Rozhodnutí NS

23 Cdo 3894/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 3894/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3894.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3894/2018-662
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce D. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Johanou, advokátem se sídlem v Horním Jiřetíně, Gen. Svobody 297/5, proti žalovanému L. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, o zaplacení 1.205.426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 340/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, č. j. 12 Co 85, 353/2017-636, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 10 C 340/2005-579, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 8. 2017, č. j. 10 C 340/2005-616, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 450.617 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 754.755 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a vůči státu (bod IV. a V. výroku).

K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 12 Co 85, 353/2017-636, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil v bodě I. výroku tak, že žaloba o zaplacení částky 450.617 Kč s příslušenstvím se zamítá, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobce se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Podle dovolatele „se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe a dále v rozhodování dovolacího soudu nebyl řešen poměru mezi žalobou na plnění a poměru k žalobě na vrácení bezdůvodného obohacení z řízení, které odpadlo“.

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, jinak řečeno, se kterou judikaturou dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává.

Přípustnost dovolání nezakládá ani obecná námitka dovolatele, že v judikatuře nebyl řešen poměr mezi žalobou na plnění a žalobou na vrácení bezdůvodného obohacení z řízení, které odpadlo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dovodil, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.)“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že: „také v případě, že splnění uložené povinnosti je vymoženo ve vykonávacím řízení, dluh zaniká, a to splněním. Jde tu o nikoliv ojedinělý případ, kdy je na základě zákona vůle povinného nahrazována vůli jiné osoby (toho, kdo rozhodnutí vykonává), v právní rovině je však tato vůle přičítána povinnému… Je tedy zřejmé, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala (k rozporu rozsudku se skutečným hmotněprávním stavem může dojít např. pro neunesení důkazního břemene, při rozsudcích pro uznání a zmeškání apod.), získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení.“

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatele, že „proti právní konstrukci přijaté odvolacím soudem o splnění dluhu svědčí i běh promlčecích lhůt“. Dovolatel přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není na otázce promlčení založeno, a to ani ve vztahu k právní úpravě zápočtu pohledávek, na kterou dovolatel poukazuje. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu