Rozhodnutí NS

21 Cdo 258/2009

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/21/2010
Spisová značka:21 Cdo 258/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.258.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 51 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 72 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 364 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009
§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/09/2010
I.ÚS 1989/10
JUDr. Vojen Güttler
odmítnuto
10/07/2010
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

21 Cdo 258/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 5, proti žalované Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33/969, IČ 45317054, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 10, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 79/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008 č.j. 13 Co 130/2008-61, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Milana Poláka, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 10.
O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 21.12.2006 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce "v důsledku snižování stavu zaměstnanců za účelem zvyšování efektivnosti práce" a že jeho pracovní poměr skončí "uplynutím výpovědní lhůty podle § 45 odst. 1 zákoníku práce, která činí tři měsíce". Důvod k uvedenému opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím představenstva žalované ze dne 17.10.2006 a rozhodnutím člena představenstva žalované ze dne 16.11.2006 byla s účinností od 1.1.2007 zrušena pozice ředitele Obchodního centra - podnikové bankovnictví, kterou žalobce zastával.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30.5.2007 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že označený důvod skončení pracovního poměru je "fiktivní" a že fakticky u žalované nedošlo k žádné organizační změně, v důsledku které by se stal nadbytečným, neboť do té doby platné uspořádání útvaru podnikového bankovnictví bylo nahrazeno "novým organizačním uspořádáním, do něhož byli převedeni bez výjimky všichni stávající zaměstnanci kromě žalobce". Žalovaná navíc nesplnila svou nabídkovou povinnost a nenabídla mu před podáním výpovědi žádné z tehdy volných pracovních míst, která by zcela odpovídala jeho znalostem, zkušenostem a mzdě. Žalovaná rovněž porušila ustanovení kolektivní smlouvy, když se žalobcem rozvázala pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů tři roky před dovršením nároku na starobní důchod, a ustanovení zákoníku práce, neboť mu neposkytla žádnou součinnost při vyhledávání nového vhodného zaměstnání.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30.10.2007 č.j. 27 C 79/2007-41 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.639,- Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Poláka. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaná dopisem ze dne 21.12.2006, který byl téhož dne doručen žalobci, dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť provedenou organizační změnou bylo zrušeno jím zastávané místo ředitele Obchodního centra podnikového bankovnictví. Podle soudu prvního stupně je třeba - jak vyplývá z ustanovení § 364 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. - platnost tohoto právního úkonu posoudit podle právní úpravy účinné do 31.12.2006, avšak podmínky vzniku nároku, vzniklého po dni 1.1.2007 (včetně délky výpovědní doby, která začala běžet dnem 1.1.2007) je nutno posuzovat podle nové právní úpravy, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že v zákoníku práce účinném ode dne 1.1.2007 je stanovena výpovědní doba "jednotně jako dvouměsíční" (a tato výpovědní doba tedy platí i pro výpověď z tzv. organizačních důvodů, u níž dosud byla stanovena tříměsíční výpovědní doba) a že mezi účastníky - jak shodně uvedli - nebyla sjednána dohoda o změně délky výpovědní doby, začala zákonná dvouměsíční výpovědní lhůta podle výpovědi ze dne 21.12.2006 běžet dnem 1.1.2007 a skončila dnem 28.2.2007. Pracovní poměr žalobce u žalované měl tedy skončit ke dni 28.2.2007; protože žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla u soudu podána až 30.5.2007, bylo právo uplatněno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty (§ 72 zákoníku práce účinného od 1.1.2007).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.8.2008 č.j. 13 Co 130/2008-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Poláka. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní doba u výpovědi dané žalobci dopisem ze dne 21.12.2006 trvá - s ohledem na přechodné ustanovení § 364 zákona č. 262/2006 Sb. - dva měsíce a že proto její běh skončil dnem 28.2.2007. Žaloba musela být zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce účinného od 1.1.2007.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že délka výpovědní doby podle výpovědi podané dne 21.12.2006 se řídí zákoníkem práce ve znění účinném do 31.12.2006, i když začala běžet až ode dne 1.1.2007. Dovozuje zejména, že podle zákoníku práce účinného do 31.12.2006 se posuzují právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, i když jejich účinky nastanou až ode dne 1.1.2007; mezi účinky výpovědi patří rovněž běh výpovědní doby, a proto činí v projednávané věci tři měsíce. Vzhledem k tomu, že podle výpovědi ze dne 21.12.2006 měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 31.3.2007, byla žaloba o určení její neplatnosti podaná dne 30.5.2007 včasná. Žalobce současně dovozuje, že mezi účastníky "nebylo pochyb", že pracovní poměr žalobce u žalované "měl skončit na základě předmětné výpovědi dnem 31.3.2007", a že "není důvodu, aby nebylo možno dovodit, že mezi stranami byla ve skutečnosti konkludentně dohodnuta delší, tj. tříměsíční výpovědní lhůta". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že napadená soudní rozhodnutí spočívají na správném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jakou právní úpravou se řídí běh, délka a uplynutí výpovědní doby v případě, že zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podanou v době od 1.12. do 31.12.2006. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 364 odst.2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).

Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.

Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.

Uvádí-li se v ustanovení § 364 odst.2 zák. práce, že podle dosavadních právních předpisů se "řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni", nelze z této dikce úspěšně dovozovat (jak to činí dovolatel), že by se účinky právních úkonů učiněných v době do 31.12.2006 posuzovaly také podle dosavadních právních předpisů; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen - jak uvedeno výše - to, že dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do 31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně) až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007.

Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí v době od 1.12. do 31.12.2006 a začala-li proto výpovědní doba běžet dnem 1.1.2007 (srov. § 45 odst.2 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 a shodně se upravuje počátek běhu výpovědní doby v ustanovení § 51 odst.2 zák. práce), z výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi musí být posuzována podle dosavadních právních předpisů a že běh, délka a uplynutí výpovědní doby se ve smyslu ustanovení § 364 odst.1 zák. práce řídí - protože výpovědní doba nastala (jako pracovněprávní skutečnost) dnem 1.1.2007 a protože není v zákoně v tomto směru stanoveno jinak - zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

Důvodná není ani námitka žalobce, podle které byla mezi účastníky konkludentně dohodnuta "delší, tj. tříměsíční výpovědní doba".

Právní úkon je učiněn konkludentně, byla-li vůle jeho účastníků vyjádřena jinak než slovy a nevzbuzuje-li použitý způsob vyjádření pochybnosti o tom, co účastníci chtěli projevit. V projednávané věci účastníci sice vycházeli z toho, že výpovědní doba má být podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.12.2006 tříměsíční (jak se uvádí ve výpovědi z pracovního poměru), jejich přesvědčení o délce výpovědní doby však nevyplývalo z jejich dohody, ale chybného výkladu právního předpisu; je proto bez dalšího zřejmé, že mezi nimi nedošlo k dohodě, která by vyjadřovala, že by výpovědní doba při rozvázání pracovního poměru měla být delších než "zákonné" dva měsíce. K dohodě o "delší" výpovědní době než kolik činí podle ustanovení § 51 odst.1 zák. práce navíc musí dojít - jak plyne z povahy věci - dříve, než taková doba začala běžet; to je v projednávané věci vyloučeno, neboť výpovědní doba začala běžet již v den, v němž nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a do té doby účinná právní úprava dohodu o délce výpovědní doby neumožňovala.

Soudy obou stupňů tedy dospěly v souladu se zákonem k závěru, že platnost výpovědi z pracovního poměru doručená žalobci dne 21.12.2006 se posuzuje podle dosavadních předpisů (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006) a že délka výpovědní doby, která počala běžet dnem 1.1.2007, se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Protože zákonná dvouměsíční výpovědní doba (§ 51 zák. práce) uplynula dne 28.2.2007, skončil pracovní poměr žalobce u žalované dnem 28.2.2007. Uplatnil-li žalobce u soudu neplatnost rozvázání tohoto pracovního poměru až dne 30.5.2007, stalo se tak opožděně (§ 72 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Milan Polák osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu