Rozhodnutí NS

5 Tdo 1/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:5 Tdo 1/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1 tr. zákoníku
§ 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku
§ 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku
§ 337 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1/2019-40


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná N. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 13 To 206/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 68/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné N. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 26 T 68/2018, byla obviněná N. M. uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byla obviněná uznána vinnou přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustila skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v uvedeném rozsudku. Dále pod bodem 3. ve výroku o vině v tomtéž rozsudku byla obviněná uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku.

2. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to proti výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 13 To 206/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2. a v navazujícím výroku o trestu, přičemž za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou, při nezměněném výroku o vině pod body 1. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně, přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustila skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku odvolacího soudu.
    4. Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněná nově odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

    II. Dovolání obviněné

    5. Obviněná N. M. podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 13 To 206/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadla jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

    6. Obviněná úvodem svého dovolání zopakovala výhrady, které vznesla již ve svém odvolání, zejména poukázala na mentální retardaci poškozeného J. M., která jej výrazně omezuje v běžném způsobu života. Podle obviněné je poškozený snadno ovlivnitelný ze strany třetích osob, a tudíž není schopen podat pravdivou výpověď. Obviněná rovněž vyslovila přesvědčení o zaujatosti vyslechnutých svědků, konkrétně uvedla, že svědkyně M. J. a V. P. mají informace jen z doslechu, přičemž ani jedna z nich neviděla napadení poškozeného J. M. ze strany obviněné. Jak dále obviněná zdůraznila, pokud by se dopouštěla trestné činnosti v takovém rozsahu, jak byla uznána vinnou, není možné, aby si nikdo nevšiml takového jejího jednání. Obviněná poukázala rovněž na svůj zdravotní stav, který podle jejího přesvědčení vylučuje spáchání skutků popsaných v rozsudcích soudů. V této souvislosti obviněná vytkla soudům nižších stupňů, že při ukládání trestu bagatelizovaly její zdravotní stav a nevzaly jej do úvahy, stejně jako její vysoký věk. Konečně obviněná vyslovila nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů a zpochybnila naplnění znaků skutkových podstat zločinů a přečinů, jimiž byla uznána vinnou.

    7. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 265m odst. 1 tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby. Nebudou-li naplněny podmínky pro takový postup, obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 265l odst. 1 tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

    III. Vyjádření k dovolání

    8. K dovolání obviněné N. M. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněné neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněná pouze formálně vytýká nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti však vůbec netvrdí, že zjištěné a v rozsudcích soudů popsané jednání nenaplnilo zákonné znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, veskrze obecné výhrady obviněné jsou založeny v podstatě na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení a směřují jen proti hodnocení jednotlivých důkazů soudy.

    9. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce konstatoval, že soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost, provedl je pečlivě a v potřebném rozsahu. Soud prvního stupně hodnotil všechny důkazy řádně, striktně podle zásad vymezených v § 2 odst. 6 tr. řádu, dostatečně se přitom vypořádal i s posouzením věrohodnosti poškozeného a obviněné. Podle státního zástupce klíčovými důkazy pro závěr o vině obviněné byly nejen výpovědi poškozeného J. M. a svědkyň M. J. a V. P., ale taktéž znalecké posudky, lékařské zprávy, protokoly o prohlídce těla se související fotodokumentací a spisový materiál Policie České republiky týkající se vykázání obviněné z místa bydliště a následného maření výkonu rozhodnutí o tomto vykázání. Dále státní zástupce zdůraznil, že nelze nic vytknout ani odvolacímu soudu, neboť řádně přezkoumal odvolání podané obviněnou, vypořádal se všemi uplatněnými námitkami a napravil drobný nedostatek soudu prvního stupně.
      10. Podle názoru státního zástupce pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nespadají výhrady obviněné proti uloženému trestu, který s ohledem na svůj vysoký věk a zdravotní stav shledala nepřiměřeně přísným. K tomu státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Výrok o trestu je možno napadnout i s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a státní zástupce příkladmo uvedl, jaké vady by bylo možno ve vztahu k výroku o trestu v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat. Konečně státní zástupce vyslovil přesvědčení, že obviněná neuvedla žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť její nesouhlas je založen výlučně na subjektivním přesvědčení obviněné o přílišné přísnosti uloženého trestu, ovšem druh uloženého trestu, způsob jeho výkonu a stejně tak jeho výměra zcela odpovídají kritériím uvedeným v § 37 až § 39 tr. zákoníku.

      11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť byl podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

      IV. Posouzení důvodnosti dovolání
      a) Obecná východiska

      12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

      13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněná N. M. opřela své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
      b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu

      14. Obviněná N. M. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedla, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jí spáchané skutky, ani nijak nekonkretizovala, které zákonné znaky zločinů a přečinů, jimiž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Obsahem dovolání obviněné jsou rovněž námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovila nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body 1. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněná v této souvislosti neodkázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Ostatně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jehož závěry odkázal i odvolací soud (viz s. 3 a 4 rozsudku Krajského soudu v Praze), je patrno, o jaké důkazy tento soud opřel svá skutková zjištění, jakým způsobem je hodnotil, proč uvěřil verzi poškozeného a jak se vypořádal s obhajobou obviněné (viz s. 5 a 6 rozsudku Okresního soudu v Kladně), proto Nejvyšší soud v této části odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se plně ztotožňuje.

      15. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná N. M., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněné, podle něhož její nepříznivý zdravotní stav (který podrobně popsala v příloze č. 1 k podanému odvolání) vylučuje spáchání skutků popsaných v rozsudcích soudů nižších stupňů. Obviněná tím totiž vytýká, že rozhodná skutková zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Totéž platí o obecném konstatování obviněné, podle něhož soudy nižších stupňů nezjistily náležitě skutkový stav věci a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posuzování jednání obviněné (viz s. 6, 7 a 8 rozsudku Okresního soudu v Kladně a s. 5 a 6 rozsudku Krajského soudu v Praze).

      16. Soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) tedy dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

      17. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněné, kterými zpochybnila přiměřenost trestu jí uloženého. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněná nevytkla a ani u ní nepřichází v úvahu. Proto ani námitky poukazující jen na údajnou nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na zdravotní stav a věk obviněné není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti trestu a soud prvního stupně reagoval i na argumenty obviněné týkající se jejího věku a zdravotního stavu (viz s. 9 rozsudku Okresního soudu v Kladně). Navíc odvolací soud v rámci svého rozhodování zmírnil obviněné trest, který jí původně uložil soud prvního stupně, a jako přiměřený stanovil nepodmíněný trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, jež činí 2 roky až 8 let, ještě při dolní hranici tohoto zákonného rozpětí v trvání 3 roků. Ten plně odpovídá jak okolnostem případu, tak osobním poměrům a zejména možnostem nápravy obviněné (viz s. 6 rozsudku Krajského soudu v Praze).

      V. Závěrečné shrnutí

      18. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná N. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnila žádnou námitku, která by jim odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

      19. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

      V Brně dne 28. 2. 2019

      JUDr. František Púry, Ph.D.
      předseda senátu