Rozhodnutí NS

28 Cdo 2696/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:28 Cdo 2696/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2696.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 5 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2696/2018-178


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Židovské obce Plzeň, IČ 497 77 122, se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 80/5, zastoupené Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 4/2016, 15 C 5/2016, 15 C 6/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 4 Co 303/2016-149, 4 Co 54/2018, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 15 C 4/2016-113, 15 C 5/2016, 15 C 6/2016, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2018, č. j. 15 C 4/2016-136, 15 C 5/2016, 15 C 6/2016, o vydání ve výroku specifikovaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, čímž nahradil jím citované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.), ve vztahu k ve výroku jmenovaným nemovitostem žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky III. a IV.). Krajský soud shledal žalobkyni osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), neboť je náboženskou společností, která v rozhodném období podle jmenovaného zákona utrpěla majetkovou křivdu. Příkoří, jež jí bylo způsobeno, odpovídá situaci předvídané v § 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., poněvadž předmětný majetek pozbyla na základě smlouvy ze dne 7. 11. 1974 uzavřené v tísni, jíž lze dle názoru soudu prvního stupně v případě církevních subjektů předpokládat především vzhledem k protináboženské orientaci komunistického režimu. Jelikož část žalobou žádaných nemovitostí netvoří součást původních pozemků, rozhodl krajský soud na základě oddělovacího plánu pořízeného v průběhu řízení o vydání odpovídajících dílů, u nichž neshledal přítomnost překážek ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb. Ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání účastnice řízení přezkoumal zmíněné rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 4 Co 303/2016-149, 4 Co 54/2018, v napadeném výroku I. změnil tak, že se dotčené pozemky nevydávají a dané rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se v tomto rozsahu nenahrazuje (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu před soudy obou stupňů (výroky II. – IV.). Odvolací soud zprvu soudu prvního stupně vytkl, že nerozhodl o tom, co bylo předmětem žaloby, vyhověl-li jí toliko partikulárně, ačkoliv požadováno bylo vydání pozemků jako celků, nikoliv eventuálně pouze částí, což by nadto vyžadovalo jejich přesnou identifikaci. Dále se neztotožnil s názorem krajského soudu o naplnění restitučního důvodu podle § 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož nepovažoval příslušnou kupní smlouvu za uzavřenou v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek (žalobkyni byla vyplacena náhrada odpovídající tehdejším cenovým předpisům). Vyzdvihuje, že postup státu při výkupu pozemků nepředstavoval cílený útok či represi vůči náboženskému subjektu, nýbrž byl důsledkem realizace veřejného zájmu (výstavba vodovodu), přičemž se nikterak nevymykal dobovým standardům, uzavřel, že nedošlo k nabytí majetku státem skrze majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Neposuzuje již správnost úvahy o existenci výlukových důvodů podle § 8 citovaného zákona, přistoupil pro shora řečené ke změně napadené části rozsudku krajského soudu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, pokládajíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Defekt v rozhodnutí vrchního soudu spatřuje především v nesplnění poučovací povinnosti vůči žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016). Za nesprávné pokládá, rozhodl-li odvolací soud na základě odlišného právního názoru, aniž by na to strany sporu upozornil, případně je poučil o nedostatečnosti tvrzení, eventuálně důkazů z jejich strany. Žalobkyni tak znemožnil unést důkazní břemeno, což mělo za následek její neúspěch ve sporu. Napadenému rozhodnutí vytýká překvapivost zasahující do jejího ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (považujíc se za slabší stranu sporu, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/17). Upozorňuje na pro věc podstatné skutečnosti svědčící o tísni žalobkyně ovlivňující uzavírání předmětné smlouvy, jež odvolací soud dle jejího názoru dostatečně nereflektoval. Nesouhlasí se závěrem o korektním výkupu pozemků, jenž se neměl vymykat standardům právního státu, a naznačený náhled vrchního soudu má za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 30/2000. K výtce odvolacího soudu o rozhodnutí mimo rámec žaloby dodává, že při formulaci závěrečného návrhu výslovně požádala o vydání toliko části původně požadovaných pozemků. S ohledem na vylíčené navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude potvrzen rozsudek krajského soudu a patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

K dovolání se negativně vyjádřila účastnice řízení, jež, ztotožňujíce se s rozhodnutím odvolacího soudu, navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustným není.

Ke stěžejní argumentaci dovolatelky je nezbytným upozornit, že její námitky (absence poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., či překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu) vyjadřují toliko potencionální vady odvolacího řízení, skrze něž ovšem bez dalšího založit přípustnost dovolání nelze, přičemž k nim dovolací soud přihlédne toliko tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (srov. zejména § § 242 odst. 3 o. s. ř.). Vedle řečeného je pak záhodno dodat, že výtka absence poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se nadto jeví nepřípadnou, poněvadž zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž vychází z úsudku odvolacího soudu, jenž za daných skutkových okolností neshledal, že by uzavírání předmětné smlouvy doprovázela tíseň na straně postupujícího subjektu (žalobkyně), či se tak dělo ve vztahu k ní za nápadně nevýhodných podmínek. Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci přitom poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nevyžaduje (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, či další jeho v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014).

Napadené rozhodnutí pak stěží lze označit za překvapivé, není-li mu možné vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení svých zájmů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016), jelikož otázka, zda žalobkyně pozbyla sporné nemovitosti na základě smlouvy uzavřené v tísni nebo na základě nápadně nevýhodných podmínek, byla řešena od samého počátku řízení.

K námitce nedostatku poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. podotýká dovolací soud, že i v dovolatelkou jmenovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, je s odkazy na relevantní judikaturu zdůrazněno, že k takovému poučení je třeba přistoupit toliko v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, vyvolá-li tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. naproti tomu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Irelevantními se proto zdají být odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, a shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016, jež se otázce nezbytnosti poučení věnují. Se zřetelem k vylíčenému je také zřejmé, že ani nemohlo dojít k dovolatelkou artikulovanému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, a naříkané rozhodnutí tedy není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17.

Vyplývá-li dále z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, že při zkoumání eventuální tísně církevního subjektu uzavírajícího předmětnou smlouvu reflektoval i dobové reálie rovněž v souvislosti s tehdejším politickým protinábožensky orientovaným režimem, nelze shledat jeho rozhodnutí ani příčícím se dovolatelkou poukazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000. Odvolací soud ostatně zcela nevyloučil, že žalobkyně mohla být, jakožto církevní osoba, v minulosti pod tlakem, jenž by byl s to zapříčinit v konkrétním případě i jednání osoby, ke kterému by za standardních okolností nepřistoupila. Leč poté, co v souladu s právě citovaným nálezem zohlednil specifika projednávané věci (zejména veřejný zájem na výkupu pozemků pro účely stavby vodovodu) a patřičně posoudil také míru bezprostřednosti nastíněných vlivů ve vztahu k hodnocenému právnímu jednání, neshledal přítomnost tísně, jíž by bylo chování žalobkyně determinováno. K vyřčenému sluší se pak dodat, že ani skrze nesouhlas se způsobem hodnocení v řízení předložených důkazů (v daném případě výzvy k výkupu předmětných pozemků) nelze přípustnost dovolání založit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Se zřetelem ke shora uvedenému je tedy možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelkou citované judikatuře nepříčí, přičemž žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria § 237 o. s. ř., nepředložila, a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšné účastnici, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, přísluší ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb. (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 1. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu