Rozhodnutí NS

21 Cdo 864/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:21 Cdo 864/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.864.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dobré mravy
Výpověď z pracovního poměru
Odbory
Dotčené předpisy:§ 52 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 52 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 61 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 61 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3106/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 864/2019-610


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, proti žalované N. K., příspěvkové organizaci se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská č. 363/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 15/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. března 2015 č. j. 13 C 15/2012-317 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2018 č. j. 49 Co 222/2015-564, takto:

I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.3.2015 č. j. 13 C 15/2012-317 se zastavuje.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku I. mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.3.2015 č.j. 13 C 15/2012-317 se ve výroku I. mění tak, že se žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 23.9.2011 zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.045,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.754,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.826,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Oldřicha Navrátila, advokáta se sídlem v Kyjově, Svatoborská č. 363/11.
IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů odvolacího řízení 59.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.9.2011, který byl žalobci doručen téhož dne, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí „podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“, neboť „za účelem zvýšení efektivity práce a hospodaření žalované“ rozhodl dne 22.9.2011 ředitel žalované J. P. o zrušení psychiatrické ambulance, v níž žalobce dosud působil, a žalobce se tak „stal nadbytečným zaměstnancem“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je uvedená výpověď z pracovního poměru neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že považuje rozhodnutí ředitele žalované o zrušení psychiatrické ambulance za „zjevně účelové“, neboť žalobce „otevřeně kritizoval manažerské kroky nového vedení n., což vedení n. v čele s ředitelem J. P. neslo nelibě“. Navíc, do doby, než byla řediteli oznámena evidence „Odborové organizace N. K.“, kterou žalobce zastupuje, nebylo o zrušení pracoviště žalobce vůbec uvažováno, a proto má žalobce za to, že jednak nelze akceptovat rozhodnutí o zrušení pracoviště jako platný důvod ukončení pracovního poměru žalobce, jednak takový postup vykazuje zjevné známky diskriminačního jednání založeného na členství žalobce v odborové organizaci a jeho předsednictví v „občanském sdružení Občané za N. K.“. Žalobce dále namítal, že ve výpovědi nebylo uvedeno, z jakých důvodů se stal žalobce nadbytečným, resp. „proč bylo nutné zrušit psychiatrickou ambulanci a nebylo možné zachovat v rámci n. místo psychiatra, když jeho činnost nebyla pouze ambulantní, nýbrž i konsiliární (poradenská), poskytovaná dalším oddělením n.“. Nedůvodnost zrušení psychiatrické ambulance je „jasně patrná“ i z toho, že v samotném rozhodnutí ředitele o tomto zrušení je mimo jiné uvedeno, že „péče o psychiatrické pacienty bude nadále zajištěna v stejném rozsahu externím lékařem na základě smlouvy“.

Žalovaná namítala, že důvodem zrušení psychiatrické ambulance byla dlouhodobá ekonomická ztrátovost jejího provozu (ztráta -317.925,10 Kč v roce 2008, ztráta -415.340,38 Kč v roce 2009, ztráta -340.456,72 Kč v roce 2010 a ztráta -442.737,00 Kč k 30.11.2011). Pro žalovanou přitom není provozování psychiatrické ambulance nezbytné. Poskytování psychiatrické péče lze zajistit jiným způsobem, a to externě, bez vynaložených nákladů na zaměstnance v pracovním poměru. Za současné situace tak žalovaná nemá náklady spojené s provozováním psychiatrické ambulance, které činily cca 110.000,- Kč měsíčně. Naopak, má příjem z pronájmu nebytových prostor, ve kterých pracuje smluvní psychiatr. S přihlédnutím rovněž k tomu, že žalobce je poživatelem starobního důchodu i poskytovatelem zdravotní péče formou nestátního zdravotnického zařízení, má žalovaná za to, že i přes nesouhlas odborové organizace, jíž byl žalobce předsedou, po ní nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19.3.2015 č.j. 13 C 15/2012-317 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 69.520,42 Kč k rukám advokáta Mgr. Aleše Buriánka a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně 11.363,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zrušení psychiatrické ambulance ve skutečnosti nesledovalo zlepšení hospodářské situace n., ale že bylo záminkou pro vytvoření možnosti skončit pracovní poměr se žalobcem, neboť se žalobce stal jako „jeden z nejaktivnějších odpůrců nového vedení n.“, který stál za založením občanského sdružení Občané za N. K. a za založením nové odborové organizace, pro vedení n. „nepohodlným“. Podstatnou okolností tu je úzká časová návaznost mezi událostmi předcházejícími zrušení psychiatrické ambulance a výpovědí danou žalobci, neboť dne 5.9.2011 byl ředitel žalované informován o vzniku nové odborové organizace a již dne 9.9.2011 žádá tuto organizaci o souhlas s výpovědí a oznamuje svůj záměr zrušit psychiatrickou ambulanci. K námitce žalované, že důvodem zrušení ambulance byla její ztrátovost, soud prvního stupně dokazováním zjistil, že žalovaná nenechala vypracovat za tímto účelem žádnou analýzu a ředitel měl k dispozici pouze „výstupy z ekonomického systému n.“, které nebyly žádným relevantním způsobem dále zpracovány a vyhodnoceny. Vedení n. navíc záležitost zrušení ambulance nijak nekonzultovalo ani s odborovými organizacemi, ani se zřizovatelem, který obdržel až samotné rozhodnutí o zrušení psychiatrické ambulance, přičemž ze „zápisu z porady vedoucích pracovníků ze dne 31.5.2011“ vyplývá, že ředitel „takovéto kroky“ se zřizovatelem projednával (například při zrušení zubní ambulance). Tvrdí-li žalovaná, že zrušením psychiatrické ambulance naopak získala příjem z nájemného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že sjednané nájemné ve výši 1.900,- Kč měsíčně za prostory, v nichž nyní působí soukromá ambulance, v příjmech n. představuje zcela zanedbatelnou položku a výše nájemného spíše „budí rozpaky nad hospodařením n.“. Z uvedených důvodů je nutné na jednání žalované a výpověď danou žalobci nahlížet ve smyslu ustanovení § 14 zák. práce (ve znění účinném do 29.12.2011) jako na neplatné. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že neplatnost výpovědi lze dovodit také z důvodu nedostatku souhlasu odborové organizace s výpovědí udělenou žalobci, neboť na žalované je možné spravedlivě žádat, aby žalobce dále zaměstnávala. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl zejména proto, že žalovaná před rozhodnutím o zrušení ambulance neučinila žádné kroky, které by tvrzené nepříznivé hospodářské výsledky této ambulance mohly zlepšit, a sama připustila, že provozování psychiatrické ambulance je výnosné, a není tedy důvod se domnívat, že při přijetí potřebných personálních či jiných opatření by se situace ambulance nemohla zlepšit. Teprve ukázalo-li by se, že ani takto nelze nápravy dosáhnout, bylo by podle soudu prvního stupně možné uvažovat o tom, že na žalované by nebylo možné spravedlivě požadovat, aby nadále žalobce zaměstnávala.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.3.2016 č.j. 49 Co 222/2015-359 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s obranou žalované, která byla založena na tvrzení, že důvodem rozhodnutí o organizační změně byla dlouhodobá ztrátovost psychiatrické ambulance a tedy snaha žalované o zlepšení ekonomiky žalované, a že proto nelze závěr soudu prvního stupně přezkoumat pro nedostatek důvodů. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení doplnil dokazování žalovanou navrženým znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, a, bude-li poté odůvodněn závěr, že se ze strany žalované nejednalo o zneužití práva ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, musí se soud prvního stupně zabývat tím, zda lze na žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce i nadále zaměstnávala.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7.12.2016 č.j. 21 Cdo 3426/2016-391 usnesení odvolacímu soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že rozhodnutí soudu prvního stupně může být za účelem provedení dalších důkazů podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušeno pouze tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a, současně jestliže ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§ 213 odst. 4). Podle názoru dovolacího soudu v projednávané věci nepředstavovalo doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomiky - z hlediska rozsahu skutečností významných pro posouzení věci - rozsáhlé doplnění dokazování, a nešlo ani o případ, kdy by ke skutečnosti, která měla být znaleckým posudkem prokázána, nebylo před soudem prvního stupně provedeno žádné dokazování, nebo kdy by k ní bylo provedeno jen zcela nedostatečné dokazování; soud prvního stupně k této skutečnosti provedl dokazování (výstupy z ekonomického systému žalované, výslechem ekonomického náměstka žalované D, K.). Podmínky pro to, aby doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika nemohlo být provedeno v odvolacím řízení a aby rozhodnutí soudu prvního stupně mohlo být z důvodu neprovedení tohoto důkazu zrušeno odvolacím soudem podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř., proto v posuzovaném případě nebyly splněny.

Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 19.9.2018 č.j. 49 Co 222/2015-564 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci 32.044,- Kč k rukám advokáta Mgr. Aleše Buriánka a České republice – Krajskému soudu v Brně 59.195,- Kč. Odvolací soud považoval za „nepochybné“, že žalovaná přijala organizační rozhodnutí spočívající ve zrušení psychiatrické ambulance ke dni 30.11.2011 z důvodu, že výsledky analýzy ukázaly, že provoz psychiatrické ambulance je ekonomicky ztrátový, její kapacita byla za posledních 12 měsíců využita jen na 70% a za období 1-7/2011 vyprodukovala ztrátu -119.172,- Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně pak zkoumal, zda přijetí tohoto rozhodnutí nebylo ze strany žalované zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, tedy „zda skutečným cílem rozhodnutí o organizační změně byla snaha o zlepšení ekonomického fungování žalované, nebo zda uvedené rozhodnutí bylo přijato za účelem vytvoření podmínek pro rozvázání pracovního poměru se žalobcem, jakožto s jedním s hlavních kritiků tehdejšího vedení žalované“. V tomto směru odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, jehož úkolem bylo posouzení ztrátovosti psychiatrické ambulance v N. K. od ledna 2010 do listopadu 2011 včetně a určení, do jaké míry se tato ztrátovost promítla do hospodaření N. K. v uvedeném období jako celku. Z tohoto znaleckého posudku podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že rozhodnutí žalované o organizační změně „bylo přijato za situace, kdy docházelo ke zlepšení hospodaření psychiatrické ambulance, která vykazovala od roku 2009 nižší ztráty (za rok 2010 ztráta -340.500,- Kč a za rok 2011 ztráta -463.200,- Kč, v níž jsou zahrnuty i mimořádné náklady ve výši cca 141.000,- Kč z důvodu odstupného), navíc docházelo též ke zvýšení její vytíženosti, která činila 66% v roce 2010 a 72% v období 1-11/2011, přičemž výsledky hospodaření celé N. K. nebyly meziročními změnami výsledků psychiatrické ambulance významně ovlivňovány“. Psychiatrická ambulance přitom poskytovala též konziliární vyšetření jiným oddělením N. K. a úhrada za tyto lékařské výkony tvořila významnou součást výnosů psychiatrické ambulance. Navíc rozhodnutí žalované o jejím zrušení „nepředcházely žádné kroky, které by měly za cíl ztrátovost psychiatrické ambulance řešit, nehledě k tomu, že nebyla jediným oddělením žalované, které vykazovalo ztrátu“. S ohledem na tyto skutečnosti a na to, že rozhodnutí žalované o zrušení psychiatrické ambulance „bylo přijato v době, kdy byla mezi tehdejším vedením žalované, jejími zaměstnanci, kteří ho kritizovali, a mezi znepokojenou veřejností velmi napjatá atmosféra, která vrcholila v 8/2011, a celá situace byla široce medializována v regionálním tisku a v internetových médiích“, přičemž žalobce „patřil mezi nejaktivnější odpůrce a kritiky tehdejšího vedení žalované a inicioval založení občanského sdružení Občané za N. K., které požadovalo odvolání tehdejšího ředitele žalované, náměstkyni pro ošetřující péči a mluvčího“, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že rozhodnutí žalované o zrušení psychiatrické ambulance „bylo ze strany žalované zneužitím práva ve smyslu § 14 odst. 1 zák. práce, neboť skutečným důvodem pro přijetí daného organizačního opatření nebylo dosažení účelu sledovaného právní normou (tj. zlepšení výsledku hospodaření žalované), ale poškození žalobce jako jednoho z hlavních kritiků žalované, resp. jejího tehdejšího vedení“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že po žalované, i přes nesouhlas odborové organizace, jíž byl žalobce funkcionářem, bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala i přesto, že psychiatrická ambulance byla zrušena, a to „právě s ohledem na potřebu konziliárních vyšetření z oboru psychiatrie pro činnost dalších oddělení žalované“. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalované nezůstal bez finančních prostředků, neboť mu „nelze přičítat k tíži, že hodlal nadále zůstat ekonomický aktivní“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.3.2015 č.j. 13 C 15/2012-317 podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr soudů o tom, že rozhodnutí žalované o zrušení psychiatrické ambulance ve skutečnosti nebylo motivováno zlepšením hospodaření N. K., ale bylo záminkou pro vytvoření možnosti rozvázat se žalobcem pracovní poměr, a že tedy ze strany žalované došlo ke zneužití práva ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, není správný. Za nesprávné dovolatelka považuje rovněž posouzení otázky, zda bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Podle jejího názoru soudy obou stupňů „stranily žalobci“ a „nekriticky přijímaly“ jeho tvrzení o kritice tehdejšího vedení žalované, neověřovaly obsah této kritiky a vůbec nevzaly v úvahu vyjádření zřizovatele žalované v tomto směru, který se plně ztotožnil s rozhodnutím tehdejšího ředitele žalované o organizační změně“. V důsledku žalobcovy kritiky tehdejšího vedení přitom zřizovatel žalované „nevyvodil žádné personální ani jiné důsledky, nebylo zahájeno žádné disciplinární, správní či trestní řízení, které by se týkalo tehdejšího ředitele žalované“. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že závěry znaleckého posudku „potvrzují tvrzení žalované o ztrátovosti psychiatrické ambulance, jejíž byl žalobce vedoucím pracovníkem“, a stejně tak „potvrzují skutečnost, že provozování psychiatrické ambulance bylo jen okrajovým zdravotnickým oborem žalované, který se podílel zdravotnickými výkony na celkových výkonech žalované jen nepatrně“ (0,19% za rok 2010 i za rok 2011). Konziliární vyšetření byla součástí pracovních povinností žalobce, přičemž skutečnost, že tuto činnost žalovaná zajišťuje jiným způsobem, soudy nesprávně posoudily ve prospěch žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně dne 19.3.2015 č.j. 13 C 15/2012-317 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.3.2015 č.j. 13 C 15/2012-317 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 20.2.2007, změněné dohodou ze dne 30.5.2008, jako psychiatr (vedoucí lékař) v psychiatrické ambulanci žalované. Dne 22.9.2011 rozhodl ředitel žalované o organizační změně spočívající ve zrušení této psychiatrické ambulance ke dni 30.11.2011 s odůvodněním, že „provedená analýza ukázala, že psychiatrická ambulance N. K. je ekonomicky dlouhodobě ztrátová; za rok 2010 vykázala ztrátu -340.467,- Kč a na konci července 2011 vykazuje ztrátu -119.172,- Kč; současně analýza prokázala, že kapacita jmenované ambulance byla za období posledních dvanácti měsíců (od 1.9.2010 do 31.8.2011) využita jen na 70%“. K žádosti ředitele žalované ze dne 9.9.2011 odborová organizace, jíž byl žalobce členem, neudělila souhlas k výpovědi žalobce s odůvodněním, že zrušení psychiatrické ambulance je „nerozvážným krokem, který povede ke snížení kvality poskytované péče“, a že „se jedná o zcela účelovou záležitost, která má odstranit nepohodlného člověka, který otevřeně vystupuje proti krokům ředitele žalované a dokonce veřejně žádá jeho odstoupení či odvolání“. Dne 23.9.2011 byla žalobci doručena „výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“, kterou žalovaná odůvodnila tím, že vzhledem k výše zmíněné organizační změně ze dne 22.9.2011 přijaté „za účelem zvýšení efektivity práce a hospodaření N. K. “ se žalobce „stal pro žalovanou nadbytečným“. Od 1.12.2011 začal působit v prostorách po zrušené psychiatrické ambulanci (na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 16.11.2011) odborný lékař – psychiatr V. P., provozující (jako osoba samostatně výdělečně činná) vlastní nestátní (soukromé) zdravotnické zařízení. Konziliární vyšetření v oboru psychiatrie vyžádaná žalovanou byla od 1.12.2011 zajišťována na základě smlouvy o zajištění konziliární péče jmenovaným lékařem. Následně k žádosti žalované Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor zdravotnictví, rozhodnutím ze dne 13.3.2012 č.j. JMK 19830/2012/Reg. 122/03, změnil registraci žalované vydanou Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odborem sociálních věcí a zdravotnictví pod č. j. JMK 34398/OSVZ-Reg. 122/03 ze dne 29.12.2003, mimo jiné tak, že zrušil druh a rozsah poskytované péče v oboru psychiatrie.

Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení několika právních otázek, a to otázky, za jakých předpokladů je dán důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, otázky, jaké okolnosti jsou podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce významné z hlediska posouzení, zda (ne)lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, který je (byl) členem příslušného odborového orgánu ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, a otázky, kdy se výkon subjektivního práva vyplývajícího z pracovněprávních vztahů ocitá v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku platnosti předmětné výpovědi je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že byla doručena žalobci dne 23.9.2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.12.2011 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony) – dále jen „zák. práce“.

Zákoník práce umožňuje zaměstnavateli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr - mimo jiné – výpovědí z důvodu organizačních změn. Organizační změny, jimiž se v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele zpravidla označují všechny okolnosti organizačně-technické, technologické, ekonomické nebo jiné povahy, které mají vliv na provoz zaměstnavatelova podniku nebo na výkon jiných jeho činností (úkolů), mohou být důvodem výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce. Při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu. Okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudí judikatura, ročník 1999).

Podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

Podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, přemisťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Důvody k rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanoveních § 52 písm. a) až c) zák. práce mají - jak bylo uvedeno výše – společné to, že se vztahují k organizačním změnám nastalým u zaměstnavatele. Tyto výpovědní důvody je ovšem třeba důsledně rozlišovat, a to také proto, že použití každého z těchto důvodů má na právní poměry účastníků rozdílný vliv (kupř. výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci v ochranné době, zatímco při použití výpovědních důvodů podle ustanovení § 52 písm. a) a b) zák. práce se ochrana zaměstnance v tomto směru neuplatní [srov. § 53 a § 54 písm. a) a b) zák. práce].

Výpovědní důvody uvedené v ustanoveních § 52 písm. a) až c) zák. práce se především odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele, jde o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce. Změnil-li zaměstnavatel nebo jeho část místo, kde dosud působili, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce, neboť se přemístil zaměstnavatel nebo jeho část. Organizační změny podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných [v ustanoveních § 52 písm. a) až c) zák. práce výslovně neuvedených] organizačních změnách.

Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je charakteristické, že zaměstnavatel může (objektivně vzato) i nadále (po přijetí organizační změny) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Při výpovědi podle ustanovení § 52 písm. b) zák. práce zaměstnavatel neztrácí (objektivně vzato) možnost přidělovat zaměstnanci stanovený druh práce, nemůže však dostát povinnosti přidělovat práci ve sjednaném místě, a to právě a jen z důvodu, že se přemístil jinam (do místa, kde zaměstnanec není povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci), popř. se do jiného místa přemístila část zaměstnavatele, v níž zaměstnanec dosud konal práci. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec, nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval.

Podle ustálené judikatury soudů částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení § 52 písm. a) zák. práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Taková složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Z důvodu zrušení své části přitom může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce jen tehdy, jestliže nadále nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy. Kdyby zaměstnavatel po zrušení své části zamýšlel nadále provozovat činnost, dosud konanou ve zrušované části, nemůže přestavovat takto pojatá organizační změna ve skutečnosti zrušení části zaměstnavatele, ale - v závislosti na jejím skutečném obsahu a smyslu - snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, která může být důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.6.1997 sp. zn. 2 Cdon 727/96, uveřejněný pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2006 sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010).

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu „zrušení psychiatrické ambulance N. K.“ ke dni 30.11.2011. Toto opatření žalovaná učinila „za účelem zvýšení efektivity práce a hospodaření N. K.“, protože „provedená analýza ukázala, že psychiatrická ambulance N. K. je ekonomicky dlouhodobě ztrátová“ a že její kapacita je nedostatečně využita. Z výsledků dokazování přitom vyplynulo, že (zrušená) psychiatrická ambulance provozovala v rámci žalované N. K. (stejně tak jako ostatní oddělení a ambulance) ve svém oboru (psychiatrie) relativně samostatnou činnost ve vyčleněných prostorách, účetně vykazovala vlastní výsledky hospodaření a v jejím čele stál žalobce jako vedoucí lékař (psychiatr) této ambulance. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že organizační změna, jíž žalovaná odůvodnila výpověď danou žalobci, spočívala ve zrušení organizační jednotky zaměstnavatele, která představuje (představovala) část zaměstnavatele (žalované). Následně k žádosti žalované Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor zdravotnictví, rozhodnutím ze dne 13.3.2012 č.j. JMK 19830/2012/Reg. 122/03, změnil registraci žalované vydanou Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odborem sociálních věcí a zdravotnictví pod č.j. JMK 34398/OSVZ-Reg. 122/03 ze dne 29.12.2003, mimo jiné tak, že zrušil druh a rozsah poskytované péče v oboru psychiatrie. Žalovaná tedy zrušením psychiatrické ambulance jednoznačně projevila vůli nadále již neprovozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele doposud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a v důsledku toho pozbyla od 1.12.2011 možnost přidělovat zaměstnancům působícím ve zrušované části (žalobci a zdravotní sestře) práci podle pracovní smlouvy. Za této situace proto důvod výpovědi uvedený v dopise žalované ze dne 23.9.2011 nepředstavoval výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nýbrž šlo o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce. Ačkoli obdobný úsudek učinil i soud prvního stupně (uvádí-li v odůvodnění svého rozsudku, že „by bylo namístě hovořit spíše o důvodu uvedeném v ustanovení § 52 písm. a) zák. práce“), odvolací soud jej ponechal bez povšimnutí a nesprávně vycházel z toho, jak právně kvalifikovala výpovědní důvod sama žalovaná.

Při posouzení, zda byl v konkrétním případě naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce, zákon nedává prostor k hodnocení organizační změny z hlediska toho, za jakým účelem byla skutečně přijata a jaké cíle byly její realizací u zaměstnavatele od počátku sledovány. Na rozdíl od důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, který je dán pouze tehdy (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), jestliže rozhodnutí zaměstnavatele bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců „za účelem zvýšení efektivnosti práce“, v případě důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce není určitý účel (cíl) organizační změny součástí jeho skutkové podstaty. Tvrzení žalobce, že zrušení psychiatrické ambulance bylo „zjevně účelové“, neboť žalobce „otevřeně kritizoval manažerské kroky nového vedení n., což vedení n. v čele s ředitelem J. P. neslo nelibě“, proto nemá z hlediska existence důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce žádnou právní relevanci. Pro naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce je – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – podstatné pouze to, zda zaměstnavatel rozhodl o organizační změně, spočívající ve zrušení jeho části, a jestliže nadále nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a v důsledku toho pozbyl možnost přidělovat zaměstnancům působícím ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy. Tyto předpoklady byly v projednávané věci splněny, proto žalovaná dopisem ze dne 23.9.2011 důvodně rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce.

Pro posouzení věci bylo dále podstatné, zda žalovaná mohla platně přistoupit k výpovědi i přes nesouhlas odborové organizace, jíž byl žalobce členem.

Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.

Podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce jestliže odborová organizace odmítla udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že dá-li zaměstnavatel zaměstnanci – členu příslušeného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem – výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru, přestože příslušný odborový orgán odmítl udělit předchozí souhlas k těmto úkonům, soud v řízení podle ustanovení § 72 zák. práce nejprve posuzuje, zda jsou splněny všechny hmotněprávní (formální i materiální) podmínky předmětného rozvázání pracovního poměru, a v kladném případě pak (na rozdíl od případů, kde nevystupuje člen příslušného odborového orgánu) navíc zkoumá, zda lze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával. Jsou-li všechny uvedené předpoklady splněny, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné, i když příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas s tímto rozvázáním.

Judikatura soudů již v minulosti dovodila, že ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom u žádného z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce nelze předem vylučovat možnost situace, kdy na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, který je (byl) členem příslušného odborového orgánu ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. V případě zaměstnance, u něhož je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce, jsou rozhodující – obdobně jako u důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce – též konkrétní okolnosti, za nichž k dotčené organizační změně u zaměstnavatele došlo, s přihlédnutím k tomu, jaký dopad na plnění funkcí zaměstnavatele na jedné straně a na postavení zaměstnance (např. vzhledem k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům) na straně druhé by jeho další zaměstnávání v prvém případě či skončení pracovního poměru ve druhém případě mělo. Soud může přihlédnout rovněž k jakýmkoliv dalším skutečnostem, které mají vztah k výkonu práce dotčeného zaměstnance, zejména k jeho osobě (jeho věku, životním a pracovním zkušenostem), k jeho dosavadním pracovním výsledkům a jeho postoji k plnění pracovních úkolů, ke schopnostem týmové spolupráce a k celkovému vztahu ke spolupracovníkům, k délce jeho zaměstnání apod. Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Současně platí, že, jsou-li některá hlediska pro posouzení, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, uveřejněný pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 2636/2012).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl k závěru, že okolnosti projednávané věci neopravňovaly žalovanou k tomu, aby přes nesouhlas příslušné odborové organizace ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce dala žalobci výpověď z pracovního poměrů z důvodů uvedených v dopise ze dne 23.9.2011. Přihlédl přitom zejména k tomu, že psychiatrická ambulance „realizovala mimo jiné i programy zaměřené na zaměstnance žalované“ a „poskytovala řadu konziliárních vyšetření dalším oddělením žalované“, přičemž „jejich potřeba zůstala u žalované zachována i po zrušení psychiatrické ambulance a žalovaná proto konziliární vyšetření nadále nerealizuje ve vlastním režimu, ale prostřednictvím P., kterému pronajala prostory uvolněné po psychiatrické ambulanci“. Dále akcentoval, že žalobce sice „získal oprávnění pro provozování nestátního zdravotnického zařízení (v oboru psychiatrie)“, a tedy „po skončení pracovního poměru u žalované nezůstal bez finančních prostředků“, avšak že tuto skutečnost (že žalobce „hodlal i nadále zůstat ekonomicky aktivní“) „nelze přičítat k jeho tíži“. Vzhledem k těmto okolnostem odvolací soud uzavřel, že „po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala i přesto, že psychiatrická ambulance byla zrušena“.

Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce, však nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu o okolnostech, za nichž (ne)lze po žalované „spravedlivě požadovat“, aby žalobce dále zaměstnávala, považovat za správnou a úplnou. Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že se do jeho konečného úsudku náležitě nepromítla skutečnost, že psychiatrická ambulance, jejímž zrušením žalovaná odůvodnila výpověď danou žalobci, byla dlouhodobě ekonomicky ztrátová [podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Kreston A&CE Consulting, s.r.o. ze dne 28.6.2018 hospodaření psychiatrické ambulance v roce 2010 skončilo ztrátou -340.457,- Kč a v roce 2011 ztrátou -463.164,- Kč (včetně odstupného vyplaceného žalobci)] a nedostatečně vytížená (podle znaleckého posudku ze dne 28.6.2018 byla její kapacita využita v roce 2010 ze 66 – 72% a v roce 2011 ze 72 – 78%). Jestliže – jak bylo výše vysvětleno – materiální podmínky předmětné výpovědi spočívající v prokázané existenci uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce (zrušení části zaměstnavatele) byly splněny, je nutno vycházet z toho, že dotčená psychiatrická ambulance, v níž žalobce pracoval jako psychiatr, byla ke dni 30.11.2011 zrušena, a že v důsledku toho žalovaná od 1.12.2011 pozbyla možnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy. Okolnost, že u žalované „zůstala zachována potřeba konziliárních vyšetření“ a že psychiatrická ambulance „realizovala mimo jiné i programy zaměřené na zaměstnance žalované“, na tom nic nemění. Z výsledků dokazování vyplynulo, že psychiatrická ambulance prostřednictvím žalobce poskytovala průměrně zhruba 3 konziliární vyšetření (nejčastěji každé v rozsahu 50 minut) týdně (podle znaleckého posudku ze dne 28.6.2018 jednotlivými odděleními žalované bylo v roce 2010 vyžádáno 141 konziliárních vyšetření psychiatrem a v roce 2011 bylo těchto konzilií vyžádáno 130). Ohledně časové náročnosti činností žalobce souvisejících s „programy zaměřenými na zaměstnance žalované“ nepřineslo dokazování žádné konkrétnější poznatky. Skutečností je, že těžištěm práce žalobce bylo poskytování ambulantní péče v oboru psychiatrie. Proto do rámce úvah o spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání žalobce je třeba zahrnout také to, že další zaměstnávání žalobce v dosavadním pracovním úvazku (40 hodin týdně) za situace, kdy se žalovaná rozhodla nadále již neposkytovat péči v oboru psychiatrie (a za tímto účelem byla rovněž změněna její registrace) a toliko jí „zůstala zachována potřeba konziliárních vyšetření“ (v časové náročnosti cca 3 hodiny týdně), by pro žalovanou znamenalo namísto předpokládané úspory zcela neúčelnou finanční zátěž, nehledě k tomu, že konziliární péči v oboru psychiatrie má žalovaná od 1.12.2011 zajištěnu jinak. Z hlediska vlivu rozvázání pracovního poměru na postavení žalobce pak odvolací soud náležitě nezohlednil osobní a majetkové poměry žalobce, jestliže nepovažoval za významné, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalované nadále (jako osoba samostatně výdělečně činná) poskytuje ambulantní péči v oboru psychiatrie prostřednictvím vlastního nestátního zdravotnického zařízení.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem dospěl dovolací soud k závěru, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. Proto, i když příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas s výpovědí z pracovního poměru danou žalobci dopisem ze dne 23.9.2011, je tato výpověď ve smyslu ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce platným právním úkonem (platným právním jednáním).

Soudy obou stupňů v projednávané věci k námitce žalobce, že „účelem přijaté organizační změny bylo zbavit se jej, neboť vystupoval jako kritik vedení n.“, dovodily, že „rozhodnutí o zrušení psychiatrické ambulance bylo ze strany žalované zneužitím práva ve smyslu § 14 odst. 1 zák. práce“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Citované ustanovení rovněž patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) dispozicí, které – jak bylo uvedeno již výše - přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám dispozici právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení dispozice právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Výkonem práva v rozporu s dobrými mravy přitom může být i takové jednání oprávněného subjektu, které není úmyslné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.3.2017 sp. zn. II. ÚS 129/16). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Přitom soud může přihlédnout také ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli.

Při posuzování, zda výkon práva žalovanou spočívající v přijetí rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení psychiatrické ambulance je (není) v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, jíž zaměstnavatel ruší některou ze svých částí, je výsostným právem zaměstnavatele a usuzovat, že se příčí dobrým mravům, by bylo možno jen ve zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor zaměstnance pracujícího ve zrušené části zaměstnavatele, vůči němuž by následné rozvázání pracovního poměru bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s předpokládanými přínosy organizační změny pro efektivitu práce či hospodaření zaměstnavatele. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do práva zaměstnavatele rozhodovat o existenci svých organizačních jednotek a svém organizačním uspořádání.

V projednávané věci z výsledků dokazování jednoznačně vyplynulo, že psychiatrická ambulance, kterou žalovaná ke dni 30.11.2011 zrušila, byla dlouhodobě ekonomicky ztrátová a její kapacita byla nedostatečně využita. Podle znaleckého posudku ze dne 28.6.2018 hospodaření psychiatrické ambulance v roce 2010 skončilo ztrátou -340.457,- Kč a v roce 2011 ztrátou -463.164,- Kč (včetně odstupného vyplaceného žalobci); mzdové náklady na zaměstnance psychiatrické ambulance (žalobce a zdravotní sestru) činily v roce 2011 (včetně povinných zákonných odvodů) průměrně 101.000,- Kč měsíčně; ostatní fixní náklady činily průměrně 13.000,- Kč měsíčně. I když dovolací soud nepochybuje o tom, že se žalovaná v souvislosti se zrušením psychiatrické ambulance zároveň „zbavila největšího kritika vedení n.“, přesto nelze za dané situace uvažovat o tom, že by předpokládaný ekonomický přínos organizační změny byl pro další hospodaření žalované zcela bez významu ve srovnání s důsledky, jaké tato změna přinesla žalobci. Újma, která tímto byla žalobci způsobena (spočívající ve ztrátě zaměstnání), se tak jeví spíše jako nevítaný (eventuelní) vedlejší následek jednání žalované, což ovšem samo o sobě neumožňuje učinit závěr o závadnosti jednání žalované ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce.

Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k jiným právním závěrům, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek krajského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 23.9.2011 zamítl.

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů ve výši 10.000,- Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 10.000,- Kč, za odvolací řízení 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč) a za dovolací řízení 10.000,- Kč (2 x 5.000,- Kč, neboť v obou dovolacích řízeních advokát učinil pouze jediný úkon právní služby).

Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované v řízení před soudem prvního stupně náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 13 x 300,- Kč, celkem 3.900,- Kč, v cestovném ve výši 1.040,- Kč a v náhradě za promeškaný čas ve výši 800,- Kč; v odvolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 3 x 300,- Kč (řízení skončené usnesením ze dne 23.3.2016 č.j. 49 Co 222/2015-395) a 4 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 19.9.2018 č.j. 49 Co 222/2015-564), celkem 2.100,- Kč, v cestovném ve výši 1.690,- Kč v náhradě za promeškaný čas ve výši 800,- Kč; v dovolacím řízení pak náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, celkem 600,- Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalované v odvolacím řízení vznikly náklady spočívající v zaplacení zálohy na odměnu znalce ve výši 20.000,- Kč, v zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2.000,- Kč a za dovolání ve výši 14.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.305,- Kč, odvolacím řízení ve výši 5.164,- Kč a dovolacím řízení ve výši 2.226,- Kč.

Žalobce je povinen náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 19.045,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 51.754,- Kč a dovolacího řízení v celkové výši 26.826,- Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech státu vzniklých v odvolacím řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení spočívající v doplatku odměny znalce ve výši 59.195,- Kč. Odměna byla přiznána ustanovenému znaleckému ústavu Kreston A&CE Consulting, s.r.o. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.7.2018 č.j. 49 Co 222/2015-521 v celkové výši 79.195,- Kč, do výše 20.000,- Kč však byla kryta zálohou, kterou v průběhu řízení složila žalovaná, a z rozpočtových prostředků státu tak byl uhrazen pouze zbytek ve výši 59.195,- Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 3 dnů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu