Rozhodnutí NS

4 Tdo 334/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:4 Tdo 334/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.334.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 334/2019-408


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného I. L., nar. XY, Moldavská republika, státní občan Litvy, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 4 To 558/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 91/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 38 T 91/2018, byl obviněný I. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 15. 4. 2018 v době od 22.45 hodin do 22.50 hodin v obci XY, v objektu ubytovny společnosti A. – U., XY, v kuchyňce v přízemí, po předchozí slovní rozepři jednajíce se záměrem způsobit V. P., nar. XY bodná a řezná poranění, napadl V. P., kterého za užití zavíracího nože s délkou čepele 6,3 cm drženého v ruce postupně bodal do různých částí těla, a to do trupu, podpaží, nadbřišku, oblasti pupku, kořene penisu a oblasti šourku, kdy takovým jednáním způsobil V. P. bodnou ránu délky 2cm pod levým prsem, 2 bodné rány v levém podpáží celkové délky 5 cm, bodnou ránu v levém nadbřišku délky 1 cm, bodnou ránu v pravém podřišku nepopsané délky s výhřezem tenkého střeva a bodným poraněním kličky tenkého střeva délky 1 cm, 2 drobná proděravění tenkého střeva a drobné poranění závěsného aparátu tenkého střeva, bodnou ránu vpravo od pupku délky 2 cm a bodnou ránu na kořeni penisu a pravé straně šourku délky 2 cm s poraněním podkožní tepny a žíly, když v důsledku těchto poranění musel být V. P. chirurgicky ošetřen v Nemocnici České Budějovice a zde dále hospitalizován po dobu od 18. 4. 2018 do 11. 5. 2018, přičemž tato poranění jsou ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako poranění těžká, pro poškození důležitého orgánu - tenkého střeva.

Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Českých Budějovicích obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to 1 ks kapesního zavíracího nože s dřevěnou rukojetí nezjištěné značky, s výrobním označením na čepeli „Stainless“, tzv. vystřelovací, s pojistkou čepele, délkou v otevřeném stavu 145 mm, v uzavřeném stavu s maximálními rozměry 85 mm, výškou 24 mm a tloušťkou 16 mm, délkou kovové čepele 61 mm, maximální výškou čepele 18 mm a maximální tloušťkou 1,8 mm, s krátkým klínovým ostřím čepele celkové délky 56 mm, oboustranně jemně broušeným, nepřebrušovaným, lokálně opotřebovaným používáním, s hrotem čepele se zakřiveným ostřím a plochým hřbetem, čepelí zakončenou neztupeným hrotem, jež je přílohou spisového materiálu.

Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit na náhradě škody poškozeným Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, částku 3 129 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, částku 210 052 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 210 052 Kč jdoucím od 12. 9. 2018 do zaplacení.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 38 T 91/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 4 To 558/2018 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 4 To 558/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutková zjištění jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními dle provedených důkazů. Obviněný namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že to byl právě on, kdo pobodal poškozeného. S tímto závěrem nemůže souhlasit, když na jeho oblečení a ani v jeho pokoji nebyly nalezeny žádné důkazy, které by ho spojovaly s poškozeným či místem činu.

Zdůrazňuje, že soud prvního stupně vystavěl svá skutková zjištění pouze na výpovědi poškozeného, ačkoliv poškozený celý den popíjel alkohol a musí existovat pochybnosti o jeho schopnosti si událost správně pamatovat a vybavit. Odkazuje v tomto směru na zásadu in dubio pro reo a zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Soud druhého stupně se s jeho námitkami řádně nevypořádal, pouze uvedl, že posouzení důkazů je v rukách soudu prvního stupně. S tímto nesouhlasí a uvádí, že je povinností soudu hodnotit provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně. Má za to, že postupem soudu druhého stupně byly porušeny závažná pravidla pro hodnocení důkazů a právo na spravedlivý proces.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 4 To 558/2018 a popř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 38 T 91/2018 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, resp. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 242/2019 sdělil, že se vzhledem k povaze dovolacích námitek k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které uvěřily výpovědi poškozeného, v porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-8, bod 15. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 2-3 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů závěr o jeho vině žalovaným skutkem založily toliko na výpovědi poškozeného. V tomto směru je třeba uvést, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale podporují ji další provedené důkazy, byť nepřímé povahy. Jedná se zejména o výpověď svědkyně L. B., které poškozený bezprostředně po svém napadení zcela spontánně sdělil, že ho napadl právě Moldavan, což byl obviněný a o výpověď svědka I. K., kterému toto poškozený rovněž uvedl. Zde je třeba zdůraznit, že oba svědci s poškozeným hovořili bezprostředně po činu a tento jim řekl, že ho napadl právě obviněný. Nejvyšší soud odkazuje na úvahy soudu prvního stupně týkající se zdravotního a psychického stavu poškozeného v době sdělování této informace uvedeným svědkům, když lze skutečně jen stěží uvěřit tomu, že by poškozený, který byl v té době těžce zraněn, byl schopen chladně a vypočítavě si vymyslet, že ho pobodal právě obviněný. Navíc je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu, ale ani výpovědi obviněného či poškozeného nevyplývá žádný důvod pro křivou výpověď poškozeného. Pokud obviněný namítá, že další důkazy ho nespojují s místem činu, tak je třeba uvést, že na noži byla zjištěna krev poškozeného. Skutečnost, že na noži nebyly zjištěny jeho otisky nelze interpretovat tak, že by to svědčilo o jeho nevině, když nelze pominout, že mezi vznikem zranění poškozeného a příjezdem Policie ČR a zadržením obviněného je určitý časový prostor, takže obviněný mohl otisky odstranit. K další námitce obviněného, že na jeho oblečení nebyla zjištěna přítomnost krve poškozeného, lze uvést, že obviněný zcela pomíjí vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství u hlavního líčení, který uvedl, že pachatel nemusel být znečištěn krví, protože rány příliš nekrvácely (viz č. l. 307). Obecně v souvislosti s námitkou obviněného, že poškozený byl podnapilý, je třeba konstatovat, že poškozený tuto skutečnost od počátku zahájení trestního řízení doznává, když podnapilost poškozeného nelze interpretovat tak, že by jeho výpověď byla nevěrohodná a že by podnapilá osoba nebyla schopna vypovídat o určitých skutečnostech, pokud se zároveň neobjeví další podstatné skutečnosti, které by takovou výpověď zpochybňovaly. O takový případ se v dané věci nejednalo, když navíc jak bylo naznačeno, výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale podporují ji další provedené důkazy. Současně je třeba zdůraznit, že obviněný sice namítá podnapilost poškozeného, ale zcela pomíjí skutečnost, že on sám byl rovněž výrazně podnapilý, jak bylo objektivně zjištěno.

Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se způsobem dokazování. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová