Rozhodnutí NS

23 Cdo 2372/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:23 Cdo 2372/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2372.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2372/2018-427


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, identifikační číslo osoby 66002222, proti žalované Okresní hospodářská komora Hodonín, se sídlem v Kyjově, Svatoborská 591/87, identifikační číslo osoby 48532312, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení částky 388.901,11 EUR, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 112/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 27 Co 11/2016-384, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58.612,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 6 C 112/2014-246, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 388.901,11 EUR (bod I. výroku), dále uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 531.142 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 1. 2018, č. j. 27 Co 11/2016-384, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (první výrok), dále rozhodl o postoupení věci Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení ve výši 613.534,70 Kč k rukám zástupce žalované (třetí výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná osoba s právnickým vzděláním dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

Dovolatelka však požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, když v dovolání nijak nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Dovolatelka k přípustnosti dovolání pouze s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. uvádí, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka stanovení rozhodného práva a právní otázka povahy vztahu žalobkyně a žalovaného, tzn. zdali vztah mezi účastníky řízení je soukromoprávní nebo veřejnoprávní, posouzena jinak“. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání přitom není zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace, kdy za vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem či výtky vztahující se k odůvodnění rozhodnutí.

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř. in fine), jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolatelka tedy nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. Její dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohla dle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatelka neučinila a pro uvedenou vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu