Rozhodnutí NS

4 Tdo 1119/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:4 Tdo 1119/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1119.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o postoupení
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Dotčené předpisy:§ 274 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g,f,l) tr. ř.
§ 265k odst. 1,2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1119/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 67/2018, takto:


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 11 T 67/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 11 T 67/2018, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b), za použití § 171 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že trestní věc obviněného V. P. pro skutek, spočívající v tom, že měl:

dne 14. 1. 2018 v době okolo 15:35 hodin v B. na ulici K. řídil po předchozím požití pervitinu osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, a protože vykazoval známky ovlivnění požitím omamných a psychotropních látek (nervozita, roztěkanost, zvýšené pocení), podrobil se na výzvu kontrolnímu testu na přítomnost návykových látek testovacím zařízením Drugwipe 5S, s pozitivním záchytem na amphetamin/methamphetamin ve slinách, a následným toxikologickým rozborem krve mu byla stanovena hladina metamfetaminu v těle ve výši 182 ng/ml, když přítomnost metamfetaminu v krvi u řidiče od hladiny 25 ng/ml je významná pro silniční provoz z hlediska bezpečnosti řízení vozidla, protože řidič je pod aktuálním vlivem drogy a není schopen vozidlo bezpečně řídit,

v čemž bylo podanou obžalobou Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 4 ZT 56/2018-8 ze dne 23. 4. 2018 spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku

se postupuje Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 11 T 67/2018, podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně stížnost. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení předcházejícím vydání usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

Následně dovolatel velmi podrobně rozvádí průběh řízení před soudy prvního stupně a druhého stupně, zejména odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Konstatuje, že soud druhého stupně, přestože znalec MUDr. Jiří Pokora dospěl k závěru, že obviněný se nacházel při stanoveném množství drogy 182 ng/ml ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, dospěl k závěru, že je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Podle tohoto soudu kromě závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Pokory žádný další důkaz jednoznačně a přesvědčivě nevypovídal o tom, že by se obviněný nacházel v době řízení motorových vozidel ve stavu vylučujícím způsobilost k tomuto řízení, když současně odkázal na platnou judikaturu, jako např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 421/2011, 4 Tdo 1017/2012. Proto dospěl soud druhé stupně k závěru, že v jednání obviněného je možno spatřovat toliko přestupek.

Podle nejvyššího státního zástupce se s citovanými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně nelze ztotožnit. Předně namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá svým obsahem požadavkům kladeným na ně v § 134 tr. ř., když absentuje popis skutečností, které má tento soud za prokázané a důkazů, o něž se skutková zjištění opírají, a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy.

Dále namítá, že soud druhého stupně nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle § 147 tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, ale sám ve svém rozhodnutí suploval povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit a především se vypořádat se všemi důkazy a skutkovými zjištěními důležitými pro rozhodnutí, aniž by ovšem znal důvody, které soud prvního stupně vedly k jeho právním závěrům. Pokud soud druhého stupně v podstatě zaujal vlastní stanovisko k jednotlivým ve věci opatřeným důkazům, tak své rozhodnutí rovněž zatížil vadou.

Nejvyšší státní zástupce dále rozvádí skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná zákonná definice, neboť různé návykové látky působí na každého člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Proto je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla užitou návykovou látkou ovlivněna schopnost pachatele vykonávat provozovanou činnost. Pevná kvantifikovaná hranice pro množství omamné látky z hlediska naplnění všech znaků přečinu podle § 274 tr. zákoníku byla v praxi stanovena jen v případě množství alkoholu v krvi pachatele. Zdůrazňuje, že pro naplnění znaku, že pachatel se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, se ovšem nevyžaduje, aby pachatel upadl do bezvědomí nebo nebyl schopen komunikovat, ale postačí takové ovlivnění návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy život nebo zdraví lidí, nebo způsobena škoda na majetku.

Poukazuje na skutečnost, že v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou látkou než alkoholem se dosud praxe nesjednotila na obecně uznávané hranici stavu vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla. Proto je třeba především zjistit druh a množství této látky, což se v praxi stává odborným vyjádřením či znaleckým posudkem z oboru toxikologie. Následně pouze znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie může zjistit, zda byl pachatel ovlivněn návykovou látkou a zda se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Takto bylo v dané věci ze strany orgánů přípravného řízení postupováno, když byl vypracován znalecký posudek z oboru toxikologie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Soud prvního stupně, aniž by ve věci nařídil hlavní líčení a provedl důkaz oběma znaleckými posudky, přesto dospěl k zcela odlišným závěrům ohledně ovlivnění obviněného metamfetaminem s tím, že se nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Již v takovém postupu je třeba spatřovat právní vadu předmětného rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce v tomto směru odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie, a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když těmito bylo prokázáno, že obviněný se v době řízení předmětného motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, přičemž tento stav si navodil sám požitím návykové látky.

Podle nejvyššího státního zástupce lze připustit, že znalecký posudek podléhá jako každý důkaz hodnotícímu procesu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud ovšem soud nabude pochybnosti o správnosti znaleckých posudků, tak ho to neopravňuje k tomu, aby sám řešil odborné otázky. V takovém případě musí postupovat podle § 109 tr. ř. až § 110 tr. ř., tj. vyžádat vysvětlení od znalce a pokud tento postup nepovede k výsledku, přibere jiného znalce, přičemž ve výjimečných a zvlášť obtížných případech může rozhodnout o přibrání znaleckého ústavu. Takto ovšem soudy nižších stupňů nepostupovaly a ani nemohly, když věc po přezkoumání obžaloby podle § 314c tr. ř. postoupily jako přestupek. Soudy nižších stupňů toliko na podkladě vlastních hodnotících úvah dospěly k závěru, že obviněný nebyl, resp. nemusel být natolik ovlivněn návykovou látkou, aby se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost bezpečného řízení motorového vozidla. Takovým postupem se dostaly jejich právní závěry do extrémního rozporu s provedenými důkazy.

V souvislosti s tím závěrem nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje, že extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy umožňuje průlom do skutkových zjištění soudu v rámci dovolacího řízení, přičemž odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 260/2018.

Nejvyšší státní zástupce namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně pominuly důkazy, které jednoznačně svědčily o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil sám požitím návykové látky a současně si učinily vlastní náhled na ryze medicínskou otázku posouzení stavu vylučujícím způsobilost. Rozhodnutí soudu druhého stupně je v rozporu i s aktuální soudní praxí, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 345/2018, 4 Tdo 58/2018 a 6 Tdo 466/2018.

Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky, byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. a protože soud druhého stupně zamítl podanou stížnost jako nedůvodnou, je naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018, a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 11 T 67/2018, jakož i všechna rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [(§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci nejvyšší státní zástupce naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu je třeba konstatovat, že existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci, jenž byl zjištěn soudy a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k dovolání nejvyššího státního zástupce, přičemž bylo shledáno, že z pohledu uplatněných námitek se jedná o právně relevantní argumentaci podřaditelnou pod zvolené dovolací důvody.

Z předloženého spisového materiálu, zejména rozhodnutí soudu prvního stupně, je nepochybné, že v dané věci byla podána obžaloba na obviněného V. P. pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Následně soud prvního stupně, aniž by ve věci nařídil a konal hlavní líčení, rozhodl usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 11 T 67/2018, tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b), za použití § 171 odst. 1 tr. ř., rozhodl o postoupení předmětné trestní věci obviněného Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Ve vztahu k tomuto citovanému rozhodnutí je třeba konstatovat, že toto neodpovídá ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., když v podstatě neobsahuje žádné odůvodnění, zejména postrádá hodnotící úvahy tohoto soudu, které skutečnosti a na základě kterých důkazů vzal za prokázané, včetně úvah, kterými se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z hlediska právního posouzení již takový postup znamená, že rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Soud druhého stupně stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 To 162/2018. Uvedený soud své rozhodnutí zdůvodnil, když ovšem v podstatě ve věci vyjádřil své vlastní stanovisko, když rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela nepřezkoumatelné, takže soud druhého stupně nemohl jeho úvahy v rámci stížnostního řízení jakkoliv přezkoumat. Již z tohoto pohledu byl postup soudu druhého stupně vadný.

Ve vztahu k dovolací argumentaci je vhodné nejprve připomenout, že soudní praxí není dosud stanovena obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Stav vylučující způsobilost je podle dosud platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě a při posuzování této otázky je třeba důsledně přihlédnout zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1168/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1637/2016). Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti vychází z opakovaně publikovaného judikatorního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1291/2015). V případě zjištění, že řidič požil před řízením motorového vozidla jinou návykovou látku než alkohol je nezbytné, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a konkrétní míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla vyžaduje odborné vyjádření či posudek znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Výše uvedený důkazní postup orgány činné v přípravné fázi trestního řízení v posuzované věci respektovaly.

Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, aniž by ovšem ve věci provedly nějaké dokazování, v rámci projednání obžaloby, popřely závěry opatřených znaleckých posudků, zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jiřího Pokory, ve kterém znalec dospěl k závěru, že obviněný se v době, kdy řídil předmětné motorové vozidlo, nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Takový právní závěr lze považovat podle Nejvyššího soudu za přinejmenším předčasný.

Z pohledu dovolací argumentace lze souhlasit s tím, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje stav, kdy pachatel například vůbec není schopen komunikovat nebo řádně artikulovat anebo chování či motorika vykazují „na první pohled“ patrné abnormality svědčící o předchozím požití návykové látky. K naplnění uvedeného znaku postačí ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Takovou činnost představuje bezesporu i řízení motorového vozidla, jehož nezvládnutí může vést a v praxi také často vede k fatálním následkům na životech a zdraví účastníků silničního provozu nebo k významným majetkovým škodám. Způsobilým k výkonu této činnosti je tedy zásadně řidič, který v danou chvíli disponuje schopností náležitě vnímat situaci v silničním provozu, anticipovat její vývoj a případně adekvátně a dostatečně rychle reagovat na její náhlé změny tak, aby riziku vzniku těchto škodlivých následků aktivně předcházel a snížil je na nejnižší možnou úroveň. Závěr o plné či jen nepodstatně snížené způsobilosti pachatele, který je ovlivněn jinou návykovou látkou, bezpečně řídit motorové vozidlo nelze v praxi dovozovat jen ze zjištění, že při silniční kontrole nezjistili policisté žádné podstatné známky požití návykovou látkou, stejně tak ošetřující lékařka, a že o požití návykové látky nesvědčil ani způsob jízdy, jak je akcentováno v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 4), když v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakékoliv úvahy v tomto směru chybí. V tomto směru lze pro přesnost podotknout, že z úředního záznamu na č. l. 1 se ovšem podává, že podle policistů řidič jevil známky požití omamných látek, přičemž je třeba zároveň zdůraznit, že zakročující policisté nebyli k tomu, na základě čeho tak usoudili v rámci přípravného řízení vyslechnuti a stejně tak soudy nižších stupňů.

Soud druhého stupně kromě odkazu na to, že se ovlivnění návykovou látkou u obviněného neprojevovalo navenek, odkázal také na výsledky krevního rozboru a závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie. Připustil sice, že zjištěná hladina množství metamfetaminu v krvi 182 ng/ml je hraniční, ale právě z pohledu dalších zjištěných skutečností (např. pořízeného videozáznamu) nelze podle jeho názoru dovodit, že se obviněný v době řízení nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. K takovému závěru ovšem dospěl za situace, když ve věci nebylo provedeno před soudem prvního stupně žádné dokazování, stejně jako před soudem druhého stupně. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně zjištěnou koncentraci metamfetaminu v krvi obviněného zjevně nepovažoval z hlediska naplnění znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku za dostačující, bez ohledu na závěry posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Jiřího Pokory, jehož závěry ohledně existence stavu vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla u obviněného jsou kategorické. Soud druhého stupně zároveň při formulování svého závěru, že se obviněný nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, argumentoval obsahem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatre a klinické psychologie, který vypracoval znalecký ústav, konkrétně Psychiatrická nemocnice Bohnice a jenž byl vypracovaný v jiné trestní věci. Podle tohoto znaleckého posudku o stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla se jedná v případě 200 ng/ml a více metamfetaminu v krvi, když ovšem i podle závěrů tohoto znaleckého posudku vliv metamfetaminu je u každé osoby individuální a nemusí působit na každou osobu stejně.

Nejvyšší soud považuje za vhodné v souvislosti s odkazem soudu druhého stupně na závěry znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice uvést, že otázkou validity zmíněného ústavního znaleckého posudku pro účely posouzení správnosti aplikace ustanovení § 274 tr. zákoníku se Nejvyšší soud naposledy poměrně obsáhle zabýval v usnesení ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 10/2017, v němž je mimo jiné poukazováno na skutečnost, že v něm uvedené kvantitativní vymezení zdaleka není pro svou problematičnost obecně přijímáno odbornou komunitou. Zdůraznil, že minimálně Poradní sbor Ministerstva spravedlnosti pro psychiatrii a sexuologii ve vyjádření ze dne 1. 3. 2017 zmíněnému ústavnímu posudku vytýkal vnitřní rozpornost a jeho autoři se mimo jiné ujednotili v názoru, že z odborného hlediska se ani nejeví jako správné stanovení jednotné hranice množství nealkoholové návykové látky, při jejímž dosažení v organizmu řidiče by se bez dalšího mělo předpokládat, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. V tomto směru je rovněž vhodné zdůraznit, že ani Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nedovodil, že by koncentrace 200 ng/ml metamfetaminu v krvi pachatele měla být vzata za jakousi arbitrární hranici pro členění typizovaných drogových deliktů řidičů – konzumentů metamfetaminu na přestupky a trestné činy. Zde je třeba konstatovat, že podle nařízení vlády ze dne 26. 2. 2014 č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou v případě metamfetaminu postačí 25 ng/ml v krvi řidiče.

Protože se dosud v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli alkoholem soudní praxe neustálila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemá ve stávající judikatuře logicky žádnou oporu ani argument stížnostního soudu, podle kterého vymezuje hranici mezi přestupkem a trestným činem podle § 274 tr. zákoníku představuje 200 ng/ml metamfetaminu v krvi řidiče. Zde se také sluší podotknout, že v dané věci v krvi obviněného byl zjištěn více než na sedminásobek koncentrace metamfetaminu, jenž podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb. představuje ovlivnění řidiče touto látkou.

Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud vědom si jistých problémů v aplikační praxi ve vztahu k stanovení minimálního množství jiné návykové látky než alkoholu v krvi řidiče, která má za následek, že se takový řidič nachází ve stavu vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla, v minulosti opakovaně zdůraznil potřebu v typově obdobných kauzách opatřit si znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely posouzení vlivu požité návykové látky na stav obviněného v každém individuálním případě (k tomu již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.).
Lze konstatovat, že takto orgány činné v přípravném řízení postupovaly, když rozhodly o přibrání znalců a vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec MUDr. Jiří Pokora, který vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zcela jednoznačně konstatoval, že obviněný V. P. se v době, kdy řídil předmětné motorové vozidlo při zjištěné koncentraci metamfetaminu v krvi 182 ng/ml nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Zde je potřeba opětovně připomenout, že soud prvního stupně nejenže tento zmíněný znalecký posudek jako důkaz v řízení před soudem neprovedl, ale nijak jej v rámci svého rozhodnutí nehodnotil, když toliko odkázal na blíže nespecifikovanou aktuální judikaturu soudu druhého stupně. Soud druhého stupně se se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jiřího Pokory, který rovněž jako důkaz neprovedl, vypořádal tvrzením, že znalec formuloval své závěry, aniž by obviněného podrobil příslušnému znaleckému zkoumání, když také zdůraznil skutečnost, že není ani zřejmé, zda měl znalec k dispozici videozáznam z průběhu silniční kontroly. Současně uvedl, že závěry znalce jsou v rozporu se znaleckým posudkem Psychiatrické nemocnice Bohnice, když vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k obecným závěrům tohoto znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, lze tento, přestože byl vypracován v jiné trestní věci, v nyní projednávané věci použít jako důkaz. Současně soud druhého stupně poukázal na základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo a současně konstatoval, že závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Pokory neprokazují žádné další důkazy. Z uvedeného postupu je zřejmé, že soud druhého stupně, aniž by provedl nějaké důkazy, sám zaujal právní názor ohledně existence stavu vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla u obviněného na podkladě vlastní úvahy ohledně vysoce odborné otázky, ke které nemá potřebné odborné znalosti.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový postup soudu druhého stupně je nutno považovat za vnitřně rozporný a akceptovat ho nelze. Jak již bylo naznačeno, existenci stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorového vozidla v konkrétním případě je třeba posuzovat z pohledu zjištění, do jaké míry byly u pachatele sníženy schopnosti k jeho bezpečnému ovládání v silničním provozu. Tato otázka dosud nebyla v řízení řádně objasněna, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jiřího Pokory byly tyto schopnosti u obviněného vymizelé. Soudy nižších stupňů tento závěr zpochybnily, když u soudu prvního stupně lze tento závěr pouze předpokládat vzhledem k absenci řádného odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž soud druhého stupně tento závěr presumoval, aniž by důkaz tímto znaleckým posudkem provedl, když fakticky neprovedl jakékoliv dokazování a své závěry opřel o znalecký posudek provedený v jiné věci, který rovněž nebyl jako důkaz proveden.

Již v tomto postupu soudů nižších stupňů je nutno spatřovat vadu právního posouzení, pro kterou rozhodnutí soudu druhého stupně, tudíž i rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže obstát. Proto lze mít za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, když současně byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž pro tento byly splněny zákonné podmínky. Jelikož byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soudem druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí podané stížnosti, ačkoliv v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl o vrácení věci do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu přistoupit k projednání obžaloby, podané státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně dne 24. 4. 2018 pod sp. zn. 4 ZT 56/2018. Při dalším postupu je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Soud prvního stupně se musí podrobněji zabývat obsahem opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Jiřím Pokorou, a důsledněji se vypořádat s tam obsaženými závěry. To však bude možné pouze za předpokladu, že znalecký posudek bude proveden jako důkaz v hlavním líčení, k němuž bude rovněž předvolán jmenovaný znalec, aby jasně a srozumitelně vysvětlil v něm obsažené závěry z pohledu ustanovení § 109 tr. ř., především pak tvrzení o stavu „akutního ovlivnění“ obviněného metamfetaminem v době řízení motorového vozidla a „vyloučení“ jeho schopnosti potřebné k bezpečnému ovládání motorového vozidla. V této souvislosti je třeba se zabývat i tím, zda znalec obviněného osobně vyšetřil a seznámil se se všemi opatřenými důkazy, včetně videozáznamu k provedené silniční kontrole. Jedině tímto postupem pak bude možno předejít případným nejasnostem při výkladu obsahu podaného znaleckého psychiatrického posudku a současně z něho vyvodit závěry, které nebudou vzbuzovat pochybnosti vůči přijatému rozhodnutí ohledně výsledné povahy a závažnosti deliktního jednání obviněného. Teprve pokud by takový postup nevedl k odstranění případných nejasností, může rozhodnout soud o přibrání jiného znalce, popř. zvážit přibrání znaleckého posudku k vypracování znaleckého posudku. Současně musí soud provést další v úvahu připadající důkazy, jejichž provedení bylo navrhované v podané obžalobě.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová