Rozhodnutí NS

26 Cdo 4049/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:26 Cdo 4049/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4049.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem bytu
Výpověď z nájmu bytu
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z.
§ 2286 odst. 1 o. z.
§ 72 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb.
§ 97 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb.
§ 99 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/16/2019
II.ÚS 1633/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
11/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 4049/2018-230


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, proti žalované K. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem v Berouně, Pod Kaplankou 483/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 318/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. srpna 2017, č. j. 6 C 318/2016-112, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna bytovou jednotku vyklidit do 31. prosince 2018 a jinak ho potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila. S přihlédnutím k obsahu opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.). Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.

Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila jednak zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti výpovědi pronajímatelky z nájmu k předmětnému bytu, kterážto výpověď byla dovolatelce doručena dne 25. května 2016 (dále jen „Výpověď), a jednak namítla vadu řízení, jíž se měly soudy dopustit při zjišťování skutkového stavu věci. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v extrémním nesouladu; tato skutková zjištění nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Z toho současně vyplývá, že takto provedeným dokazováním nemohlo být porušeno dovolatelčino právo na spravedlivý soudní proces. K užitému ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud nad rámec řečeného dodává, že má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2006, s. 570). Ze zřetelně čitelného podpisu, kterým byla Výpověď opatřena, se přímo nabízí nahlédnutí do webových stránek žalobkyně, z nichž se podává, že M. S., který Výpověď podepsal v zastoupení starosty městské části, byl v té době místostarostou městské části Praha 5.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést následující.

Dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení právní otázky, že vzhledem k okolnostem případu jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). S účinností od 1. 1edna 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud pak dovodil (srov. rozhodnutí z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, uveřejněné v Bulletinu advokacie č. 1 – 2/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15/, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 21. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 5946/2017), že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.

Na tomto místě je pak zapotřebí zdůraznit, že v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že ustanovení § 2291 o. z. (o něž jde i v posuzovaném případě) umožňuje pronajímateli vypovědět nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, tedy tzv. okamžitě, avšak zároveň poskytuje nájemci možnost zabránit skončení nájmu tím, že své závadné chování (protiprávní stav) napraví (odstraní), tedy nejen že od něj okamžitě upustí, ale i nahradí škody (dluhy), které již vznikly. Účelem ustanovení § 2291 o. z. je tedy „okamžité“ skončení nájmu jen v případě, že nájemce, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, ani přes výzvu pronajímatele od svého jednání neupustí. Může-li se k výpovědi bez výpovědní doby přihlížet jen v případě, že byla splněna podmínka předchozí výzvy k „nápravě“ zakotvená v § 2291 odst. 3 o. z., je zřejmé, že výpověď bez výpovědní doby je vhodná v případech, kdy pronajímatel primárně nepreferuje skončení nájmu, ale upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že v případě, kdy nájemce porušuje povinnosti zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel samozřejmě vždy možnost dát mu výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Zde zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu), k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. Nájem však skončí až uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 2286 odst. 1, § 1998 odst. 2 o. z.).

Otázku, zda ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobkyně, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená; přitom dovolatelčinu tíživou sociální situaci a také nepříznivý zdravotní stav zohlednil stanovením jiné než zákonné (prodloužené) lhůty k vyklizení bytu. Nelze přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace citovaného ustanovení (jehož se dovolatelka dovolává) má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Přitom poskytnutí ochrany (formou zamítnutí žaloby) by podle názoru dovolacího soudu vyvolalo v tomto případě v praxi neřešitelnou situaci, neboť dovolatelka, jíž v důsledku Výpovědi zanikl nájemní poměr k bytu, by v bytě bydlela bez právního důvodu při relativně vysokém dluhu na nájemném a pronajímatelce by byla (pro tentokrát) upřena možnost řešit vzniklou situaci vyklizením bytu. V naznačených souvislostech nelze ani ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu. Jestliže, jako v posuzovaném případě, dovolatelka jako nájemkyně uvedenou povinnost dlouhodobě neplnila a v tomto ohledu se její chování nezměnilo ani poté, co obdržela hmotněprávní výzvu k odstranění závadného chování, nelze po žalobkyni (pronajímatelce), která původně nepreferovala skončení nájmu, nýbrž upřednostňovala okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu, spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva na vyklizení bytu po skončení nájemního poměru Výpovědí) odepřena, byť nájemkyně (která ostatně nevyužila práva podle § 2290 o. z. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je v tíživé sociální situaci a její zdravotní stav je nepříznivý. To vše navíc v situaci, kdy žalobkyně je obec (město – městská část), které musí záležet na obsazení svých bytů řádnými nájemci, neboť má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území.

Již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat jen v řízení podle § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v § 2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu je třeba chápat v širším smyslu; proto zjistí-li soud v řízení podle § 2290 o. z., že výpověď je z nějakého důvodu neplatná (absolutně či relativně) či zdánlivá, žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď by nebyla „po právu“, a proto je „v širším smyslu“ neoprávněná. Avšak nelze ztratit ze zřetele, že ustanovení § 2290 o. z. nijak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Neuplatní-li nájemce v řízení podle § 2290 o. z. důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z., rozpor s dobrými mravy atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) a v řízení nevyjdou najevo ani jinak, nebrání to jejich uplatnění v dalších řízeních. Zákon nestanoví žádnou lhůtu ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění. Odvolací soud proto postupoval v souladu s touto judikaturou, zabýval-li se v řízení o vyklizení bytu neplatností Výpovědi jako právního jednání žalobkyně. Neučinil-li však ve vztahu k Výpovědi žádné právní závěry v tom smyslu, že by mělo jít o zdánlivé právní jednání (§ 551 - § 553 o. z.), k němuž se ve smyslu § 554 o. z. nepřihlíží, nemůže dovolací soud přezkoumávat správnost neexistujících právních závěrů, jak se o to zřejmě pokouší dovolatelka.

V poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K odůvodnění tohoto právního názoru uvedl následující. Postavení hlavního města Prahy jako hlavního města České republiky, kraje a obce a dále postavení městských částí upravuje (a to i v současné době) zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „zákon č. 131/2000 Sb.“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Podle § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2000 Sb. se hlavní město Praha člení na městské části, které v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. je městská část spravována zastupitelstvem městské části; dalšími orgány městské části jsou rada městské části, starosta městské části, úřad městské části a zvláštní orgány městské části. Do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (§ 18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb.). Přitom o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není - § 89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). Rada městské části však nemůže vystupovat jménem městské části navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi městské části, který je ze své činnosti odpovědný zastupitelstvu městské části (§ 97 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Přitom na postavení a jednání starosty městské části a na jeho práva a povinnosti se obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání a na práva a povinnosti primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem stanoveno jinak. Na rozhodování starosty městské části se obdobně použijí ustanovení vztahující se na rozhodování primátora hlavního města Prahy, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak (§ 97 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.). Podle § 72 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. primátor hlavního města Prahy zastupuje hlavní město Prahu navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva hlavního města Prahy nebo rady hlavního města Prahy, může primátor provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony neplatné od samého počátku.

Byla-li v souzené věci Výpověď, učiněná v písemné formě v souladu s ustanovením § 2286 odst. 1 o. z., schválena radou městské části Praha 5 dne 23. února 2016 a podepsána místostarostou M. S., který zastupoval starostu (§ 72 odst. 2 ve spojení s § 97 odst. 1 a § 99 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.), a tudíž podpisem jednajícího (§ 561 odst. 1 o. z.), lze pokládat za souladný s judikaturou právní názor, že nemůže být (z tohoto důvodu) neplatná.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o.s.ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. 2. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu