Rozhodnutí NS

23 Cdo 3854/2011

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2011
Spisová značka:23 Cdo 3854/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3854.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 301 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/18/2012
II. ÚS 183/12
JUDr. Jiří Nykodým
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 3854/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. I. H., b) J. L., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované KASOS, stavební obchodní společnosti, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Kosmákova 38a, identifikační číslo osoby 46972510, o zaplacení částky 5 219,70 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 236/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, č.j. 47 Co 14/2011-462, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2011,
č.j. 47 Co 14/2011-462, v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2010, č.j. 16 C 236/96-404, o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení, a v závislých výrocích II. až V. o náhradě nákladů řízení, jakožto i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2010,
č.j. 16 C 236/96-404, ve výroku II. a závislých výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci uplatňovali žalobou nároky ze smlouvy o dílo č. 038, uzavřené mezi účastníky dne 27.6.1995, představující dlužnou částku ceny díla se smluvní pokutou za prodlení s úhradou faktury č. 1020895 ze dne 3.8.1995.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. května 2011,

č.j. 47 Co 14/2011-462, potvrdil výrokem I. rozsudek Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 29. června 2010, č.j. 16 C 236/96-404, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 71 852 Kč s příslušenstvím a ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení; výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, podle něhož Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č.j. 16 C 236/96-106, [poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. března 2002, č.j. 27 (28) Co 224/2000-88, zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze 8. prosince 1999, č.j. 16 C 236/96-77, a věc mu vrátil k dalšímu řízení] uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) částku 2 609,85 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 2 557 Kč od 14. 8. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I.) a žalobkyni b) částku 2 609,85 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 2 557 Kč od 14. 8. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II.); výrokem pod bodem III. zamítl žalobu žalobců, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) částku 71 852 Kč s 19% úrokem z prodlení od 14.8.1995 do zaplacení a žalobkyni b) částku 71 852 Kč s 19% úrokem z prodlení od 14.8.1995 do zaplacení; výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. srpna 2004,

č.j. 27 Co 448/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2003,

č.j. 16 C 236/96-106, ve výrocích pod body III., IV. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 23. června 2005, č.j. 16 C 236/96-271, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 71 852 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II., III. a IV.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 7. března 2006,

č.j. 16 C 236/96-312, doplnil soud prvního stupně výše uvedený rozsudek o výrok pod bodem V., kterým zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 % za každý den prodlení z částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na zrušovací usnesení odvolacího soudu, jímž byl vázán, dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky (ve smlouvě o dílo č. 038 ze dne 27.6.1995 si účastníci podle zjištění soudu prvního stupně sjednali pro případ prodlení objednatele s úhradou faktury smluvní pokutu ve výši 1 % z „ceny fakturace“ za každý den prodlení) je v rozporu s dobrými mravy, nepožívá proto žádné, natož právní ochrany, tento právní úkon se příčí dobrým mravům, a proto je uvedené ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č.j. 27 Co 514/2005-330, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. června 2005, č.j. 16 C 236/96-271, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. března 2006, č.j. 16 C 236/96-312 (výrok pod bodem I.); ve výrocích pod body II., III., IV., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve výroku pod bodem V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok pod bodem II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy, a proto je taková smluvní pokuta podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatná.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2006, č.j. 27 Co 514/2005-330, ve výroku I. a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2005,

č.j. 16 C 236/96-271, ve výroku I. zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 14. října 2009, č.j. 31 Cdo 2707/2007-352, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. uvedeného rozsudku Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2006, č.j. 27 Co 514/2005-330, pod bodem II. v části, ve které odvolací soud zrušil výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2005, č.j. 16 C 236/96-271, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. března 2006, č.j. 16 C 236/96-312, pod bodem V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, jestliže se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodně právních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. Nejvyšší soud konstatoval, že zákon upřednostňuje v kogentní úpravě § 301 obch. zák. zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení § 39 obč. zák.

Městský soud v Brně své dosud poslední rozhodnutí ve věci ze dne 29. června 2010, č.j. 16 C 236/96-404, odůvodnil tak, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši po 71 852 Kč každému z žalobců není důvodná, stejně jako požadavek žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1% denně z částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení. Soud vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu k užití § 301 obch. zák. řešil otázku, zda mezi účastníky nebyla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a dospěl k závěru, že smluvně sjednaná pokuta ve výši 1% denně z dlužné částky představuje nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s ohledem na výši dluhu, představující v době uzavření smluvního vztahu bagatelní peněžitý závazek, přičemž sjednaná smluvní pokuta znamená sankci ve výši 365% ročně. Přihlédl k tomu, že v době uzavření smlouvy činil zákonný úrok z prodlení přibližně 15%. Protože žalobci vzniklou škodu shledávali toliko v nezaplacené částce 5 114 Kč, resp. v nezaplacené samotné smluvní pokutě, dospěl soud k závěru, že žalobci vyjádřená škoda není škodou představující majetkovou újmu, jak již v minulosti dovodila soudní praxe, když škoda, jejíž náhradu lze požadovat na odpovědném subjektu, nevzniká poškozenému tím, že vznikla (stala se splatnou) pohledávka, ale škoda může vzniknout až zaplacením dluhu (Judikát pod označením R 14/2005). Jelikož žalobci v daném případě jinou škodu neprokázali a ani netvrdili, soud při použití § 301 obch. zák. žádnému z žalobců nepřiznal smluvní pokutu ani v minimální výši, tedy ve výši případné vzniklé škody.

Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 24. května 2011, č.j. 47 Co 14/2011-462, vyjádřil shodný právní názor se soudem prvního stupně, že žalobcům nelze přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty, přestože ujednání stran o smluvní pokutě je platné. Konstatoval, že žalobcům žádná prokazatelná škoda nevznikla, proto bylo namístě moderovat smluvní pokutu, tj. snížit ji až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí, tedy nepřiznat ničeho. Poukázal na to, že žalovaná byla v této věci pravomocně zavázána zaplatit žalobcům vedle jistiny též úroky z prodlení ve výši 19% od data prodlení do zaplacení. Odkázal na § 369 odst. 2 obch. zák., v němž se podává, že věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení, přičemž žalobci netvrdili, že by jim vznikla další škoda nekrytá úroky z prodlení. Odvolací soud dospěl k závěru, že přisouzené úroky z prodlení, s ohledem na dluh ve výši 5 114 Kč plní reparační funkci. Pokud žalobci požadovali smluvní pokutu za období od 25.4.2003 až do zaplacení peněžitého závazku, odvolací soud uvedl, že takové žalobě nelze vyhovět. Vyšel přitom ze závěru Nejvyššího soudu, vyjádřeném v rozhodnutí ze dne 22.6.2020, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, podle něhož je smluvní pokuta samostatný majetkový nárok s vlastním, samostatným skutkovým základem. Uplatňuje-li žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty, musí jej vyčíslit uvedením peněžité částky. Uzavřel, že pokud by právo mělo vzniknout až v budoucnu, nelze je přiznat.

Odvolací soud vyjádřil rovněž názor, že i když je v dané věci vázán právním názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, přihlédl k nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2600/09 ze dne 9.12.2010, který je z pozdějšího data než rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, z něhož dovodil, že v posuzované věci nelze přiznat žalobcům nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1% denně z nezaplacené ceny díla ve výši 5 114 Kč i z toho důvodu, že toto smluvní ujednání je absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním v rozsahu výroku pod bodem I. s tím, že jsou přesvědčeni, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, a je přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalobci uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Namítají nesprávnost právního posouzení otázky platnosti předmětného ujednání o smluvní pokutě a možnost a způsob moderace práva na zaplacení smluvní pokuty. Zdůrazňují, že žádný ze soudů se nezabýval důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, ani okolnosti, které je provázely. Své rozhodnutí postavily na přihlédnutí k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, ale ani onen význam nijak nezkoumaly. Tím se podle dovolatelů dopustily neúplného a tedy nesprávného právního posouzení. Poukazují na to, že není možno přiměřenost výše smluvní pokuty a neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy poměřovat kritérii, která v době uzavírání předmětného právního úkonu nebyla ani jednomu z účastníků smluvního vztahu známa. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nechal při svém rozhodování o nepřiměřenosti smluvní pokuty ovlivnit výší absolutní částky, jíž za předmětnou dobu smluvní pokuta dosáhla.

Nesouhlasí ani s názorem, že nebylo možno nárok na smluvní pokutu přiznat, jestliže nebyl vyčíslen, bylo-li možno výši nároku zjistit výpočtem ze známých údajů o procentní výši smluvní pokuty z určité částky a délky prodlení. Poukazují na to, že běžně soudy rozhodují ohledně úroků, úroků z prodlení či poplatku z prodlení, i když není uveden jeden konkrétní číselný údaj o jejich výši. Podle dovolatelů soudu nebránilo nic v tom, aby přiznaly právo alespoň v rozsahu, ve kterém vzniklo do dne rozhodování soudu.

Za zcela nepřípadný považují dovolatelé odkaz odvolacího soudu na § 369 odst. 2 obch. zák., když se domáhali nároku na smluvní pokutu a nikoliv nároku na náhradu škody.

Rozhodnutí odvolacího soudu považují zároveň za zmatečné a tím nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud hodnotil předmětné ujednání o smluvní pokutě jednak jako platné, ale v dalším odůvodnění i za neplatné. Za zmatečný považují i výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil, jestliže byl soudy zamítnut nárok na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení, byť žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení nezaplacené částky 5 114 Kč s 1% smluvní pokutou za každý den prodlení. Navíc soud rozhodl o zaplacené částce 5 219,70 Kč, byť na tento dluh nebylo ničeho zaplaceno.

Z uvedeného dovolatelé dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřesvědčivé až odbyté a navrhli, aby rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, č.j. 47 Co 14/2011-462, a Městského soudu v Brně ze dne 29. června, č.j. 16 C 236/96-404, byly v napadeném rozsudku zrušeny a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými osobami (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání do napadených částí výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání podle odstavce 1 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží – viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

V posuzovaném případě byla dovoláním napadena i část výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. června, č.j. 16 C 236/96-404, ve výroku pod bodem I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 71 852 Kč s příslušenstvím. Nutno připomenout, že mezi účastníky se jedná o obchodně závazkový vztah založení smlouvou o dílo, uzavřenou podle § 536 a násl. obch. zák.

Dovoláním dotčenou částí výroku pod bodem I., jíž bylo rozhodnuto ve vztahu ke každému z žalobců o částce 71 852 Kč bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které u žádného z žalobců nepřevyšuje 100 000 Kč, proto není dovolání žalobců v této části podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Protože dovolání žalobců směřující proti uvedené části výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobců bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - viz § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti napadenému části výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v této části výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ze 8. prosince 1999, č.j. 16 C 236/96-77), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku pod bodem I. přezkoumal podle § 242 o. s. ř., a to nejprve z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud je nucen s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, č.j. 31 Cdo 2707/2007-352, konstatovat, že odvolací soud nesprávně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky, jak si ji strany sjednaly ve smlouvě o dílo č. 038 ze dne 27.6.1995, je v rozporu s dobrými mravy a je proto absolutně neplatné.

Odvolací soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který ve výše uvedeném rozhodnutí dovodil, že na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu a že ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu.

Pokud odvolací soud zároveň dovodil, že ujednání o smluvní pokutě v daném případě je platným právním úkonem, avšak žalobcům nelze přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty, protože žalobci neprokázali, že jim vznikla škoda a že je namístě moderovat smluvní pokutu, tj. snížit ji až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí, tedy nepřiznat ničeho, je třeba konstatovat, že odvolací soud při moderaci smluvní pokuty nepostupoval v souladu s ustanovením § 301 obch. zák. a dosavadní ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004).

Podle § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

Rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je však výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze.

V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.

V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli,

tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.

Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

Z rozhodnutí odvolacího soudu o použití jeho moderačního práva není vůbec zřejmý uvedený proces rozhodování. Soud rovnou dospěl k závěru, že je namístě moderovat smluvní pokutu, tj. snížit ji až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí, tedy nepřiznat ničeho, jestliže žalobcům nevznikla žádná prokazatelná škoda. Jeho právní závěry jsou proto neúplné, tudíž nesprávné. V dalším řízení by soud měl podle uvedených pravidel při moderaci smluvní pokuty postupovat.

Nepřípadný je i odkaz odvolacího soudu na § 369 odst. 2 obch. zák., upravující otázku nároku na náhradu škody. V tomto směru je třeba přisvědčit dovolatelům, že aplikace uvedeného ustanovení je nesprávná, jestliže se domáhali nároku na zaplacení smluvní pokuty a nikoliv nároku na náhradu škody. Smluvní pokuta je paušalizovaná náhrada škody, pokud si účastníci nesjednají jinak, což si účastníci v daném případě nesjednali, a proto na posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty nemá vliv, zda porušením zajištěné smluvní povinnosti škoda vznikla, neboť podle § 544 odst. 1 obč. zák. je účastník, který poruší povinnost zajištěnou smluvní pokutou, je zavázán tuto pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti škoda nevznikne. Výše vzniklé škody má význam až při posouzení, do jaké výše bude moderována smluvní pokuta (§ 301 obch. zák.).

Dovolací soud považuje za potřebné poukázat v souvislosti s posouzením nároku na zaplacení smluvní pokuty odvolacím soudem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010 (dostupné veřejnosti, jakož i všechna výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal závěr, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení ve výši, která byla ke dni vyhlášení rozsudku splatná, tj. která vznikla v průběhu soudního řízení a žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky. Nejvyšší soud konstatoval, že smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky na zaplacení ceny díla, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byla žalovaná s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom zda byla žalobkyni známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění. Podle ust. § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen zaplatit závazek v době, kterou si s věřitelem dohodl. Pokud není žádné dohody, je dlužník povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Z odkazovaného rozhodnutí dále vyplývá, že žalobci ke dni podání žaloby vznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby (k tomuto dni je zřejmá délka prodlení i výše smluvní pokuty) a žalobu je nutno považovat za výzvu žalobce, aby žalovaný splnil svůj dluh spočívající ve smluvní pokutě za prodlení se zaplacením ceny za dílo. Pokud se jedná o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikne v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, není tato pohledávka splatná, dokud žalobce neučiní vůči žalovanému hmotněprávní úkon ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák.

Právní závěr uvedený v citovaném rozhodnutí je aplikovatelný i na právní posouzení v dané věci. Odvolací soud však ve smyslu uvedeného rozhodnutí neučinil skutková zjištění (splatnost pohledávky, atd.) potřebná pro právní posouzení v této věci.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není v posouzení otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty každému ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení, správné.

S ohledem na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se dovolací soud již nezabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody a napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu, týkajícím se zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty každému z žalobců ve výši 1% za každý den prodlení ze zaplacené částky 5 219,70 Kč za období od 25.4.2003 do zaplacení, zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výroku pod bodem II. a závislých výrocích o náhradě nákladů řízení i rozsudek soudu prvního stupně a věc, v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2011

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu