Rozhodnutí NS

28 Cdo 273/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 273/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.273.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 457 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/25/2019
I.ÚS 1372/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
09/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 273/2019-158


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Družstva Pasáž, se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/2, identifikační číslo osoby: 64652254, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované ELBEN s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Žižkova 722/67, identifikační číslo osoby: 41328124, zastoupené JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o zaplacení částky 2.880.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 245/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 17 Co 392/2013-125, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2018, č. j. 17 Co 392/2013-152, t a k t o :
      I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2012, č. j. 34 C 245/2009-76, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 2.880.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 1. 2009 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 115.320,- Kč (výrok II.). Žalobce se v projednávané při domáhal zaplacení náhrady odpovídající výši ceny za užívání nebytového prostoru – jednotky číslo XY, provozovna a dílna, v domě s číslem popisným XY v XY v XY, postaveného na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Jejím vlastníkem je na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 13 C 165/2002-144, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 35 Co 76/2008-222, jenž nabyl právní moci dne 24. 10. 2008, právě žalobce, a to od 10. 4. 1996, tj. od okamžiku jeho vyčlenění z Oblastního stavebního bytového družstva Děčín. Předmětný nebytový prostor užívala žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 12. 2. 2003 s Oblastním stavebním bytovým družstvem. Soud prvního stupně poté, co shledal uvedenou smlouvu neplatnou, neboť bytové družstvo nebylo vlastníkem předmětné nemovitosti, a nemohlo tedy vystupovat v pozici pronajímatele, posoudil uplatňovaný nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále „obč. zák.“). Uzavřel, že žalobce nepatří mezi účastníky nájemní smlouvy ze dne 12. 2. 2003, tudíž ve sporu nedisponuje aktivní legitimací podle ustanovení § 457 obč. zák., pročež žalobu zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 17 Co 392/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 104.641 Kč (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení (viz opravné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2018, č. j. 17 Co 392/2013-152). Aproboval závěr soudu prvního stupně o existenci vzájemné restituční povinnosti pouze mezi účastníky neplatné smlouvy ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. Korigoval pouze výši přiznané náhrady nákladů řízení s ohledem na prvostupňovým soudem nereflektované zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud výši náhrady nákladů řízení stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dále se neztotožnil s odvolací argumentací žalobce, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a pro nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela procesně úspěšné žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nesouhlasí se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Je přesvědčen, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, zřetelně plyne jeho právo po žalované požadovat finanční náhradu za užívání věci, jejímž je vlastníkem. Upozorňuje také na rozdíl mezi nyní projednávanou věcí a případem řešeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, byť má za to, že i toto rozhodnutí podporuje jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení. Za zcela přiléhavý na daný skutkový stav pak pokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, z něhož dovozuje, že žalovaná od okamžiku, kdy začala užívat nemovitosti ve vlastnictví žalobce, získávala majetkové hodnoty, které nebyly po právu, a obohacovala se tak na úkor dovolatele, čímž se stal žalobce aktivně legitimovaným pro tento spor. Pro vylíčené považuje za nesprávný taktéž výrok o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 16. 1. 2018 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené otázky hmotného práva (věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Závěr soudů nižších stupňů o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce se odlišně od názoru dovolatele nezakládá na tezích formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, jenž potvrzuje nárok vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním jeho věci bez ohledu na to, zda tomu, kdo věc užíval, byla věc předána třetím subjektem, jenž nebyl zmocněn či oprávněn s ní takto nakládat. Dovolatel totiž přehlíží, že uvedené rozhodnutí, na rozdíl od nyní projednávané věci, dopadá na situace, v nichž bezdůvodné obohacení vzniká v důsledku užívání cizí věci bez právního důvodu (jednalo se o pouze faktické užívání pozemku, jelikož ani hospodářská smlouva uzavřená mezi třetí osobou a žalovaným jako uživatelem neopravňovala žalovaného k užívání žalobcova pozemku). Plnění bez právního důvodu a plnění z neplatného právního úkonu přitom podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. představují dvě odlišné, samostatné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

Případný není ani odkaz dovolatele na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, jež do poměrů projednávané věci rovněž nedopadají. Dovolatel pomíjí, že ve věci posuzované dovolacím soudem v citovaném rozhodnutí byla otázka věcné pasivní legitimace řešena v souvislosti s existencí manželského majetkového společenství žalovaných. Žalovaní byli manželé, ale pouze jeden z nich užíval jako podnikatel bez jakéhokoliv právem uznaného důvodu věci ve vlastnictví žalobce, čímž konzumoval majetkovou hodnotu, kterou nebylo možné vydat in natura a bylo lze nahradit ji pouze v penězích. Z tohoto důvodu dovolací soud uzavřel, že tato majetková hodnota nemohla být nabyta do společného jmění manželů a závazek k vydání bezdůvodného obohacení tak vznikl pouze tomu ze žalovaných, jenž věci bez právního důvodu užíval. Závěr o věcné pasivní legitimace tak dovolací soud učinil ve skutkových a právních konsekvencích, které jsou v projednávané věci zcela odlišné.

Závěr odvolacího soudu, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby, vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s níž tak nemůže být v rozporu. Prosadí se tudíž judikatorně pevně ukotvený závěr, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, což výslovně stanoví rovněž ustanovení § 457 obč. zák., které upravuje rozsah a způsob vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků smlouvy zrušené či neplatné. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5536/2016). Není sporu o tom, že žalovaná užíváním jednotky č. XY na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s Oblastním stavebním bytovým družstvem Děčín bezdůvodné obohacení získala, ale nikoliv na úkor žalobce, nýbrž toliko Oblastního stavebního bytového družstva Děčín.

Pokud dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k akcesorickému výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu