Rozhodnutí NS

32 Cdo 3221/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:32 Cdo 3221/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3221.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3221/2018-331

USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, proti žalované SMS Finance, a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 25381512, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, o zaplacení 134 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 268/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 91 Co 109/2018-299, takto:
      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 C 268/2015-234, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 134 266 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 149 481,50 Kč a jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména v nesprávném posouzení důkazního břemene“. Zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci a vady řízení. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].

Z dovolací argumentace lze usuzovat, že podle dovolatelky měl odvolací soud postupovat v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, při řešení otázky přenesení důkazního břemene v případě porušení ediční povinnosti účastníkem, který důkazní břemeno nenese. V citovaném rozsudku vyslovil dovolací soud závěr, že ediční povinnost může být uložena nejen osobě na řízení nezúčastněné, ale i účastníku, a to i protistraně, přičemž nesplnění této povinnosti lze vynucovat pořádkovou pokutou. Nepodaří-li se ani postupem podle § 129 odst. 2 o. s. ř. listiny potřebné k důkazu opatřit, není negativním následkem porušení ediční povinnosti stranou, která nenese důkazní břemeno, obrácení důkazního břemene. Nesplnění ediční povinnosti se může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila.

V projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení neuhrazené části provize (sražené dovolatelkou z vypočtené provize) podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s dovolatelkou. K důkazu předložil provizní sestavy obsahující výpočet jednotlivých měsíčních částek provize určených k výplatě žalobci ve výši odpovídající tvrzení žalobce o jeho nároku na provizi a dále částky blíže nespecifikovaných srážek z vypočtených provizí určených k výplatě, jejichž provedení žalobce považoval za nedůvodné. Obsah těchto provizních sestav dovolatelka zpochybňovala a tvrdila, že se liší od provizních sestav, které vyhotovila a má je k dispozici jako součást svého informačního systému. Ani přes opakované výzvy soudů obou stupňů však odlišné vyhotovení provizních sestav nepředložila. Nesplnění ediční povinnosti dovolatelkou za této situace odvolací soud zohlednil při hodnocení důkazů v její neprospěch a prokázání výše nároku žalobce na provizi dovodil na základě provizních sestav jím předložených, které obsahovaly hlavní složky, na jejichž základě byla provize vypočítána, a považoval je za výkazy o dlužné provizi (částky provize určené k výplatě před srážkami) ve smyslu § 662a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Od citovaného rozhodnutí se tak neodchýlil, neboť neučinil závěr, že by v otázce prokázání existence smluvního nároku žalobce na provizi v jím tvrzené výši došlo k přenesení důkazního břemene na dovolatelku, naopak vyšel z toho, že žalobce prokázal výši nároku na provizi obsahem jím předložených provizních sestav. Dovolatelka přitom nezpochybňuje, že při prokázání výše smluvního nároku na provizi žalobcem bylo v řízení na ní, aby tvrdila a prokázala oprávněnost provedení srážek.

Z obsahu další dovolací argumentace, která je rozsáhlou polemikou se správností skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a se způsobem hodnocení důkazů (dovolatelka má za nedostatečné prokázání smluvního nároku na provizi pouze provizní sestavou, neboť podle ní neobsahuje všechny skutečnosti rozhodné pro vznik nároku žalobce), není patrná žádná otázka hmotného či procesního práva, kterou by měl odvolací soud řešit odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolatelka ani neodkazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by řešení takové otázky odvolacím soudem bylo v rozporu. Navíc dovolatelka těmito argumenty nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

Pokud dovolatelka namítá vady řízení (odmítnutí provedení důkazu, který navrhovala, bez řádného odůvodnění; nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pro údajný rozpor s rozhodnutím téhož odvolacího soudu v jiné věci), patrně přehlíží, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o případných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec uvedeného lze k těmto námitkám dodat, že odvolací soud řádně odůvodnil neprovedení dovolatelkou navrženého důkazu nedostatkem konkrétních tvrzení, k jejichž prokázání měl navržený důkaz sloužit, a též odůvodnil, v čem spočívá odlišnost projednávané věci od jiné věci projednávané týmž odvolacím soudem.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i druhý a třetí výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu