Rozhodnutí NS

30 Cdo 70/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:30 Cdo 70/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.70.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Vady podání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 23 předpisu č. 58/1969Sb.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/04/2019
II. ÚS 1211/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 70/2017-289


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody ve výši 18 009 951 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 278/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 22 Co 241/2016-204, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 10 C 278/2014-160, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 18 009 951 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 18 009 951 Kč, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonné vazby, vykonané od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996, v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Škoda měla spočívat v ušlé mzdě u zaměstnavatele, ušlé odměně člena statutárního orgánu a zaměstnance, škodě ve společnosti WIKA, s. r. o., a v nákladech na právní zastoupení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Domáhá-li se žalobce náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonně vykonané vazby v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, toto řízení bylo dle skutkových zjištění pravomocně zastaveno dne 8. 11. 2005. Namítá-li žalobce, že ke skončení řízení došlo v jiném okamžiku, od něhož konstruuje své odlišné právní posouzení věci, staví je na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo přímo ve vztahu k osobě žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).

Žalobce v dovolání uvádí, že s uplatněním nároku na náhradu škody za nezákonnou vazbu musel vyčkat do skončení trestního řízení vedeného proti žalobci u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000, pro něž bylo ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestí řád), trestní stíhání žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, v němž žalobce vykonal nezákonnou vazbu, zastaveno, aby mu byla započítána doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, k čemuž však následně nedošlo v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že započtením vazby do uloženého trestu lze odčinit pouze nemajetkovou újmu, nikoli však újmu majetkovou, které se domáhal žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013), a žalobci proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároků již po pravomocném skončení trestního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Pokud tedy trestní stíhání žalobce před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeným pod sp. zn. 1 T 65/2000, v rámci něhož žalobce vykonal předmětnou vazbu, pravomocně skončilo dne 8. 11. 2005 a dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované po uplynutí promlčecí lhůty (dne 28. 6. 2013), když jednoletá promlčecí doba podle § 23 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, marně uplynula dne 8. 11. 2006, tento závěr odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2234/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 1168/12).

Jestliže obstál prvý důvod ze čtyř uvedených, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K žádosti žalobce o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to zda „může vnitrostátní soud meritorně odmítnout projednání nároku na odškodnění poskytnutého čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, Nejvyšší soud uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) není součástí práva Evropské unie (srov. posudek pléna Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13), a z toho důvodu se na Soudní dvůr Evropské unie není možné obracet s žádostí o její výklad.

Žalobcem namítaná vada řízení (nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Žalobce dále nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání, a to že v daném případě žalobci náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. 1. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu