod.) či násilí sociálního (tj. zákazů kontaktů s rodinnými příslušníky a s přáteli s cílem ohroženou osobu sociálně izolovat, využívání dětí nebo jiných osob jako prostředku nátlaku na ohroženou osobu apod.). Pominout nelze ani projevy násilí ekonomického, tj. omezování přístupu ohrožené osoby k finančním prostředkům, neposkytování prostředků na společnou domácnost či příspěvků na výživu dětí, převzetí absolutní kontroly nad příjmy a výdaji ohrožené osoby osobou násilnou, zatajování finanční situace rodiny apod.

24. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že obviněný se dopustil celé řady uvedených jednání, která více či méně intenzivně zasahovala do práv a právem chráněných zájmů poškozené a která charakterizují týrání (viz shora reprodukci skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, jak jej posoudily soudy nižších stupňů, naopak nemůže souhlasit s námitkou obviněného, že nebyl naplněn znak týrání, a to především s ohledem na časovou neurčitost tohoto jednání a absenci jeho soustavnosti. Nejvyšší soud připomíná, že pod pojmem týrání si lze představit zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006). To ovšem v daném případě bylo naplněno, obviněný se k poškozené choval hrubě prakticky po celou dobu jejich soužití, nejméně pak od června 2013 do dubna 2015, nepřestal s ním ani v době těhotenství poškozené, resp. ani posléze v době po narození syna, kdy ataky obviněného vnímala ještě citlivěji, než tomu bylo předtím, naopak dokonce obviněný svou agresivitu spíše stupňoval.

25. Trestný čin podle § 199 odst. 1 je ve smyslu § 13 odst. 2 trestným činem úmyslným, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 až 5), z provedeného dokazování a z prokázaného jednání obviněného, spočívajícího ve fyzickém i psychickém násilí, jednoznačně vyplývá úmysl obviněného páchat poškozené těžké příkoří v situaci, kdy si byl vědom toho, že poškozená je na jeho osobě závislá materiálně a tím, že byl první osobou, se kterou žila v partnerském soužití, a to v době, kdy neměla spolehlivé rodinné zázemí a neudržovala kontakt se svými příbuznými.

26. Podobně nelze souhlasit s obviněným, že by nebyly naplněny znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Výhrady obviněného ohledně této právní kvalifikace jsou spíše obecného rázu, obviněný má za to, že zjištěné pohrůžky znaky vydírání nenaplňovaly, šlo o běžný způsob komunikace. S tím ovšem Nejvyšší soud nemůže souhlasit, naopak za správnou je třeba považovat právní kvalifikaci soudy nižších stupňů, jakož i jejich zdůvodnění této právní kvalifikace, na které je možno plně odkázat.

27. Nad rámec uvedené lze doplnit, že obviněný po narození dítěte věděl, že poškozená je na něm závislá, využil též jejího citového vztahu k dítěti a obavu, aby jí dítě neodňal nebo s ním neodcestoval do Bulharska. Jak správně uvedl odvolací soud, užité výhružky zaměřené na hrozbu odnětí dítěte byly umocněny faktem, že obviněný je cizí státní příslušník a jako takový by mohl opustit území České republiky s nezletilým synem. Tyto pohrůžky měly zcela reálný základ, byly způsobilé poškozenou přimět k tomu, aby nic neoznamovala Policii ČR. Je třeba zohlednit též předchozí jednání obviněného, jeho lstivé omámení poškozené návykovou látkou, což posléze využíval k tomu, že jí jako osobě závislé na návykových látkách nebude nikdo věřit. Lze tak uzavřít, že pohrůžky obviněný mínil vážně, šlo o pohrůžky těžkou újmou (ztráta syna), chtěl docílit nezákonnými prostředky určitého chování poškozené, nutil ji tedy k tomu, aby něco opomenula. Poškozená zároveň byla svědkyní jeho předchozí trestné činnosti spočívající v jejím týrání. Ani v tomto směru proto není důvod s rozhodnutími soudů nižších stupňů nesouhlasit.

28. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že jeho jednání není trestným činem a není postižitelné normami trestního práva. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soužití obviněného s poškozenou bylo poznamenáno ze strany obviněného opakovaným fyzickým a psychickým týráním, které bylo pro poškozenou velmi ponižující a traumatizující.

29. Obviněný tím namítal chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

30. V daném případě ovšem rozhodně nešlo o případ bagatelní, naopak jeho závažnost byla zvyšována více faktory. Předně obviněný páchal trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí po relativně delší dobu bezmála dvou let, ve vícečinném souběhu spáchal dva poměrně závažné trestné činy, z nichž druhý byl dokonce zločinem. Nelze konstatovat, že by s ohledem na konkrétní okolnosti činu šlo v porovnání s jinými trestnými činy téhož typu o bagatelní záležitost, která by nezasluhovala trestní odpovědnosti a potrestání. Ani v tomto směru proto nelze s obviněným souhlasit.

31. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 až 33), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (str. 2 až 5). Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o skutkových zjištěních, které jsou konkretizovány ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Tento skutek též správně právně posoudily jako souběh dvou trestných činů, a sice přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.


IV. Závěrečné shrnutí

32. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného A. M. M., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu